Nedůvěra k vlastnímu státu se špatně dokazuje. Někdy ale stačí jeden příběh o snímcích z pouště, aby bylo vidět, jak se z běžné hospodářské techniky stane důvod k invazi. A od něj se pak odvíjí pohled na všechno ostatní — na Írán, na Hormuzský průliv, na obchodní chování Washingtonu i na to, co vlastně drží zemi pohromadě.
Konec ochoty ručit za politiky
Vystoupit z politiky se snadno říká a těžko dělá, když vás k ní přivedla vlastní zvědavost. Přesto po několika letech rozhovorů s politiky zní závěr jednoznačně: neručit už za žádného člověka a do stranického provozu se znovu nezaplétat. Ze všech, kdo prošli studiem, obstáli sotva jeden dva. U zbytku zbyla jen zkušenost, že se dají naplnit čtyři hodiny vysílání, aniž by z toho bylo cokoli myšleno vážně.
Sázka na to, že se najde politik stojící mimo srostlou většinu obou stran, vzala za své ve chvíli, kdy se Trump dokázal domluvit i s Chuckem Schumerem. Zůstala po ní otázka, kterou si dnes klade víc lidí, než je zdrávo: existuje na současné problémy vůbec politické řešení?
Výtka, že rozhovor někomu poskytuje prostor, přitom míří vedle. Čtyři hodiny řeči jsou materiál, který zůstane — a před příští kampaní se k němu dá vrátit.
Vodní cisterna, klimatizace a strážný, který si odskočil
Před invazí do Iráku dostala jedna z elitních amerických jednotek k posouzení satelitní snímky. Její velitel si vymínil, že předem neuslyší, co v nich mají vidět ostatní, aby závěr nebyl zabarvený. Podle hodnocení, které přišlo z ministerstva zahraničí, šlo o mobilní odpalovací zařízení raket a o továrnu na zbraně hromadného ničení s mohutným filtračním systémem na střeše a se strážnými u vchodu.
Jednotka přečetla stejné snímky jinak. Obrovská cisterna s vodou, protože se všechno odehrává uprostřed pouště, kde voda musí odněkud přijet. Na střeše klimatizace, ze stejného důvodu. A takzvaný strážný u dveří byl muž, který si odskočil. Vlastní hodnocení jednotka poslala zpátky nahoru, tam ho odložili stranou a invaze začala.
Bývalý plukovník téže jednotky později rozebral i další případy, u kterých se oficiální verze rozešla se skutečností — okolnosti smrti Pata Tillmana nebo operaci Anaconda. Z toho vyrůstá obecnější závěr: pokud takhle pracuje jedna malá součást jednoho druhu ozbrojených sil, není důvod myslet si, že zbytek státního aparátu funguje jinak. Vyznamenání se rozdávala i tam, kde se hodila spíš vyšetřovací komise, a hrdinové vznikali podle potřeby.
Vojáci vědí, za koho jdou bojovat
Přejmenování ministerstva obrany na ministerstvo války působí jako gesto, které nic nemění a jen zbytečně dráždí. Za skutečnou změnu se dá považovat spíš úklid programů zaměřených na rozmanitost, po kterém se části sboru vrátila morálka. Tím ale dobré zprávy končí. Jak velký vliv dnes šéf resortu vůbec má, je samo o sobě sporné.
Mezi příslušníky nejlepších jednotek zaznívá v soukromí věta, která se v oficiálních vystoupeních neobjeví: tohle není pro nás. Na rozlučkách před odjezdem se mluví o tom, že se nasazuje kvůli cizí zemi, konkrétně kvůli Izraeli. Vojáci, kteří nevěří tomu, co mají dělat, nikdy nebyli dobrým východiskem, a historie k tomu nenabízí výjimku.
Podobně mluví i generace, která prošla válkou proti terorismu. Většina je naštvaná — ne kvůli útrapám, ale kvůli přesvědčení, že důvody nebyly správné. A pak přijde na řadu nábor: těžko čekat plné stavy, když se tahle debata vede uvnitř sboru. Nejtěžší přiznání zní, že kritici irácké války, kteří tehdy doma protestovali, měli po celou dobu pravdu.
Hormuz a Írán, kterého se nepodařilo vypnout
Země chráněná dvěma oceány, nikdy nenapadená, se surovinami i schopnými lidmi, přesto od roku 1917 prakticky nevychází z války. Vysvětlení je nepohodlné a jednoduché: vnější nepřítel je nejlepší způsob, jak odvést pozornost od vlastního vedení. Vždycky se najde jméno, které za to může — Putin, případně Hitler, ačkoli ten je mrtvý pětaosmdesát let.
U Hormuzského průlivu se ale stalo něco, co se zpětně nedá vzít. Průliv dosud fakticky nikdo neovládal. Teď má Írán ověřeno, že ho Spojené státy vyřadit nedokážou, a z toho plyne trvalý stav, ve kterém se počítá s poplatky, doprovody a jištěním plaveb. Ceny paliv, které se kvůli tomu zvedly, se už zpátky nevrátí.
Praktický výsledek je tedy opačný, než jaký se sliboval. Z Íránu se stala globální mocnost a zůstane jí po zbytek našich životů. V hlavním zpravodajském proudu se přitom o té části příběhu, která se týká petrodolaru, prakticky nemluví.
Partner, se kterým se nedá počítat
Chování vůči Kanadě ukazuje totéž z hospodářské strany. Ropovod, který měl vést do amerického Středozápadu, Washington za Bidenovy administrativy odmítl. Kanada tedy hledala odbyt jinde a domluvila se s Čínou. Pak přišla cla — nejprve pětadvacetiprocentní, potom pětatřicetiprocentní — a nakonec pohrůžka stoprocentním clem právě za to, že se domlouvá s Čínou.
Čísla nemusí sedět na desetinu, směr je ale jasný. Nabídka se odmítne, druhá strana se zařídí jinak a pak je za to potrestaná. Z pohledu jakéhokoli zahraničního partnera z toho plyne prostý závěr: chybí kontinuita, a tedy i důvod uzavírat dlouhodobé dohody.
Co drží národ pohromadě
Otázka, jak vypadá ztráta postavení ve světě, má několik historických odpovědí a žádná z nich není samozřejmá. Německo bylo v roce 1945 rozděleno vedví. Britské impérium fakticky skončilo už v roce 1918, po druhé světové válce se přídělový systém držel celá léta a hospodářství to podlomilo. Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991 a následovalo deset let bezvládí, oligarchů, mafie, střílení v Moskvě a propadu naděje dožití.
Na povrchu vypadá britský i německý pád měkčeji. Přesto obstálo Rusko: zůstalo soudržnou zemí se sdílenou představou o budoucnosti, vzpamatovalo se a znovu je velmocí. Rozdíl nespočívá v hrubém domácím produktu.
K přežití jsou potřeba dvě věci. Soudržný národ — společné dějiny, jazyk a samozřejmosti, na kterých se lidé shodnou. A sebeúcta, kterou vám nikdo nevymluví. Když se podaří přesvědčit obyvatele, aby sami sebou pohrdali, není už z čeho stavět.
Ukazatele jsou proto jiné, než na jaké se dívá zpravodajství. Ne jaderný program a jméno současné hlavy státu, ale porodnost a otázka, kdo v zemi vlastně žije. Dovážet lidi náhradou za vlastní děti je nejjasnější signál konce. Příklad z praxe: velký průmyslový zaměstnavatel ve středozápadním státě s nulovou nezaměstnaností nesežene pracovníky, kteří umějí anglicky, přestože je to v provozu podmínka bezpečnosti; jeden z jeho konkurentů kvůli nedostatku lidí končí. V Rusku, Číně ani Íránu se nic takového neděje.
Telefon, který nepatří vám
Telefon není soukromé zařízení a ve veřejném provozu se s tím počítá jako s daností. Sledování se ale netýká jen známých lidí. Týká se všech a použitelné řešení se hledá těžko.
Podezření zesílilo poté, co několik hostů z pořadu skončilo ve vládních funkcích a začaly chodit telefonáty se vzkazy, o čem se raději nemá mluvit — o prodeji pozemků v Utahu nebo o tom, kdo komu pomohl s kampaní. Otázka pak zní jednoduše: poslouchá někdo, co se říká doma nebo u večeře?
Přístroje, které tenhle problém řeší, existují a používají je speciální jednotky i zpravodajské služby. Cena se pohybuje kolem deseti tisíc dolarů za telefon a podobně za službu. Umějí mimo jiné mazat a podvrhovat digitální stopu v různých zemích nebo provozovat uzavřený okruh pro zprávy, do kterého se nedá omylem přidat cizí člověk — přesně to, co proslavil únik ze skupinového chatu, kam se v aplikaci Signal dostal novinář.
Pro běžného uživatele platí jednodušší poučení. Za řadou služeb VPN, které se propagují v podcastech, stojí majitelé z Číny, z Izraele nebo z Ruska; jako ochrana soukromí pak fungují spíš jako past. A telefonní číslo, které jednou dáte hotelu, politické kampani nebo rozvážkové službě, se vzápětí objeví v seznamech na prodej. Vyplatí se proto mít čísla, kterých se dá zbavit, a to hlavní si nechat jen pro banku a úřady.
Falešná autorita a tlak sledovanosti
Kdo pětadvacet let dělal zpravodajskou relaci, zná ten pocit: témata určuje den, ne znalosti. Občas se trefíte do oboru, kterému rozumíte. Jindy máte mluvit o věci, o níž nevíte nic, a slyšíte sám sebe, jak ji rozebírá velitelským tónem. Falešná autorita se dřív nebo později provalí; horší je, že mezitím ztratíte úctu sami k sobě.
Nezávislé formáty tuhle past odstraňují jen zdánlivě. Nahradí ji čísla. Sledovanost vyskočila, tak toho uděláme víc; tohle bude mít dosah, jdeme do toho. Nejde přitom o kritiku, ta se snese. Rozkládá spolehlivě až chvála.
A pak přijde vyčerpání z opakování. Kolikrát se dá říct, že všechno je lež, než to ztratí smysl? Když každý ví, co se děje, další odhalení nic neřeší. Rozdává jen beznaděj.
Odklon od politiky, příklon k víře
Odpovědí na tenhle stav bývá ústup z veřejného provozu. Konec sociálních sítí, konec sledování statistik, konec návykových látek a osobní obrat, o kterém se mluví bez podrobností, protože ještě neskončil.
Zajímavější než jednotlivý příběh je ale to, že podobných případů přibývá. Mezi mladšími ročníky je znát vzestup zájmu o víru. Ve veteránské komunitě, která platila spíš za světskou, se mluví o duchovním boji jako o novém tématu; lidé zvyklí na třicet let ve zbrani hledají, kam přesunout tu část sebe, která potřebuje s něčím bojovat.
Rada, která z toho vychází, je jednoduchá a nesnadná zároveň: nevkládat důvěru v žádného člověka, protože zklamání přijde pokaždé. A místo návodů pro ostatní být tím, kým podle vás mají být oni.
Závěr
Příběh o cisterně s vodou, ze které se stala továrna na zbraně hromadného ničení, se dá číst jako historka. Dá se ale číst i jako popis mechanismu, který funguje pořád: hodnocení, jež se nehodí, se odloží, nepřítel se pojmenuje a účet zaplatí ti, kdo se ptají nejméně. Írán z toho vyšel silnější, spojenci ztratili důvod spoléhat na dohody a doma zbývá otázka, jestli se ještě dá věřit něčemu jinému než vlastnímu úsudku.
