Americký volič, který v roce 2024 podpořil Donalda Trumpa, dnes obvykle připustí dvě věci naráz: válku s Íránem si neobjednal a zastavení nelegální imigrace ano. První slib padl letos v únoru, kdy americké a izraelské údery zahájily kampaň za změnu íránského režimu. Druhý se podle lidí, kteří vymáhání imigračních zákonů uvnitř Spojených států sami řídili, po krátkém rozjezdu zase zastavil.
Bilanci otevřel Gregory Bovino, bývalý velitel vnitrozemských operací americké pohraniční stráže a šéf jejího sektoru v kalifornském El Centru, který koncem letošního března odešel ze služby. Jeho odhady i osobní obvinění se opírají o vlastní zkušenost z terénu, ne o zveřejněná data — text je proto uvádí s jasnou atribucí a u sporných čísel doplňuje, jak vypadají oficiální odhady.
Slib, který Trumpa dostal do Bílého domu
Imigrace není jedno z mnoha témat Trumpova hnutí, je jeho jádrem. Od roku 2015, kdy ho ve Washingtonu, New Yorku i Los Angeles pokládali za kuriozitu, ho k nominaci a pak do Bílého domu vynesl jediný postoj: že přistěhovalectví v podobě, v jaké ho Spojené státy praktikují, neslouží lidem, kteří v zemi žijí. Ve své řeči z 31. srpna 2016 to shrnul větou, kterou se ani po deseti letech nikdo nepokusil vyvrátit: „Zásadní problém našeho imigračního systému je, že slouží potřebám bohatých dárců, politických aktivistů a mocných politiků. Neslouží vám, americkému lidu.“
Druhá polovina té rovnice byla ochota rozejít se kvůli tomu s vlastní stranou. Republikánskou ortodoxií byla od amnestie z roku 1986, kterou podepsal Ronald Reagan, teze, že nelegální migrace je problém, ale migrace jako taková je americká přednost. Voliči, kteří republikány volili od Reagana a měli pocit, že za to dostali slabší a chudší zemi, tuhle ortodoxii dávno nesdíleli. Trump byl první, kdo si to dovolil říct nahlas — a proto ho establishment obou stran nesnášel víc než kohokoli před ním.
Levná pracovní síla, mzdy a kdo nese náklady
Kritika, kterou Trump vynesl do politiky, je přitom původem levicová a odborová. Po první světové válce, kolem roku 1924, Spojené státy přistěhovalectví na popud odborů prakticky zastavily — právě proto, aby zůstal pracovní trh napjatý a mzdy dělníků a nižší střední třídy vysoko. Že měla země od té doby až do poloviny minulého desetiletí většinovou střední třídu, není náhoda ani zázrak. Je to důsledek nabídky a poptávky: víc ochotných rukou znamená nižší cenu práce. Druhotný efekt je ještě horší — část domácí pracovní síly z trhu úplně vypadne, protože se odmítá poměřovat s někým, kdo přijímá mzdu, ze které se v dané zemi vyžít nedá.
Stejně nerovnoměrně jsou rozloženy náklady. Města jako Springfield v Ohiu dostala tisíce nově příchozích proto, že tam zbyly prázdné byty a nezbyla daňová základna. Bethesda v Marylandu, Martha's Vineyard nebo Aspen vypadají po padesáti letech skoro stejně jako dřív — nejbohatší poštovní obvody v zemi jsou zároveň těmi nejstabilnějšími. Kdo o mase migrace rozhoduje, nikdy ji nezavádí do vlastní ulice; to není rasismus, to je pozorování, které si může udělat každý, kdo těmi místy projede. Evropská verze téhož sporu vypadá jinak jen v detailech.
Nové vedení resortu a „ti nejhorší z nejhorších“
Symbolem obratu je personální změna. Ministerstvo vnitřní bezpečnosti vede od letošního března Markwayne Mullin, bývalý senátor za Oklahomu, kterého Senát potvrdil místo Kristi Noemové. Na srpnovém jednání s guvernéry se pochlubil, že za posledních dvanáct měsíců získalo americké občanství skoro devět set tisíc lidí, a slíbil, že bude spolupracovat: chce z ulic dostat „ty nejhorší z nejhorších“ a pak už jeho lidi v jejich městech a státech vidět nebude — nejspíš vůbec.
Rozpor s programem, se kterým vláda vyhrála volby, je těžké přehlédnout. Šéf federálního vymáhání imigračního práva slibuje guvernérům, že zákony, které schválil Kongres, vymáhat v plné šíři nebude. Kdyby totéž řekl člověk nominovaný Joem Bidenem, byla by to podle konzervativních médií aféra o otevřených hranicích. Tady je to prezentováno jako rozumný přístup.
Zrada, která váží víc než válka
Nejdražší chybou druhého mandátu zůstává zahraniční politika. Válka s Íránem, kterou v únoru zahájily společné údery a kterou v dubnu zmrazilo podmíněné příměří, zasáhla americké postavení ve světě i důvěru v dolar jako rezervní měnu — a voliči si ji neobjednali, spíš naopak. Politicky ale víc bolí imigrace. Zahraniční politiku Trumpovi voliči nikdy nesvěřili jako hlavní zakázku; imigraci ano, a téměř bez výjimky s ním v tomto bodě souhlasili.
Proto je tak těžké tuhle bilanci přijmout. Přiznat si po dvou volebních vítězstvích, že se s jádrem programu nepohnulo, znamená přiznat si, že do toho člověka bylo vloženo příliš. Pohodlnější verze zní, že hranice je uzavřená a je hotovo.
Sto sedm milionů, nebo dvanáct?
Bovino přichází s číslem, které je jádrem celého sporu: podle jeho odhadu žilo v den Trumpovy inaugurace ve Spojených státech kolem 107 milionů lidí bez legálního pobytu a dnes je jich zhruba 105 milionů. Rozdíl podle něj tvoří zhruba půldruhý milion dobrovolných odchodů během roku, kdy pohraniční stráž působila ve vnitrozemí, a pět až šest set tisíc nucených deportací. Opírá se přitom o nepřímé indicie z operací: během pětidenního nasazení v Charlotte v Severní Karolíně se podle něj doprava ve špičce změnila z neúnosné na plynulou, což by odpovídalo úbytku zhruba třiceti procent dojíždějících, a ve stejné době chybělo ve školách v okrese asi třicet procent žáků. Totéž prý jeho lidé pozorovali v Chicagu i v Los Angeles.
Jde o jeho vlastní odhad, ne o oficiální statistiku, a od běžně uváděných čísel se liší téměř o řád: renomovaná výzkumná pracoviště odhadovala vrchol populace bez legálního pobytu na zhruba 14 milionů v roce 2023, ministerstvo vnitřní bezpečnosti pracovalo s hodnotou kolem 11 milionů a současné odhady se pohybují mezi 11 a 13 miliony. Bovino si za svým číslem stojí s odkazem na to, co viděl na hranici i v amerických městech.
Politicky je podstatná i druhá část jeho tvrzení: že drtivá většina těch lidí zůstává v zemi a že se to podle něj v příštích dvou letech, tedy do konce mandátu, už nezmění.
Pohraniční stráž mimo hru a „kapitulace v Minnesotě“
Aby bylo jasné, o čem je řeč: americká pohraniční stráž je uniformovaná imigrační policie, která má za sebou stodvouletou tradici zásahů i hluboko ve vnitrozemí. ICE je proti tomu nefotogenická služba v civilu, která zatýká ve věznicích a vede dlouhá prověřování. Bovino to přirovnává k situaci, kdy by na nejtvrdší pouliční kriminalitu vyrazili detektivové v civilu a uniformovaní policisté by stáli opodál. Přesně to se podle něj stalo: nejpočetnější pohraniční stráž v dějinách dnes stojí na jižní hranici a dívá se na jih, zatímco vnitrozemí zůstalo prakticky bez plošného vymáhání.
Zlom nastal v Minnesotě. Nasazení v Minneapolisu a St. Paulu skončilo letos v únoru poté, co při něm federální agenti zastřelili dva americké občany a proti operaci se zvedly rozsáhlé protesty; konec ohlásil zmocněnec pro hranice Tom Homan s tím, že prezident souhlasí. Bovino tomu neřekne jinak než „velká kapitulace“ a odpovědnost přičítá Homanovi a komisaři celní a pohraniční ochrany Rodneymu Scottovi. Vyčítá jim především to, že celý rok, kdy jeho agenti podle jeho slov sváděli ve městech dvoufrontovou bitvu — s kartely a kriminalitou na jedné straně a s místními politiky na druhé — mlčeli, a promluvili teprve ve chvíli, kdy přijeli operaci ukončit.
Měkký přístup místo plošného vymáhání
Nová linie zní: žádné plošné razie, jen cílené zásahy proti nejtěžším případům. Bovino ji považuje za prohru už v zadání a přirovnává ji k rozdílu mezi druhou světovou válkou a Vietnamem — přesné údery na vybrané cíle podle něj tuhle úlohu nikdy nevyřeší. Argumentuje i tím, že skutečnou zátěží pro zemi nejsou členové gangů, na které lze sáhnout kdykoli, protože mají záznam, ale běžný člověk bez povolení k pobytu, jehož status nikdo neřeší.
Do stejné kategorie patří podle něj vymáhání dokladových zákonů. Kdo použije falešné federální doklady k práci nebo k založení účtu, riskuje vězení — pokud je to občan. Dvojí metr, který v této oblasti popisuje, pokládá za nebezpečnější než jednotlivé kauzy: pokud se jeden zákon přestane vymáhat proto, že se proti němu protestuje, dá se stejná logika použít na kterýkoli jiný.
Po odchodu ze služby: vyšetřování, odebraná ochranka, výhrůžky
Nejtvrdší část jeho výpovědi se netýká čísel, ale toho, co následovalo. Po návratu z Minnesoty do El Centra se podle něj rozjela vyšetřování. První se opíralo o rozhodnutí chicagské soudkyně, podle níž ve své výpovědi lhal — což je pro policistu profesní rozsudek smrti. Rozhodnutí sice vyšší instance zrušila a interní kárná komise doporučila věc uzavřít, vedení celní a pohraniční ochrany ale podle Bovina nechalo otevřít nové šetření vnitřní kontroly ve stejné věci. Druhé obvinění se týkalo údajně antisemitského výroku; Bovino tvrdí, že šlo o poznámku o „vyvoleném národě“ z biblického kroužku z poloviny sedmdesátých let a že obvinění je nesmysl. O tom, že je kvůli němu vyšetřovaný, se prý dozvěděl od novináře, ne od vlastního úřadu. Stížnost z Minnesoty na jeho výroky popsala americká média už v únoru, on ji odmítá.
Ještě vážnější je zbytek. Bovino uvádí, že v okamžiku odchodu ze služby přišel o osobní ochranu, přestože podle vlastních slov patřil k nejohroženějším lidem resortu; že část korespondence musela kontrolovat federální policie kvůli zásilkám s výhrůžkami; že se výhrůžky přenesly i na jeho rodinu; a že jeho adresu zveřejnila místní televizní stanice v Severní Karolíně. Vzkaz, že přijde o právní zastoupení, pokud nepřestane veřejně mluvit, mu podle jeho slov vyřídil jiný bývalý velitel pohraniční stráže, kterému volali. Na přímý dotaz, jestli si myslí, že ho někteří lidé ve vedení chtějí mrtvého, odpovídá, že ano. Jsou to jeho tvrzení a jeho výklad motivů; prokázané nejsou.
Donoři, cizí války a imigrace
Vysvětlení, ke kterému se oba mluvčí sbíhají, je jednoduché a nedokazatelné zároveň: rozhodovalo se jinde než u voličů. Ti chtěli konec nelegální imigrace a žádné nové války na Blízkém východě. Dostali válku, kterou si neobjednali, a zastavené vymáhání, o které nikdo nežádal. Bovino v tom vidí ruku velkých dárců a lobby levné pracovní síly, případně zájem o výnosné kontrakty; přiznává ale, že důkaz nemá.
Zajímavější než motiv je vzorec, který popisuje z vlastní kariéry: lidé nejhlasitěji podporující americké vojenské angažmá v zahraničí bývají zároveň nejvlažnější k vymáhání imigračních zákonů doma. Za posledního prezidenta, který dělal obojí najednou — válčil na Blízkém východě a nechával měnit složení obyvatelstva doma — označuje George Bushe. Podobnost se současnou vládou nechává na čtenáři.
Evropa sledovala — a pak zhaslo světlo
Nejzajímavější je z evropského pohledu poslední bod. Bovino popisuje, že na setkáních věnovaných remigraci i při jednáních s britskými aktivisty slyšel pořád totéž: máme stejný problém a stejné řešení a každý večer jsme sledovali, co se děje v Los Angeles. Podle jeho líčení v tom lidé v Evropě viděli důkaz, že se s masovou migrací dá něco dělat — a pak to podle jeho slov ze dne na den skončilo, jako když se otočí vypínačem.
Tenhle přenos očekávání je reálný politický jev bez ohledu na to, jak dopadne spor o americká čísla. Evropské strany, které staví program na návratech, si americkou zkušenost berou jako důkaz proveditelnosti; jakmile se experiment zastaví, ztrácejí argument a jejich odpůrci ho získávají. Stejnou logikou funguje i druhá část příběhu — obraz maskovaných federálních agentů v amerických ulicích, který si do své argumentace odnesla protistrana.
Závěr
Zůstávají dva slibované body a dvě odpovědi. Zahraniční politika se od programu odchýlila viditelně: válka s Íránem proběhla a její cenu ponese dolar i americké postavení ve světě. Vymáhání imigračního práva se odchýlilo tišeji — velké vnitrozemské operace skončily a nahradily je cílené zásahy proti vybraným případům, což vláda prezentuje jako úspěch a bývalý velitel jejích vlastních jednotek jako kapitulaci.
Rozsah problému zůstává sporný: Bovinovo číslo je jeho odhad z terénu a je téměř o řád vyšší než odhady statistiků. Politický fakt je ale nezávislý na tom, které číslo je blíž pravdě — Washington změnil kurz uprostřed vlastního mandátu a v Evropě to sledovali stejně pozorně jako v Ohiu.
