Rozsudek smrti nad Bašárem Asadem má symbolickou váhu, praktický dopad ale téměř žádný. Bývalý syrský prezident žije od převratu v roce 2024 v moskevském azylu a Rusko ho k vykonání trestu nevydá. Jak vypadá Sýrie rok po pádu jeho režimu, proč slibované peníze ze zálivu nepřicházejí a proč se blízkovýchodní rovnice nedaří uzavřít žádnou dohodou, přibližuje diplomatka Eva Filipi, která v Sýrii působila třináct let.
Rozsudek, který zůstane na papíře
Klidné spaní ztratil Bašár Asad už v roce 2024, kdy jeho režim padl. Azyl v Moskvě mu zřejmě zajišťuje slušné podmínky, jistotu ale ne. Sýrie patří mezi země, které trest smrti stále mají — o to překvapivější je, že ho zcela nedávno zrušil Libanon, kde dřív zaznívalo, že rušit se nesmí, protože na Blízkém východě mají ruce od krve všichni.
Že by Moskva Asada k výkonu rozsudku vydala, je podle Filipi krajně nepravděpodobné. Jeho bratranec, který na místě zůstal, zatímco Asad utíkal se svým bratrem, se ale trestu nejspíš nevyhne.
Kdo je oprávněn takový trest vyslovit
Tyto systémy si to řeší po svém a je to něco, co v Evropě neumíme — a neplatí to jen o Sýrii, stejně se to řeší i v dalších blízkovýchodních státech. Otázka je přitom i terminologická: co je vlastně trest a za co se ukládá. Režimy tohoto typu páchají činy, u nichž se nabízí říct, že jejich původci nemají mezi živými co pohledávat.
Jenže kdo jsme my, abychom to posuzovali. Eva Filipi se k trestu smrti nepřiklání ani v Asadově případě — soudit mají soudci a odsouzení k smrti si nezaslouží žádná lidská bytost s výjimkou těch nejtěžších zločinů. U takových systémů je navíc těžké rozklíčovat, kdo o čem rozhodl, kdy a proč kdo zemřel. Byla to občanská válka a ta má oběti.
Co s Asadem má Rusko a proč jeho režim padl
Ani výměna na ruském prezidentském postu by na Asadově postavení nejspíš nic nezměnila. Přínosem pro Rusko dnes není — Rusové s ním v Sýrii byli a pomáhali mu proti džihádistům, tedy proti těm, kdo v zemi vládnou teď. Jeho azyl je proto spíš humanitární věc než kalkul.
Ruská podpora vydržela do roku 2024, pak skončila a režim padl. Vysvětlení, že za tím stálo přetížení ruských sil válkou na Ukrajině, Filipi nesdílí: šlo podle ní o výsledek mezinárodní domluvy, že se končí a nastoupí jiné uspořádání. Situace už byla k neudržení. Novým prezidentem se stal Šara — podle Filipi samozvaným a s minulostí skutečného teroristy.
Po nástupu Šary se lidem v Sýrii nežije lépe
Analytici, Filipi nevyjímaje, po převratu předpokládali, že nové vedení uznají zálivové státy, do země se přesunou peníze a začne obnova. Nic takového se zatím nestalo. V Damašku se státy střídají a podepisují memoranda o spolupráci, skutečný tok peněz ale nenastal — to je zatím budoucnost.
Podle zpráv z terénu se v zemi odehrává příklon k islámskému právu. Křesťanů podle Filipi zůstala v zemi už jen dvě procenta, špatně jsou na tom alavité a na jihu drúzové. Ekonomicky se lidem daří velmi špatně a některým jde přímo o život — odcházejí do Libanonu, do zálivu i do Moskvy, kde část drúzské komunity už promýšlí, co dál, protože současný stav nepovažuje za udržitelný.
Šarovi jde o život a volby nejsou v dohledu
Ve hře je další převrat i atentát. Šara se proměnil ve státníka: odložil oblečení, které by podle svých dřívějších souputníků nosit měl, obléká oblek a spolupracuje s Američany, kteří hledají cestu k domluvě s Izraelem. Pro ozbrojené skupiny, kterým dřív velel, je proto odpadlíkem — pokusů o atentát na něj už bylo několik.
Volby, které by zemi skutečně legitimizovaly, zůstávají v nedohlednu. Šara je prozatímním vládcem a prezidentské hlasování si při roztříštěnosti země zatím představit nelze. Mluví se o scénáři, v němž se osamostatní některé oblasti — alavitská Latakie, drúzský jih —, jde ale zatím jen o představy, které naplněné nejsou.
Izrael před volbami: Netanjahuova pozice není slabá
Na Benjamina Netanjahua byl vydán mezinárodní zatykač a čekají ho volby. Z rozhovorů s Izraelci ale podle Filipi vyplývá, že společnost dnes s kurzem síly souhlasí — s válkou proti Íránu, s tažením proti Hizballáhu v Libanonu i s nálety na Sýrii. Netanjahu tuto pozici zaujal poté, co Hamás napadl Izrael, a jeho setrvání ve funkci proto vyloučit nelze.
Průzkum Izraelského institutu pro demokracii přitom ukazuje jiný obraz: 61 procent izraelských občanů si myslí, že by Netanjahu už ve volbách kandidovat neměl. Jak se do voličského chování promítne korupční kauza, která se táhne přes pět let, i snaha o prezidentskou milost, zůstává otevřené — izraelská domácí scéna je jiný svět než regionální bezpečnost.
Volby v Rusku a řeči o mobilizaci
Také Rusko čeká volební termín a mluví se o tom, že po něm má přijít mobilizace. Že by posílení armády přiblížilo konec války, se ale odhadnout nedá — přání, aby ta příšerná válka na východ od nás skončila, na logiku velkých celosvětových her nestačí. Do rovnice navíc vstupuje Korea, která podle Filipi chystá další skupiny vojáků na pomoc.
Írán po masivních útocích: konflikt bez vítěze
Podle mediálních zpráv Írán zvažuje, že by v případě dalších amerických úderů zaútočil na americké cíle v Evropě — a obava, že se to může stát, je na místě. Po masivní kampani a v době příměří, které vlastně žádným příměřím není, si Teherán zachoval značné balistické možnosti.
Předpoklad, že íránský režim nápor nevydrží a bude smeten, se nenaplnil. Írán existuje, revoluční garda i tyto kruhy vyšly posílené a vojenské možnosti zůstávají. Vítěze zatím určit nelze a konflikt může v té či oné podobě pokračovat — k tomu je nutné připočíst Hormuz a jeho dopad na ekonomiky, asijské i evropské, americké zatím ne. Doba, kdy něco zaznělo a platilo to, je pryč; k jakémukoli úsudku je dnes potřeba poskládat mozaiku z mnoha zdrojů.
Proč dohoda pořád není
Donald Trump opakuje, že dohoda je blízko, a dohoda pořád není. Faktorů je několik. Jedním z nich je, že íránský režim nepadl, přinejmenším zatím — a tenhle úkol tedy naplněn nebyl. Trumpovi jde především o jadernou dohodu; ta kdysi existovala, jenže se mu zdála nedokonalá, a proto od ní v roce 2018 odstoupil.
Dnes by podle Filipi stačilo dohodnout se na tom, že jaderná zbraň nebude. Posun tu je: podle Filipi dochází dokonce k přímému jednání mezi Íráncem a Američanem. Jenže Izrael se s ledajakou dohodou nespokojí — Íránců se bude bát dál, protože kromě vlastní síly mají i své příznivce.
Írán není jen Teherán
Hizballáh v Libanonu odmítá odzbrojení, přestože by si ho i libanonská vláda přála. V Iráku tvoří šíité šedesát procent obyvatel a část tamních milicí podléhá přímo Teheránu — iráčtí ozbrojenci už přitom na zálivové státy útočili. K tomu je třeba připočíst Húsíe v Jemenu. Oslabený Teherán proto neznamená oslabený Írán.
Rozšířená verze, podle níž dovoz těžkých zbraní pro Hizballáh přes syrské území umožňoval Asad, přitom podle Filipi neodpovídá skutečnosti: on to odmítal, protože k fanklubu Íránu nepatřil, a role se ujali pašeráci. Ti působí dál i pod Šarou, takže íránské zbraně do Libanonu proudí bez ohledu na změnu režimu.
Turecko, Saúdská Arábie a Pákistán mění rovnici
Bezpečnostní architektura regionu se mění a jedním z nejzajímavějších jevů je partnerství uzavřené v Mekce mezi Tureckem, Saúdskou Arábií a Pákistánem. Turecko má velkou a dobře vyzbrojenou armádu a je členem NATO. Saúdská Arábie má hodně peněz. Pákistán má jadernou bombu.
Saúdové s Donaldem Trumpem uzavřeli dohodu o mírovém využití jaderné energie, ta je ale u ledu kvůli riziku, že by země mohla mít i jadernou zbraň. Do abrahámovských dohod, k nimž se připojilo několik států regionu, přitom Saúdská Arábie podle Filipi odmítá vstoupit právě do doby, než jadernou zbraň mít bude — protože Izrael jaderné zbraně má.
Chyba z roku 2018 a lekce z Hormuzu
Vypovězení jaderné smlouvy chybou bylo. Zdála se nedokonalá, chtělo se lepší — a máme průběh, jaký máme: žádná dohoda a válka. Zásadní masivní údery už podle Filipi přijít nemusí, sama ale připouští, že se může mýlit. Na Blízkém východě něco řeknete a během hodiny to neplatí. Hormuzský průliv je jednu hodinu otevřený a za pár hodin ne, jeden den patří Íránu, druhý Trumpovi.
Právě Hormuz ukázal, jak citlivé jsou na něj světové ekonomiky — nejvíc asijské, tedy Japonsko a Čína, zčásti evropské; ceny šly nahoru. Proto se intenzivně uvažuje o propojení zdrojů zálivových států, případně Iráku, s Evropou po zemi přes Sýrii a dál, případně přes Turecko. Je to ale otázka čtyř, pěti i více let a velké plány, které má Trump se Sýrií, zatím existují na papíře nebo jen v myšlenkách. Času navíc ubývá — v Bílém domě se blíží volby v polovině mandátu.
Co by Izrael od dohody potřeboval
Přijatelná dohoda by pro Izrael znamenala žádnou jadernou zbraň, omezení balistických střel a vojenských možností obecně a zastavení toku zbraní k Hizballáhu i ke spřáteleným milicím včetně těch v Jemenu — tedy odstřižení Íránu od těchto kanálů. Nakolik Izraeli jde zároveň o změnu režimu v Teheránu, jasné není; a otázkou zůstává, zda by jiný režim izraelský pohled vůbec proměnil.
Závěr
Sýrie po převratu nezískala peníze ani stabilitu, Írán vyšel z masivní kampaně oslaben méně, než se čekalo, a Izrael nemá dohodu, s níž by se spokojil. Region se místo jednoho vítěze přeskupuje do nových vazeb — Turecko, Saúdská Arábie, Pákistán — a plány na obchodní propojení přes Sýrii zůstávají na papíře. Sen o tom, že si Peršan s Izraelcem podá ruku jako kdysi v biblických dobách, je proto pořád hodně daleko.
