Tanečník a choreograf Petr Zuska se před pěti lety postavil pandemickým restrikcím a ideologickým proudům, které následovaly. Většina uměleckých kolegů mlčela, on otevřeně vyzýval divadla k otevření a brzy se ocitl na pomyslné černé listině. V rozhovoru mluví o tom, proč by své rozhodnutí ani po pěti letech nezměnil, o selhání médií a umělců, o polovičatosti nové vlády a o jaderném konfliktu, ze kterého by nikdo nevyšel jako vítěz.
Proč by nezměnil ani centimetr — kvůli dětem
Obavy o obživu samozřejmě byly — především kvůli dvěma dětem. Přesto by Zuska nevrátil ani centimetr z uplynulých pěti let, i když mu to rozhodně něco ubralo a možná ještě ubírat bude. V určitých věcech kompromis neexistuje. Hlavní motivací nebylo ego ani vlastní hrdost — bylo to vědomí, že děti musí mít šanci vyrůstat v relativně normální a svobodné společnosti. Kdyby děti neměl, možná by tak radikální nebyl. Když mu bylo padesát sedm a dětem teprve dospívaly, představa toho, k čemu dnešní směřování může vést, mu připadala děsivá.
Dnešní metody nátlaku nejsou samozřejmě stejné jako za protektorátu — nikdo dnes nikoho neodvléká na gestapo. Jsou ale sofistikovanější a mohou být stejně nebezpečné.
Protest song na Václaváku: 80 tisíc lidí jako první publikum
V roce 2023 vystoupil na Václavském náměstí na demonstraci Česko proti bídě s vlastním protest songem — první písní, ke které sám napsal text i hudbu. Václavák byl plný až skoro k Můstku, podle Zuskova odhadu osmdesát tisíc lidí. Tréma byla, aby nezapomněl text a aby zvládl kytaru, na kterou není vyloženě profík. Ale energie zpětně od publika vystoupení nesla. Strach z dehonestace v médiích nepřišel — to při psaní příspěvků na Facebook ani při dělání rozhovorů necítil.
Média se naopak na demonstracích proti chudobě předháněla, kdo ostřeji zesměšní účastníky. Nedávnou letnou, kterou organizovaly Milion chvilek pro demokracii, přenášela veřejnoprávní televize naopak v přímém přenosu.
Deziluze z umělců i z médií
Z období covidu si Zuska odnesl obrovskou deziluzi — především z vlastního oboru. Naivně předpokládal, že umělci „mají koule", a ukázalo se, že nemají. Hlubší deziluze přišla i ze společnosti jako takové, ze síly stádnosti, která je v lidech zakořeněná. Selhání nebylo jen mezi umělci — selhali i lékaři, vědci a především média.
U mlčících kolegů Zuska rozeznává tři hlavní faktory: někdo je zaplacený nebo má něco slíbeno, někdo je totálně nevědomý a naivní a u některých hraje roli ego — vystoupit proti současné vládě je dnes vlastně bezpečné, zviditelňuje to a vlastně to zůstává na straně mainstreamu. K tomu se přidává strach z exkomunikace ze skupiny „lepších lidí". Někteří kolegové z branže Zuskovi přiznali, že s ním v podstatě souhlasí na šedesát sedmdesát procent, ale „nemohli by to dát" — potřebují totiž točit. Některým lidem dokonce raději nelajkují příspěvky na Facebooku, aby si toho někdo nevšiml.
Veřejnoprávní televize jako hlásná trouba propagandy
Česká televize v posledních letech naprosto kardinálně selhala v objektivitě informací — a ne nedopatřením. Funguje jako hlásná trouba propagandy jednoho směru myšlení, jejímž cílem je co největší dehonestace protivníků. Mluvit o České televizi jako o veřejnoprávním médiu na pozadí toho, co posledních pět let produkuje, je úplně mimo mísu. A stejné to je u většiny mainstreamových médií. Právě média podle Zuskova čtení nesou hlavní vinu na obrovském rozdělení společnosti a na zdech, které dnes mezi lidmi stojí.
Co s tím? Vedou se diskuse o zrušení koncesionářských poplatků a o financování televize ze státního rozpočtu. Jednou ze zajímavých variant, kterou Zuska zmiňuje, je dobrovolnost koncesionářských poplatků — kdo si myslí, že je to skutečně veřejnoprávní médium, ať klidně posílá milion ročně. Ti, co se na televizi nedívají, by neměli být nuceni platit informace, které polovina národa považuje za totální lež. Zprávy jsou ostatně podle Zuskova přirovnání lakmusový papírek toho, o čem se nemluví — člověk se z nich často dozví, co nemá vědět.
Snadnější je lidi oklamat než přesvědčit, že byli oklamáni
Nějaká eroze už ve veřejném prostoru probíhá — v tématech covidu, Ukrajiny i jinde se najednou objevují věci, které před dvěma lety nikdo nemohl vyslovit. Většinová reakce ovšem není přiznání chyby, ale ještě hlubší utvrzení v původním přesvědčení. Lidé to nechtějí vnímat. Zuska v této souvislosti připomíná Marka Twaina: snadnější je lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni.
Rozumovou argumentací k přesvědčení nedojde — jde totiž o věci přesvědčení, ne logiky. Někdo už v podvědomí ví, že se tehdy mýlil, ale přiznat si, že celou dobu věřil něčemu, co se ukázalo jako omyl, je pro něj bolestné. Bývalých přátel ubylo, jiní přibyli.
Nová vláda: pozitivní změny, ale chybí razance
K pozitivním změnám došlo naprosto jednoznačně — to je vidět v mnoha oblastech. Programové prohlášení nové vlády působilo razantně a obsahovalo všechny podstatné aspekty. Postupem času se ale začalo rozmělňovat a couvat. Některé pozitivní kroky stojí za pochvalu: zástupci motoristů ve vládě v Zuskově čtení šlápli do médií a vyjadřují se kriticky k prezidentovi i k zahraniční politice; stanovisko, že Ukrajina není prioritou české vlády, je podle Zusky legitimní — prioritou má být Česká republika. Pozitivní je i přehodnocování ETS2.
Negativní je, že se vláda bojí skutečně zásadních věcí. Když se bavíme o ETS2, proč se nebavíme o ETS1 a proč se nebavíme o Green Dealu jako takovém? Celá zelená ideologie je jedna velká lež, která má být shozena ze stolu okamžitě. Filip Turek je sice vládní zmocněnec pro Green Deal a šlape do toho, ale není přímo ve vládě. Politika je festival kompromisů a nejde všechno najednou — to Zuska chápe. Co mu ale skutečně vadilo, byl obrat ve věci muniční iniciativy: vláda měla v programovém prohlášení, že v ní nebude pokračovat, a najednou se pokračuje, jen tam Česko nedává peníze. To je pro Zusku ten typ kompromisu, kterému říká „jsem oblečená, nebo neoblečená, nebo něco mezi". Vládě chybí koule — opravdové přesvědčení a razance vzhledem k vyhrocenosti situace.
Zbrojení nikdy nevede k míru
Když někdo zbrojí, v určitém okamžiku se těch zbraní potřebuje zbavit. Muniční iniciativa je naprosto přirozenou cestou k válečné eskalaci. Adorace Volodymyra Zelenského většinou evropských politiků je něco zhoubného. Zbrojení samozřejmě zachraňuje ekonomiku, ale po osmdesátém výročí konce druhé světové války působí dnešní situace tak, jako by se lidé úplně zbláznili. John Lennon kdysi řekl o světových vůdcích: „World leaders look at them, they must be insane." Dnes se podle Zuskova čtení nedá říct nic jiného. Paměť lidstva je sklerotická — po osmdesáti letech od jedné z největších hrůz historie se zadělává na další, a sakra poctivě.
Ti, kdo mají na válce velké peníze, si řeknou, že válka je nejlepší byznys — výrok Oskara Schindlera ze Schindlerova seznamu, že měl vždycky dobré nápady, ale chyběla mu jedna proměnná, válka. Co je ale nepochopitelné, je válečné nadšení a chřestění zbraněmi ze strany obyčejných občanů.
Ohledně Íránu nejsou názory v Česku tak vyhraněné — je to dál. Ukrajina ale byla od začátku lidem cpaná do hlavy jako „na Ukrajině se bojuje za nás, za demokracii". Stejná masáž jako u covidu — vždyť dvacátého čtvrtého února 2022 covid najednou zmizel. Zmizel, protože přišel Putin. K tomu se v Česku přidává historicky daný odpor k Sovětskému svazu, potažmo k Rusům, kvůli srpnu 68. Na druhou stranu rok 45 mluví jinak a rok 38 zase úplně jinak — to vše dohromady dává rozporuplnou historickou zkušenost. Hysterie a rusofobie, která se po vojenské operaci a agresi na Ukrajině v Česku objevila, ale podle Zuskova hodnocení nemá obdoby a přes všechny čáry. Ten konflikt přitom má své skutečné kořeny a dlouhodobě se v té oblasti něco řeší — místo toho byl lidem předkládán narativ, že Putinovy tanky přijedou na Smíchov, když nebudeme něco dělat. A mnoho lidí věří, že válka s Putinem je nevyhnutelná, jako by chtěl dojít až do Portugalska.
Válka s jadernou velmocí nemá vítěze
Průzkum Michala Smetany z Fakulty sociálních věd ukázal, že jaderný konflikt je pro občany přijatelnější než pro politiky — došlo k relativizaci, jako by malá bomba „takovou paseku nenadělala". Zuska to považuje za neuvěřitelné. Z některých vyjádření, že „Putina musíme porazit", se mu zdá, že někteří dospělí lidé jako by ztratili soudnost — jak ho chtějí porazit? Tahle válka nemá vítěze. Pokud k něčemu dojde, je to totální konec. Mluvit o porážce jaderné velmoci je naprosto mimo realitu.
Někdy má pocit, že to nejsou dospělí lidé, ale děti, které si hrají s kyblíčky a lopatičkami na písečku, staví si tam hrady a vzájemně si házejí písek do očí.
Závěr
Rozhovor mapuje jeden konzistentní postoj: nezůstat součástí stáda, i když to něco stojí. Z osobní roviny — odlivu přátel a redukce uměleckého působení — se rozvíjí širší obraz: selhání médií, polovičatost nové vlády a riziková lehkomyslnost, s jakou se v Evropě mluví o jaderné velmoci. Hlavní motivací Zuskova vzdoru zůstává prostá věc — aby jeho děti mohly žít v relativně normální a svobodné společnosti.
