Místopředseda Poslanecké sněmovny Jiří Barták z Motoristů sobě strávil celý večer v živém vysílání sám a odpovídal na dotazy diváků. Mluvil o kampani do komunálních voleb, o přehlasovávání vrácených zákonů, o rozpočtu i o hákovém kříži, který mu někdo vyškrábal na auto. Nejvíc prostoru ale dostala škola: Barták posledních deset let učí na základní škole a inkluzi v dnešní podobě považuje za dobrou myšlenku, kterou zhatilo provedení.
Čtyři roky od Žižkovské věže: Motoristé jdou do komunálních voleb
Vysílání otevřel záběr z tiskové konference na Žižkovské věži, kde Motoristé před čtyřmi lety v srpnu zahajovali činnost. Tehdy si z nich prý mnozí dělali legraci, dnes sedí ve Sněmovně. Posměšky občas přicházejí dál, podle Bartáka jsou ale spíš křečovité, protože názory Motoristů ve společnosti rezonují.
Strana teď vede kampaň do komunálních voleb, které se konají 9. a 10. října. Tentokrát už nejen v Praze, ale ve velkých městech i malých obcích, někde samostatně, jinde v koalicích, na vesnicích třeba jen jedním kandidátem v malé koalici. Barták voličům vzkazuje, ať raději volí celou kandidátku než jednotlivce napříč stranami: v Praze Motoristé právě takto o hlasy přicházeli.
Sněmovna přehlasovává veta a Motoristé bojují o schodek
Z pozice místopředsedy má Barták na dění ve Sněmovně přehled „z horního patra“. Poslanci teď znovu hlasují o zákonech, které vrátil Senát, a o předlohách, které došly až k prezidentovi. Ten dva zákony podepsal a jeden vrátil. K přehlasování prezidentského veta je potřeba nejméně 101 poslanců. Barták věří, že vládní koalice spolu dobře komunikuje a klacky pod nohy si házet nebude, i když by si to opozice přála.
Na výtky médií, že Motoristé něco slíbili a nesplnili, odpovídá, že u státního rozpočtu se bojuje na všech frontách. Za stranu v koaliční radě sedí Petr Macinka, Boris Šťastný a Filip Turek a snaží se snížit dluhové zatížení země. Kouzelný proutek nikdo nemá a při takových částkách se musí sakra dobře vyjednávat. Motoristé podle Bartáka šli příkladem a na svých ministerstvech snížili náklady zhruba o 10 až 15 procent. Velkou část rozpočtu ale tvoří mandatorní výdaje, které ze zákona dát musíte, a bez změny zákonů se v nich úspory hledají těžko. Slib co nejnižšího schodku chtějí Motoristé splnit během čtyř let.
Radikálové, média a programové prohlášení
Divačka se ptala, proč Motoristy její okolí vnímá jako radikály. V některých věcech radikální jsou, připouští Barták: chtějí umravnit ty, kdo prosazují Green Deal, a pomoci průmyslu, podnikatelům i běžným lidem. Označení za radikály ostatně v minulosti dostávali mnozí, kdo chtěli něco změnit.
Na „mediální masírku“ má Barták jednoduché vysvětlení. Kdo média vlastní, vysílá hlavně to, co chce on; kdo je nevlastní, s názory se do nich dostává těžko. Lidé přitom věří, že co dávali v televizi, musí být pravda. Kdyby Motoristé dostali prostor vysvětlovat, a ne se přít s redaktorem o slovíčka, dokázali by své záměry obhájit. Jako příklad uvádí ekonoma Vladimíra Pikoru, který učí na vysoké škole a s větším prostorem by veřejnosti vysvětlil, co by ekonomice pomohlo.
Samotné redaktory Barták nehaní. Redaktor je podle něj dělník, nad kterým stojí šéfredaktor, editor, ředitel a majitel. Úplnou lež po něm asi nikdo chtít nebude, ale někdy se všechny informace do textu nedostanou. Na nepříjemné komentáře na sociálních sítích Barták odpovídá sám. Ke sprostým lidem se podle něj má člověk chovat jako k nemocným, i když mu to někdy nedá. Rozlišuje ovšem naštvané lidi od trollích farem, které si vyberou oběť a zahltí ji účelovými komentáři.
Programové prohlášení vlády je kompromis tří stran, Motoristé do něj ale podle Bartáka dostali zhruba 80 procent toho, co slibovali před volbami. Hodnotit se má až na konci: zápas se také posuzuje, až skončí, ne po první polovině.
Nehoda Filipa Turka: nechat policii dokončit šetření
Na dotaz, kdy bude znám závěr policie k červencové nehodě Filipa Turka, odpovídá Barták, že věc šetří policie a výsledek sdělí účastníkům, mezi nimi Turkovi. Jestli ho zveřejní, je na něm. Když se nehoda stala, ptali se Bartáka novináři ve Sněmovně na názor. Sám kdysi v uniformě jezdil s majákem a houkačkou, a tak jim vysvětloval, že jízda s předností není jednoduchá: i tak musí řidič dávat velký pozor, aby neohrozil ostatní, a policie bude posuzovat i tuto stránku.
Nezávidí ani Turkovi, ani řidiči, který jel s výstražným zařízením. Situace je nepříjemná pro oba a policie má věc v klidu došetřit. Část opozičních poslanců a médií se podle Bartáka nehodě věnuje víc, než je zdravé, protože se dá využít k útoku na Turka i na celou stranu. Sám si prý závěr udělá, až bude mít všechny informace, a totéž by čekal od médií.
Komunální kampaň: doprava, bydlení a sport jako prevence
Po celé republice rozdávají Motoristé volební noviny. V Praze mají na titulní straně Kláru Sovovou, jedničku kandidátky, kterou by rádi viděli jako primátorku, a uvnitř lídry městských částí. Program se ale od města k městu příliš neliší, protože problémy jsou všude podobné, jen jinak velké: doprava a parkování, dostupnost bydlení, nedostatek sportovišť, dostupnost a kvalita zdravotní péče i sociálních služeb.
Že Motoristé mluví o sportu, vysvětluje Barták tím, že má svého ministra pro sport, prevenci a zdraví. Borisi Šťastnému se nejdřív smáli jako „ministrovi dřepů“ a chození do schodů, dnes už prý i posměváčci vidí, že to se sportem myslí vážně. Sport je prevence, která ušetří peníze za léčbu.
Mnoho věcí přitom podle Bartáka neovlivní Sněmovna ani Senát, které rozhodují o zákonech a penězích pro celou republiku. Klíčoví jsou lidé, kteří chtějí zlepšit život ve svém městě či vesnici a teď kandidují do zastupitelstev. Takový kandidát musí vědět, co jeho obec potřebuje, a být v ní známý. Předvolební klip s nadsázkou „nikdo neví, že jste motoristé, tak možná budete zvoleni“ tentokrát platit nebude: v obci každý ví, kdo je motorista.
Hákový kříž vyškrábaný na autě
Že každý ví, kdo je motorista, zjistil Barták na vlastní kůži. Asi před dvěma měsíci přišel ke svému autu s rámečkem SPZ Motoristů sobě a na dveřích řidiče měl vyškrábaný hákový kříž. Kdy se to stalo, neví; všimla si toho až po čase manželka. Podle Bartáka jde o pokus odradit člověka od práce, anebo o skutečně extrémní názor. Ptá se proto, proč jsou za extremisty označováni Motoristé, když extremisty jsou spíš ti, kdo proti nim bojují takovými prostředky. Cesta je náročná, ale Motoristé vydrží.
Nový jednací řád: kratší projevy a faktické poznámky k věci
Přímé přenosy ze Sněmovny ukazují hlavně exhibice před náročným hlasováním. Většina práce ale probíhá v klidu ve výborech a podvýborech, kde o zákonech jednají lidé, kteří jim rozumějí. Někteří pak před kamerami říkají věci jinak než na výborech.
Novela jednacího řádu teď některá vystoupení zkrátila. Dříve mohli poslanci s přednostním právem mluvit před projednáváním jakéhokoli bodu bez omezení, nově mají 30 minut. Druhá úspora se týká faktických poznámek: dříve šlo reagovat v podstatě na cokoli, dnes se poznámka musí týkat projednávané věci. Kdo nechce čekat, co mu přinese televize, může podle Bartáka sledovat celý jednací den na webu Sněmovny.
Co nejmenší stát
Divák volal po minimalizaci vlivu státu a konci rozkrádání daní. S tímto pravicovým názorem podle Bartáka Motoristé do politiky vstupovali. Stát má být pomocníkem běžných lidí a podnikatelů, ne jim určovat, v kolik vstanou, co budou jíst a kdy půjdou spát. Zasahovat má jen do strategických a bezpečnostních věcí; daně vybírat musí, protože bez nich žádný stát fungovat nemůže. Motoristé chtějí stát co nejmenší: méně úřednictva a víc lidí aktivně zapojených do ekonomiky místo závislosti na státních penězích.
Ukrajina: podpora ano, ale s důrazem na diplomacii
Divačka váhala, zda Motoristy volit kvůli jejich podpoře Ukrajiny. Barták odpovídá, že stát napadený jiným státem si podporu zaslouží stoprocentně. Rusko napadlo Ukrajinu v době, kdy se od civilizované společnosti čeká dodržování mezinárodních norem. Od jiných podporovatelů se Motoristé liší obsahem pomoci: nemá jít o bezbřehé zbrojení a posílání zbraňových systémů, ale také o diplomacii. Barták si váží statečných lidí na Ukrajině i Ukrajinců a Ukrajinek, kteří pomáhají české ekonomice, mnozí tu žijí déle, než konflikt začal.
K dalšímu dotazu, aby Petr Macinka „tolik nevyzdvihoval Ukrajinu“, Barták dodává, že Ukrajinu nikdo nevyzdvihuje. Každý normální člověk vidí agresi a potřebu pomoci, liší se jen názor, co pomůže víc: vyjednávání, nebo dodávky zbraní. Motoristé jsou spíš pro vyjednávání. Jakákoli xenofobie a nevraživost podle barvy pleti, věku či pohlaví společnosti škodí.
Prezidentská volba: osobnost místo stranického kandidáta
V zákulisí se podle Bartáka řeší všechno, prezidentská volba nevyjímaje; mluví se o ní i na pravidelných schůzkách poslaneckého klubu Motoristů. Postoj strany prezentoval Petr Macinka: místo aby politické strany tlačily vlastního kandidáta, měly by se objevit osobnosti, ze kterých si Motoristé vyberou a kterým vyjádří podporu. Kandidáta s nálepkou Motoristů strana stavět nechce. Volba je až v roce 2028 a kandidát z občanské společnosti se prý ještě může objevit.
Inkluze: dobrá myšlenka zmařená provedením
K inkluzi má Barták blízko z praxe. Posledních deset let učí na základní škole a je ve vedení školy; dnes si nechal malý úvazek tři hodiny týdně, aby zůstal v kontaktu. Učí ve třídách s asistenty i s dětmi s různou mírou podpory. Inkluze je podle něj typický český případ: skvělá myšlenka, jejíž provedení zhatí všechno, čemu mohla pomoci.
Podporovat děti s problémy je správné. Otázka je, jak velké problémy škola s pomocí asistentů zvládne a kdy by bylo lepší dřívější systém zvláštních škol. Každé dítě chce zažít úspěch. Dítě s menšími obtížemi ho díky asistentovi, zkrácenému počtu příkladů nebo delšímu času zažije snadno. Dítě s velkými obtížemi ho spíš zažije mezi dětmi s podobným problémem. Inkluze v dnešní podobě podle Bartáka zatěžuje školu, učitele i rodiče, kteří jsou závislí na tom, kolik pomoci dostanou. Motoristé od začátku chtěli inkluzi zásadně změnit a věří, že se to v tomto volebním období podaří.
Návrat k systému speciálních škol, který nám podle diváka „záviděl celý svět“, ale znamená rozhodnout o penězích: ve speciální třídě mohou být třeba jen čtyři žáci s mentálním postižením a k nim učitel s velkou péčí, což běžná základní škola nezvládne. Druhým problémem je pohled na učitele. Rodiče se na školu často dívají očima dítěte, kterému učitel „ubližoval“, a místo aby zjistili, jestli se dítě nepřipravuje, hledají chybu ve škole. Škola přitom není výchovný ústav, je to vzdělávací instituce, která k vzdělávání přidává výchovu. Barták to ilustruje autobusem do školy: ze dvaceti dětí ho pozdraví jedno, na chodbách školy skoro každé. Kde děti nemusejí, tam nezdraví.
Mobily ve školách: zákaz ano, skříňky ne
Na Bartákově škole zakázali telefony změnou školního řádu už před pěti či šesti lety. Dítě si telefon po příchodu uloží do brašny, vypne zvuk a zapne ho až při odchodu. Kde má telefon smysl jako učební pomůcka, třeba k fotografii ve výtvarce, úpravě videa v informatice nebo jako kalkulačka, se použít smí. Děti ho ale umějí zneužít a chytré hodinky zvládnou totéž. Opisováním získaná lepší známka neznamená, že dítě látku umí, a bez pravidel si zvykne, že drobný podvod je normální.
Se zákazem Barták naprosto souhlasí, ne však s odevzdáváním telefonů do skříněk ve třídě nebo u vchodu. Jako bývalý příslušník bezpečnostního sboru upozorňuje, že kdyby se při tragické události museli učitelé a děti zabarikádovat ve třídách, telefon v brašně může pomoci. Zamčený ve skříňce u vchodu nepomůže nikomu.
Asistenti, rodiče a co je úspěch
Inkluze jako začleňování do společnosti funguje po staletí, připomíná Barták. Dřív se o dítě nebo dospělého s problémem postarala komunita. Dnes jsou rodinné vazby zpřetrhané a generace spolu nežijí, takže pomoc často zůstává na státu. Základ by ale měl být u rodičů. Barták se zastává asistentů a asistentek, jejichž práce je náročná a špatně placená. Pomoc přitom neznamená udělat úkol za dítě, ale provést ho tím, co má udělat. Jako odstrašující příklad uvádí maminku, která za unavené dítě vypsala v sešitě písmenkové tahy: vlastní písmo si možná zlepšila, dítěti nepomohla.
Divák namítl, že inkluze je slepá cesta a že zná kluka ze zvláštní školy, z něhož je úspěšný podnikatel. Barták by chování ve škole s budoucím úspěchem nespojoval vůbec. Děti přebírají vzory z domova a dvě vysoké školy z nikoho lepšího člověka nedělají. Úspěch je pro každého něco jiného, pro někoho vila s bazénem, pro jiného farma s kozami. Slepou cestou ale inkluze není: společnost musí začlenit i lidi s handicapem, ať jde o potíže se psaním, tělesné postižení, nebo vozík. Jen dobrá myšlenka ztrácí špatným provedením původní krásu.
Kamarád, ředitel speciální školy, podle diváka říká, že děti potřebují speciálního pedagoga a později se mohou úspěšně vrátit. Barták souhlasí, že záleží na míře obtíží. Menší problém zvládne asistent nebo i sám učitel; v informatice, kde měl jen polovinu třídy, asistentku posílal pomáhat jinam. U většího postižení patří dítě do speciální třídy nebo školy k vyškolenému speciálnímu pedagogovi. Běžní učitelé mají umět problém rozpoznat a doporučit rodičům pedagogicko-psychologickou poradnu. Právě podle ní se řídí, zda je ve třídě asistent, případně dva. Jestli se asistent vůbec podaří sehnat, je jiná věc: práce je špatně placená a kdo není vystudovaný pedagog, musí absolvovat kurz.
Zákon o státní službě se vrací k zákoníku práce
Motoristům se vyčítá, že zákonem o státní službě chtějí něco rozbít. To podle Bartáka není pravda. Státní služba se vrací k zákoníku práce, který má být co nejjednodušší pro zaměstnance i zaměstnavatele. V dosavadním systému člověk, pro kterého nebylo místo, dlouho „ležel v bazénu“, bral úřadu peníze a takzvaná systemizace se měnila jen velmi těžko.
Neznamená to, že by šlo lidi vyhazovat bez zaručených práv. Zákoník práce je podle Bartáka vůči zaměstnavatelům spíš tvrdý. Normální zaměstnavatel se nezbavuje vzdělaných, loajálních a pracovitých lidí; těžké je zbavit se těch, kdo loajální a pracovití nejsou. Nová pravidla umožní provádět změny rychleji, což rozvoji instituce prospěje. Zákon vrátil prezident a Sněmovna o něm bude hlasovat znovu.
Šikana a kyberšikana
Příčiny rostoucí šikany vidí Barták zčásti ve volně přístupných sociálních sítích. Děti nerozeznají, co je nahraná legrace, a začnou ji napodobovat. Větším problémem je ale bagatelizace. Sám řešil případ, kdy skupina žáků přesvědčila spolužáka, že jezdit zády po lavicích je skvělé, a chlapec skončil s odřenými zády. Okolí to bralo jako klukovinu, Barták ne: podpořil rodiče, věc řešila policie a orgán sociálně-právní ochrany dětí. Za šikanu se incident neoznačil, protože se neopakoval a šikana je dlouhodobé ubližování. Původní bagatelizace se ale ukázala jako chyba.
Rodiče na druhé straně si vzali právníky. Na Bartáka, který kdysi pracoval jako vyšetřovatel, to nepůsobí, chápe ale, že právník, který do školy „naběhne“ s výhrůžkami, může řadu učitelů od zavolání policie či OSPOD odradit. Nikdo nejde do konfliktu dobrovolně a mnozí agresoři to umějí využít. Ještě nebezpečnější je kyberšikana: natáčení, upravování videí a jejich šíření mezi spolužáky. I proto by mobily ve školách podle Bartáka být vůbec neměly. Rodiče navíc často nevědí, na co se jejich děti dívají; zřídit si další účet umějí lépe než dospělí.
Stavební zákon má rozhýbat bydlení
Novela stavebního zákona, kterou se Motoristům podařilo prosadit, je podle Bartáka rychlejší, méně byrokratická a vstřícnější k lidem, kteří si chtějí něco postavit. Očekává, že rozhýbe stavební trh a s ním dostupnost bydlení. Až začne fungovat nabídka a poptávka, mnozí možná místo předraženého bytu ve městě koupí pozemek a postaví si dům mimo město. Lidé by se tak vraceli do míst, odkud dřív utíkali, a nejezdili by tam jen na chalupu.
Na dotaz, zda půjde bez stavebního povolení postavit i novou stavbu do 40 metrů čtverečních, Barták přiznává, že zákon do posledního paragrafu nezná. Malou stavbu by podle něj mělo jít postavit normálně, dokumentaci ale vždy musí připravit oprávněný člověk.
Levicoví? Rozpočet, třináct poslanců a pravicovost
Divák, bývalý volič sociální demokracie, ironicky poděkoval, že Motoristé podpoří rozpočet se schodkem 386 miliard a ve Sněmovně hlasují převážně levicově. Barták to odmítá: Motoristé hlasují pro dohody, které si předem vyjednají kluby vládní koalice. Novinářka se ho ten den na chodbě ptala, zda budou hlasovat pro rozpočet s 386, nebo 390 miliardami. Finální hlasování bude v prosinci. Motoristům se podle Bartáka už podařilo nominální schodek snížit a věří, že konečný stav bude ještě lepší než plán. Motoristé deklarovali, že chtějí schodek stlačit nejprve zhruba o 20 miliard a v dalším roce až o 60 miliard.
Motoristé nejsou a nebudou levicová strana; podle Bartáka jsou dnes ve Sněmovně nejpravicovější variantou. Že některé věci nedokážou prosadit hned, souvisí s tím, že mají jen 13 poslanců. Kdyby jejich pravicovosti věřilo víc voličů, prosazovalo by se ve Sněmovně mnohé snáz.
Karenční doba zůstává na stole
Divák vytkl ministrovi Šťastnému, že „lobbuje za sebrání nemocenské za první tři dny“. Barták potvrzuje, že Motoristé chtějí karenční dobu vrátit, tedy první tři dny nemoci bez náhrady, a s návrhem šli na jednání vlády. Zatím neprošel, třeba se to ale ještě podaří. Pro stát i zaměstnavatele by to podle něj znamenalo úsporu.
Závěr
Jiří Barták představil Motoristy jako pravicovou stranu, která chce menší stát, nižší schodek a jednodušší pravidla pro zaměstnavatele i stavebníky, ale ve vládě tří stran s třinácti poslanci nemůže prosadit všechno hned. Nejosobněji mluvil o škole: inkluze v dnešní podobě podle něj zatěžuje všechny, mobily do výuky nepatří a šikanu je třeba řešit natvrdo, i když rodiče přijdou s právníkem. Ukrajině chce strana pomáhat spíš diplomacií než zbraněmi a do prezidentské volby vlastního kandidáta nestaví.
