Tři týdny před komunálními volbami se pražská kampaň točí kolem osobních útoků víc než kolem toho, co kdo zamýšlí s městem udělat. Předseda Pirátů spojuje kandidáta ODS na primátora s mafiány, přestože spolu celé končící volební období drželi magistrát. Lídr jedné z kandidátek vjel kampaňovým autobusem do zákazu a tvrdil, že je to MHD. Jiný se vrací do komunální politiky po odpykaném trestu. A hlavní čísla, o kterých by řeč být měla — sedmnáct miliard za filharmonii, dvě miliardy za most, který měl stát jednu — se v tom všem ztrácejí.
Obvinění z mafiánství mezi partnery z jedné koalice
Spouštěčem byla věta bývalého ministra zahraničí Lipavského, dnes člena ODS, že bude v Praze volit Tomáše Portlíka. Zdeněk Hřib mu na sociální síti odpověděl otázkou, jestli mu chybí primátor, který si tyká s mafiány, oslovuje je mazlivými přezdívkami, nedodržuje sliby voličům a dělá službičky lobbistovi Janouškovi — pak prý s Portlíkem nemůže šlápnout vedle.
Na tom je zajímavé hlavně načasování. Portlík byl celé končící volební období šéfem koaličního klubu na magistrátu, tedy člověkem, který vyjednával, pro co se bude hlasovat, co se v Praze postaví a co ne. Vyjednával to s Hřibem, který byl předtím čtyři roky primátorem a poté náměstkem pro dopravu. Čtyři roky si tihle dva rozdělovali moc, funkce a peníze; slovo mafián se objevilo až tři týdny před volbami.
Ani Hřibova vlastní bilance přitom není bez šrámů. Z městského energetického holdingu, kde měl funkci vykonávat bez odměny, mu pět měsíců po sobě chodilo na účet padesát šest tisíc korun, dohromady dvě stě osmdesát tisíc. Vysvětlil to tím, že si myslel, že jde o přeplatek za elektřinu. Policie uzavřela, že zákon porušen byl, přestupkové řízení ale nakonec skončilo bez potrestání pro nedostatek důkazů a peníze vrátil.
Turecké trolejbusy: z jedenácti vozů jezdí tři
Dopravní podnik převzal prvních jedenáct z třiceti objednaných bateriových trolejbusů od turecké firmy Bozankaya. Do provozu na linky 51, 52 a 53 zamířily zatím tři, zbylých osm se teprve připravuje tak, aby odpovídalo standardům pražské integrované dopravy. Rámcová smlouva počítá až se sedmdesáti vozy za 1,1 miliardy korun bez daně.
Otázka, která v tom zaniká, zní jednoduše: proč dostává příležitost nevyzkoušený výrobce z Turecka, když trolejbusy, autobusy i tramvaje umějí dodávat tuzemské a evropské firmy? Většina toho, v čem Pražané celý život jezdí, je české výroby. Pokud si město nedokáže vystačit s domácím trhem, pořád zbývá evropský, kde platí jednotné standardy na bezpečnost, kvalitu i dostupnost náhradních dílů.
Trolejbusy ani tramvaje se navíc nekupují na tři roky jako služební auto. Kupují se na desetiletí a rozhoduje u nich servis, náhradní díly a udržitelnost provozu. Zakázku prosadil na magistrátu náměstek pro dopravu, který je zároveň předsedou dozorčí rady dopravního podniku. Pokud se dodávka nepovede, problém zdědí ten, kdo bude město řídit za deset let.
Kandidát, který se vrací z vězení
Pavel Novotný, bývalý starosta Řeporyjí, byl loni odsouzen ke třem měsícům vězení za výtržnictví, návod k trestnému činu a nebezpečné pronásledování podnikatele. Na funkci starosty rezignoval, trest si odpykal a letos se vrátil do ODS. V Řeporyjích znovu kandiduje a sám sebe v kampani nabízí jako fyzicky nejkrásnějšího kandidáta, který už v sedmnácti očima kosil diskotéky.
Dohromady s bytovou kauzou lídra kandidátky na primátora to dává obrázek strany, která se v Praze tváří jako záruka pořádku. Na jedné straně kandidát, jenž se vrací z výkonu trestu, na druhé člověk, kterého Hřib veřejně spojuje s mafiány. Obojí pod jednou značkou a tři týdny před volbami.
Praha sobě, lidovci a Zelení v jednom balíčku
Adam Scheinherr, lídr hnutí Praha sobě, se minulý týden proslavil tím, že nechal kampaňový autobus stát v ďáblické smyčce, kam smějí jen vozy MHD. Na místě tvrdil, že jeho autobus je také MHD — což není; chybu pak uznal a odjel. Později se objevil i záběr, jak s ním vjíždí do zákazu ve Vratislavově ulici pod Vyšehradem. Místo souvislé omluvy pak začal upozorňovat na dopravní přestupky konkurentů — tedy v logice porušil jsem předpisy, ale podívejte se, ostatní taky.
Podstatnější než autobus je ale složení kandidátky. Praha sobě jde do voleb společně s KDU-ČSL a se Zelenými a právě druhý partner se v kampani skoro nepřipomíná. Kdo volí Praha sobě, dostává Zelené v balíčku — a to je strana, která v Evropě protlačila zelený úděl, otevřela prostor nejradikálnějším aktivistům blokujícím dopravu a dlouhodobě bojuje proti jaderné energetice. Drahé energie a konec evropského automobilového průmyslu nespadly z nebe.
Za připomenutí stojí i to, s čím němečtí Zelení v osmdesátých letech začínali: okamžité odstavení jaderných elektráren a vystoupení z NATO. První bod se jim v Německu povedl prosadit, druhý naštěstí ne.
Piráti slibují to, co osm let neřešili
Pirátská lídryně Tereza Nislerová vede kampaň postavenou na bydlení a chodí po Praze natáčet videa o tom, co by ve městě změnila. Působí to, jako by Piráti v Praze nikdy nevládli. Jenže vládnou osm let: čtyři roky měli primátora a další čtyři náměstka pro dopravu, který byl fakticky prvním mužem magistrátu. Bydlení, které teď slibují vyřešit, měli celou tu dobu na stole — a reálně ho zhoršili.
V kampani zároveň dala najevo, s kým chce po volbách Prahu řídit: s Praha sobě a se STAN. Tedy koalice, která by pokračovala v tom, co tu je poslední čtyři roky, jen s vyměněnými jmény. Konkurenti i odpůrci jí přitom dlouhodobě vyčítají, že část velkých redakcí je k téhle sestavě podstatně mírnější než k jejím soupeřům.
STAN: dvanáct let, Dozimetr a filharmonie za sedmnáct miliard
Hnutí STAN je součástí pražských koalic nepřetržitě od roku 2014, tedy dvanáct let. Dvanáct let slibuje, že vyřeší bydlení a dopravu. Doručeným výsledkem je kauza Dozimetr, největší korupční kauza v novodobé historii pražského dopravního podniku.
Druhým výsledkem je Vltavská filharmonie. Projekt, pro který zastupitelé hlasovali s cenovkou šest miliard, stojí dnes na papíře sedmnáct — dvanáct za budovu a dalších pět za úpravy okolí. Nemá zajištěné financování ani povolení a není jasné, kdy se začne stavět. Zakázku na propagaci stavby, která zatím existuje jen ve vizualizacích, za víc než sto milionů korun město po vlně kritiky zrušilo. Na magistrátu projekt zaštiťuje náměstek primátora za STAN Petr Hlaváček.
Ve městě, kde se nedá projet, zhoršuje se bezpečnost i čistota a chybějí místa na středních školách, je sedmnáct miliard za koncertní sál otevřený účet pro každého, kdo se k němu dostane blízko.
Zapomenuté byty a dvojí metr v médiích
Tomáš Portlík drží tři pražské byty přes vlastní firmu a v majetkovém přiznání pražského zastupitele je neuvedl. Odmítá, že by cokoli tajil, a odkazuje na přehled majetku, který jako starosta Prahy 9 odevzdává do registru ministerstva spravedlnosti. Administrativní chyba se stát může — byty zaparkované ve firmě jsou koneckonců veřejně dohledatelné.
Zajímavější je, jak různě takové kauzy dopadají. Bytové kauzy kandidátů na primátora se letos staly pražským fenoménem a jedna z nich plnila týdny zpravodajství až do chvíle, kdy lídr kandidátky rezignoval a odešel z politiky. U Portlíka proběhlo pár článků, které rychle zapadly.
K tomu se přidává novinářská praxe, která z běžné nepřesnosti vyrobí lež. Politik po telefonu odhadne zpaměti, kolik před sedmi lety stál byt a kolik na něj měl hypotéku, pak si to doma ověří ve smlouvách a údaj upřesní — a v článku z toho je mlžení a měnící se verze. Poučení pro ty, kdo to ještě nezažili, zní: s některými redakcemi komunikovat výhradně písemně, nebo raději vůbec.
Nemocenská, dotace školám a superdávka: řezat se má koncepčně
Návrh Motoristů vrátit karenční dobu, tedy první tři dny nemoci bez náhrady mzdy, spadl pod stůl — narazil na odpor SPD i části hnutí ANO a z rozpočtových jednání vypadl. A dopadlo to dobře. Simulanti, kteří zneužívají nemocenskou, aby nemuseli ráno vstát, existují a je to k vzteku. Jenže plošný řez dopadne stejně na poctivého člověka, kterému je akutně zle a nechce nakazit kolegy. S vaničkou se vylévá dítě.
Stejně nekoncepční je i druhá debata, která teď běží — státní dotace soukromým školám. Posílat miliony z rozpočtu školám se statisícovým školným, které si může dovolit jen nejbohatší část rodičů, je zvrácené. Jenže vedle nich stojí řada soukromých škol, které z dotací drží školné na úrovni dostupné pro střední třídu a bez nich by musely zavřít. Plošné škrtnutí vypadá v rozpočtu efektně a nadělá škodu, kterou pak nikdo nezaplatí.
Stejný vzorec ukazuje superdávka, kterou v rámci úspor prosadila minulá vláda. Lidé, kteří jsou na tom nejhůř — invalidní důchodci nebo samoživitelky —, na ní reálně prodělali, protože systém s jejich situací dost dobře nepočítal. Ministerstvo práce proto posunulo účinnost pro stávající klienty a chystá úpravy, aby se podpora dostala k těm, kdo ji potřebují. Odpovědnost za to, jak byla dávka nastavena, ale nese minulá vláda — premiér Fiala a jeho ministr práce Jurečka.
Senát zrušit nejde, musel by se zrušit sám
Zrušte Senát a budou peníze, zní jedno z nejoblíbenějších předvolebních hesel. Potíž je v tom, že Senát by musel zrušit sám sebe — a osmdesát jedna lidí zvolených na šest let si rybník nevypustí. Technicky to tedy neprojde, ať to slibuje kdokoli.
Věcně to navíc není dobrý nápad. Senát je pojistka: ne vždy sedí ve vládě ti, komu člověk fandí, a systém vah a protivah má smysl právě v takových chvílích. To ovšem neznamená, že dnešní Senát funguje dobře. V srpnu drtivou většinou zamítl novelu stavebního zákona — a to od komory ovládané ODS, TOP 09 a STAN, tedy stranami, které se hlásí k podpoře soukromého sektoru a růstu ekonomiky. Sněmovna ho pak přehlasovala, protože poslední slovo má podle Ústavy ona, ale samotný postoj zůstává nepochopitelný: v Česku se pomalu povolují nejen byty, ale i dálnice a železnice.
Dávky pro Ukrajince: chyba je v plošnosti
Základní chybu udělala minulá vláda, když pustila do země plošně všechny a všem přiznala stejné dávky a stejnou podporu bez ohledu na to, jestli jim válka vzala střechu nad hlavou, nebo ne. Mělo to být od začátku selektivní. Rodině, které bomba sebrala domov, pomoci ano a pomoci pořádně; těm, kdo systém jen zneužívají, podporu odebrat a jít po nich. Debatu o zpřísnění podmínek proto má smysl vést — ale ne tak, že se škrtne všechno a všem.
Druhá strana téhož problému je vidět v pražských ulicích. Na příchod statisíců lidí město nezareagovalo prakticky nijak: neposílilo bezpečnostní složky ani úklid a nikdo nově příchozím nevysvětloval, jaká jsou tu pravidla. Přitom to funguje: na běžnou domluvu většina lidí zareaguje, protože prostě nevědí, jak to tu chodí. Po těch, kdo se chovat neumějí a nechtějí, se jít má. A nikdo by v tom neměl házet do jednoho pytle většinu, která chodí do práce a odvádí daně.
Kdo zaplatí, když se rozpočet utrhne
Praha má dlouhý seznam staveb, u kterých se cena během realizace utrhla. Dvorecký most měl stát zhruba miliardu, nakonec vyšel na téměř dvě. Oprava Barrandovského mostu byla vysoutěžena za 594 milionů a skončila na zhruba 1,14 miliardy. U metra D se z osmi stanic s depem za devětatřicet miliard stalo pět stanic bez depa za nejméně dvaapadesát miliard a výběr dodavatele druhé etapy antimonopolní úřad zrušil, takže stavba nabírá další roky zpoždění.
Ve většině těchto případů asi nepůjde dokázat trestný čin. Jenže pokud to není zlodějina, je to neumětelství — a za to se v Česku neodpovídá. V soukromé firmě se rozpočet takhle utrhnout nemůže, protože mezi architekty a jejich vzdušnými zámky vždycky stojí někdo, kdo hlídá peníze. Ve veřejném sektoru takový člověk chybí.
Řešením je hmotná a trestní odpovědnost politiků za rozhodnutí, kterými způsobí škodu. Kdo dělá za pokladnou a večer mu chybí peníze, má problém. Primátor, ministr nebo radní, kteří podepíšou předraženou zakázku a neohlídají ji, mají mít stejnou pozici — včetně toho, že se jim škoda bude celý život strhávat z výplaty. Bez takové pojistky není jak přimět politiky, aby s cizími penězi zacházeli s péčí řádného hospodáře.
Nové trasy metra v kampani, zanedbané stanice v provozu
Vize se mít mají — metro D se plánuje od dob, kdy dnešní čtyřicátníci leželi v kočárku, a takové stavby jinak než na desetiletí dopředu dělat nejdou. Něco jiného je ale vypustit nápad na zcela novou trasu tři týdny před volbami. Kdo to myslí vážně, sedne si k tomu na začátku volebního období, nechá zpracovat studie a po čtyřech letech ukáže, kam se to posunulo. Balónek vypuštěný v září a zapomenutý v listopadu je jen znamení, že chybělo téma do kampaně.
Mezitím chátrá to, co už stojí. Některé stanice metra jsou zanedbané, špinavé a je v nich cítit moč, zhoršily se intervaly i čistota vozů. Vina nepadá na lidi z dopravního podniku, kteří dělají maximum — padá na politiky, kteří jim na údržbu nedají peníze a neschválí projekty, jež mají připravené. Podobně dopadá i tak banální věc, jako je placení kartou ve vozech MHD: strana, která se celé roky prezentuje jako parta ajťáků, to za osm let nedotáhla všude.
Ukázkou téhož je parkovací dům P+R na Zličíně. Staví se pro 596 aut za zhruba 620 milionů korun bez daně a otevřít se má v roce 2028. Plánovaná koncová stanice metra Depo Zličín, která k němu měla vést, se zatím stavět nebude; parkoviště bude napojené na stávající stanici a nové autobusové zastávky. Koleje přitom do depa vedou — chybí jen nástupiště. Riziko je zřejmé: nevytížené parkoviště se za pár let stane argumentem, proč další P+R nestavět.
Tři priority: doprava, bezpečnost a místa na středních školách
Největší pražský problém je doprava, a to ve všech podobách. Automobilová, kde jsou dnes ulice rozkopané. Cyklistická, kde jsou narychlo namalované pruhy nebezpečné a budou se muset předělat. MHD, která jde kvalitou i výkony dolů. A parkování, jehož reformu slibuje kdekdo už třetí volební období, a nestalo se nic. Jediné, co k němu v kampani zaznívá, je zdražení — v situaci, kdy lidé nemají kde zaparkovat ani na vlastním sídlišti. Praha by si zasloužila dva radní pro dopravu: jednoho pro dopravní podnik a jednoho pro všechno ostatní.
Druhou prioritou je bezpečnost a čistota, a tam je náprava mnohem rychlejší než u dopravy. Za osm let přibylo na zastávkách a náměstích opilých a nepřizpůsobivých lidí, přetékají koše, přibylo odpadků — a prodej drog se už skoro ani nemaskuje, dealery je vidět na Andělu i na Václavském náměstí za bílého dne.
Třetí je školství. Šikovné děti z devátých tříd se v posledních letech nedostaly na střední školu s průměrem, se kterým by v jiném kraji prošly bez problémů. Vznikla tím ztracená generace, přitom stačilo rozšířit kapacity — poslat investiční peníze městským středním školám, které mají projekty připravené, nebo podpořit soukromé. Město přitom sedí na dvou stech miliardách na účtech.
Kampaň, ve které chybí konkrétní sliby
Z pražských billboardů se čtenář nedozví skoro nic. Chybí tři čtyři konkrétní závazky, za kterými by lídr šel a ze kterých by po čtyřech letech skládal účty. Vypadá to jako alibismus: všichni počítají s tím, že po volbách vznikne další slepená koalice nesourodých subjektů, a tak radši neslibují nic, co by jim šlo spočítat.
Výjimkou je kampaň hnutí ANO, kterou vede Jan Hušbauer. Objíždí sídliště s vozem s trezorem a nechává lidi psát, do čeho by z dvou set miliard ležících na pražských účtech investovali — jestli do školky, chodníků, nebo parkovacích míst. Sbírá tím anketu přímo mezi lidmi a zároveň připomíná, že peníze, které Pražané do rozpočtu odvedli, se v něm jen válí. Konkurence to shazuje tvrzením, že hnutí chce Pražanům peníze naopak sebrat.
Na opačném konci stojí lídr STAN Petr Hlaváček, kterého v kampani prakticky není vidět; jeho billboardy sdělují cosi o plánu a přečíst se z nich nedá nic konkrétního. Sídliště přitom potřebují opravené chodníky, parkovací místa a místa ve školách — a peníze na to město má.
Závěr
Pražská kampaň se tři týdny před volbami 9. a 10. října točí kolem bytů ve firmách, autobusů v zákazu a slov jako mafián. Čísla, která rozhodnou o dalších čtyřech letech, přitom leží na stole: sedmnáct miliard za filharmonii bez financování, dvě stě miliard nehybně ležících na účtech města, dvojnásobné ceny mostů, zpožděné metro a chybějící místa na středních školách. Volič bude fakticky rozhodovat o jediné otázce — jestli osm, respektive dvanáct let stejného vedení stálo za to, aby dostalo další čtyři.
