Zemi s nejdelším plánovacím horizontem na světě řídí pouhých šedesát až sedmdesát lidí. Zatímco evropští lídři myslí v rytmu čtyřletého volebního období, Peking pracuje s celými generacemi a plánuje na století dopředu. Čínský prezident sice nese dědictví císaře, podle stále živé zásady mandátu nebes ale musí současně zemi prospívat — jinak musí odejít. Totalita s pojistkou, kapitalismus na komunistickém základě. V jakém kabátě dnešní Čína přichází za zbytkem světa a co od ní máme reálně čekat?
Je pro Čínu Evropa ještě zajímavá?
Zobecnit pohled více než miliardy lidí a několika generací je obtížné — generace v Číně jsou navíc mnohem odlišnější než u nás. Pro modernější, ekonomicky aktivní část čínské populace se ale stále častěji objevuje obrat, že „Evropa už byla". Evropa si svoje odžila a dnes je to krásné, kulturně bohaté místo na světě, mimořádně zajímavé z hlediska vzdělávání — z hlediska ekonomické síly ale ztrácí.
Turisté tak stále častěji jezdí udělat si projížďku po evropských kulturních památkách jako do skanzenu. Zájem zůstává především o evropské univerzitní tituly a vzdělanost. Jediná oblast, kde se Evropa v Asii může reálně prosadit, je výzkum a vývoj — pokud ho stát bude systematicky podporovat.
Technologický náskok: kde Čína vede a kde zaostává
V průmyslu a výrobě je Čína dávno soběstačná. První investiční vlna v osmdesátých a devadesátých letech byla hodně akademická — řada patentů a průmyslových vzorů, které čínští vědci registrovali, nebyla komerčně využitelná. To je ostatně problém i českých vysokých škol: dostat skvělý vynález do praxe vyžaduje obrovské investice. V posledních dvou dekádách ale výroba i vývoj skočily úplně jinam.
Zůstává ovšem celá řada oblastí, kde mají navrch Spojené státy: umělá inteligence a zejména pokročilé čipy, dnes naprosto strategická komodita, kde jsou USA spolu s Tchaj-wanem o krok napřed. Naopak v ochraně životního prostředí, obnovitelných zdrojích a energetice patří Číňané ke světové špičce.
Z kouřících měst zelená velmoc
Stereotyp kouřících měst, kde nikomu nezáleží na okolí, je dnes zastaralý o deset až dvacet let. Dynamika je obrovská a kdo do Číny nejezdí pravidelně, posun nevidí. Klíčový zlom přišel s elektromobilitou: kolem roku 2015 se trh proměnil a velkou roli sehrál i evropský Green Deal, který čínskému průmyslu paradoxně nahrál. V centrech největších měst jako Šanghaj dnes překvapí ticho na křižovatkách — tam, kde ještě před dvaceti lety řidiči neustále troubili, jezdí dnes elektromobily.
Během deseti let se podařilo vyčistit vzduch a města se obrovsky zazelenala — byť pěstování rychle rostoucích dřevin jako olší a topolů přineslo silnou pylovou sezonu. Ubylo prachu i exhalací a stejně pečlivě se pracuje i s vodou. Tento posun vidíme i na exportu solárních a větrných technologií, v nichž Čína dnes vede, a v bateriových úložištích, kam směřuje další výzkum.
Lidská práva versus asijská stabilita
Posuzovat dodržování lidských práv je u čínského ekonomicko-systémového myšlení obtížné — to akceptuje především prosperitu, bezpečnost obchodních tras, stabilní prostředí pro investice a dlouhodobou spolupráci. Čínský pohled na mezinárodní řád je silně konzervativní: raději stabilní autoritářský stát než nestabilní demokracie. Pro autoritářské systémy je přitom typické, že rozhoduje administrativa, nikoli právo a zákony — což v Číně i ve většině Asie vidíme dnes a denně.
Definice lidských práv je zřejmá a relativizovat by se neměla. Ani u nás není systém ideální a lze se setkat s šikanou i porušováním práv, existuje ale celá řada prostředků nápravy — včetně štrasburského soudu pro lidská práva, kam se Evropané mohou obrátit. Buďme proto rádi, že žijeme v Evropě.
Na asijský svět je ale třeba dívat se jeho vlastní optikou. Příkladem budiž případ z předního japonského deníku: Japonku s afroamerickým otcem a přirozeně kudrnatými vlasy (dredy) opakovaně zadržovala nádražní policie a prohledávala kvůli podezření z převozu drog — a nikdo to nepovažoval za skandál, protože statisticky to dávalo „smysl". Evropan by namítl, že tím vzniká občan druhé kategorie diskriminovaný kvůli vnějšímu znaku; v Asii to ale funguje jako normální nástroj. V myšlení Asie totiž stojí v popředí stabilita země a kolektivní zájem. Proto mají i vyspělé ekonomiky Jižní Koreje, Japonska a Číny zásadní problém s přijímáním zahraničních pracovních sil — obávají se vzniku diaspory, nad níž by stát ztratil kontrolu.
Geopolitické zájmy: území, suroviny a Hedvábná stezka
Hnací silou čínské zahraniční politiky jsou pragmatické motivy. Čína vznikla jako ekonomika přitahující investice a založená na exportu — proto potřebuje vyvážet, a proto vznikla i koncepce nové Hedvábné stezky (pásu a cesty). Export vyžaduje mírové prostředí; právě globální mír posledních desetiletí pomohl Číně neuvěřitelně ekonomicky vyrůst a každý další otřes by tento růst narušil.
Druhým pilířem je území. Historicky platilo, že kdykoli čínská říše upadala, ztrácela území — proto je pro Čínu jeho ztráta nepřijatelná a nepochopitelná. Dobře to ilustruje rozdělení Československa: Číňané ho nedokážou pochopit jinak než jako občanskou válku nebo prohru země, která přišla o své území. Spornými body jsou i ekonomicky cenná místa, jako Jihočínské moře, o které vede spor zhruba šest zemí.
Aby Čína mohla nakupovat suroviny, přišla na mezinárodní trh komodit relativně pozdě — až v osmdesátých letech, kdy už bylo „přebráno". Musela proto sahat do vzdálenějších a složitějších regionů, například Jižní Ameriky. Klíčové jsou pro ni ropa, zemní plyn, měď i lithium z takzvaného lithiového trojúhelníku. Hedvábná stezka tak má podobu nejen námořní a železniční, ale uvažovalo se i o letecké a digitální větvi.
Afrika a měkká síla bez ideologie
Svůj vliv Čína dlouhodobě a nenápadně buduje například v Africe, kde víceméně vytlačila někdejší koloniální mocnosti. Recept byl jednoduchý: být apolitická, neřešit vnitřní politické problémy dané země a přinášet investice a dovednosti v infrastruktuře. Už v polovině první dekády tohoto století byl v Pekingu doslova „rok Afriky" a africké delegace tu byly k vidění na každém kroku.
Proč Čína nevyváží svůj systém
Na rozdíl od Západu Čína nevyváží svůj systém — nevyváží demokracii (ani nemůže), ale ani komunismus či náboženství. Je to čistě pragmatický postoj. Pokoušet se „nahrát" vlastní hodnoty do jiných zemí je totiž obtížné a riskantní; ukazuje to zkušenost velmocí jako Rusko, Velká Británie nebo Spojené státy, které si na tom nejednou spálily prsty. Ostatně i evropský vývoz demokracie do Afriky často neslavil úspěch.
Čína má přitom také strašlivé ztráty, které nejsou vidět — třeba během arabského jara se její investice přes noc proměnily v prach. V některých zemích se k moci dostane někdo nezpůsobilý a investice jsou ztraceny. Mluví se o „dluhové pasti", ale budovat ji cíleně je velmi drahý sport — pravděpodobně proto nikdy nešlo o promyšlenou koncepci, spíš o pragmatismus. Do hodnotové politiky Čína nevstupuje, protože je to velmi tenký led.
Evropa je opačný extrém. Jako protiváhu nové Hedvábné stezky chtěla vybudovat iniciativu Global Gateway, s níž na sklonku roku 2022 nečekaně přišla předsedkyně Evropské komise. Jenže pilotní programy mířily často na vzdělávání, ekologii nebo rovnoprávnost žen — bez návratnosti a bez pořádného záběru, takže působily spíš platonicky. Když pak velvyslanec EU vystoupí například v Jakartě, sídle sdružení ASEAN, jeho prezentace naráží na odlesňování, palmový olej či postavení mladých muslimek — což jsou špatné komunikační nástroje. K regionu se přistupuje kriticky a mentorsky, místo aby se uplatnil princip přátelství a porozumění, na němž stojí i Vídeňská úmluva: brát cizí kulturu bez presumpce viny, snažit se ji pochopit a domluvit se. Kdo přichází s odmítavým postojem, nedosáhne dobrého výsledku — a ekonomicky rozhodně ne.
Závěr
Čínská expanze je tak primárně pragmatická a snadno čitelná: stát si jasně definuje, co potřebuje nakupovat a co prodávat, a podle toho hledá spojence. Místo vývozu ideologie sází Peking na ekonomickou diplomacii, dlouhodobost a důslednost — a právě v tom tkví rozdíl mezi čínským a evropským přístupem ke zbytku světa.
