Česká zahraniční politika po změně vlády hledá jiný jazyk. Nabízí se přitom pohled, který stojí na třech dekádách služby na Blízkém východě — třináct let z nich strávila Eva Filipi jako velvyslankyně v Damašku a dnes patří mezi poradce ministra zahraničí. Její závěr je nepohodlný: vliv se ve světě nezískává kázáním o hodnotách, ale schopností rozumět tomu, jak přemýšlejí druzí.
Střední země nemůže hrát prim
Vojensky ani politicky nemůže středně velká země hrát prim a nemá smysl si namlouvat, že se podílí na celosvětové politice. Zájem Česka je jednodušší a přízemnější — aby země prosperovala. K tomu je ovšem potřeba mít co nabídnout: řeči o tom, že se musíme věnovat i jiným zemím, zůstávají obecným klišé, dokud za nimi nestojí vlastní produkce.
Ani členství v Evropské unii samo o sobě z nikoho nedělá tu krásnou součást unijního projektu s nádhernou politikou. Blíž realitě je věnovat se sousedům, nic zbytečně nekodifikovat — kodifikované věci mají tendenci zůstat na papíře — a hlavně se pohybovat a být živý. Hodnotová politika minulé vlády, v níž jsme byli miláčky Západu a opakovali, že ukrajinský prezident je ze všech nejlepší, byla povrch, pod který se nikdy nešlo. Rozumnější je podívat se dolů, zvážit reálné možnosti a dělat to, čemu se vznešeně říká národní zájmy.
Prosperita místo vychovávání světa
Otázky, na které si česká diplomacie musí odpovědět, jsou tři: jak dokázat, aby země byla prosperující, bezpečnější a stabilnější. Odpověď začíná u toho, čeho se vzdát — vychovávat jiný svět je spíše směšné.
Vytvořit prostředí pro prosperitu je práce pro ekonomy, ne pro diplomaty. Patří k ní ovšem i to, za jakých podmínek vzniká energie, kterou průmysl potřebuje: obnovitelným zdrojům přezdívá bývalý ministr dopravy Vladimír Budinský občasné zdroje energie a v době implementace Green Dealu ta přezdívka o něčem vypovídá.
Druhá věc je papír, který platí. Koncepci zahraniční politiky přijala minulá vláda na konci května 2025, tedy krátce před volbami — a je to dokument, kterým se stát řídí dál. Na ten je potřeba se podívat znovu. Diplomacie by přitom neměla být mnohomluvná: méně slov, víc konkrétna, krátké věty o tom, co je prospěšné.
Zeštíhlit síť, nebo posílat domů výstřižky
Zásadní otázka zní, zda agendy zahraniční politiky nejsou příliš široké na velikost České republiky. Nejde o minimalismus, ale o poctivé zvážení: jsou země, kde nemáme mít takový zájem, nebo vlastně žádný. A pokud někdo někde sedí a posílá domů reporty opsané z novin, dá se to dělat i z Prahy.
V zahraniční službě se taková úvaha nenosí — každý chce být v nějaké zemi a nějaké zemi sloužit. Opakuje se přitom za každé vlády: vždycky se nějaké úřady zavřely a za další vlády zase otevřely a zavřely se jiné. Institucionální paměť to bere s úsměvem.
Zeštíhlení navíc není cíl sám o sobě. Podobu sítě je potřeba dát do souvislosti s globální transformací — Čína, Rusko, Ukrajina, jejíž válka jednou skončí, Asie. A pak je tu velký otazník: co s Bruselem a jestli bude Evropská unie fungovat lépe, jestli půjde o reformu, nebo o rozpuštění.
Vděčnost v mezinárodních vztazích neexistuje
Existuje v mezinárodních vztazích něco jako vděčnost? Ze zásady ne. Výjimka se najde tam, kde se udělaly konkrétní dobré kroky: Praha dosud zastupuje v Damašku zájmy Spojených států, a když se kromě politických rozhovorů pomáhalo lidem a tahalo je z vězení, Washington si toho skutečně vážil.
Odsud potud. Představa, že když řeknete ano něčemu, co se vám opravdu nelíbí, někdo vám bude blahopřát a bude vás mít rád, je mylná. Poškodit vlastní zemi splněním bruselského přání nevede k respektu, ale k despektu. Mezi velmocemi platí, že neexistují přátelství, pouze zájmy — a národní zájem není sprosté slovo, i když ho hodnotová část politiky považuje za dehonestující. Je to méně idealistické, zato to tak funguje.
Tlaky zevnitř a hledání spojenců
Největší tlak nepřichází zvenčí, ale zevnitř země. Na ministerstvu zahraničí je i dnes mnoho těch, kteří vyznávají politiku minulé vlády, a s tím se pracuje těžko. Sebevědomá politika proto potřebuje vizi a vizionáře, kteří ji udrží — ne lítání od rána do večera od jednoho bodu ke druhému.
Přirozeným směrem je propojit se s těmi, kdo smýšlejí podobně, tedy se sousedy. Visegrád má ovšem teď své problémy a iniciativ, které by ho doplnily, je celá řada — jenže roztříštěných. Dávalo by smysl soustředit je do jedné malé platformy. Že tady lidé takové platformy vůbec vymýšlejí a nesedí jen u televize, je dobrá zpráva.
Máme na co navázat, ale umíme to ještě?
Na Blízkém východě mělo Československo vzhledem ke své velikosti pozoruhodné postavení: výstavbu investičních celků, montáže, vývoz expertů i zbraní, zahraniční studenty. Sýrie byla obestavěná cukrovary a potrubím, Irák stejně tak. Byl v tom ovšem i vývoz revoluce — představa, že Sýrie bude socialistická a Irák taky. Nic takového se opakovat nebude.
Máme tedy na co navázat, jenže skepse je na místě — i když se iluze berou nerady. Nevíme, jestli ještě umíme postavit cukrovar, plynovod nebo sklárnu; prodat a zbourat jsme je uměli. Zbraně asi umíme, otázka je, kdo je bude chtít.
Sýrie ukazuje ještě jinou přetržku: ti, kdo tam s Čechoslováky stavěli a byli vděční, dnes nevládnou. Novému damašskému vedení česká stopa neříká nic. A peníze nemá ani jedna strana — proto by cestou mohla být trojstranná spolupráce, kde by projekt zaplatil bohatší partner z regionu a dodávalo by se z Česka. To je ovšem vrchol diplomacie. Libanonská zkušenost je střízlivější: velké projekty se nabízely a padaly vždycky na české straně. U Iráku zněla stejná prohlášení o tom, že máme na co navázat — výsledný byznys jim neodpovídal.
Kariérní diplomaté, nebo političtí nominanti
Česko nemá systém politických nominantů. To, že se dosazuje, pravda je, ale jde vždy jen o malou vrstvu diplomatů přicházejících s tou či onou vládou — velvyslancem ve Finsku byl například Adam Vojtěch. Kariérním diplomatům se političtí nominanti nelíbí.
Na druhé misce vah leží americký model: po volbách podávají všichni velvyslanci rezignační dopis a nový prezident je buď nechá, nebo na jejich místa pošle svoje lidi. Pokud chce vláda někde hájit konkrétní věc, pošle tam svého člověka — a v zemích, kde je potřeba posílit povědomí o České republice, může takové jméno určit ministr zahraničí Petr Macinka. Na prvních místech takového seznamu stojí velmoci: Peking, Washington, Rusko. Formálně pak vedoucí zastupitelských misí pověřuje a odvolává prezident republiky, byť se spolupodpisem premiéra — čl. 63 Ústavy to vypočítává mezi pravomocemi, které hlava státu nevykonává sama.
U kariérních diplomatů je otázka jiná: mají dělat to, co chce vláda, bez vlastního přemýšlení. Praxe může vypadat i jinak — když se něco nelíbilo, cesta vedla za ministrem s tím, že tenhle postoj je špatný a je potřeba ho změnit. Jinak zbývá rezignace. Buď rezignuješ, nebo budeš reportovat fakta.
Třináct let v Damašku a americké zájmy
O těžkých misích se říká, že by na nich velvyslanec měl být dva roky, nejvýš čtyři — pak hrozí jev zvaný localitis, kdy diplomat ztrácí odstup a přejímá rétoriku, zvyklosti a myšlení země, v níž působí. Třináct let v Sýrii tuhle otázku vyvolává samo o sobě a články, které měly diplomatku dehonestovat, tvrdily, že se s tamním režimem sblížila.
Proti tomu stojí jednoduché pravidlo: do země, kde slouží, se diplomat nesmí zamilovat. Může mu být bližší — Syřané jsou autenticky laskaví — ale ztotožnit se s ní nelze, protože do ní nepatří. Kontakty jsou přitom nutnost a musí být oboustranně důvěryhodné; bez nich se nedá dosáhnout toho, aby konkrétního člověka pustili z vězení. Vědět, že režim je diktátorský, a zároveň vidět, že se tamním komunitám daří docela dobře, není souznění. Ani současné poměry v zemi ostatně nejsou výhra.
Americká agenda měla dvě roviny. Politické konzultace, ve kterých se Američanům neříkalo, co chtějí slyšet — stejně jako se to neříkalo Bruselu, Paříži ani Berlínu; jen fakta a k tomu pochybnost, jestli to dělají dobře. A pak humanitární a konzulární část: seznam vězněných Američanů i dalších cizinců, se kterým se chodilo za syrskou autoritou, tedy za prezidentem Asadem, s argumentem, že propouštění je v jeho vlastním zájmu. Repatriováno bylo asi 250 Američanů a za prvního mandátu Donalda Trumpa byla tahle linka mimořádně intenzivní — Trump si dělal svoje navzdory těm, kdo mu tvrdili, že s Asadem se nesmí nic.
Co zbylo z Asadova světa
V českých médiích se za Bašárem Asadem zavřela voda. Žije v Moskvě, patrně v nějakém velkém bytě, jeho dnes už dospělé děti jsou tam s ním. O jeho ženě Asmě, kdysi opěvované jako růže Blízkého východu, se ví jen to, že má být těžce nemocná. Oční kliniku, po které kdysi toužil víc než po prezidentském úřadu, si nejspíš neotevře.
Odejít po tolika letech vládnutí, utéct nebo být k útěku donucen — to musí být osobně mizerné. Žádný diktátor by to prožívat nechtěl, a přesto jich takových je.
Otázka na Hrad
Na závěr přišla osobní otázka: neměla by se taková kariéra ve službě státu završit vysokou ústavní funkcí a postavit se v prezidentském klání současnému nájemníkovi Pražského hradu? Prezident Petr Pavel se nechal slyšet, že nevidí nikoho, komu by mohl žezlo předat, a je proto připraven kandidovat znovu.
Odpověď byla zdrženlivá — těžko, a nakonec rozhodné ne. Zaráží spíš to prohlášení samo: nejde o to mít jiné názory, ale o představu, že nikdo jiný není. Výzva k přemýšlení tak zůstala viset ve vzduchu a mířila na někoho mladšího.
Závěr
Ze třiceti let na Blízkém východě nevychází návod, ale postoj: vliv se nezískává kázáním o hodnotách, nýbrž schopností rozumět tomu, jak přemýšlejí druzí. Pro zemi české velikosti to znamená užší agendu, jasnou vizi, ochotu říct ne i tam, kde by souhlas byl pohodlnější — a smířit se s tím, že za vstřícnost proti vlastnímu zájmu vděčnost nepřijde.
