Evropské elity se do vyprávění o porážce Ruska zapletly natolik, že přiznání reality by je poškodilo víc než pokračující válka. Proto budou Volodymyra Zelenského držet, dokud to půjde, a peníze do Ukrajiny sypat i tehdy, když je trend jasný. Stejná logika odkládání nepříjemného rozhodnutí přitom stála životy už v Afghánistánu.
Summit NATO jako demonstrace evropské loajality
Poslední summit Severoatlantické aliance byl především ukázkou toho, jak daleko jsou evropští představitelé ochotni zajít, aby si udrželi americkou přízeň. Donald Trump nastavil tón hned po vystoupení z letadla: prohlásil, že vlastně ani neví, proč přijel, že jsou to nevděčníci a že kdyby hostitelem nebyl Erdogan, který ho má opravdu rád, nejel by vůbec.
Evropští lídři se poté předháněli ve vysvětlování, že je největším státníkem světa, že v jeho rukou leží světový mír a že Evropa svou vděčnost dokáže projevit zakázkami pro americké zbrojaře. Trumpa nejspíš baví sledovat, jak se před ním plazí právě ti, kdo doma neustále varují před populisty — v jejich očích je přitom sám tím nejhorším populistou.
V jednom ohledu je ale úspěšný. Za prvního mandátu se donekonečna mluvilo o dvou procentech a řada států včetně Německa a České republiky je odmítala. Dnes žádá pět procent, tedy více než dvojnásobek dosavadní mantry, a mluví se přitom o stovkách miliard. Evropané to odkývávají s vnitřní výhradou, že ho teď nesmějí dráždit, protože za dva až dva a půl roku bude všechno jinak.
Španělsko jako jediná výjimka a telefonát do FIFA
Jediní, kdo pětiprocentní cíl neodkývali, byli Španělé. Odvaha a upřímnost se přitom španělské vládě může vyplatit i doma — premiér Sánchez se může předvést jako jediný hlas, který se Američanům postavil, zatímco v konkrétních věcech se spor snaží nehrotit. Když Trump Španělsko v Ankaře napadl a ptal se, co je to za strašnou zemi, Sánchez situaci zklidňoval ujištěním, že vztahy se Spojenými státy jsou dobré.
Paradoxem zůstává, že právě tahle podle Trumpa naprosto nevděčná země vyhrála mistrovství světa v New Jersey a americký prezident se pak pokoušel dostat na fotku vítězného týmu. Do sportu ale zasáhl i jinak: tlakem na FIFA dokázal zvrátit červenou kartu amerického útočníka, opory národního mužstva, který by za normálních pravidel v dalším zápase nemohl nastoupit. Prezident zavolal šéfovi FIFA, karta byla revidována a útočník hrál. Na Belgičany to nakonec stejně nestačilo a Američané vypadli.
Írán: memorandum, které se rozbilo o Hormuzskou úžinu
Zvládnout Írán je nesrovnatelně těžší než zvrátit červenou kartu. Trump o válku v Zálivu zjevně nestojí, ale vždycky se do ní nějak dostane. Situace vypadala slibně v polovině června, kdy Američané s Íránci uzavřeli memorandum o porozumění — už v té chvíli tam ale byly kameny úrazu. Prvním byl Libanon, kde Izrael nikdy nepřestal bojovat, zatímco Íránci ho považovali za součást regionálního příměří.
Co dohodu nakonec rozbilo, byl výklad režimu v Hormuzské úžině. Jazyk memoranda mluvil o tom, že Írán je zodpovědný za volné proplouvání lodí, takže Íránci založili úřad, kde se lodě měly nahlašovat, a garantovali průjezd. Američané naopak začali tankery spřátelených států nabádat, aby se vyhrazenému koridoru vyhýbaly a plavaly mimo kontrolu íránských úřadů. To Íránci nemohli připustit a na některé tankery vypálili výstražné výstřely, které je i lehce poškodily. Američané na to před dvěma týdny odpověděli novou bombardovací kampaní a úžina je druhý týden neprůjezdná.
Důvěru k Američanům Íránci neztratili z prostého důvodu — žádnou neměli. Už při podpisu si říkali, že uvidí, a za čtyři týdny se jejich skepse ukázala jako namístě. Jednat jsou přesto připraveni, kontakt přes prostředníky trvá. Situaci ještě zkomplikovalo uzavření Rudého moře Húsíi kvůli jejich sporu se Saúdskou Arábií: region je dnes prakticky izolovaný a energetické suroviny se z něj budou dostávat velmi těžko. Právě tenhle tlak přiměl Trumpa jednat už před několika měsíci a nejspíš ho k tomu přiměje znovu.
Kdo příměří rozbíjí zvenčí
Viceprezident JD Vance ve velkém rozhovoru s podcasterem Joe Roganem před týdnem řekl, že proti příměří soustavně bojuje část izraelské vlády a dělá všechno pro to, aby ho rozbila. To je ten, kdo dohodu rozbíjí zvenčí — a nad Izraelem Američané kontrolu nemají.
Od útoků na Írán přitom Trumpa zrazovali skoro všichni, nejen Vance, ale dokonce i šéf CIA. Podle verze, která dnes zní nejvěrohodněji, sehráli rozhodující roli premiér Netanjahu a šéf Mosadu: udělali prezidentovi působivou prezentaci a vysvětlili mu, že íránský režim je naprosto nenáviděný a stačí do něj párkrát píchnout, aby se celý zhroutil.
Pohřeb, který Írán sjednotil
Jak je to s legitimitou íránského režimu, ukázal pohřeb Chameneího. Několikatýdenního průvodu se dohromady zúčastnilo čtyřicet milionů lidí — nejen v Íránu, ale i v Iráku, kde íránský stát nemá jak nahnat lidi do ulic a přesto tam byly miliony těch, kdo ho doprovodili na poslední cestě. Dekapitační útok, který měl íránské vedení vyhladit, tak Íránce naopak sjednotil.
Byl to válečný zločin se všemi parametry nejhorších aktů násilí a odplata se stala velkým heslem. Sami Íránci ale říkají, že nejde o Trumpa, nýbrž o americký systém — kdyby byl v Bílém domě někdo jiný, problém zůstává. Kdyby Írán provedl srovnatelný útok na Spojené státy, z hlediska reciprocity by proti tomu těžko kdo mohl něco namítat — jenže na to síly nemá, a tak volí prostředky odpovídající jeho možnostem, tedy kontrolu nad Hormuzskou úžinou.
Trump, nebo americký systém
Demokraté podporující Trumpovu politiku jsou dnes v menšině, stejně jako republikáni, kteří se proti němu začínají stavět. Lidé z Bidenovy administrativy tvrdí, že se je Izraelci opakovaně snažili do konfliktu zatáhnout a oni se zatáhnout nenechali — kdyby u vesla byli oni, k ničemu takovému by nedošlo. Jenže minulé situace jsou vždycky velmi nepřesné analogie: to, že se někdo nenechal zatáhnout v letech 2023 a 2024, neznamená, že by se nenechal zatáhnout v roce 2026.
Pád ukrajinské vlády a stín Jermaka
Na Ukrajině padla vláda a končící premiérka Svyrydenková odmítla prezidentovu nabídku stát se velvyslankyní ve Spojených státech. Rozcházejí se zjevně ne úplně v dobrém: nějaký zásadní důvod k jejímu odvolání nebyl a ona sama může mít pocit, že sloužila věrně a teď ani neví, proč jde.
Spekuluje se, že měla blízko k Andriji Jermakovi, bývalému šéfovi prezidentské kanceláře a jedné ze skutečně velkých postav ukrajinské politiky. Někdo by ho označil za hlavu jedné z ukrajinských mafií — byl neuvěřitelně zkorumpovaný a dnes je na Ukrajině dokonce vyšetřován, což už samo o sobě něco vypovídá. Důvod odchodu premiérky ale může být ryze osobní, nebo se Zelenskému prostě znelíbila.
Ve hře je i její vlastní kalkul. Na politickou budoucnost Zelenského by si dnes asi nikdo nevsadil a být jeho oporou a služebníkem vyžaduje kompenzaci — post velvyslankyně ve Washingtonu jí zjevně nepřipadal dostatečný. Odstup si navíc může vzít včas, aby se mohla vrátit. To, že se pod Zelenským třese křeslo, se ostatně říká už léta, i v době, kdy Vladimir Putin prohlásil, že nejdřív se musí změnit prezident a teprve pak se dá jednat — a Zelenskyj tam stále je. Co říká Putin, není směrodatné, jsou spolu ve válce.
Ulice, protikorupční agentury a odchod ministra obrany
Podstatnější je, co se děje v ukrajinské společnosti. První velké varování přišlo loni v létě, když se Zelenskyj pokusil rozpustit protikorupční agentury financované Západem. Západ se ozval, v ukrajinských městech propukly desetitisícové a stotisícové demonstrace a prezident dal zpátečku. Šlo přitom o Jermaka — ten si rozpuštěním protikorupčních struktur pokoušel zachránit kůži.
Dnes se odehrává něco podobného. Lidé jdou do ulic kvůli reorganizaci vlády, ale ne kvůli premiérce — jde jim o ministra obrany. Ten byl z nějakých důvodů populární, protože ho ukrajinská propaganda spojovala s dronovou válkou. Ta byla úspěšná, byť ne tak, jak se tvrdí; silový poměr neobracela, ale Rusku škody způsobila. Zoufalí Ukrajinci, kteří prohrávají úplně všechno, si s ní spojovali světlo naděje, a když Fedorov odchází, jdou se ptát, co to má znamenat.
Že se za něj lidé postavili, ovšem naznačuje, že i on má za sebou nějaké podstatné západní zájmy. Otázkou zůstává, jaké zájmové skupiny se tam střetly: jestli jednotný Západ proti místní oligarchii, nebo dvě různé západní skupiny, které si mezi sebou vyřizují účty. Každopádně to ukazuje, že tenhle režim není úplně samostatný a nejspíš už moc dlouho nevydrží.
Unie sype miliardy, protože jinak by musela přiznat realitu
Evropská unie chce dát Ukrajině další půjčku sedmdesáti miliard eur a s podobnou počítá i pro příští rok. Realistickou politiku v tom hledat nelze — peníze dnes tečou do spousty věcí, které smysl nedávají. Elita, která Unii ovládá, si prostě nemůže dovolit, aby se jí to rozpadlo pod rukama, takže bude Zelenského držet a peníze sypat, co to půjde. Kdyby se objevila figura, která by ho vystřídala, aniž by to znamenalo konec války, udělali by to okamžitě — jenže takovou možnost nemají.
Evropští lídři jsou tak ve stejné pozici jako Zelenskyj: mají zájem na pokračování války. Hodně do ní investovali a do lží o tom, jak porazí Rusko, se zapletli natolik, že odhalení reality by je zničilo. Nesmete je to, ale poškodí. Chovají se přitom jako děti, které nepříjemnou věc odsouvají o den, o dva, i když vědí, že přijde, a doufají, že se něco stane a změní chod věcí. Ten přitom směřuje k naprostému rozkladu a zničení Ukrajiny.
Cena odkládání a podmínky, za nichž válka skončí
Odkládání se platí oběťmi a zpravodajské služby to vědí. Jenže koho z těch, kdo dnes rozhodují, to bude zajímat. Starmer už ve funkci není, Macron v ní bude do příštího května, u Merze se uvidí, jestli vydrží do dalších voleb. Až budou pryč, budou říkat, že to mysleli dobře a pak se toho chopil někdo jiný a zase to pokazil.
Precedens existuje: fiasko Západu v Afghánistánu. Kdyby se stáhl o deset let dřív, ušetřil by statisíce afghánských životů, životy vlastních vojáků a miliardy dolarů. Nestalo se to, protože se rozhodnutí odsouvalo až do chvíle, kdy bylo nevyhnutelné a situace neudržitelná. Něco podobného se stane na Ukrajině.
K ukončení války jsou ovšem potřeba obě strany a všechno je otázkou podmínek. Když o konci mluví Západ, mluví o podmínkách rovnajících se kapitulaci Ruska — a Rusové odpovídají, že vyhrávají a kapitulovat nebudou. V tom mají pravdu a zdrojů mají víc. Realistické ukončení války se bude blížit spíš ruským podmínkám než ukrajinským, a dokud to Ukrajina se Západem nepřijmou, bude se bojovat.
Le Penová má reálnou šanci, ale nic není automatické
Marine Le Penová má po zmírnění trestu na francouzské prezidentství rozhodně šanci, automatické to ale není. Osvobozena nebyla, trest jí byl jen snížen, a protože trvá na své nevině, odvolala se ke kasačnímu soudu. Pokud nerozhodne v její prospěch, může část kampaně strávit s náramkem a o jejím pohybu a využití času bude rozhodovat dohlížející soudce — což jí zkomplikuje leden, únor i březen.
Druhou bariérou je tradiční strategie protivníků: přesvědčovat středového voliče, že je fašistka. Je to nesmysl — svým programem je v podstatě srovnatelná s hnutím ANO Andreje Babiše, jehož europoslanci sedí s její stranou ve stejné frakci Evropského parlamentu a nejspíš si spolu docela rozumějí, a Babiše za fašistu nikdo považovat nebude. Ve francouzském prostředí ale platí, že její otec radikální názory skutečně zastával, byť je ona sama odsoudila, takže se dá donekonečna opakovat, že je jako on. U voleb to někdy funguje.
Být ve Francii spojen s její stranou navíc znamená obrovskou reputační újmu: kdo má lepší profesi na univerzitě nebo ve veřejném sektoru, riskuje konec kariérního vzestupu i ztrátu zaměstnání. Přesto má naprosto reálnou šanci na druhé kolo, kde by byla už potřetí — a všechno pak závisí na tom, kdo bude stát proti ní.
Výraznou osobnost středu dnes Francie nemá. Ve hře je Édouard Philippe, Macronův první premiér, který v čele vlády vydržel až do covidového roku 2020, a nejspíš to zkusí i současný ministr spravedlnosti a bývalý ministr vnitra Gérald Darmanin, politik svým způsobem barvitý. K tomu dvě tři další jména. Kdo z nich se v prvním kole prodere dál, se dnes říct nedá.
Rozsudek o evropských penězích jako důkaz systémového tlaku
Verdikt její oponenti využijí, byli by hloupí, kdyby ne — odsouzena byla. Šlo o odklánění evropských peněz na domácí politickou činnost: prostředky na asistenty jsou v Evropském parlamentu velmi přísně regulované a její strana jejich část používala na politiku doma v Paříži. To je podle francouzského práva delikt.
Do křížku se zákonem se přitom nedostala jako první. François Bayrou, výrazný představitel francouzských liberálů a Macronův podporovatel, řešil se svou stranou stejný problém — jako předseda dokázal soud přesvědčit, že o ničem nevěděl, a natvrdo nešel do vězení nikdo, dotyční dostali podmínky. Lepénisty soudili mnohem tvrději a Le Penová je první předsedkyní strany potrestanou takhle přísně.
K odklánění peněz se sice hlásit nebude, protože jde o delikt, ale bude moci naprosto věrohodně vysvětlovat, že je obětí systému, který ji chce zničit. A to je pravda — systém se o to snaží od chvíle, kdy vstoupila do politiky.
Závěr
Společným jmenovatelem všech tří konfliktních linií je odkládání. Evropa odkládá přiznání, že válku na Ukrajině nelze vyhrát, Washington odkládá to, že nad Izraelem nemá kontrolu, a francouzský establishment odkládá okamžik, kdy bude muset přijmout výsledek voleb. Účet za odklad ale nakonec někdo zaplatí — v Afghánistánu to byly statisíce životů a nic nenasvědčuje tomu, že by Ukrajina měla dopadnout jinak.
