Jiří Ovčáček, dnes člen rady České tiskové kanceláře a v minulosti mluvčí prezidenta Miloše Zemana, hovoří o tom, proč je ČTK podceňovaným pilířem českého zpravodajství, jak se po roce 1989 rozbilo „západní zrcadlo“, proč nelze válku na Ukrajině ukončit jinak než jednáním, jaké poselství poslal v dopisech do Washingtonu i do Moskvy, kde stojí ve sporu o financování veřejnoprávních médií i ve stávce na Kavčích horách — a zda vyloučí vlastní kandidaturu na prezidenta České republiky.
ČTK jako podceňovaný pilíř českého zpravodajství
Práce v radě České tiskové kanceláře přinesla několik překvapení. Prvním je sama nominace — Ovčáček přiznává, že o ni nikde neloboval, ale že ho zvolení potěšilo. Druhým překvapením je samotná povaha ČTK: na rozdíl od České televize a Českého rozhlasu nevybírá koncesionářské poplatky a živí se vlastní činností, přesto tvoří třetí pilíř soustavy veřejnoprávních médií.
Při bližším studiu chodu agentury vystupuje do popředí její podceňovaná, ale klíčová role. Zpravodajství ČTK je základem, ze kterého čerpá většina českých médií — od nejmenších serverů přes velké portály až po celostátní televizní stanice. Když ve večerních zprávách zaznívá konkrétní informace, typicky vychází právě z agenturního servisu ČTK. Tomu odpovídá i jednání rady, které působí kulturně a věcně; pozornost si zaslouží i občanské stížnosti směřující na agenturu — přibližně devadesát procent z nich se týká zahraniční politiky, což jen potvrzuje, že právě zahraniční politika je dnes ústředním tématem.
Rozbité zrcadlo Západu
Po roce 1989 hledělo Česko do jediného „krásného zrcadla“ zvaného Západ a chtělo být součástí celého toho obrazu. Dnes je situace jiná — zrcadlo už není vcelku, „západů“ je celá řada a jejich přístupy se od sebe liší. To má praktické důsledky pro postavení malých a středních zemí v politickém provozu.
Přístup Spojených států amerických je v řadě oblastí jiný než přístup Evropské unie, a i uvnitř samotné Evropské unie existují odlišné postoje ke klíčovým otázkám. Příkladem je třeba spor o to, zda jednat s Ruskem: někteří odpovídají ano, jiní zásadně ne. Pro malou a střední zemi to znamená, že se už nemůže pohodlně dívat do jednoho zrcadla — musí si vybírat mezi více obrazy, a to je obtížné.
Jednat s Ruskem a hledat ukončení války
Každá válka může skončit dvěma způsoby — totálním vojenským vítězstvím či porážkou (případně kapitulací), nebo mírovým jednáním. Tak jako tak k jednání nakonec dojde. Americká administrativa za Donalda Trumpa už s Ruskem jednat začala, a tato jednání mají svůj smysl. Ovčáček se proti nim nevymezuje — naopak, jakákoli snaha vyjednávat má být podporována, i když cesta k řešení bývá zdlouhavá.
Válka trvá nesmírně dlouho a v každodenním provozu si na ni společnost zvykla. Na válku si ale zvyknout nelze — umírají v ní lidé. Najít společný průsečík mezi požadavky obou stran je velmi obtížné, protože každá z nich má své požadavky. Z principu byl Ovčáček vždy odpůrcem vojenských intervencí a napadení suverénního státu — v tomto bodě souzní s Milošem Zemanem a považuje to za alfu a omegu hodnocení celého konfliktu.
Historické kořeny ukrajinské krize
Každá událost v dnešním světě má své historické pozadí — všechny války, nenávisti a vzájemné nepřejícnosti mají kořeny v minulosti. Polsko-ukrajinská roztržka, vztah Ruska a Ukrajiny — vše se odehrává na pozadí dramatických a drastických událostí posledních desetiletí a celého minulého století, jejichž rozměr si v České republice často ani neuvědomujeme.
Stačí se podívat na mapu Evropy z roku 1938 — z hlediska národnostního a etnického složení šlo de facto o mapu středověké Evropy. Druhá světová válka pak — zejména ve střední a východní Evropě — toto rozložení brutálně překreslila. Ukrajina sama nese stopy několika historických vlivů: dlouhou dobu byla Halič a západní Ukrajina součástí Rakouska-Uherska, jiné části spadaly pod polsko-litevské společenství, východ byl po dlouhá staletí pod ruským vlivem. Tato složitost vede k tomu, že západní Ukrajina je převážně řeckokatolická, východní pravoslavná, a obě kulturní oblasti se sobě navzájem střetávají. Přesto — i kdyby docházelo k vytěsňování ruského jazyka — není to důvod k vojenskému řešení.
Pohled z fronty: život v zemi ve válce
Z několikatýdenní cesty po Ukrajině si Ovčáček odnesl dva poznatky. Pohyboval se mezi „normálními lidmi“, žil v pronajatém bytě v několika městech a setkal se s lidmi, kteří mají Česko skutečně rádi — což ho nesmírně potěšilo. Druhým, drsnějším poznatkem je samotná povaha života ve válce: člověk si na ni musí zvyknout, protože musí žít — chodit do práce, vodit děti do školy.
Zažil dvě silná bombardování, která trvala mnoho hodin, včetně útoků nadzvukovými raketami Kinžal, které nelze sestřelit a které prosviští nad hlavou, než někde explodují — vše se otřásá. Klíčový rozdíl je v tom, že návštěvník se vrací domů do Prahy, kde nic takového není, a může o konfliktu dál mudrovat. Lidé na Ukrajině v něm musí žít každý den. Konflikt v menší intenzitě trvá od roku 2014, plnohodnotná válka od roku 2022 — vyrůstá tak generace dětí, která nic jiného nezažila. Slovo „mír“ proto pro Ovčáčka nemá pejorativní nádech a vyjednávání má podporovat za každých okolností.
Dopisy do Washingtonu a do Moskvy
Hned na začátku války udělal Ovčáček jednu věc, o které nikomu neřekl: napsal dva dopisy s prosbou o nalezení řešení konfliktu, jehož eskalace ho znepokojovala — obavy ze třetí světové války a z použití jaderných zbraní totiž už nejsou akademickou debatou, jsou to hrozby, které dnes zaznívají běžně. Jeden dopis poslal do Washingtonu Joeu Bidenovi, k němu přiložil růženec ze Svaté Hory; druhý poslal Vladimiru Putinovi do Moskvy.
Oba dopisy byly napsány stejnou, slušnou formou — s prosbou o nalezení řešení, které by zabránilo překročení nebezpečné meze. Odpověď nepřišla z žádné strany, a Ovčáček ji ani neočekával. Současná podoba války je navíc dramaticky odlišná od konfliktů minulosti — je to válka technologická, válka umělých inteligencí, válka odosobněná, ve které zabíjejí stroje. To není první světová, v níž si vojáci dokázali společně oslavit Vánoce; je to ve své podstatě krutější forma konfliktu. Moderní jsme ve všech možných oblastech, ale lepší než naši předkové nejsme.
Spor o financování veřejnoprávních médií
Debata o způsobu financování médií veřejné služby je sama o sobě zcela legitimní. Diskuse o tom, zda pokračovat ve formě koncesionářských poplatků s historickou tradicí od první republiky (rozhlas) a od padesátých let (televize), nebo přejít na financování ze státního rozpočtu, není ničím nepatřičným. Pokud se tak stane řádnou cestou, není proti čemu hlasitě protestovat — možností je celá řada: státní rozpočet, daňová asignace nebo dobrovolná platba.
Zásadní je ovšem druhá rovina: vystříhat se pokušení Českou televizi a Český rozhlas politicky ovlivnit. Vidíme to v Polsku, kde dlouholetá konzervativní vláda byla vystřídána liberální, která média de facto zavřela a vystavěla znovu; podobné dění je v Maďarsku. Ovčáček to nazývá „malými občanskými válkami“ a u nás by si je nepřál. Změna způsobu financování ano — politizace ne, a to pravidlo platí pro všechny politické strany. A platí i opačně: politizována by média neměla být ani lidmi, kteří v nich pracují.
Stávka v České televizi probíhá ve změněném prostředí
Stávka za vlastní požadavky je legitimní a přirozené právo. Současná akce na Kavčích horách ale probíhá ve zcela jiném mediálním prostředí než televizní krize na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy nebyly k dispozici alternativní zdroje informací a Česká televize měla téměř monopolní postavení; dnes existuje nepřeberné množství sociálních sítí, malých, středních i obrovských serverů a portálů, kde si lze přečíst komentáře nebo poslechnout konkrétního člověka — i toho, kterého slyšet nechceme, pokud jsme zvídaví.
Současná stávka proto nemá takový dopad na veřejnost jako před čtvrtstoletím. Jednodušším řešením je sednout si ke stolu a slevit ze svých požadavků. Z dostupných kroků vlády vyplývá, že prostor pro jednání existuje: první návrh sice ze stolu spadl, ale přichází druhý, subtilnější. Celá stávková akce povede spíše k výsledku kontraproduktivnímu. Realisticky — kdyby teď všechny televizní kanály České televize zčernaly a týden se nevysílalo, ve veřejném prostoru by se nestalo nic zásadního.
Miloš Zeman, „Pražský hrad spadl“ a otázka prezidentské kandidatury
Vztah s Milošem Zemanem zůstává přátelský, ale méně frekventovaný — jako člen rady ČTK Ovčáček nemůže dobrovolnicky pracovat pro aktivního politika. Zeman je politik par excellence, vyvíjí čím dál větší aktivitu a je zjevně ve výrazně lepší zdravotní kondici než před lety; politika mu zjevně dodává energii. Chystá se i nová doplněná kniha „Jak jsem se nemýlil v politice“. Sám Ovčáček soudí, že Zemanovi velmi prospělo, když z něj spadla tíha Pražského hradu — vrátil se zpět ke svým jasným a zřetelným stanoviskům.
A závěrečná otázka — může Ovčáček vyloučit vlastní kandidaturu na prezidenta České republiky? V dnešním nevypočitatelném světě se vylučovat nedá nic, a souběh okolností může vést kamkoli. Kandidaturu neplánuje a nechystá ji — ale ani ji vyloučit nemůže. Téma je teď otevřené a v létě, jak sám podotýká, „aspoň budou mít lidé o čem si povídat“.
Závěr
Rozhovor pokrývá široký oblouk od role agenturního zpravodajství v české mediální krajině přes geopolitiku rozpadlého Západu, vlastní zkušenost z válečné Ukrajiny a osobní dopisy zaslané americkému i ruskému prezidentovi až po aktuální spory o financování veřejnoprávních médií, vztah s bývalým prezidentem Zemanem a polootevřené dveře k vlastní prezidentské kandidatuře.
