Miroslav Sklenář strávil třináct let jako protokolář prezidentů Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. Letošní předávání státních vyznamenání proto sledoval očima člověka, který podobné večery sám připravoval. Mluví o zasedacím pořádku, o projevech, zkouškách i nehodách, o tom, proč se vyznamenání Čechům jen propůjčuje, a o rozhodnutí Miloše Zemana na večer nepřijít.
Večer bez ostudy
Celkový dojem je dobrý. Večer se posuzuje podle tří věcí: podle vyznamenaných, projevu prezidenta a pozvaných hostů. Mezi vyznamenanými si každý najde někoho, kdo se mu nezdá úplně nejvhodnější, letos ale nezaznělo nic rušivého ani nedůstojného. Nic, o čem by se dalo říct „tohle je ostuda, tohle se stát nemělo“. Takové chvíle přitom Hrad zažil, když Pekarová s Vystrčilem ostentativně málem pálili pozvánku a pak na slavnostní večer nechodili. Toho se podle Sklenáře naštěstí zbavili.
Kdo kde sedí a kdo o tom rozhoduje
Večer se každý rok koná ve Vladislavském sále, který pojme zhruba 650 až 700 lidí podle toho, jaká se zvolí křesla. V první řadě sedí prezident s manželkou, předseda vlády, předsedové Sněmovny a Senátu a Ústavní soud, tedy nejvyšší ústavní činitelé. Už tady se prezidenti lišili: Václav Klaus se domníval, že předsedové Nejvyššího a Ústavního soudu nemusejí nutně sedět v první řadě, a tak se občas ocitli ve druhé. Dál přichází vedení Sněmovny, vláda, diplomatický sbor, rektoři, církve, soudní moc, armáda i osobnosti kultury a vědy. Usazují se podle protokolárního pořadí a podle významu. Občas si někdo myslí, že má sedět jinde, ale tak to prostě je.
Ze zasedacího pořádku se dá vyčíst i preference prezidenta: kam posadí dříve vyznamenané, hejtmany, představitele církví nebo své osobní hosty, například poradce bez funkce. Letos ve druhé řadě za prezidentem a jeho chotí seděli jeho synové, ačkoli by se tam dal čekat třeba místopředseda Sněmovny, vlády nebo Senátu. Je to rozhodnutí prezidenta. Sklenář by je posadil jinam, zásadně ho to ale netrápí.
Návrh rozsazení předkládá protokol a vedoucí kanceláře prezidenta, který má u tak důležité akce velké slovo. V citlivých věcech, jako jsou bývalí prezidenti nebo bývalí premiéři, musí mít konečné slovo prezident.
Proč Miloš Zeman nepřišel
Zatímco paní Havlová na takových akcích nikdy nechybí, Miloš Zeman nepřišel. Sklenář v tom vidí dvě rovnocenné možnosti. První je překonat ve státní svátek všechny rozpory a přijít. Druhou zvolil Zeman: férově přiznat, že vztahy s prezidentem nejsou nejlepší, a svou přítomností slavnostní večer nenarušovat. Státní svátek oslavil během dne jinak. Protokol podle Sklenáře předkládá možnosti a rozhoduje sám dotyčný. „Za mě se rozhodl správně. Respektuju to. Rozumím tomu,“ říká.
Záběry na potlesk byly zbytečně dlouhé
Jestli bývalý prezident Václav Klaus po projevu tleskal, nebo obracel oči v sloup, bývá oblíbenou kratochvílí každého předávání. S ohledem na slavnostní ráz večera by se tomu Sklenář vyhnul, Česká televize si s tím ale podle něj pěkně pohrála. Když prezident mluvil o rozpočtu, „čirou náhodou“ byl záběr na Alenu Schillerovou. Na závěr přišly dlouhé záběry na kontrast mezi vesele tleskajícím předsedou Senátu, méně tleskajícím předsedou vlády a Václavem Klausem. Kdyby seděl v režii, tak dlouhé záběry by nedělal. Byly zbytečné.
Silní intelektuálové a projev z hlavy
Česko má čtvrtého prezidenta a všichni tři jeho předchůdci byli podle Sklenáře silní intelektuálové a výrazné osobnosti. Projev ke státnímu svátku byl pro každého z nich disciplínou svého druhu a věnovali mu mimořádnou pozornost. Václav Havel i Václav Klaus si projev psali sami, Miloš Zeman si ho složil v hlavě a pak ho pronesl zpaměti. Radit mu, aby si ho přece jen napsal, jak to dělali někteří jeho přátelé, by si Sklenář nikdy nedovolil. Přepis mluveného slova se obvykle pozná okamžitě, u Zemana ne: projev byl tak vypointovaný, že vypadal, jako by ho četl.
Současnému prezidentovi projev zřejmě píšou poradci a nově používá čtecí zařízení. Byl to jeho čtvrtý státní svátek a zařízení se naučil perfektně ovládat. Čte hezky a vypadá u toho důstojně.
Zkouška s prezidentem, projev pod embargem
Protokol, armáda a Hradní stráž si večer předem zkoušejí. Sklenář navíc vždy velmi silně doporučoval zkoušku i s prezidentem. Václav Klaus i Miloš Zeman ji považovali za zbytečnou, nakonec ale na jeho slova dali a zkouška se ukázala jako prospěšná. Projev však při ní nikdy žádný prezident nepronesl, ani Zeman, který ho měl v hlavě, ani jeho předchůdci, kteří ho měli na papíře. Platilo přísné embargo a projev se šetřil až na státní svátek. Při zkoušce se jen ověřilo, že funguje ozvučení.
Agregát, nefunkční pero a omdlévající vojáci
Na chyby se protokol snaží připravit, přesto se občas stane něco, s čím nikdo nepočítá. Za Miloše Zemana jednou na Hradě vypadl agregát, nefungovala elektřina a přenos se přerušil. Když Václav Klaus podepisoval slib, nepsalo mu pero, a tak vytáhl vlastní. Takové věci se řeší operativně na místě.
Ve Vladislavském sále zatím žádný voják neomdlel, v Trůnním sále při slibu vlády se to ale stalo. Vojáci jsou na to připravení: kolegu zvednou a odvedou. Totéž by platilo i ve Vladislavském sále, kde vojáci dlouho stojí, nesou prapory a pochodují.
Insignie vzhůru nohama
Tři nebo čtyři vyznamenaní za sebou letos ukázali insignii obráceně, vzhůru nohama. Sklenář to přičítá návalu emocí. Když večer připravoval on, trval na zkoušce s vyznamenanými a ti byli rádi. Pokud přenos začínal v osm, zval je na sedmou. Zároveň se tak ověřilo, že všichni dorazili a vědí, kde sedí. Ceremoniál s nimi procházel krok za krokem. Na někoho ale tíha okamžiku stejně dolehne. Často jde o lidi, kteří nejsou zvyklí stát na pódiu, a najednou je před nimi prezident a přímý přenos. Přestože vědí, co mají dělat, mohou zareagovat právě takhle.
Výběr 51 vyznamenaných
Mezi letošními vyznamenanými nebyl nikdo, kdo by Sklenáře zásadně rušil, a tak byl mile překvapen. Počet 51 odpovídal. Na jeho vkus bylo trochu moc ocenění in memoriam, jinak ale výběr vyšel dobře. Vždy se musí vážit Češi a cizinci, muži a ženy, sportovci, kultura, vědci, zajímavé příběhy, hrdinství i zásluhy. Když si představí, jak složitě se takový mix skládá, považuje letošní výsledek za povedený.
Vyznamenání se Čechům jen propůjčuje
Státní vyznamenání se cizincům uděluje, Čechům jen propůjčuje. Sklenář po důvodu pátral až zpětně. Zahraničnímu státnímu příslušníkovi vyznamenání po smrti zůstane v rodině, protože vracet ho by bylo těžké a složité. U Čechů má rodina po smrti vyznamenaného vrátit na Hrad insignii, diplom si nechá. Myšlenka je hezká: kdo dostane insignii, může se dozvědět, že ji před ním nosil třeba letec, který bojoval v Anglii, a má z toho o to větší radost.
V praxi ale Hrad podle Sklenáře nikdy nepátral po tom, kdo zemřel, aby vyznamenání okamžitě vymáhal. Byl tolerantní, čekal, až ho někdo vrátí, a nikoho neurgoval. Klidně si dovede představit, že někdo insignii nevrátil a Hrad mu ji nechal. Sám by prosadil novelu zákona, aby se vyznamenání udělovalo i Čechům.
Pokyny protokolu a nevhodné oblečení
Vyznamenaní jsou hlavní osoby večera a dospělí lidé, kteří mají něco za sebou, takže jim něco přikazovat je citlivá věc. Předem ale dostanou, jak se tomu na Hradě poeticky říkalo, pokyny protokolu: co mají dělat, jak se chovat a jak se obléct. Přesto se stává, že někdo přijde nevhodně oblečen. Sklenář by v takovém případě nabídl, že mu sako půjčí. Někdo si zase řekne, že je to vyznamenaný a ať si dělá, co uzná za vhodné. S vyznamenanými se podle něj dá mluvit a vysvětlit jim, že slavnostní večer žádá určité chování i oblečení.
Komu by vyznamenání dal on
Sám si vyznamenání podle svých slov nezaslouží. Nejvíc ho těší, když se na seznamu objeví vědci, které veřejnost nezná, ale ve svém oboru jsou světově uznávaní, a díky ocenění o nich lidé uslyší. Loni se mu líbila učitelka, která viděla, že padá strop, odvedla děti a možná jim zachránila život. Letos mu chyběl běžec, který na Hlávkově mostě viděl, jak policejní auto spadlo do Vltavy. V sobotu ráno skočil do studené řeky, vytáhl dva policisty a zachránil jim život. Toho by Sklenář za sebe určitě navrhl.
Méně in memoriam, více za života
Když vyznamenání za zesnulého vědce, který pracoval celý život a zemřel ve dvaaosmdesáti, přebírá vnuk nebo syn, nabízí se otázka, proč ho nedostal za života. Sklenář s tím souhlasí. Václav Havel měl pro vyznamenání komisi, kterou vedl tehdejší kancléř Ivan Medek. Ten často argumentoval tím, že je dotyčný ještě mladý a že se musí počkat. Sklenář mu oponoval, že už se několikrát stalo, že člověk mezitím zemřel. Největší radost je, když si vyznamenání převezme osobně. U hrdinů, kteří zahynuli v Afghánistánu, je logické a dojemné, že ho převezme manželka nebo maminka.
Jinak je to podle něj citlivá věc. Už v devadesátých letech se řešilo, že těžko udělit Řád T. G. Masaryka in memoriam Tomáši Garrigue Masarykovi, Řád Bílého lva Janu Masarykovi nebo Benešovi. Výjimkou se teď stal Štefánik. Otázkou je, jak daleko do historie jít. Pak se vyznamenávají veteráni druhé světové války, nejen piloti, ale i technický personál. Sklenář se vždy snažil dohledat příbuzné v přímé linii, jenže se stává, že vyznamenání přebírá vzdálený příbuzný za člověka, kterého v životě neviděl. Ocenění in memoriam by proto do budoucna šetřil a ponechal je hlavně hrdinům. Výjimkou jsou osobnosti jako Jiří Dienstbier a Jaroslav Šedivý, kteří letos mezi vyznamenanými byli.
Dva vyznamenaní najednou jsou novum
Letos se dvakrát stalo, že vyznamenání převzali dva lidé současně. Poprvé hned na začátku u Jaroslava Šedivého a Jiřího Dienstbiera, podruhé na závěr u manželů Vlčkových, kteří spolu budují dětský hospic na pražské Cibulce. U manželů se společným projektem to dávalo hlavu a patu. Takové předávání je ale novum, nikdy předtím se to nestalo. Sklenář by to neudělal: každý si podle něj zaslouží převzít vyznamenání samostatně, se svou slávou a svým potleskem. Pozůstalým to ale možná udělalo radost.
Známka pro prezidenta
Oznámkovat prezidenta jako ve škole se Sklenáři nechtělo. Hlavní roli podle něj hraje výběr vyznamenaných, který ho neurazil. Ani mezi hosty, pokud pomineme bulvární věci, neviděl nic, co by ho překvapilo. Projev prezident přečetl důstojně ze čtecího zařízení, obsah mu ale někdo napsal. Mezi vyznamenanými se pohyboval jako ryba ve vodě. Je to jeho čtvrtý státní svátek a je vidět, že ho zvládá.
Lidské gesto předvedl, když jeden z pánů v sále zavrávoral. Prezident mu pohotově pomohl, a když dotyčný odmítl pomoc Hradní stráže a zůstal sedět, sklonil se k němu a prokázal mu úctu. Nakonec se Sklenář nechal přesvědčit a prezident dostal dvojku.
Závěr
Letošní předávání státních vyznamenání proběhlo podle bývalého protokoláře bez ostudy: výběr 51 vyznamenaných vyšel, prezident četl důstojně a gesto vůči pánovi, který zavrávoral, bylo lidské. Výhrady má k drobnostem, jako jsou synové ve druhé řadě, dlouhé televizní záběry na potlesk, dvojí předávání najednou nebo množství ocenění in memoriam. Zemanovu neúčast považuje za férové a správné rozhodnutí a zákon by změnil tak, aby se vyznamenání i Čechům udělovalo, ne jen propůjčovalo.
