Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přednesla 16. září ve Štrasburku výroční zprávu o stavu Unie. Patnáct stran textu, který měl bilancovat uplynulý rok, vyznívá jako oslava Evropy silné, bohaté a nezávislé. Kdo ho ale přečte celý a srovná s tím, co lidé v Evropě denně zažívají, najde spíš sbírku budovatelských frází bez odrazu ve skutečnosti. Rozbor čtyřiceti čtyř vybraných pasáží ukazuje, že téměř každá svádí k otázce, zda jde o odtrženost od reality, nebo o zkoušku, co si voliči ještě nechají líbit.
Projev, o kterém se mlčelo
Zprávu o stavu Unie převzali předsedové Komise ze Spojených států, kde podobný projev prezidenta sleduje celý národ a média ho rozebírají celé týdny. V Evropě nic takového. A to přesto, že jde o média, která Bruselu a předsedkyni Komise jinak ochotně fandí. Proč o projevu raději mlčí, napoví jeho obsah.
Von der Leyenová vede Komisi už druhé funkční období a Unii podle tohoto čtení táhne rovnou do propasti. Projev pronášela s naprostou vážností, jako by čekala, že mu posluchači uvěří.
Silnější než kdy předtím?
Hned první věta nastavuje laťku: „Naše Unie je silnější než kdy předtím.“ Mnoho expertů a politiků napříč Evropou přitom tvrdí opak – Unie je dnes nejslabší v celé své historii. Stejně prázdně zní „silnější, nezávislá Evropa“. Nezávislá je snad jen na realitě a na zbytku světa, který ji přestal brát vážně. Jinak je brutálně závislá na dovozu energií, technologií i celé řady dalších věcí z Číny, proti níž mnohé evropské vlády naoko bojují.
„Máme Evropu, která si zajišťuje svou prosperitu,“ pokračuje projev. Prosperitu si zajišťuje leda bruselský aparát, a to na úkor všech ostatních. A tvrzení, že se Evropa stala „největší obchodní mocností na planetě“, by se hodilo před sto lety. Unie dnes vytváří asi 16 % světového HDP, kolem roku 1913 to bylo 70 %. Spojené státy mají o sto milionů obyvatel méně, a přesto dávají dohromady 27 % světového výkonu a Evropu brzy předstihnou téměř dvojnásobně. Čína mezitím stoupá, zatímco Evropa klesá. Nejvíc znepokojuje představa, že předsedkyně Komise tomu, co říká, skutečně věří.
Z ruské závislosti do americké
Evropa se podle projevu „oprošťuje od své toxické závislosti na ruských fosilních palivech“. Formálně je to pravda, jenže levný ruský plyn a ropu nahradila závislost na nových dodavatelích, hlavně amerických. Ti dobře vědí, že Evropa nemá kam jinam jít – a podle toho nastavují ceny.
Unie prý také „transformuje svou průmyslovou politiku a zároveň zachovává náš jedinečný sociální model“. Transformace skutečně probíhá, jen spočívá v tom, že průmysl ničí. A jedinečný sociální model? Brusel ždímá z obyvatel členských států peníze na zelená opatření a sociální jistoty nakonec slouží hlavně nelegálním migrantům, které Unie dodatečně legalizuje.
Obrana, suverenita a „bitva narativů“
„Máme Evropu, která se dokáže bránit lépe než kdy předtím.“ Díky bohu, že si to nemusí nikdo ověřit v praxi. Zbrojní sklady jsou prakticky ve všech státech prázdné, protože i starý materiál dávno odešel na Ukrajinu a je vystřílený. Nové zásoby nepřibývají – zbrojovky nestíhají vyrábět a banky jim navíc odmítají půjčovat, protože zbrojaři nejsou dost „zelení“.
Projev dál slibuje, že „Evropa je tu pro Evropany“ a jen ona jim dá „skutečnou suverenitu“. Unie přitom suverenitu jednotlivých států soustavně rozkládá a mění se v totalitní slepenec. Varování, že „bitva narativů se snaží oslabit důvěru v Evropu“, míří vedle: příběhy o slabé Evropě nikdo nevymyslel, popisují realitu. Důvěru v Evropu ohrožuje sama předsedkyně Komise a bruselské instituce.
Cíl „vybudovat nezávislou a akceschopnou Evropu“ vyvolává otázku, k čemu má být akceschopná. K dalším zákazům a nařízením? K zavedení digitálního eura, aby zmizela hotovost a kohokoli, kdo zlobí, šlo odstřihnout tak, že si nekoupí ani rohlík? Kdo pamatuje minulý režim, zná takové budovatelské řeči z Rudého práva. A když projev straší „přisluhovači a loutkami autoritářů“, nabízí se odpověď, že největším autoritářem je sama předsedkyně Komise a loutkami neziskovky, které si Brusel platí.
Ekonomika, která prý odolala
„Naše ekonomika odolala dopadům válek na Blízkém východě lépe, než se čekalo.“ Kde přesně? Evropská ekonomika je likvidována. Plyn zdražuje nejen kvůli válce na Blízkém východě, ale i kvůli ukrajinským útokům na ruskou energetickou infrastrukturu, o nichž se mlčí. Megawatthodina plynu stojí v Unii v průměru 80 až 90 eur, ve Spojených státech kolem osmi – desetkrát méně.
Věta, že nastartování ekonomiky je „prioritou číslo jedna“, zní jako výsměch: proč startovat něco, co prý skvěle šlape? Na slova o plánu „Jedna Evropa, jeden trh“ a o tom, že „rychlost je klíčová“, stačí připomenout, jak Komise reagovala na poslední krizi na Blízkém východě. Vypukla v pátek či v sobotu ráno a předsedkyně veřejně oznámila, že krizové jednání svolá, až se vrátí z víkendu. Tak se krize neřídí.
Za připomínku stojí i lisabonská strategie z roku 2000. Tehdejší členské státy v ní slíbily, že z Unie do roku 2010 udělají nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa. Jak to dopadlo, je známo. Jeden dokument za druhým, výsledek žádný.
Byrokracie a energie za vlastní rozhodnutí
Komise podle projevu dělá vše pro to, aby byrokracii snížila, a teď by se měly víc snažit členské státy. Byrokracii přitom členským státům přidělává právě Komise. Stejně drze zní věta, že Evropa „nemůže zůstat průmyslovou velmocí, pokud jsou její ceny energií strukturálně příliš vysoké“. Průmyslovou velmocí už Evropa není a za vysoké ceny energií může politika, kterou Brusel sám vymyslel a protlačil.
Vrcholem je věta „Když nás Rusko odřízlo od dodávek plynu, postavili jsme se tomu čelem.“ Od ruského plynu se ale Unie odřízla sama – odmítla „totalitní“ plyn a rozhodla se kupovat „demokratický“. A skutečně Evropu od ruského plynu odřízli Ukrajinci, když sabotovali plynovody.
Následují sliby čisté energie z domácích zdrojů, které jsou „technologicky neutrální“, a cíl do roku 2040 zdvojnásobit podíl elektřiny. Z čeho? Z větrníků, když nefouká, a ze soláru? Uhelné elektrárny se zavírají a Němci vypnuli i ty jaderné. Heslo „nechť je budoucnost Evropy v elektřině“ je jen o to komičtější, že v čem jiném by měla být – snad ve svíčkách, které Brusel brzy také zakáže. A stížnost, že evropské firmy nesoutěží „za rovných podmínek“, přichází od instituce, která rovné podmínky sama likviduje.
Recept přitom existuje: zrušit emisní povolenky, přesvědčit Němce, aby znovu spustili jaderné elektrárny, a dovážet plyn odevšad bez ohledu na ideologii, klidně i z Ruska. Molekula plynu žádný názor nemá. Jde jen o to ekonomicky přežít.
Rozpočet, banky, umělá inteligence a klima
„Každý moderní rozpočet potřebuje nové vlastní zdroje,“ říká projev a slibuje podmínky, které firmám pomohou přilákat investice a růst. Firmy z Unie přitom odcházejí do Asie a do Spojených států, kde je čeká méně omezení a levná energie. Také „bankovní systém, který je postaven na růstu“ zní jako výsměch: banky pod tlakem unijních pravidel šikanují podniky, zda jsou dost zelené, a podle toho jim půjčují.
Prosperita a bezpečnost Evropy mají podle projevu záviset na zvládnutí změny klimatu a umělé inteligence. Unie ve jménu klimatu likviduje průmysl a umělou inteligenci místo rozvoje jen reguluje. Žádnou vlastní nevyvíjí, vyvíjejí ji Spojené státy a asijské země.
Letošní léto bylo podle předsedkyně „létem pravdy“ a požáry zasáhly vše od irských pohoří po řecké a chorvatské ostrovy. Jenže ještě horší sucho zažila Evropa v roce 1947 a v roce 1540 přišlo sucho, kdy na některých místech jedenáct měsíců nepršelo. Strašení a propaganda. Nový rámec pro odolnost vůči změně klimatu se seznamem sta nejzranitelnějších území přinese další omezení a zákazy. A evropský plán pro vlny veder, protože se „letošní léto již nesmí opakovat“? Poručíme větru, dešti.
Zemědělci, práva žen a Kanada jako člen
„Evropští zemědělci jsou nejlepší na světě. A my je budeme podporovat na každém kroku.“ Podporou se tu myslí dohoda s Mercosurem, díky níž bude do Unie proudit levnější zboží od producentů, na které se přísné evropské směrnice nevztahují. Evropské zemědělce to dostává na buben.
Projev také varuje, že „někteří dokonce chtějí omezit práva žen“. Kdo? V Evropě práva žen nikdo neomezuje – usilují o to radikální islamisté, jenže těm předsedkyně Komise otevírá dveře a masovou migraci zastavit odmítá.
Úsměvná je i vize, aby se Kanadě otevřela cesta stát se „prvním přidruženým členem EU“. Podepíše se nějaký papír a tím to skončí. Prázdné snění bez hodnoty.
Lipsko, Patrioty a další balíček sankcí
Vážněji zní pasáž o míru v ohrožení. Předsedkyně připomněla pokus o útok dronem v Lipsku, při kterém podle ní ruští agenti použili vojenský materiál, a prohlásila, že to Unie „nedovolí“. Jak konkrétně, neřekla. Přitom je to jednoduché: kdo se postaví na jednu stranu konfliktu, dodává zbraně a umožňuje Ukrajincům útočit na ruské území, nemůže se divit, že někdo útočí na jeho infrastrukturu. Pomoct ukončit válku by zastavilo i útoky, které se Rusku připisují.
Podle projevu Evropa potřebuje „vlastní manuál pro boj proti hybridním hrozbám“ – v praxi to nejspíš znamená další cenzuru a omezování občanských práv. Slib, že Evropa „bude bránit každičký metr čtvereční svého území“, zní hezky, jenže armády jsou slabé, zbrojí se jen na papíře a sklady zejí prázdnotou.
Předsedkyně se pochlubila, že Unie poprvé schválila nákup amerických protivzdušných raket Patriot. Zaplatit je jde, jenže Američané jich nemají dost ani pro sebe – dodávky nepřijdou a válka poběží dál. A slib zpřísnit sankce vůči Rusku? Sankčních balíčků už byly za poslední roky dvě desítky a Rusko se pořád nezhroutilo.
Palestinci, hranice a dezinformace
Věta, že Evropa „je v čele úsilí o podporu Palestinců“, je výjimečně pravdivá – s hořkou pointou. Evropské peníze dlouhodobě končily i u Hamásu, jehož teroristé pak 7. října vraždili civilisty v Izraeli. Izraelský vpád do Gazy byl reakcí na tento útok.
„Nikdy však nepolevíme při ochraně našich hranic,“ zní z úst předsedkyně jako materiál pro stand-up, kdyby to nebylo smutné. Brusel hranice nechrání a státům brání vracet ty, kdo je nelegálně překročí. Slova o přísnější migrační politice jsou zástěrkou, Unie chce nelegální migraci vyřešit tím, že ji zlegalizuje.
Předposlední vybraná pasáž si stěžuje: „Opakovaně narážíme na dezinformace a zahraniční vměšování, které se nás snaží rozdělit.“ Mají prý podkopat důvěru v demokratické zřízení a svobodná média. Tu důvěru ale podkopává sám Brusel, například když nutí sociální sítě podřídit se cenzurním pravidlům.
Maďarsko jako vzor demokracie
Poslední pasáž varuje před vzestupem „antidemokratických a protievropských sil“ a jako vzor nabízí Maďarsko: „Datum 12. dubna si zapamatujeme na dlouho. V ten den vzali občané Maďarska budoucnost do svých rukou. Rozhodli se pro demokracii.“
Čím přesně? Zvolili si jinou vládu – a tím demokracie skončila. Nová vláda bezprecedentním tlakem dotlačila legitimně zvoleného prezidenta k rezignaci, nový premiér vyzýval soudce nejvyšších soudů, aby odstoupili, odcházející vládě hrozil vězením a médiím, která nevysílala podle jeho představ, zrušením. Tak vypadá demokracie v podání Evropské unie.
Horší než Jakeš
Čtyřicet čtyři vybraných pasáží přitom není zdaleka všechno. Projev má nulovou hodnotu – je to prázdné plácání a hlavně lhaní. Podle předsedkyně Komise má Evropa nejsilnější Unii v dějinách. Ve skutečnosti nefunguje energetika, průmysl, obrana, technologie ani ochrana hranic. Funguje jen cenzura a přibývající opatření totalitního charakteru.
Unie kupuje americké Patrioty, které nejsou k mání, používá americkou umělou inteligenci, shání čínské suroviny a předělává regulace, které sama zavedla, aniž by zrušila to, co nefunguje. Chrlí další a další strategie, jejichž úkolem je vysvětlit, proč nevyšly ty předchozí. Snad jde o průvodní jevy velkého bruselského kolosu před zhroucením. Takový bizár nepředvedl ani Miloš Jakeš v projevu na Červeném Hrádku ani soudruh Černěnko v Sovětském svazu v roce 1984. Von der Leyenová ve vedení Evropské unie prostě nemá co dělat.
