Okurková sezóna se letos nekoná. Padla obžaloba v kauze kolem bitcoinů, které skončily na ministerstvu spravedlnosti, v Praze začal festival placený z několika veřejných rozpočtů zároveň a za dva měsíce se otevřou volební místnosti v obcích. Tři témata, která spolu na první pohled nesouvisejí, přitom drží pohromadě jedna otázka: kdo to platí a kdo se z toho zodpovídá.
Obžaloba v bitcoinové kauze a ticho po bývalé vládě
Zhruba rok po tom, co kauza kolem kryptoměn převedených na ministerstvo spravedlnosti smetla tehdejšího ministra, se případ posunul k soudu. Žalobkyně navrhuje šest a půl roku vězení pro exministra spravedlnosti Pavla Blažka, dvacet let pro Tomáše Jiřikovského jako původního držitele bitcoinů a osm let pro advokáta, který jednotlivé aktéry propojil. Obžalovaní jsou celkem čtyři – kromě Blažka je mezi nimi i jeho tehdejší náměstek.
Nejvýmluvnější je rozdíl v tempu. Policie potřebovala víc než rok, aby dospěla k obžalobě. Ministerstvo pod ministryní, která resort po Blažkovi přebírala krátce před volbami, mělo hotovou „časovou osu“ zhruba za dva týdny a prezentovalo ji na tiskových konferencích jako vyčištěný stůl. Za převzetí ministerstva v takovém stavu patří respekt; jenže orgány činné v trestním řízení nepracují přes noc a jejich verze přišla o rok později.
Politická odpovědnost je zatím ta tichá varianta. O situaci tehdy věděl i premiér a ministerstvo financí při převodu asistovalo, komentáře z té strany ale nepřicházejí. Bývalý ministr financí ve volbách mandát neobhájil, takže mu lze aspoň připsat k dobru, že veřejné peníze už nebere. Bývalá ministryně spravedlnosti je dnes poslankyní za ODS – kdyby v kauze mělo padnout obvinění i na ni, musela by ji k trestnímu stíhání vydat Sněmovna, protože ji chrání poslanecká imunita podle čl. 27 Ústavy.
Mediální dosah kauzy zůstává převážně v bublinách politických oponentů. Trestní stíhání nedávno končícího ministra spravedlnosti ve věci, kde jde o miliardu, se do letního zpravodajství probojovává výrazně hůř než leckterý facebookový příspěvek.
Dvacet let za darknetový trh a jedenáct za vraždu
Navržená dvacetiletá sazba pro původního držitele bitcoinů otevírá starší otázku, kterou justiční statistiky vracejí pravidelně: jak jsou v Česku nastavené proporce trestních sazeb. Za provoz černého tržiště na internetu se navrhuje dvacet let, zatímco v jednom nedávno medializovaném případu vraždy padlo jedenáct. Respekt k rozhodnutí soudu nevylučuje právo na názor, že škála sazeb napříč trestnými činy si zaslouží debatu – u znásilnění, pokusů o zabití, recidivy i trestných činů spáchaných pod vlivem drog.
Jedno zpřísnění je právě na cestě: novela, která zvyšuje spodní hranici trestu za týrání zvířat a za týrání osob žijících ve společné domácnosti, prošla ve Sněmovně prvním čtením. Dosavadní sazby za týrání zvířat jsou nízké, takže posun správným směrem to je.
Druhá strana mince je důvěra. Případy jako Marek Dalík nebo Roman Janoušek, kde odsouzený trest fakticky nevykonával tak, jak veřejnost čekala, ji dlouhodobě rozleptaly. Přesto je předem hotová skepse, že v bitcoinové kauze nikdo pravomocně odsouzen nebude, špatný start. Nikdo by neměl chtít žít v zemi, kde se dá dopředu odhadnout, jak soud rozhodne.
Evropský akt o svobodě médií patří vykuchat
Evropský akt o svobodě médií, známý pod zkratkou EMFA, je učebnicový příklad normy, která přijde z Bruselu a kterou je při převodu do české legislativy potřeba pozměňovacími návrhy vykuchat. Žádný předpis nemá diktovat, jakým způsobem mají nebo nemají fungovat média, a už vůbec ne zavádět dělení na ta dobrá a ta špatná. Ve Sněmovně se tématu soustavně věnuje poslankyně Motoristů Gabriela Sedláčková, která k němu má okruh spolupracujících odborníků.
Kritický postoj k EMFA přitom není samostatný výstřelek, ale součást stejného přístupu k celé řadě výchovných regulací mířících na svobodu slova.
Dvojí metr hradního komentáře
Že se prezident Petr Pavel k obžalobě bývalého ministra spravedlnosti nevyjádří, nepřekvapí nikoho. Ke skončivší vládě se kriticky nevyjadřoval a k jejím lidem v opozičních lavicích to dělat nezačne. Zatímco rozpočty předchozí vlády procházely bez velkých výhrad, u rozpočtových kroků té současné je Hrad podstatně nesmlouvavější – přestože jde o pokus vyrovnat se se zděděnými čísly bez šokové terapie z roku na rok.
Souvisí to s pozicí, kterou si prezident vybral: být hlasem, na jehož vlnu média naskočí, a určovat, na které kauzy se bude ukazovat. Voliči si ovšem umějí spočítat, kdy se měří dvojím metrem, a udělat si na to střízlivý názor sami.
Kdo platí Prague Pride
Seznam partnerů letošního ročníku festivalu Prague Pride je přehlídkou firem i veřejných rozpočtů zároveň. Najdete tam pražský magistrát, městské části Praha 3 a Praha 6 i dotaci ministerstva kultury ve výši 700 tisíc korun schválenou v srpnu 2025, tedy ještě za předchozího ministra kultury Martina Baxy. Vedle toho Vodafone, Siemens, IKEA, Hard Rock Cafe nebo belgické velvyslanectví. Firmy si na tom udělají marketing, což je jejich věc a nikoho to nestojí ani korunu z daní.
Jinde je to složitější. Mezi mediálními partnery figurují vedle Deníku N i veřejnoprávní média. Vedení České televize přitom opakovaně mluví o tom, že bude nutné omezovat regionální studia v Brně a v Ostravě, a současně že v rozpočtu televize není prostor pro úspory ani centimetr. Kdyby jeden rok neposlala natáčecí vůz na duhovou loď, něco by se ušetřilo – a regionální studia by z toho měla víc.
Stejná logika platí u vysokých škol. Ostravská univerzita, tedy instituce z prostředí, které se dlouhodobě označuje za podfinancované, našla v rozpočtu prostředky na podporu programu festivalu. Mezi partnery nechybějí ani neziskové organizace v čele s Amnesty International nebo spolkem Konsent Johanny Nejedlové – program neziskovky sobě funguje spolehlivě.
Dvakrát sedm set tisíc z programu na podporu cestovního ruchu
Registr dotací ukazuje detaily, které se do letáku nevejdou. Hlavní město uvolnilo 700 tisíc korun z programu podpory cestovního ruchu – a tatáž částka je tam podruhé, dohromady tedy 1,4 milionu. K tomu 100 tisíc z Prahy na projekt Otevřená náruč pro LGBT+ cizince v České republice, prostředky ze Státního fondu kultury a grant městské části Praha 1 na hledání kvír domova v české literatuře.
Nejlepší položku má Úřad vlády: 380 tisíc korun ročně na prevenci genderově podmíněného násilí na LGBTQ+ osobách. Tedy na prevenci násilí, jehož obětí se podle názvu projektu člověk mimo tuto skupinu ani stát nemůže. Právě takové položky bývají první na řadě, když se mluví o tom, že reorganizace na úřadu vlády likviduje odborné kapacity.
U literární větve stojí za zmínku, že oceňovaný debut Rozložíš paměť Marka Torčíka, který se za kvír literaturu bere nejčastěji, čtenářsky drží spíš na tématu než na literární kvalitě. Ceny to nezpochybňuje – ale otázku, pro koho se takové knihy píšou a kdo je platí, ano.
Dotační kolotoč jako lukrativní živnost
Tady se hromadění drobných částek mění v systém. Jeden festival vytáhne peníze z magistrátu, pak z jednotlivých městských částí, pak požádá ministerstvo kultury a nakonec úřad vlády – a všude to projde. Hlavním mediálním partnerem se stane veřejnoprávní televize, která zároveň hledá úspory, a přidají se univerzity, které mluví o podfinancování v době, kdy chybějí učitelé a obory mají přečerpané kapacity. V neziskovém sektoru je léto něco jako vánoční odměny: každý přispěje, každý si zapřednáší a je na výplaty.
Přitom stejná sféra tvrdí, že jakákoli změna dotačního systému nebo povinnost hlásit zahraniční dary je zásahem do svobody. Rozumné kritérium je jednoduché: pokud organizace není schopna vygenerovat ani korunu, neuživí se a její činnost nemá reálný společenský přesah – tedy sociální služby, zdravotnictví, péče o seniory nebo o děti –, ale je čistě ideologická, nemá na trvalém veřejném financování co dělat. Přístup, který se dnes uplatňuje na vládní úrovni, by měl dorazit i na radnice.
Vysvětluje to i načasování. Takové projekty ožívají vždycky, když se někde rozdělují peníze nebo se blíží volby, a stávají se přehlídkou politické vyprázdněnosti. Není náhoda, že v průvodu potkáte zástupce Pirátů i Starostů a že se k nim postupně přidávají další strany včetně těch, které se odvolávají na hodnoty tradiční rodiny.
Ostrava před volbami: monitorovací vůz k zrušení
Ostrava má oproti Praze štěstí. Netlačí ji tak vysoké ceny bydlení, kvalita života je slušná a město bylo vždycky odolnější vůči progresivním manýrům. Od roku 2018 se ale i tady na vedení města podílejí Piráti a některé experimenty se přenesly.
Nejviditelnějším z nich je monitorovací vůz obšlehaný kamerami, který brázdí ulice a automaticky dokumentuje špatné parkování; projekt prosadila tehdejší pirátská náměstkyně primátora a za dobu provozu z něj vzešly tisíce pokut. Město, které žije z daní svých obyvatel, tak platí pronájem auta, jež supluje práci strážníků a tahá peníze z kapes řidičů – zatímco roky neřeší parkovací místa, rezidenční parkování, výstavbu garáží ani podstav a podmínky městské policie.
Motoristé jdou do komunálních voleb v Ostravě se slibem, že zrušení provozu tohoto vozu bude první krok, a ušetřené prostředky nasměrují do parkování, dopravy, zdravotnictví a bezpečnosti. Kandidují na magistrát i v obvodech – Jih, Poruba, Moravská Ostrava a Přívoz, Vítkovice, Mariánské Hory a další – s programem bez ideologie a bez megalomanských projektů typu koncertního sálu za miliardy nebo hokejové haly, ke které neexistuje dokumentace. Ani koruna na šmírování občanů a žádné dotace na ostravské obdoby pražského festivalu.
Že se špatný směr nastavuje v komunální politice snadno a napravuje celé volební období, je zkušenost, kterou má za čtyři roky v zastupitelstvu ověřenou každý, kdo si radnicí prošel. Půl milionu ročně nasypaného do jednoho festivalu se pak vrací zpátky roky.
Dvakrát potrestán za jeden přestupek
Poslední téma je technické, ale dopadá na desetitisíce lidí. Kamion sjede z dálnice tam, kam nesmí. Za sjezdem čeká policie, řidič se na místě dozná, uzná vinu a zaplatí blokovou pokutu v hotovosti. Za pár dní nebo týdnů se v datové schránce provozovatele vozidla, tedy obvykle autodopravy, objeví další pokuta za týž skutek – ve správním řízení klidně pět nebo deset tisíc. Firma ji zaplatí a podle pracovní smlouvy ji strhne řidiči, který už jednou platil.
Zásada, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za totéž, je přitom jedna ze základních právních jistot. Krajský i vrchní soud ale opakovaně došly k závěru, že to zákon takto umožňuje. Konstrukt přestupku provozovatele vozidla, který nevyžaduje zavinění konkrétní osoby, si proto říká o novelu – jednání s ministerstvem dopravy o tom, jak a kdy ji předložit, už probíhají.
Terčem jsou přitom lidé, kteří tráví na silnicích nejvíc času. Profesionální řidiči by neměli doplácet na to, že úřad umí za jeden skutek vystavit dva účty.
Závěr
Bitcoinová kauza konečně míří k soudu a bude zajímavé sledovat, kolik pozornosti jí česká média v srpnu věnují. Financování jednoho pražského festivalu ukazuje, jak snadno se z drobných dotací z pěti různých rozpočtů stane celoroční živnost. A komunální volby budou o tom, jestli obce budou platit kamerové vozy a ideologické projekty, nebo parkování, dopravu a bezpečnost. Ve všech třech případech jde o totéž: o veřejné peníze a o to, kdo za jejich použití nese odpovědnost.
