Během několika týdnů se ve Spojených státech sešlo nezvykle mnoho událostí: Pentagon nařídil základnám připravit se na tři měsíce bez civilní infrastruktury, desítky vlád po světě doporučily lidem zásoby, z největší kryptoburzy zmizelo přes šest miliard dolarů a pak se postupně zastavila letecká doprava, Microsoft, Apple i vnitřní síť NSA. Washington tvrdí, že jde o shodu náhod. Rozbor níže se ptá, jestli to není první salva války, která se nevede o území, ale o umělou inteligenci.

Pentagon chystá základny na tři měsíce bez okolního světa

Pentagon chystá vojenské základny na tři měsíce soběstačnosti

klip od 0:00

Na konci září vyhlásil šéf Pentagonu Pete Hegseth iniciativu Fortress. Každá velká vojenská základna na pevninském území USA má být schopná fungovat tři měsíce zcela nezávisle na veřejných zdrojích – s vlastní elektřinou, vodou, palivem a jídlem. Bez fanfár, ale zpráva se rychle rozšířila po sociálních sítích a v textovkách.

Vyvolala dvě otázky. Nemají snad velké základny vlastní zdroje už dávno? A hlavně: co ostatní? Armáda dává najevo, že počítá s rozsáhlým výpadkem sítě, ale pro civilisty žádný plán nevyhlásila. Ve stejném měsíci přitom desítky vlád na všech obydlených kontinentech (zaznívá číslo 33) doporučily obyvatelům, ať si udělají zásoby vody, jídla a svíček na případ blíže neurčeného výpadku. Spojené státy mezi nimi nebyly. Debata se tak odehrávala mimo titulní stránky, mezi lidmi samotnými.

Dva týdny, během kterých padalo jedno za druhým

Série výpadků od Binance po FAA, Microsoft a NSA

klip od 2:44

Dne 29. října zmizelo z Binance, největší kryptoměnové burzy světa, během krátké chvíle 6,3 miliardy dolarů. Úřady i analytické firmy rychle ukázaly na severokorejské hackery. Kybernetický útok ovšem nezanechává balistickou stopu jako výstřel, takže prokázat, kdo ho skutečně provedl, je mimořádně těžké. A Binance není výjimka – za poslední rok zmizely z burz a soukromých peněženek kryptoměny za více než osm miliard dolarů.

Přesně o dva týdny později vyhlásil americký úřad pro civilní letectví (FAA) nejrozsáhlejší celostátní zákaz vzletů od 11. září 2001. Piloti se údajně mohli spojit jen na nouzovém kanálu. Vláda vysvětlila, že nešlo o útok, ale o nepovedenou aktualizaci systému. Možná je to pravda, jenže den nato spadl Microsoft včetně Outlooku, na kterém stojí velká část firemní komunikace, a firma vysvětlovala prakticky totéž: při opravě se něco rozbilo. Mezi řádky zaznívalo, že se systémy zpevňují proti útokům s pomocí AI. Následovaly výpadky asistenta Claude od firmy Anthropic, mzdového systému Workday, Apple Pay a iCloudu.

Pak Národní bezpečnostní agentura (NSA) oznámila, že jí vypadla interní utajená komunikační síť NSANet, a musela kvůli tomu měnit příchody zaměstnanců do centrály ve Fort Meade. Proč vůbec agentura, o jejíž vnitřní síti většina lidí nevěděla, výpadek veřejně ohlašovala, zůstává otázkou. Další drobnější incidenty v armádních a zpravodajských zařízeních se ke zprávám buď nedostaly, nebo jen okrajově. Kdo nevěří na náhody, nemusí být blázen, aby se zeptal, jestli spolu všechny tyto výpadky nesouvisejí – zvlášť měsíc poté, co armáda vzkázala, ať se připraví na něco zlého.

Oficiální odpověď: nic spolu nesouvisí

Reakce americké vlády na sérii výpadků

klip od 9:13

Odpovědi americké vlády mnoho lidí neuklidnily. Prezident na otázku novinářů odbyl výpadky slovy, že tak to prostě chodí, když je člověk velký a bohatý. Ministr zahraničí a zároveň poradce pro národní bezpečnost Marco Rubio slíbil „plnou transparentnost“ a prohlásil, že vláda nemá žádný důvod se domnívat, že by incidenty spolu jakkoli souvisely.

Žádný důvod? Uprostřed dvou válek, z nichž jedna trvá pět let a druhá přes osm měsíců, v době, kdy svět děsí technologie údajně schopná prolomit cokoli, a uprostřed globálního souboje USA a Číny o to, kdo ji bude ovládat. Ministr vnitřní bezpečnosti Markwayne Mullin šel ještě dál: na otázku, zda si mají lidé dělat zásoby jako Britové, odpověděl „rozhodně ne“. Británie podle něj nemá takovou odolnost a redundanci jako Amerika, on sám si nic neschovává a panika je neopodstatněná.

Shrnuto: prezident říká, že se to prostě stává, ministr zahraničí, že hledat souvislost je bláznovství, a ministr, který má přemýšlet o ochraně země, radí nepřipravovat se vůbec. Připravovat se má jen armáda. Paradox je zjevný – soběstačnost se doporučuje vojákům, ale občanům se vymlouvá.

Kybernetický útok jako válka bez výstřelu

Kybernetický útok jako forma války

klip od 18:41

Je možné, že všechno kromě krádeže na Binance byly jen softwarové nehody, které se shodou okolností seřadily za sebou hned poté, co vlády po celém světě varovaly, že se něco takového může stát. Tak nepravděpodobná souhra by ale neměla v historii obdobu. Otevírá se tedy větší otázka: nemohl by nepřítel místo vylodění nebo bombardování měst zaútočit na Spojené státy kyberneticky?

Varování nejsou nová. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu už v roce 2017 popsal, že kybernetická kapacita „není imaginární, futuristická ani přehnaná“ a že kliknutím na tlačítko lze rychle srazit celé státy na kolena, protože hacknout se dá všechno – letadla, nemocnice, auta, banky a hlavně databáze.

Kandidátů je víc. Írán, se kterým jsou USA ve válce. Některý ze spojenců v regionu, který by chtěl Washington odradit od obnovení bojů. Rusko vychází jako nepravděpodobné, protože podle obou stran se rozhovory o konci války na Ukrajině blíží k dohodě – i když skepse zůstává. Jistotu nemá nikdo.

Moc, která už nepatří žádnému státu

Nestátní aktéři, kapitál a soukromé zpravodajské služby

klip od 25:43

Možná je ale chyba už v otázce. Konflikty se obvykle vykládají jako střet států, z nichž každý hájí národní zájem – Indie chce tohle, Pákistán tamto. Globalizovaná ekonomika ale suverenitu jednotlivých států oslabila a vznikly největší zásoby kapitálu v dějinách, které už nejsou pevně navázané na žádný stát. Firma registrovaná v Nizozemsku není automaticky nizozemská; její akcionáři jsou rozesetí po světě. U Číny se o národní příslušnosti firem mluvit dá, na Západě sotva.

Tato mocenská centra dnes vystupují jako samostatní hráči na světové scéně. Se slábnoucí schopností Ameriky prosazovat moc v zahraničí vzniká vakuum, do něhož vstupují soukromé zpravodajské firmy, o kterých se skoro nemluví, a soukromé armády – žoldnéři se vracejí hlavně do střední Afriky nebo na Haiti. Proto se vyplatí neodvozovat každou událost automaticky od Macrona, „Rocket Mana“ nebo jiného státníka. Rozhodovat mohou i jiní.

Skutečná válka se vede o umělou inteligenci

Souboj o kontrolu nad umělou inteligencí

klip od 30:25

Vedle dvou otevřených válek běží třetí, nenásilná, ale důležitější – o umělou inteligenci. Vede se mezi USA a Čínou, ale také mezi firmami, které jsou se svými státy spojené jen volně. Je šéf OpenAI Sam Altman zástupcem amerických zájmů? Těžko. Firmy se hlásí k Americe kvůli obrannému deštníku a autorskému právu, ne proto, že by chtěly pomáhat jejím lidem.

Jde o to, zda nejmocnější technologii, jakou kdy lidstvo vytvořilo, ovládnou dvě tři firmy, nebo zda se moc rozptýlí a zůstane konkurence, kterou Západ kdysi oslavoval jako motor inovací. Monopoly vedou ke stagnaci – proto Silicon Valley vymyslelo víc než socialistické Bulharsko. Vládnoucí vrstva ale objevila výhody monopolu. Hlavní argument zní, že AI je tak nebezpečná, že ji nelze nechat v rukou mnoha hráčů: modely s otevřenými vahami, které si každý může prohlédnout a upravit, by prý někdo zneužil třeba k výrobě biologických zbraní.

Na tom může být kus pravdy, o bezpečnost veřejnosti ale nejde. Celý obchodní model AI stojí na nahrazení práce, tedy na tom, že lidem vezme příjem, smysl a náplň života. Je to, jako kdyby kartel vyvinul ještě návykovější fentanyl a pak volal po jeho regulaci. Souboj o AI je přesto skutečný a větší než válka o Hormuzský průliv nebo o oblasti na východě Ukrajiny. Kvůli takové sázce jsou hráči ochotni udělat cokoli, třeba zničit pověst šéfa velkého výrobce čipů, který byl vnímán jako zastánce prodeje výkonnějších čipů Číně. Série výpadků tak může být první bitvou války o AI.

Technologie utíká i vlastním tvůrcům

Joe Kent o propojení výpadků a rychlosti vývoje AI

klip od 40:05

Pohled zevnitř nabízí Joe Kent, donedávna ředitel amerického Národního protiteroristického centra. Podle něj je při takovém rozsahu a hloubce těžké tvrdit, že výpadky spolu nesouvisejí. Znepokojuje ho, že vláda souvislost nedokáže pojmenovat. Kdyby věděla, že za tím stojí Rusové nebo Íránci, a jen to tajila, aby předešla panice, byla by to podle Kenta vlastně dobrá zpráva.

Horší možnost je, že technologie AI se vyvíjí rychleji, než jí rozumějí i její tvůrci. Kent připomíná incident na platformě Hugging Face, kdy autonomní AI agent pronikl do interních systémů a jednal fakticky sám. Kritické systémy včetně řízení letového provozu dnes běží na AI a dalších pokročilých technologiích, takže zranitelní jsou i ti, kdo AI vůbec nepoužívají.

Amerika podle něj vsadila všechno na závod o AI a kvantové technologie a mezitím nechala zakrnět to, čím by mohla zpevnit síť a ochránit lidi. Ještě v devadesátých letech země fungovala bez internetu i bez AI, staré systémy ale mezitím uvadly. Vláda by se měla soustředit na ochranu vlastních občanů, ne na války v Íránu a na Ukrajině.

Strach jako cesta k uzavřené AI

Strach, regulace a uzavřená umělá inteligence

klip od 46:00

Kent, který sloužil v armádě přes dvacet let, se nad iniciativou Fortress podivoval stejně jako mnoho dalších: velké základny považoval za soběstačné už dávno. Způsob, jakým ji ministerstvo oznámilo, vyzněl podle něj jako vzkaz „my se postaráme o své a vy nám platíte platy, tak hodně štěstí“. Nejspíš ale v systému sedí pragmatici, kteří si uvědomili, že celá stavba může spadnout nebo být obrácena proti zemi, a chtějí udržet aspoň nezbytné minimum.

Ozývá se tu známý vzorec – vyděsit lidi, podobně jako během covidu. Kent v tom vidí snahu vyrobit souhlas: přimět veřejnost, aby se semkla za vládou, podpořila rozpočet ministerstva války ve výši 1,5 bilionu dolarů a neomezené financování zpravodajských služeb. Strach se hodí i do sporu o AI. Washington se přiklonil k uzavřené, přísně regulované AI, a čím víc se lidé bojí, tím snáz přijmou, že dohled nad jejich soukromím je pro jejich bezpečí. Tak se po 11. září prodával Patriot Act; teď hrozí jakýsi „AI Patriot Act“.

Doklady, že by čínská AI byla politicky korektnější nebo autoritářštější než americká, chybějí. Při vyhledávání naopak působí méně politicky než produkty OpenAI.

Analogová záloha a lekce z Jemenu

Analogové záložní systémy a odolnost Húsíů a Íránu

klip od 52:14

Kent proto nevolá po větší regulaci, ale po paralelních analogových systémech, na kterých by kritická infrastruktura dokázala běžet i bez sítě. Vedlejším efektem by byla práce pro lidi, které AI jinak vytlačí: vyškolení operátoři by uměli řídit letový provoz nebo přehrady, když digitální systém vypadne. Vláda tvrdí, že uzavřené systémy jsou bezpečnější a otevřené by daly výhodu Číně. AI ale podle Kenta možná už předběhla obě velmoci – incident na Hugging Face ukázal software, který jedná bez vědomí vlastních autorů.

Lekci lze podle něj vidět přímo na bojišti. Húsíové v Jemenu i Íránci mají kvůli sankcím a zničené infrastruktuře k moderním technologiím jen omezený přístup. Kdyby se Jemenu zítra vypnul internet, byl by to jen další obyčejný den – balistické rakety a drony se naučili používat s minimem připojení. Írán, technicky vyspělá civilizace, si pod sankcemi postavil levné redundantní systémy, které běží i bez stálého spojení. Právě to jim dává výhodu proti supervelmoci zahlcené nejnovější AI.

Dokázal by to Írán?

Kybernetické schopnosti Íránu a dalších aktérů

klip od 55:41

Nikdo, s kým se v den natáčení dalo mluvit, neuměl říct, co za výpadky stojí, a podle Kenta to neví ani americká vláda. Ředitel národních zpravodajských služeb volil velmi opatrné formulace a nechal si dveře otevřené.

Měl by Írán na podobný útok? Kent připomíná, že před deseti patnácti lety by nikdo nevěřil, že íránské rakety a drony zasáhnou americké základny v Jordánsku, Kuvajtu, Iráku nebo Sýrii. Drony to změnily a AI podle něj dělá totéž v kybernetickém prostoru: aktéři, kterým se dřív schopnosti nepřiznávaly, se dnes učí rychleji. Írán přitom odpovídá na útoky většinou úměrně a dal by o sobě vědět, aby odstrašil – což se nestalo.

Seznam těch, kdo mají na Ameriku zlost, je ale dlouhý: zástupná válka s Ruskem na Ukrajině, válka s Íránem v Perském zálivu a k tomu spojenci v Zálivu, kterým USA desítky let slibovaly ochranu výměnou za základny a obchodování v petrodolarech. Když válka přišla, Amerika neubránila ani vlastní základny, ani Záliv, který utrpěl velké škody. Že by některý z nich podpořil něco, co Washingtonu zabrání v další eskalaci, podle Kenta vyloučit nelze.

Válka s Íránem a lidé, kteří ji prosadili

Válka s Íránem a bezpečnostní tým prezidenta

klip od 58:53

Válka s Íránem stála americké voliče naftu za šest dolarů a republikány podle Kenta většinu v obou komorách Kongresu. Prezident po volbách zaváhal s obnovením úderů, jenže lidé, kteří ho do války přivedli – mezi nimi Kent jmenuje Marca Rubia a ředitele CIA Johna Ratcliffa –, zůstávají na svých místech. Prezidentovi přinesli neověřené zpravodajské informace a slibovali rychlou a snadnou válku, po jejímž začátku se íránský režim zhroutí. Po osmi měsících nemají důvod přiznat chybu, a tak musí zdvojnásobovat sázky.

Kent popisuje tři tábory. Jestřábi chtějí víc času na vojenské řešení, které už jednou selhalo. Viceprezident se snaží vyjednávat, ale Írán se po zabití nejvyššího vůdce a mnoha umírněných cítí v silnější pozici a dohodu tak rychle, jak by si prezident přál, nedá. Třetí, podle Kenta nejzákeřnější tábor radí zachovat status quo – blokádu a sankce, které prý Írán „zlomí“, ačkoli to nedokázaly 47 let.

Ve skutečnosti velitelství CENTCOM vede blokádu a noční letecké mise, Íránci zaměřují americká letadla radary protivzdušné obrany a odpovídají útoky na základny – naposledy v Bahrajnu a Kuvajtu. Kent tomu říká politika „hotových věcí“: velení nechce eskalovat, ale nechává jednotky v bojové zóně. Dřív nebo později podle něj jedna z těchto výměn úderů vtáhne USA zpět do plné války. Řešením je vyměnit bezpečnostní tým, který válku prosadil, za lidi s jasným mandátem z ní zodpovědně odejít – aby se prezident mohl věnovat vlastním občanům.

Závěr

Série výpadků může být souhrou náhod, dílem cizího státu, nebo první bitvou války o umělou inteligenci. Jisté je jen tolik, že ani vláda neumí přesvědčivě vysvětlit, co se děje, a zároveň připravuje na kolaps vlastní armádu, ne občany. Kdo spoléhá na systémy, které mohou kdykoli vypadnout, by měl mít vlastní plán – a společnost jako celek analogovou zálohu, která poběží, i když digitální svět zhasne.