Americká politika i mezinárodní dění se v uplynulých dnech protnuly hned na několika frontách: Washington otevřeně mění poměr sil na Blízkém východě, příměří s Íránem se zhroutilo a Evropská unie začíná plošně sledovat řidiče přímo v jejich autech. Následující přehled se drží tří témat s globálním přesahem a vynechává čistě americké domácí spory.
Trump, Erdoğan a sankce vůči Turecku
Při společném setkání s tureckým prezidentem Erdoğanem dal americký prezident Donald Trump okatě najevo, že Ankaru vnímá jako partnera, jehož si chce naklonit. Mluvil o možném uvolnění sankcí a Turecko vykreslil jako vojenskou velmoc s miliony vojáků, která má část nejlepší americké techniky a usiluje o stíhačky F-35. Do toho zaznělo, že Erdoğan sice nemá v lásce izraelského premiéra Netanjahua (v pořadu označovaného přezdívkou BB) a mohl vstoupit do války proti Izraeli, ale neudělal to údajně kvůli Trumpovi.
Jádrem debaty bylo, nakolik jde o reálný krok a nakolik o diplomatické gesto. Klíčové sankce vůči Turecku vznikly kvůli nákupu ruské zbrojní techniky a jsou zakotvené přímo v zákonech schválených Kongresem (rámec CAATSA a zákon o obranném rozpočtu NDAA). Prezident je proto nemůže zrušit pouhým výnosem — musí je odblokovat nebo změnit Kongres. Trumpova hra se tak čte spíš jako budování aliancí a udržování rivalů v odstupu, kdy se Spojené státy stavějí do role nepostradatelného prostředníka. Turecko přitom v tomto pojetí není ani spojencem, ani nepřítelem, ale kolísavým partnerem, kterého se USA snaží přetáhnout na svou stranu.
Se sankcemi souvisí i posun v regionu. Nové syrské vedení, vzešlé z bývalých ozbrojenců, se podle diskuse otočilo proti Íránu, což Washingtonu vyhovuje. Samotná jednání NATO se navíc odehrávala v turecké Ankaře, takže tvrdší rétorika vůči hostiteli nepřipadala v úvahu. Turecko a Írán spojuje takzvaná řízená rivalita — nejsou přáteli, ale Ankara odebírá íránskou ropu a udržuje s Teheránem pracovní vztahy, byť ví, že příliš těsné přátelství s Íránem by celou dynamiku vůči USA proměnilo.
Konec příměří s Íránem a údery u Hormuzu
Příměří s Íránem Trump prohlásil za mrtvé poté, co si obě strany přes noc vyměnily údery. Spouštěčem byl íránský útok na tři obchodní lodě poblíž Hormuzského průlivu, na který Spojené státy odpověděly rozsáhlou vlnou úderů proti více než osmdesáti cílům a obnovením sankcí na íránskou ropu. Podle amerického velení zásahy mířily na protivzdušnou obranu, velicí a řídicí sítě, pobřežní radary, protilodní raketové kapacity a přes šedesát člunů Revolučních gard. Washington zároveň zrušil výjimku, která Íránu dosud umožňovala prodej ropy.
Írán ohlásil odvetu a slíbil „drtivou odpověď" na to, co označil za americkou agresi; Teherán trvá na tom, že plavba Hormuzem musí probíhat po trasách, které sám určí. Trhy zareagovaly okamžitě — ropa přes noc vyskočila zpět zhruba k 74 dolarům za barel z předchozích 67, tedy k hladinám, které investory znervózňují. V průlivu se přesto pohybovaly desítky lodí, pojistné sazby byly zvýšené, ale ne extrémní. Na pozadí běží spor o trasy: Írán tlačí lodě do severních koridorů, kde by rád vybíral jakési mýtné, zatímco Britové a Američané odminovali jižní trasy, aby zůstaly průjezdné.
Nejvýraznější byl obrat v Trumpově tónu. Zatímco dříve mluvil o íránských vyjednavačích smířlivě, nově je vylíčil jako bezcharakterní a nedůvěryhodné partnery, se kterými nemá smysl uzavírat dohody, protože je stejně nedodrží. V diskusi převládl názor, že jediná řeč, které Teherán rozumí, je síla, a že se opakuje stále stejný koloběh: úder, jednání, další úder. Připomnělo se rčení, že Írán sice nikdy nevyhrál válku, ale nikdy neprohrál vyjednávání. Otevřená zůstala otázka, zda Trump za zavřenými dveřmi nepožádal Erdoğana, aby se v íránské věci držel stranou.
Evropská auta budou hlídat oči řidičů
Tématem s přímým dopadem na evropské řidiče je nová unijní povinnost. Nově prodávaná auta ve všech 27 členských státech Evropské unie musí být vybavena systémem, který sleduje pohyby očí a hlavy řidiče. Vyplývá to z unijního nařízení o obecné bezpečnosti, jež pokročilé systémy varující před nepozorností nařizuje do každého nového vozidla. Technologie rozpozná, zda se díváte na tachometr, navigaci nebo na telefon, a hlídá takzvané limity rozptýlení — na každý objekt smíte pohlédnout jen na omezenou dobu, jinak přijde upozornění, ať se soustředíte na cestu.
Výrobci tuto techniku prezentují jako záchranu životů. Švédská firma Smart Eye, která se na sledování očí specializuje, ji přirovnává k bezpečnostním pásům a airbagům. Část vozů, například některé modely Mercedesu, ostatně varování před únavou řidiče už nabízí.
Hlavní výhrada nesměřuje k bezpečnostnímu prvku samotnému, ale k tomu, kam data poputují. Obava zní, že se z pouhého varování postupně stane nástroj pro policii a hlavně pro pojišťovny, které by podle domnělé nepozornosti mohly řidičům zdražovat pojistné, i když mají čistý řidičský rejstřík. V pozadí je širší nedůvěra vůči rozšiřujícímu se dohledu — od kamer na ulicích přes auta až po srovnání s čínským kamerovým státem. Zaznělo i, že sledování obličeje na letištích je zatím dobrovolné a lze jej odmítnout, kdežto zde jde o plošnou povinnost.
Závěr
Napříč tématy se rýsuje jedna linka: Spojené státy přetvářejí spojenectví na Blízkém východě kombinací síly a vyjednávání — od úlev pro Turecko po tvrdý návrat úderů proti Íránu — zatímco Evropa rozšiřuje dohled nad každodenním životem svých občanů až do jejich aut. Obojí ukazuje, jak tenká je dnes hranice mezi bezpečností a mocenskou či regulační kontrolou.
