Devětadvacet domovních prohlídek napříč třemi zeměmi, dva roky vyšetřování bez jediného důkazu a chystaná žaloba na milion korun. Tak vypadá příběh europoslance za AfD Petra Bystroně, který popisuje, jak se z neověřeného tvrzení čtyř anonymních zdrojů stala kauza, jež ho podle jeho slov maximálně poškodila — a proti které se nyní brání soudně.
Devětadvacet prohlídek a žaloba na Milion chvilek
Spouštěčem celé věci bylo tvrzení, že jde o politika placeného Ruskem. To o Bystroňovi rozšířil deník Deník N s odvoláním na čtyři anonymní zdroje a kauzu posléze přebrala i německá média. Následovalo rozsáhlé vyšetřování — celkem devětadvacet domovních prohlídek. Po dvou letech intenzivního prošetřování se přitom nenašel jediný důkaz, který by obvinění potvrdil.
Logika takového postupu je podle něj prostá: když se hledají důkazy pro něco, co neexistuje, okruh podezřelých se jen rozšiřuje a hledá se dál a dál. Prohlídky se neodehrály na jednom místě, ale postupně v Bundestagu, v bytě v Mnichově, v berlínském bytě a nakonec i v Praze. Tady vlastní dva dlouhodobě pronajaté byty — prohlídka tak proběhla u americké nájemnice, která tam bydlela dva roky, i u izraelských studentek. Vyšetřovatelé se vypravili dokonce na Moravu do domova důchodců za jeho matkou, soudně zbavenou svéprávnosti, kterou přesto vyslýchali a obrátili jí pokoj naruby.
Obrana má dnes podobu série žalob na všechny, kdo nepravdivé tvrzení dál šíří, a požadavku na náhradu škody. Přímo v České republice směřuje žaloba na spolek Milion chvilek, a to o odškodné ve výši jednoho milionu korun — za pomluvy a lži, mimo jiné za šíření tvrzení o ruském financování. Vyhrát takový spor je v Česku obtížná disciplína, podobně jako všude v Evropě, ale tady je věc údajně zcela jednoznačná. Hlavní motivací je, aby se poměry obrátily a aby poškození lidé konečně dostali satisfakci a odškodnění.
Diskreditace podle stejné šablony před volbami
Tenhle postup není ničím novým ani ojedinělým. Voličům i spolustranníkům v Německu už ho prakticky není třeba vysvětlovat, protože podobné věci jsou tam na denním pořádku — před každými volbami se objeví nějaká uměle vytvořená kauza či očernění strany. Sám to zažil už v roce 2017 při prvním kandidování do Bundestagu, tehdy jako předseda bavorské AfD: domovní prohlídka kvůli facebookovému příspěvku a tvrzení, že ho sleduje tajná služba. Soudní spor ale vyhrál — bavorské vládě bylo zakázáno taková tvrzení opakovat a prohlídka byla uznána za nezákonnou. O vítězství už se ovšem skoro nikdo nedozvěděl, na rozdíl od původního obvinění, které bylo na prvních stránkách.
Stejný vzorec popisuje i u dalších evropských případů. Kauza Voice of Europe v Česku těsně před eurovolbami i diskreditace rakouských politiků o pět let dříve podle něj sledovaly tutéž logiku. Učebnicovým příkladem je aféra Ibiza: ve vile na Ibize, kterou pronajaly a prokáblovaly kamerami a mikrofony tajné služby, byl pomocí nastrčené volavky natočen tehdejší šéf FPÖ Heinz-Christian Strache. Šest hodin záznamu zmizelo na dva roky do šuplíku a deset dní před volbami do Evropského parlamentu dvě německá média odvysílala sestříhaných šest minut a udělala z toho korupční skandál. FPÖ klesla o deset procent, vláda padla a Strache ztratil pozici i vedení strany — přestože všechny následné soudy vyhrál.
Za pojmem „oni" se podle tohoto čtení skrývá konglomerát zavedených stran (CDU, SPD, Zelení), na ně napojených neziskovek financovaných z daní, které za veřejné peníze dělají propagandu, a médií, jež místo ověřování faktů slepě šíří jejich poselství. Veřejnoprávní televize se prý dokonce sama na sociálních sítích pochlubila, jak svými kampaněmi srazila AfD před eurovolbami celkem o šest procent. Přesto si AfD dnes podle průzkumů stojí jako nejsilnější strana v Německu a očekává, že čím blíž k volbám, tím spíš se objeví další kauza — především v Sasku a Sasku-Anhaltsku.
Energetika, migrace a veřejnoprávní média
S většinou v parlamentu lze podle něj prosadit prakticky cokoli a změny mohou jít velmi rychle. Německo přitom vybírá rekordní daně, a přesto rok co rok vykazuje rekordní zadlužení. U migrace a rostoucí kriminality, kterou živí zločinecké gangy, nevidí problém v chybějících nástrojích — ty zákony už existují. Problém je v politické vůli: vlády je nepoužívají a v podstatě porušují platné zákony, jak se podle něj stalo v roce 2015 při otevření hranic. Řešení by spočívalo v tom, aby policie striktně dodržovala zákony, lidi bez platných dokladů vůbec nepouštěla a aby byli přednostně vyhoštěni ti, kdo spáchali trestný čin. (Některé formulace na toto téma zazněly v hrubé a urážlivé podobě, za niž se mluvčí v závěru sám omluvil.)
Odstavení jaderných elektráren označuje nikoli za hloupost, ale za úmysl. Zelení podle něj věděli, že se Německo bez jaderné energie neobejde, a elektrárny přesto nejen zavřeli, ale úmyslně zničili zalitím betonem, aby návrat trval co nejdéle. Vysoce industrializovaná země přitom potřebuje stabilní zdroje, nejen občasné slunce a vítr — a s nástupem umělé inteligence poroste spotřeba energie ještě víc. Návrat ke konvenčním a novým atomovým elektrárnám proto považuje za nevyhnutelný, přičemž CDU už prý na této cestě je.
K dění kolem veřejnoprávních médií v Česku se staví příznivě ke zrušení povinných poplatků — proč by měl člověk platit za něco nuceně. V Německu hrozí za neplacení i vězení, kde lidé končí na tři měsíce kvůli osmnáctieurovému měsíčnímu poplatku. Původní myšlenka nezávislých médií, která se nemusejí bát o financování, byla podle něj v teoretické rovině dobrá, jenže zdegenerovala do nejhorší propagandy. Skutečně svobodnou žurnalistiku dnes dělají hlavně nově vzniklá internetová média.
Závěr
Příběh devětadvaceti prohlídek a chystané žaloby na milion korun je v tomto vyprávění víc než osobním sporem — je ilustrací mechanismu, kdy se neprokázané obvinění promění v politicky účinnou kauzu načasovanou před volby. Zda u soudu v Česku uspěje, ukáže až rozhodnutí; samotné podání žaloby ale ukazuje snahu obrátit dosavadní logiku a domoci se satisfakce.
