Sněmovní rozprava o emisních povolenkách se změnila v přímý souboj dvou mužů, kteří vedli tentýž resort. Ministr životního prostředí Igor Červený odpovídal na sérii otázek poslance Petra Hladíka, jenž ministerstvo řídil v předchozí vládě. Výsledkem byla hodina sporu o to, kdo zavinil inflaci, komu se zaplatí emisní povolenky a jestli má stát vůbec právo sáhnout do cen paliv.
ETS2 zaplatí i ten, kdo nemá auto
Představa, že emisní povolenky pro domácnosti a dopravu jsou daní pro řidiče, neobstojí. Náklad se promítne do ceny všeho, co se musí někam dovézt — tedy prakticky do každé položky v nákupním košíku. Pečivo někdo doveze z pekárny, do pekárny musí přijet mouka ze mlýna, do mlýna obilí z pole a to obilí musel někdo zasít a sklidit. Na každém článku toho řetězce se povolenka projeví v ceně, protože obchodník ani výrobce nepracují bez marže.
Argument, že si náklad mají zaplatit výrobci ze svého, je podle Červeného ekonomická naivita. Plánovanou socialistickou ekonomiku už tu jednou vyzkoušeli a efektivní nebyla; pravidlo, podle kterého se každá daň a každý náklad nakonec objeví v ceně, popsal v Bohatství národů už Adam Smith. Odtud i ironická poznámka směrem k obhájcům ETS2: nejprve lidem zdražíte život a pak jim budete tvrdit, že jste jim pomohli.
Zrušte DPH na palivech? Unijní minima to nedovolí
Petr Hladík položil dvě otázky. První mířila na předsedkyni sněmovního výboru pro životní prostředí Peštovou — kdy tedy vláda zruší emisní povolenky, jak lidem slibovala, a to s konkrétním datem. Druhá byla na ministra a byla podle Hladíkova vlastního přiznání populistická: kdyby chtěl být populistou, navrhl by zrušit DPH a spotřební daň na pohonných hmotách, protože lidé by okamžitě platili o dvacet korun méně.
Odpověď byla věcná. Sazby daní u paliv jsou navázané na mezinárodní závazky, minimální spotřební daň je stanovena a vláda ji už podsekla až na hranici, pod kterou jít nelze. Prostor byl vyčerpán kvůli výkyvům na trhu, ne z rozmaru. Ceny paliv navíc vláda zregulovala včas, právě proto, aby se neopakoval scénář z minulého období — čekání a poté konstatování, že kumulativní inflace vyskočila o 36 procent. Podle Červeného přitom sami poslanci ODS na hospodářském výboru připustili, že reagovat měli mnohem dřív a inflaci šlo zarazit.
Devět měsíců čekání proti zásahu v řádu týdnů
Hladík mezitím ministrovi vytkl rétoriku pravicového populismu orbánovského typu a připomněl, že maďarská cesta skončila kumulativní inflací 47 procent, skokovým zdražením energií a nedostatkem pohonných hmot. Vysokou inflaci za své vlády nepopřel, část jí ale označil za neovlivnitelnou a dnešní nízká čísla podle něj stojí zčásti na krocích jeho kabinetu, zčásti na výkonu ekonomiky a jen zčásti na krocích současné vlády.
Červený mu odpověděl, že jeden z největších růstů na konci volebního období je dohledatelný přesně proto, že mu předcházel jeden z největších pádů — ode dna se odráží dobře. Snížení podpory obnovitelných zdrojů uvolnilo firmám i domácnostem deset procent na cenách energií a když trh znovu rozkolísala válka na Blízkém východě, vláda jednala v řádu týdnů, ne devíti měsíců. Sešla se s hráči na trhu s ropou a palivy a hledala nejméně násilný průsečík.
Že jde o zásah do trhu, ministr nepopírá. Opírá se ale o zákon z roku 1992: už tým Václava Klause, který při transformaci čerpal z podpory Margaret Thatcherové, do něj vložil pojistku pro nečekanou událost, jež rozkolísá celý trh. Jen v takové chvíli má stát právo dočasně zasáhnout, aby trh nezničil.
Modernizační fond je v mínusu deseti miliard
Samostatnou kapitolou byl modernizační fond. Opoziční argument zněl, že fond se do mínusu dostat nemůže, protože většina přislíbených peněz je kryta státem a stát za výplaty ručí. Reakce byla jízlivá: pak byl tedy fond využit jako bílý kůň a je to dokonce přiznané.
Realita je podle ministra taková, že modernizační fond je momentálně deset miliard v mínusu. Peníze bude nutné znovu do fondu nalít, aby bylo legitimně vyplaceno to, co je přislíbeno a podepsáno, a narovnávat se to bude postupně do let 2027 a 2028.
Tato vláda ETS2 nezavede
Na opakovaný dotaz, kdy tedy vláda povolenky zruší, přišla nejjasnější věta celé rozpravy: cílem je ETS2 nezavést a tato vláda ho nezavede. Nikoli zrušit něco, co teprve má přijít, ale nepustit to do praxe.
Důvod je podle Červeného prostý — jde o brutální daň. Že povolenka poletí nahoru, není spekulace, ale předpoklad: jako daňový nástroj celého evropského společenství funguje výtečně, protože z lidí dokáže vytáhnout peníze. Kalkulačky, které ukazují, co bude co stát, přitom publikují i média, která by ministr sám nepropagoval — konkrétně zmínil články Seznam Zpráv.
Povolenka jako spekulativní komodita
Obhajoba, že ETS1 se týká jen velkých znečišťovatelů, neobstojí u otázky, pro koho ty firmy vyrábějí. Vyrábějí pro nás všechny, takže povolenku zaplatí koncový zákazník. K tomu se s povolenkami obchoduje jako se spekulativní komoditou — velká část jich je přeprodávána a zisk z nich nekončí u zelené politiky, ale u spekulantů.
Vláda proto podle ministra bojuje ve čtyřech směrech naráz: o snížení ceny povolenky, o větší kvantitativní uvolňování, které cenu srazí, o benchmarky a o výjimky pro energeticky nejnáročnější průmysly. Cílem je zachránit výrobu, pracovní místa a ekonomiku. Hospodářský pilíř musí být v rovnováze se sociálním a environmentálním; pokud se třetí pilíř používá jako zbraň proti prvnímu, celý domeček se sesype, protože západní systém stojí na přidané hodnotě, z níž stát vybírá daně a teprve z nich sociální a environmentální politiku platí.
Německá studie: zelený kurz srazil výkon ekonomiky
Ve chvíli, kdy premiér ohlašoval nominaci nového ministra životního prostředí, vydala německá spolková komora průmyslu a obchodu studii, ze které Červený ve sněmovně citoval číslo, jež se špatně přehlíží: zelený kurz měl podle jeho čtení srazit výkonnost německé ekonomiky o 24 procent. Námitka, že jde o problém Německa, míjí mapu obchodu a exportu — česká výroba je na německý průmysl navázaná, zvlášť v automobilovém sektoru. Když tam propouštějí desítky tisíc lidí, je otázkou času, kdy se to projeví ve střední Evropě.
Druhé číslo, které z téže studie ve sněmovně zaznělo, je ještě tvrdší. Splnit klimatické a zelené cíle stanovené pro roky 2030, 2035, 2040 a 2045 by podle ní znamenalo nasměrovat do zelené politiky 47 procent všech investic soukromého i státního sektoru. Nejsou to nové školy, nové dálnice ani vyšší platy státních zaměstnanců — je to všechno jinam. Německý průmysl k tomu dodal jednoznačnou větu: pokud se v tom bude pokračovat, Německo to zničí.
Nálada v Evropě se mění a spojenci přibývají
Česko už v Bruselu nestojí samo. Přidávají se státy Visegrádu, které předchozí vláda spíš odmítala, přidává se Itálie i Německo, a i tam už zaznívá, že cíle jsou příliš ambiciózní. Pro reálný vliv přitom stačí sestavit alespoň kvalifikovanou menšinu.
Odtud i nejostřejší pasáž rozpravy. Za předchozího českého předsednictví, které trvalo půl roku, prošly emisní povolenky pro domácnosti — a dnes tytéž strany v televizních debatách připouštějí, že některé zelené cíle měly být hlídány. Přirovnání bylo bez obalu: rozjedete auto ze skály, vyskočíte z něj a zezdola mácháte, ať to někdo zastaví. My teď děláme všechno pro to, abychom to auto strhli a zachránili z něj, co se dá. Držení palců je hezké, ale ministr žádal něco jiného — aby Hladík přesvědčil své kolegy z KDU na unijní úrovni zvednout ve správnou chvíli ruku, například pro návrat peněz ze sociálního fondu ETS1.
PPWR: 56 miliard eur a chybějící delegované akty
Stejný příběh se podle Červeného opakuje u nařízení o obalech. Řeší se na poslední chvíli, přestože se tři roky vědělo, co přijde. Česko má v odpadovém hospodářství klenot a ví, jak funguje — proto dokáže ostatním vysvětlit, jaká katastrofa hrozí. K české iniciativě se přidávají Němci i další státy a hospodářská komora oslovila komory napříč Evropskou unií; podepsalo se přes 640 signatářů z největších firem.
Nejpalčivější je ale nedodělek na evropské straně: k nařízení chybí zhruba třicet delegovaných aktů, tedy prováděcích předpisů, bez kterých průmysl neví, podle čeho se má zařídit. Co je zákon, co nařízení a co vyhláška a která z těch vrstev přebíjí kterou, ukazuje přehled vrstev právního řádu. Bez nich hrozí špatná implementace, kterou podle ministra zaplatí každý obyvatel Evropské unie — dohromady 56 miliard eur.
Opoziční replika: kdy skončí regulace a kde je slíbená revize
Hladík odpověděl jízlivě, že jako komik ministr uspěl, jako politik nikoli. Sociálně tržní hospodářství označil za princip, na kterém stojí křesťanská demokracie v celé Evropě, a částečnou regulaci při vystřelení trhu za legitimní. Otázka podle něj zní jinak: kdy ji vláda zruší, když řada evropských zemí regulaci už ukončila a Česko zatím ne.
U povolenek vytkl vládě, že lidem před volbami slibovala zrušení, a dnes mluví jen o tom, že za něco bojuje. Poukázal i na to, že premiér Andrej Babiš oznámil, že v březnu na Evropské radě prosadil představení revize emisních povolenek na červen — jenže na poslední Evropské radě se téma vůbec neotevřelo. Podle plánu přijde revize až v červenci, a to se ví od roku 2019, kdy tehdejší náměstkyně Peštová schválila za Českou republiku rozložení emisního obchodování na roky 2020 až 2030 včetně toho, že období po roce 2030 se začne projednávat v červenci 2026. Komise tedy podle Hladíka udělá přesně to, na čem se evropští lídři dohodli už tenkrát.
Jednotný trh, národní přeregulace a euro
V jednom bodě se ale oba muži sešli. Mluví se o jednom společném trhu, fakticky jich je sedmadvacet — každý stát si přidává vlastní omezení, certifikáty, normy a vyhlášky, které dodávky brzdí. Hladík to označil za největší současný problém evropského trhu a vyzval vládu, aby za skutečně jednotný trh bojovala a bránila ho proti dodavatelům zvenčí, kteří evropská pravidla nesplňují. Česko si podle něj přidává i vlastní přísnost — u hasičů, památkářů i hygieny bývají požadavky tvrdší než v jiných členských státech a rozdílné parametry pak dodávky zdržují.
Na závěr přidal popíchnutí, u kterého shoda končí: největší překážkou pro český průmysl je podle něj neexistence eura. Zajišťování kurzu koruny vůči euru stojí administrativu i peníze a u nízkomaržové výroby může spolknout tři až sedm procent, které firmy na zajištění potřebují — tedy prakticky celou ziskovost.
Co si z rozpravy odnést
Z výměny vyplynula jedna tvrdá věta a jedno tvrdé číslo. Tou větou je, že tato vláda ETS2 nezavede. Tím číslem je deset miliard, o které je v mínusu modernizační fond, jejž bude nutné dofinancovat do let 2027 a 2028. Zbytek je spor o zásluhy: jestli je dnešní nízká inflace ovocem rychlého zásahu do cen paliv, nebo jen odrazem ode dna, které způsobil někdo jiný. Odpověď na to nedá sněmovní rozprava, ale statistika příštích měsíců — a hlasování o povolenkách v Bruselu, kde Česko podle ministra poprvé po letech není samo.
