Bývalý ministr zahraničních věcí a vnitra, diplomat a někdejší předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda nabízí neobvyklé pořadí priorit. Zatímco opozice po podzimních volbách vytahuje do boje veřejnoprávní média a koncesionářské poplatky, on mluví o tom, že Česko by si v případě vojenského útoku nevědělo rady, protože mu chybí jasná ústavní pravidla. Vedle toho rozebírá budoucnost lidovců, smysl Evropské unie, Trumpův postup vůči Evropě i to, proč by válka na Ukrajině měla skončit mírem, ne dalším příměřím.
Kandidatura na Hrad? Zatím ne
Na přímou otázku, zda sedí naproti budoucímu kandidátovi na prezidenta, Svoboda odpovídá stroze: myslí si, že ne. Přiznává ale, že ho lidé oslovují na ulici zhruba sedmkrát týdně a že reakce jsou nebývale silné a pozitivní. S nadhledem dodává, že ti, kdo ho rádi nemají, většinou mlčí – i když ho jednou na Jungmannově kdosi spojil s Putinem.
Svou politickou zkušenost odvozuje od dlouhé cesty. V politice je od roku 1990 a nedávno mu Jiří Weigl připomněl, jak spolu v roce 1993 pracovali na prvním programovém prohlášení vlády Václava Klause, tedy vlády nového státu. Svoboda o sobě říká, že jde vlastní cestou: někde narazí, jinde ne, ale kilometrů má za sebou hodně. Otázku kandidatury nechává pro tuto chvíli plavat.
Lidovci mají šanci, když přestanou hledat, ke komu se přilepit
KDU-ČSL podle Svobody ve volbách jednoznačně uspěla. Předseda strany Jan Grolich „famózně“ vyhrál senátní volby a lidovci obhájili své mandáty. Startovací dráha je podle něj připravená, teď jde o to, aby stejný výsledek zaznamenala celá strana – aby ji lidé vnímali jako sílu, která za to stojí, nejen na Moravě, ale i na Chebsku, v Novém Strašecí a všude jinde. Po letech, kdy se drží kolem dvou a půl až tří procent, se musí odlepit ode dna.
Cestou podle něj není spekulace, ke komu se přidat, zda k ODS, nebo ke STAN. Ani fungující spolupráce se STAN na jižní Moravě pro něj není důvodem, aby se lidovci k hnutí přimkli. Svoboda se sám označuje za staromódního: strana má být čitelná, má mít vlastní pohled na svět, tedy ideologii. Česko podle něj potřebuje skutečně konzervativní sílu – a ta tu dnes chybí stejně jako strana, která by autenticky hájila levici. Takový názor sice nemusí být většinový, na vstup do sněmovny ale stačí. Dnešní rozložení stran navíc podle něj nevydrží, scéna se bude znovu přeskupovat, a proto doporučuje vlastní cestu.
SPD, Evropská unie a tři věci, které opravdu sdílíme
SPD za ochránce konzervativních hodnot nepovažuje, rozhodně ne ve všem. Její kritiku evropských institucí vnímá jako převážně marketingovou a pochybuje, že ji všichni, kdo ji vyslovují, myslí smrtelně vážně. Kdo si domyslí, co by pro Česko znamenalo vystoupení z Evropské unie, musí podle něj i jako největší odpůrce uznat, že je třeba zabrzdit.
Unie má podle Svobody smysl kvůli třem společným hodnotám: Schengenu a volnému pohybu, který chtějí všichni, společnému trhu, který chtějí podnikatelé, obchodníci i investoři, a eurozóně se společnou měnou. Chybou je, že se evropská politická reprezentace tváří, jako by vše, co se kdy odhlasovalo, bylo společným jmenovatelem celé Evropy. Solární a větrné zdroje mají jinou váhu ve Španělsku, Francii nebo Itálii než na Podřipsku. Odvaha má spočívat v tom říct „pojďme tyto politiky revidovat“ – ne ničit instituce. Lepší instituce nikdo nevymyslí, řešením je reformovat smlouvy a říct, co se bude dělat jinak.
Rozhádaná Evropa jako snadné sousto
Je Evropská unie vůbec reformovatelná? Reformovatelné je podle Svobody všechno. Připomíná, že i římská říše měla vzestupy a pády a v nejhorších chvílích jmenovala diktátory – dějiny jsou dlouhý a barvitý příběh. Evropa si cestu k sobě vždycky bude muset najít. Pokud se ale rozhádá a rozbije vlastní instituce, stane se lákavým soustem pro velké hráče, jako jsou Čína, Rusko a Spojené státy, a přestane být partnerem. Z globálního pohledu by pak byla drobotinou, protože vyrostly nové mocnosti a nad Indií ani nad dalšími bývalými koloniemi už nelze mávnout rukou.
Koncesionářské poplatky jako prkotina
Výrok Jana Grolicha, že by opozice v případných sněmovních volbách jednoznačně vyhrála, Svoboda nehodnotí. Hypotetické otázky typu „co by bylo, kdyby“ se podle něj vůbec nemají klást. Volby referendem o vládě byly, ale od politika očekává něco jiného než ujišťování, koho by porazil. Má říct, jak pod jeho vedením vidí svět a zemi a co je jeho první prioritou.
Zaráží ho, že opozice po volbách jako hlavní téma ohlašuje boj za veřejnoprávnost médií a proti zrušení koncesionářských poplatků – takto podle něj mluví i Rakušan. Ať se ten boj vede, ale je to podle Svobody prkotina, která se vyřeší za pár měsíců. Pokud někdo tvrdí, že klíčovým tématem české politiky jsou poplatky, považuje to za „extrémně ubohé“ a za důkaz, že dotyčný nemá fantazii a nevidí, co se děje třeba v Německu s AfD.
Zatím nesplněný slib Andreje Babiše poplatky zrušit podle něj výsledek voleb ovlivnit mohl. Volič, kterému někdo slíbí radikální krok, chce, aby ho politik dotáhl. A otázka poplatků se vyřeší jediným hlasováním ve sněmovně: kdo má 108 hlasů, prohlasuje, co chce. Ani to, že šlo o komunální a senátní volby, na tom nic nemění. Senát ani zastupitelstva sice nerozhodují o rozpočtu či deficitu, roli ale hraje celková atmosféra – lidé volí podle dojmu, ne čistě racionálně. Nálada ve společnosti se navíc může během týdne změnit, takže na trvalost dnešního obratu by nesázel.
Novela ústavy pro případ napadení
Mnohem závažnějším tématem je podle Svobody bezpečnost. Sám napsal novelu ústavy, kterou chce představit na konferenci, nejspíš druhého prosince. Nejde mu o drobné zpřesnění, ale o to napsat některá ustanovení úplně jinak, aby stát v krizi dokázal kvalifikovaně rozhodnout. Netýká se to sporů o to, kdo jmenuje ministry, ale otázek, kdo vyhlašuje stav ohrožení státu nebo zda smí ministr obrany nařídit sestřelení letadla.
Podle Svobody jsou to věci, které si musí země dát do ústavy dřív, než situace nastane – aby pak věděla, co dělat. Proto je to pro něj mnohem důležitější než poplatky, se kterými se dá žít i nežít. Že je opozice i tak povýšila na téma číslo jedna, s ironií komentuje slovy, že je asi „omezený člověk“, protože to vůbec nechápe. Jak se ústava mění a co v ní je nezměnitelné, shrnuje průvodce Ústavou ČR.
Rozhodovat má premiér, ne celá sněmovna
Pokud všichni opakují, že hlavní hrozbou je Rusko, pak podle Svobody musí stát přiznat, že s dnešní ústavou by si při útoku nevěděl rady a rozhodoval by nějak. Jasně napsaná pravomoc přitom chrání toho, kdo rozhoduje: kdo má právo rozhodnout a rozhodne chybně, za toho nese odpovědnost stát. Kdo rozhodne bez pravomoci, nese ji sám a hrozí mu i vězení. Tahle otázka se podle něj dnes zcela přehlíží.
Jeho návrh výrazně posiluje roli premiéra. Na námitku, že chce dát víc moci Andreji Babišovi, odpovídá, že nejde o konkrétního člověka, ale o funkci – a že žádný premiér včetně Babiše po takové pravomoci toužit nebude, protože s ní přichází odpovědnost. Premiér může rozhodnout rychle a zpravodajské služby mu mohou říct vše, co se děje. Svěřit něco tajného poslancům a senátorům je podle Svobody jistota, že to do deseti minut bude vědět celé hlavní nádraží.
Trump se nezachoval férově, ale je to jediný Trump, kterého máme
Andrej Babiš kritizoval dohodu Donalda Trumpa s Moskvou jako ránu pro Evropu. Svoboda je opatrnější: za úplný podraz by to neoznačil, ale že se americký prezident nezachoval férově, to říct lze. Trump podle něj říká, jak věci vidí, Evropa je vidí jinak a Ukrajina mluví jinak v Evropě a jinak u Trumpa. Americká administrativa proto vzkazuje: rozhodněte se, jak to chcete vyřešit, protože válka jednou skončit musí a jako každá válka skončí mírovou dohodou.
Otázkou podle Svobody je, kolik lidí ještě musí zemřít, než Evropa změní postoj. Argument, že se bude pokračovat ve válce a neustále podporovat Ukrajinu, podle něj jen zhoršuje její pozici: vyčerpání poroste a ochota dalších států pomáhat bude slábnout. Představu, že po dalších dvou letech bojů Rusko couvne, vyklidí Ukrajinu, vrátí Krym a vše se vrátí do výchozího bodu, označuje za hrubý omyl – kdo ji myslí vážně, pro toho by se podle jeho nadsázky našlo lůžko v Bohnicích.
Férové by podle něj bylo, kdyby si všichni nejprve sedli ke stolu a kroky koordinovali. Trump ale jedná jako sólista a Evropě nedává dost prostoru, aby se projevila. Má to i svou logiku: nemá s kým jednat. Francouzský prezident Macron je na odchodu, Merzova pozice v Německu je extrémně slabá a nikdo neví, jak dopadnou volby ve Španělsku ani co se stane v Itálii. Evropa formálně drží pohromadě, ale drží ji lídři, kteří doma stojí na velmi slabých pozicích.
Rozpor mezi dřívějším sankčním tlakem na odběratele ruské ropy a následnou dohodou s Moskvou vysvětluje Svoboda jednoduše: Trump je Trump, je nevyzpytatelný a s tím je třeba počítat. Figuru nikdo nevymění a v Bílém domě bude ještě dva roky. Říkat Ukrajině, ať válčí dál a počká na příští americké volby, nedává smysl – nikdo nezaručí, že nový prezident nebude ještě tvrdší a nepostaví „America first“ ještě důrazněji. Situaci je podle něj nutné řešit teď.
Mír za území: říct to natvrdo a jednat hned
Ukrajinu je podle Svobody nutné dál podporovat, ale s jasně stanovenými strategickými cíli. A přiznat si realitu: bude to mír za území. Jaké uspořádání nakonec čeká část území, se teprve ukáže, Putin ale pokračuje dál a zastavit ho lze jen tehdy, dokud Evropa drží pohromadě.
Obává se, že část evropských států bude dál hledět na svět tak jako v roce 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, zatímco jiné ho uvidí jinak – a Putin tohoto rozporu samozřejmě využije. Proto se má jednat hned, protože každé další období bude horší a výsledná smlouva ještě komplikovanější.
Zelenskyj uzavře mír, obnovu povede někdo jiný
Vyměnit Volodymyra Zelenského by bylo podle Svobody chybou. Mír musí uzavřít on – s ním válka skončí. Obnova Ukrajiny ale podle něj proběhne pod jiným prezidentem, tím si je naprosto jistý. Připomíná, že po válce došlo k výměně politické reprezentace ve Velké Británii, ve Francii i v mnoha dalších zemích. Kdo dnes sází na to, že objímání se Zelenským mu zajistí zakázky na poválečné obnově, by měl počítat s tím, že v prezidentském paláci bude sedět někdo jiný. Česko by se proto mělo dívat do budoucna.
Zelenskyj to má podle Svobody extrémně těžké: přijde otázka, proč vojáci umírali, když podobné podmínky ležely na stole už v roce 2022. Volby se na Ukrajině nyní konat nemohou, protože by je většina považovala za nelegitimní – jak vést kampaň mezi vojáky na frontě nebo oslovit Ukrajince žijící třeba v Portugalsku?
K požadavku šedesáti dní klidu zbraní, který Moskva odmítá z obavy, že by se Ukrajina znovu vyzbrojila, je Svoboda věcný. Jednou z podmínek Ruska, zřejmě s podporou Spojených států, je podle něj definitivní mír, ne příměří. Tříměsíční pauza by dala šanci přezbrojit a přeskupit síly oběma stranám, Rusku i Ukrajině, a obě by se jen připravily na eskalaci. To podle něj řešení není.
Závěr
Svobodův pohled spojuje jedna nit: méně symbolických bojů, více příprav na skutečné krize. Lidovcům radí vlastní konzervativní profil místo hledání partnerů, Evropě reformu politik místo boření institucí a české politice ústavní pravidla pro případ útoku místo sporu o poplatky. U Ukrajiny volá po realismu – mír za území, jednání hned a definitivní dohodu, ne pauzu, která by jen odložila další kolo války.
