Před rokem to byla podle tehdejšího premiéra humorná historka, o které se dozvěděl jen pár týdnů předem. Rok poté leží u Krajského soudu v Brně obžaloba a návrhy trestů, jaké tuzemská politika nepamatuje. A protože se česká politika nedokáže věnovat jen jedné věci, přibyl k tomu pirátský plán na koupání ve Vltavě po vzoru Paříže, další nepuštěná novinářka na ministerské tiskovce a prezident, který veřejně koketuje s monarchií.
Rok po humorné historce: pro exministra spravedlnosti žádá žalobkyně šest a půl roku
Žalobkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podala obžalobu ke Krajskému soudu v Brně a navrhla tresty, u kterých je těžké nevidět ironii celé věci. Pro bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka a jeho tehdejšího náměstka Radomíra Daňhela žádá šest a půl roku vězení a peněžité tresty, pro Tomáše Jiřikovského souhrnný dvacetiletý trest a propadnutí majetku za provoz darknetového tržiště a legalizaci výnosů z trestné činnosti. Jiřikovský je ve vazbě, obžaloba míří na čtyři osoby a všichni obžalovaní vinu odmítají — do rozsudku platí presumpce neviny.
Vláda, která se sama nálepkovala jako vláda slušňáků, demokratů a hodnot, tedy končí u soudu s bývalým ministrem spravedlnosti. Resort, který má bdít nad spravedlností, to má rovnou v názvu. A muž, ze kterého se stal největší mecenáš českého státu v novodobé historii, sedí ve vazbě. Nic z toho ještě neznamená vinu, ale rozpor mezi tím, co se říkalo loni v létě, a tím, co je na stole letos v létě, je černobílý.
Zpátky o rok: konec ministra, nová ministryně a zpráva, která nikdy nepřišla
Připomenutí, jak to celé začalo, je poučnější než jakýkoli komentář. Ministerstvo spravedlnosti tehdy převzala po rezignujícím Pavlu Blažkovi místopředsedkyně ODS Eva Decroix a koaliční partneři deklarovali, že jmenování napomůže objasnění bitcoinové kauzy. Prezident Petr Pavel k tomu na kameru řekl, že výběr ministrů je věcí premiéra, protože ten zodpovídá za vládu, a že návrh bude respektovat. Po loňských sněmovních volbách se přitom o tom, čí věcí je výběr ministrů, mluví z Hradu podstatně jinak.
Objasnění dopadlo tak, jak dopadlo. Ministerstvo sice předložilo časovou osu případu, ale spolupráce s bitcoinovým koordinátorem, který měl prověřit, zda byla při přijetí daru dodržena vnitřní pravidla, skončila předčasně a závěrečnou zprávu nikdy nepředložil. Za nepochopitelný označil tehdejší konec koordinátora i prezident. Kauza se tak přesně podle plánu doklouzala až za volby.
Piráti chtějí koupání ve Vltavě. Praha ale není Paříž
Pirátská kandidátka na pražskou primátorku Tereza Nislerová postavila kampaň na tom, že se Pražané mají zase koupat ve Vltavě — po vzoru Paříže a klidně do pár let. Paříž na tom skutečně roky pracovala, jenže vyčištění Seiny a modernizace kanalizace stály zhruba 1,4 miliardy eur, tedy kolem 34 miliard korun, a kvalita vody kolísala natolik, že se testy před olympiádou staly samostatným seriálem. Socialistická starostka Anne Hidalgová si projekt prosadila jako svou prioritu; otázka spíš je, kdo o tuhle prioritu v Praze stál.
Kontext dělá z čísel jinou zprávu. Praha hospodaří v roce 2026 s výdaji kolem 119 miliard korun a rekordními investicemi 23 miliard. Částka srovnatelná s pařížským projektem by tedy spolkla víc než roční investice celého města — nebo by za ni odhadem vzniklo přes dva tisíce bytů, což je téma, které mladé Pražany bez bydlení pravděpodobně pálí víc než plovárna. Připomeňme, že totéž hnutí má na kontě rozkopanou magistrálu, cyklopruhy tam, kde cyklisté nejezdí, a zpackanou digitalizaci stavebního řízení z dílny svého bývalého předsedy a vicepremiéra Ivana Bartoše. Jeho pouliční vystoupení s harmonikou je proti tomu jen úsměvnější vizitka.
Dotace, cyklopruhy a velmoc rozhleden
Cyklopruhy, které nikdo nepoužívá, dávají smysl v okamžiku, kdy se na ně dá čerpat evropská dotace. Peníze je potřeba utratit, a co přesně za ně vznikne, řeší málokdo. Dnešnímu slovu dotace se za socialismu říkalo subvence a princip zůstal stejný: ekonomiku neřídí trh, ale úřad, který si o sobě myslí, že ví nejlíp.
Veřejnými rozpočty přitom v Evropské unii prochází zhruba polovina ekonomického výkonu. Vybere se to na daních a vrátí se to zpátky ve formě, kterou určí někdo jiný. Výsledkem je mimo jiné to, že Česko je velmocí rozhleden, které nikdo nepožadoval, zatímco na věci, jež lidé skutečně potřebují, se peníze hledají hůř.
Novinářka, která se nedostala na tiskovku — a paměť, která se hodí
Ministerstvo zahraničí nepustilo redaktorku Deníku N Zdislavu Pokornou na tiskovou konferenci, ministr zahraničí Petr Macinka z Motoristů to okomentoval ironickou nabídkou tiskovek pro alternativní média a konspirační blogy, kam Deník N pozve, a Syndikát novinářů ČR vyzval k protestu i k bojkotu akcí resortu. Že by tím skončila demokracie, je ovšem tvrzení, které nepřežije ani letmý pohled do archivu.
Vít Rakušan jako ministr vnitra před kamerou vysvětloval, že rozhovory nebude poskytovat médiím, o nichž je přesvědčen, že šíří fámy a lži — tedy že si sám určí, co je informace a co dezinformace, a podle toho bude novináře třídit. Marek Benda, šéf poslaneckého klubu ODS, šel ještě dál a vyzval poslance své strany, aby s Deníkem N přestali mluvit úplně; důvodem byla podle jeho vlastních slov snaha redakce zničit ODS, konkrétně texty o bitcoinové kauze a o vzdělání tehdejší ministryně spravedlnosti. Rozdíl je v tom, že za tímhle bojkotem stála reálná kauza vlastní strany — ta, která právě teď míří k soudu.
Ústavní soud jako politický hráč: od zrušených předčasných voleb po Ankaru
Když v roce 2009 Ústavní soud zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období a s ním i předčasné volby, do kterých už strany nalily kampaně, přišel Marek Benda s doporučením, aby se sněmovna nálezy Ústavního soudu neřídila. Sněmovna ho tehdy neposlechla; možnost soudu zrušit zákon nebo jeho část přitom není nic výjimečného, dává mu ji čl. 87 Ústavy. O pár let později by stejná věta z opačné strany politického spektra byla důkazem rozkladu právního státu.
Ústavní soud v čele s Josefem Baxou je i dnes v politice čím dál viditelnější — naposledy když předběžným opatřením uložil vládě zajistit prezidentovu účast na summitu NATO. Do jeho hledáčku se přes ústavní stížnosti dostává i bitcoinová kauza. Historie se neopakuje doslova, ale hodnocení téhož kroku se spolehlivě mění podle toho, kdo ho zrovna udělal.
Nehodu má vyšetřit dopravní policie, ne novináři
Policie zahájila na pokyn státního zástupce úkony trestního řízení pro podezření z ublížení na zdraví z nedbalosti kvůli červencové nehodě Filipa Turka se sanitkou u náměstí I. P. Pavlova. Nikdo zatím nebyl obviněn, přesto většina médií napsala příběh, ve kterém je viník znám předem. Podle zjištění, na která se odvolává jeden z deníků, mohlo přitom klíčovou roli sehrát dopravní značení a policie prověřuje, zda se s ním krátce po nehodě nemanipulovalo — což by odpovědnost posouvalo úplně jiným směrem než k řidiči.
Dopravní nehody u nás šetří dopravní policie. Ne novináři, ne opoziční politici a ne prezident, který se k případu také stihl vyjádřit. Nejhorší možná zpráva by byla, kdyby se politizace nakonec chytlo i vyšetřování; teprve to by byl důvod bát se o stav institucí.
Prezident, monarchie a chvála Modré krve
Petr Pavel se rozhovořil o tom, že by mu monarchie nevadila a že následníka bychom vlastně měli. Následovala chvála Františka Kinského a jeho dokumentárního cyklu o šlechtických rodech: encyklopedické znalosti, přirozený projev, díky kterému si mnoho lidí znovu objevilo zájem o vlastní historii.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to neříkal bývalý příslušník vojenské rozvědky komunistického režimu — tedy režimu, který šlechtické rodiny vyvlastnil, část z nich zavřel a zbytek vyhnal ze země, a jehož pozůstatky se v těch zámcích a hradech opravují dodnes. Ta věta myšlená vážně říká o schopnosti reflexe víc než celé roky projevů.
Ceuta ukázala, že děravá vnější hranice je i naše hranice
Do španělské Ceuty se během několika hodin dostaly desítky tisíc lidí poté, co Maroko fakticky uvolnilo hranici; při pokusu doplavat se podle oficiálních údajů utopily desítky osob a Španělsko začalo na moři instalovat bariéru. Itálie na to reagovala pozastavením schengenského režimu vůči Španělsku. Stačilo, aby jeden stát na druhé straně hranice přestal spolupracovat.
Každý stát, který má přežít, stojí a padá se schopností svou hranici vymáhat. Ne každý se může stát občanem a ne každý má právo vstoupit. Jakmile se někdo dostane přes vnější hranici, může se pohybovat napříč Evropou — a proto je jižní pobřežní hranice Španělska, Itálie nebo Řecka fakticky i hranicí českou. Označit ty, kdo na to upozorňují, za xenofoby je pohodlnější než se ptát, kdo tu hranici vlastně hájí.
Požáry v Evropě: hoří tam, kde se nesmí sahat na les
Za rozsáhlé požáry ve Francii i jinde v jižní Evropě může podle většiny zpravodajství výhradně klimatická změna. Profesor lesnických věd Víctor Resco de Dios z univerzity v Lleidě to popisuje jinak: environmentální legislativa podle něj nestojí na ekologii jako vědě ani na lesnictví, ale na ideologii a na disneyovském pohledu na svět, ve kterém je člověk v krajině vždycky ten škodlivý prvek. Jenže když se z lesa vytěsní hospodaření, nashromážděná biomasa se změní v palivo.
Čísla to podpírají: chráněná území tvoří v jihozápadní Evropě zhruba 38 procent lesní plochy, ale připadá na ně kolem 55 procent vyhořelé plochy, a oheň v nich hoří intenzivněji, tedy nebezpečněji pro okolní obce. Že je horko, nikdo nezpochybňuje. Co přesně a jakou měrou se na oteplování podílí lidská činnost a co přirozený cyklus planety, ale zdaleka není uzavřená otázka — a každá vlna veder se přesto okamžitě proměňuje v argument pro další utahování politik, které Evropu ekonomicky vyčerpávají.
Ukrajina a NATO: přiznání, které zaznělo od bývalého vrchního velitele
Valerij Zalužnyj, bývalý vrchní velitel ukrajinské armády a dnes velvyslanec v Británii, řekl nahlas to, co se roky obcházelo: Ukrajina se do NATO nedostane. Podle něj je aliance zastaralá, spoléhá na postupy z dob druhé světové války a na konflikty jednadvacátého století připravená není. Dvanáct let se přitom Ukrajině opakovalo, že je členství na dosah.
Stav bojiště tomu odpovídá. Dodávky protiletadlových raket od spojenců klesly v prvním pololetí letošního roku na třetinu loňské úrovně, zatímco ruská výroba dronů a raket běží rychleji, než stíhá západní zbrojní průmysl doplňovat protivzdušnou obranu. Přesto se od evropských představitelů nedozvíme nic než další balík sankcí; snaha vyjednat konec války se do jejich agendy zatím nevešla, ačkoli účet platí především evropští daňoví poplatníci.
Pátý dodatek pana covida a nálepky, které přežily samy sebe
Anthony Fauci, muž, který v prvním Trumpově období fakticky řídil americkou covidovou politiku, se na senátním slyšení k původu pandemie opakovaně odvolal na pátý dodatek a odmítl odpovídat. Není to soud, je to slyšení před senátním výborem, a právě proto je to tak výmluvné: z jeho zveřejněné korespondence i z průběhu slyšení plyne, jak nejistá byla doporučení, která se tehdy vydávala za vědu, a jak silně do nich vstupovala mediální i finanční motivace expertů.
V českém mediálním mainstreamu se přitom dodnes objevuje seznam dezinformací, na kterém figuruje i teze o laboratorním původu koronaviru. FBI i CIA se mezitím přiklonily k tomu, že pandemie nejspíš začala laboratorním incidentem ve Wu-chanu — CIA to říká s nízkou mírou jistoty a část zpravodajské komunity zůstává u přirozeného původu, takže o uzavřenou věc nejde. O to obtížněji se vysvětluje, proč je jedna z otevřených hypotéz pořád vedená jako lež.
Závěr
Bitcoinová kauza se vrací v mnohem tvrdší podobě, než v jaké se před rokem odbývala jako historka. Praha řeší plovárnu místo bytů, spor o svobodu médií vedou lidé, kteří sami novináře třídili, a prezident velebí šlechtu, kterou režim jeho mládí zlikvidoval. Na podzim jsou komunální a senátní volby a pro jednou platí bez ironie: co jsme si zvolili, to máme.
