Milan Loprais, finanční poradce z Frenštátu pod Radhoštěm, kandiduje v říjnových volbách do Senátu v obvodu č. 72 Ostrava-město. Synovec legendárního jezdce Rallye Dakar Karla Lopraise a bratr závodníka Aleše Lopraise jde do voleb jako společný kandidát strany PRO Jindřicha Rajchla a hnutí SPD. Program staví na bezpečnosti a sociální politice, v zahraniční politice na odklonu od NATO i Evropské unie – ne však ze dne na den.
Senát místo Sněmovny
Ještě nedávno Loprais Senát odmítal. Lákala ho Sněmovna a horní komoru bral jako místo pro starší a zralejší politiky, kam by se podíval nanejvýš v daleké budoucnosti. Rozhodlo okolí: blízcí a podporovatelé ho za dost zralého považují a přesvědčili ho, aby to zkusil. Takové podpoře se nechtěl otočit zády.
Na kandidátku ho společně navrhly SPD a PRO. Obě strany si senátní obvody rozdělily: PRO nasadila vlastní kandidáty jen ve dvou, na dvou společných kandidátech se dohodla se SPD – jedním z nich je Loprais v Ostravě – a ve zbytku obvodů podporuje kandidáty SPD.
Nováček proti známým jménům
V obvodu Ostrava-město je zaregistrováno sedm kandidátů. Mandát obhajuje senátor Šimetka, který v roce 2020 uspěl jako nestraník za ODS. Za ANO kandiduje Baránková, starostka Ostravy-Poruby a náměstkyně primátora Ostravy.
Výhodu vidí Loprais v tom, že je politikou dosud nepolíbený. Přichází z běžných poměrů a situaci obyčejných domácností v Moravskoslezském kraji zná zevnitř, protože sám k nim patří. Do politiky chce přinést nadhled a nemá co ztratit. Baránkovou označuje za úspěšnou a oblíbenou regionální političku; jejím voličům vzkazuje, ať si ji udrží v ostravské politice a do Senátu v Praze ji neposílají.
Bezpečnost v ulicích a role senátora
Obecný nadhled ale nestačí, a tak Loprais jmenuje dvě priority: bezpečnost a sociální politiku. Bezpečností myslí hlavně bezpečí v ulicích. Ostravsko je jiný kraj než Praha nebo střední Čechy – hospodářský vývoj tu vytváří chudší sociální skupiny a s nimi roste kriminalita. Odpovědí má být posílení bezpečnostních složek a celého integrovaného záchranného systému včetně městské policie a dobrovolných hasičů.
Který zákon by kvůli tomu chtěl změnit, zatím neříká; konkrétní návrh představí, až bude aktuální. Senátor podle něj zákony sám nemění, může ale témata otevírat a podporovat. Informace sbírá od obcí, radnic, úřadů, hasičů a strážníků a přenáší je přes kraj až do Parlamentu. Formálně má Senát v zákonodárství pevně danou roli: návrhy ze Sněmovny schvaluje, zamítá nebo vrací s pozměňovacími návrhy a může předložit vlastní návrh zákona – celou cestu zákona od návrhu po Sbírku vymezuje Ústava.
Největší hrozbou je zatažení do války
Že je Česko pořád relativně bezpečná země, Loprais nepopírá. Úkolem číslo jedna je pro něj přesto bezpečnostní situace jako celek: přestat řinčet zbraněmi a vzdálit se riziku války. Zbrojní iniciativy, financování zbrojení a vyzbrojování Ukrajiny podle něj Česko zatahují do konfliktu, který se může brzy přelít přes hranice východních států. Česko válku nezpůsobilo, a jakákoli další pomoc by proto měla být čistě humanitární.
Rozpočet: schodek a plošné škrty
Vláda připravuje rozpočet na rok 2027 a ministerstvo financí navrhuje schodek 389 miliard korun, druhý nejvyšší v historii země. Ministryni financí Schillerovou Loprais hodnotí vysoko. Parametry rozpočtu podle něj zdědila po minulé vládě, která hospodařila špatně, zadlužila zemi a obrovské částky poslala do zbrojení – do „železa“, jak se lidově říká. Tyto peníze dnes chybějí v bezpečnosti a v sociálním systému. Většinu výdajů navíc tvoří mandatorní položky, které stát zaplatit musí, takže vyrovnaný rozpočet je dnes nereálný.
Schodek takové výše je přesto pro Lopraise nepřijatelný. Politikům přeje odvahu k plošným škrtům: v každém resortu najít deset procent úspor. Jinou cestu nevidí – bez škrtů se zadlužení prohloubí a doplatí na ně další vlády i generace.
NATO: vystoupit, ale nejdřív vlastní obrana
Loprais dříve prohlásil, že NATO není obranná, ale útočná aliance, a na tom trvá. Je přesvědčen, že aliance stojí za některými válkami. Důvod její existence podle něj pominul s koncem studené války: NATO vzniklo v roce 1949 jako protiváha sovětského bloku a Varšavská smlouva, jeho východní protějšek, zanikla v roce 1991. Spolupráci evropských států proti skutečným rizikům nezpochybňuje, vadí mu ale postoj aliance k válkám v Iráku, Íránu či na Ukrajině. Obranné spojenectví by se mělo chovat jinak než dnes.
Na přímou otázku odpovídá jednoznačně: ano, Česko by z NATO mělo vystoupit. Inspirací jsou neutrální Rakousko a Švýcarsko, které si obranu financují samy a žádné nebezpečí jim podle něj nehrozí. Odchod ale nejde udělat ze dne na den. Nejdřív je potřeba zajistit financování vlastní skutečné obrany – ne předražených projektů, které se platí dnes a Česku pořádně sloužit nebudou.
Z Evropské unie přes Visegrád a Trojmoří
Loprais by rád viděl Česko i mimo struktury Evropské unie. Cestu k tomu vidí v návratu k Visegrádské čtyřce a v jejím rozšíření: jednat se Srbskem, Bulharskem, Rumunskem a dalšími státy bývalého východního bloku. Tyto země kdysi dobře spolupracovaly a zkušenost se socialismem jim dala podobnou mentalitu. Jejich občané jsou podle něj citliví na nastupující totalitu, kterou Západ teprve začíná vnímat, a právě tyto státy by proto měly být pro Česko prvořadými partnery.
Takové uskupení – třeba pod názvem Trojmoří – by mohlo být natolik silné, aby Evropské unii konkurovalo a jeho hlas v ní byl slyšet. Až bude spolupráce dost pevná, může Česko říct, že se mu členství v unii nevyplatí, a jít s partnery vlastní cestou.
Svoboda slova a obava z totality
Známky přicházející totality Loprais vidí v Německu, Francii či Belgii. Masová migrace tam podle něj přinesla vysokou kriminalitu, a kdo se proti ní ozve třeba na sociálních sítích, čelí dehonestaci, vyšetřování i zatčení. Konec svobody slova považuje za jeden ze znaků totality.
Svoboda slova je podle něj narušená i v Česku, byť to na první pohled není vidět. Námitku, že tu lze bez následků veřejně říct cokoli, včetně kritiky státu nebo covidových opatření, uznává. Rozdíl vidí v tom, kde to říct smí: se svými postoji by nedostal prostor ve veřejnoprávní televizi, protože jsou v hlavním proudu nežádoucí, a vystoupení mimo hlavní proud mu může vynést nálepku toxické osoby a s ní problémy v životě. Společnost se podle něj stmívá a přicházejí těžké časy; zda jde už o nástup totality, nechává zčásti otevřené.
Hlas Ostravy v útlumu průmyslu
V Senátu chce Loprais mluvit hlasem běžných občanů, které trápí ekonomická situace, sociální systém a každodenní živobytí. Ostrava byla vždy centrem Moravskoslezského kraje a průmyslovým srdcem republiky, dříve i Československa. Lidé tu po generace dřeli v nejtěžších odvětvích; život měli těžký, ale aspoň jakési sociální jistoty.
Dnes region prochází deindustrializací. Průmysl slábne, doly se zavírají a lidé přicházejí o práci. Řeší, jak vyjdou s platem, a k tomu jim rostou ceny energií. Mají strach o budoucnost a propadají depresím, roste i kriminalita. Loprais se představuje jako jeden z nich – parťák, který bude v Parlamentu nahlas říkat, co region trápí, a přinášet konkrétní návrhy.
Slavné příjmení
Příjmení Loprais mu podle vlastních slov přináší pozitivní ohlasy. Strýc Karel Loprais toho v životě dokázal hodně: lidé si ho pamatují jako mimořádně úspěšného automobilového závodníka, ale také jako klidného člověka, který do veřejného prostoru přinášel selský rozum, nadhled a klid. V této linii chce pokračovat.
Závěr
Loprais vstupuje do senátního souboje jako nováček s programem, který spojuje místní témata – bezpečnost v ulicích a dopady útlumu průmyslu na Ostravsku – s výraznou změnou zahraničněpolitického směru: postupným odchodem z NATO podmíněným vybudováním vlastní obrany a odklonem od Evropské unie přes užší spolupráci s dalšími postkomunistickými státy. Konkrétní zákonné návrhy zatím neuvádí. První kolo senátních voleb proběhne 9. a 10. října 2026, případné druhé o týden později.
