Spojené státy uvízly ve válce, jejíž cíl se mění podle toho, co se zrovna hodí, dluh roste rychleji, než ho stačí politika řešit, a nerovnost dosáhla úrovně, kdy se z ekonomické převahy stává převaha politická. Takhle popisuje současný stav americké demokracie Pete Buttigieg, bývalý ministr dopravy a jeden z lidí, o nichž se mluví v souvislosti s prezidentskou volbou v roce 2028.
Jeho diagnóza míří pod povrch aktuální politiky. Země postavená na myšlence, že si lidé vládnou sami, se podle něj ocitla na hraně: enormní ekonomický růst se propisuje do peněženek jen v nepatrné míře, přibývá politického násilí a důvěra ve společnosti se hroutí. Americký sen — tedy představa, že se člověk dostane dál, než kde začínal — statisticky nejlépe funguje v Dánsku, ne v Americe. A času na nápravu podle Buttigiega ubývá.
Válka, kterou prezident neumí vysvětlit
Válka s Íránem začala v okamžiku, kdy se prezidentovi zdálo, že mu politicky prospěje — přestože sliboval opak a přestože ji nechtěla ani část jeho vlastních voličů. Tlak na něj tehdy sílil kvůli životním nákladům a kvůli Epsteinovým spisům, které den co den ovládaly veřejnou debatu.
Zdůvodnění se od té doby střídají: nejdřív změna režimu, pak bezpodmínečná kapitulace, pak jaderný program — o kterém ovšem sám prezident rok předtím prohlásil, že byl zničen. Zbývá vysvětlení, že jsme ve válce prostě proto, že do ní chtěl, a teď neví, jak z ní ven.
Buttigieg k tomu mluví z vlastní zkušenosti: sloužil v armádě a byl nasazen v Afghánistánu, takže ví, jaké to je nastoupit do letadla mířícího do válečné zóny a nevědět, co na druhé straně čeká. Vojáci jsou dnes přesně v téhle situaci a plán chybí. Padli mrtví, ceny pohonných hmot, potravin i hypoték jdou nahoru. A platí jednoduché pravidlo: zastavit válku je těžší než ji začít — proto se nezačíná, pokud existuje jakákoli jiná rozumná možnost.
Jaderný Írán a cena ztracené důvěryhodnosti
Írán jaderné zbraně mít nesmí. Režim, který už dnes za pomoci konvenčních prostředků podporuje ozbrojené skupiny po celém regionu, se podle něj nedá s takovou zbraní připustit v žádné podobě, která by se té dnešní jen vzdáleně podobala. Paradox současné situace je ale nepříjemný: Írán má dnes možná menší kapacitu, zato mnohem větší motivaci jadernou zbraň získat, než měl v době, kdy podepisoval dohodu s Obamovou administrativou.
Nástrojem, jak tomu bránit, byla vždycky diplomacie. První Trumpova administrativa dohodu roztrhala, ale lepší nevyjednala. Když se o novou dohodu pokoušela Bidenova administrativa, narazila na to, že si druhá strana pamatuje, kdo tu předchozí zrušil. Přesně o tomhle je důvěryhodnost: protistrana vás nemusí mít ráda, musí ale věřit, že má smysl s vámi vůbec jednat. Bez toho se energie spotřebuje na dohady a ze světa zmizí i ten zbytek stability, po kterém dnes lidé touží.
Izrael, Netanjahu a tři věci, které si stouply proti sobě
Proč se téma Izraele dostalo do samotného středu americké politiky? Podle Buttigiega proto, že se do vzájemného konfliktu dostaly tři věci, z nichž každá je sama o sobě legitimní. Za prvé bezpečnost Židů ve světě i v Americe, kterou zasáhla vlna antisemitismu spjatá s děním na Blízkém východě. Za druhé bezpečnost a důstojnost Palestinců, kteří byli — v Gaze, ale nejen tam — vystaveni brutálnímu násilí; Buttigieg to sám označuje za válečné zločiny. A za třetí bezpečnost a budoucnost Izraele jako státu, který stále reaguje na nejhorší den násilí proti Židům od holokaustu. Podle něj se všechny tři dají ctít současně — a dokonce se ctít současně musí.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu o to podle Buttigiegova čtení nestojí. Vidí to na jeho politice v Gaze i na tom, čemu se věnuje mnohem menší pozornost — na dění na Západním břehu, kde násilí osadníků tvoří součást projektu, který má znemožnit vznik bezpečného a životaschopného palestinského státu. Netanjahuovi podle něj nejde jen o bezpečí obyvatel Izraele, ale o dominanci nad ostatními hráči v regionu a o vizi velkého Izraele, v níž pro Palestince mezi řekou a mořem není moc místa. Nahlas to neřekne, jeho kroky ale mluví jasněji.
A vztah s americkým prezidentem? Transakční jako všechno ostatní. Jenže partnerství, které se dřív politicky vyplácelo, se dnes obrací proti němu: Netanjahu má zájem na pokračující americké přítomnosti ve válce, která se z výhody stala pro Bílý dům politickou zátěží.
Hormuzský průliv a účet, který platí i zbytek světa
Že rezervy ropy vydrží zhruba čtyři týdny, zaznělo letos na summitu G7. Bylo to zdůvodnění memoranda, které Spojené státy s Íránem uzavřely — dohody, která podle Buttigiega vznikla spíš na íránských než na amerických podmínkách. Takzvané příměří vzniklo tak, že americká strana připomínkovala cizí text, ne naopak. O bezpodmínečné kapitulaci ani o změně režimu už dnes nemluví nikdo.
Mezitím je průliv znovu uzavřený. Uzavření průlivu bylo přitom nejočekávatelnější možnou íránskou odpovědí na americký útok — nemusíte být expert na mezinárodní bezpečnost, abyste to viděli dopředu, a podle dostupných zpráv byl prezident varován a udělal to stejně. Ještě před rokem nemusel obyčejný Američan tušit, kde Hormuzský průliv leží. Dnes ho platí v ceně benzinu.
Ekonomickou bolest přitom cítí ještě silněji země východně od Íránu, protože východní Asie závisí na tom, co průlivem proplouvá, mnohem víc. Jediná schůdná cesta ven proto vede přes regionální a mezinárodní partnerství, které zajistí něco, co se aspoň blíží volnému průplavu zboží — bez dalších amerických vojáků a bez pokračující války. Cesta ven bude v každém případě horší než stav před válkou.
Čtyři vymazaná jména
Nejostřejší moment rozhovoru je jinak nenápadná věta. Administrativa podle Buttigiega vyškrtla čtyři jména ze seznamu padlých v tomto konfliktu, protože by jejich zveřejnění popřelo tvrzení, že platí příměří. Sám k tomu dodává jedinou opatrnost, kterou má: je to jediné vysvětlení, které ho napadá.
Zapadá to podle něj do vzorce, kdy je snazší upravit realitu než připustit chybu — jako když prezident fixem překreslil mapu hurikánu, aby nemusel uznat nepřesnost během živelní katastrofy. Před Kongresem, kde se za lež trestá, přitom zaznělo, že válka skončila. Všichni přitom vědí, že neskončila.
Vysvětlovat se to nedá: válku, kterou jsme prý už vyhráli, vedeme dál, nic z toho, kvůli čemu údajně stála za to, jsme nezískali, a účet roste — poslední číslo, které Buttigieg uvádí, je 37,5 miliardy dolarů z peněz daňových poplatníků. K tomu je třeba připočíst cenu placenou životy a tím, oč zranitelnější je dnes americká ekonomika.
Umělá inteligence: kratší pracovní týden, nebo ještě větší koncentrace moci
U umělé inteligence se dá celá debata zúžit do jedné věty. Buď nás čeká budoucnost, ve které díky ní bude kratší pracovní týden a víc peněz v peněžence, nebo budoucnost s ještě extrémnější koncentrací bohatství a moci, než jaká je dnes. Které z toho nastane, není otázka technologie. Je to politická volba.
Nejde přitom jen o pracovní místa. Buttigieg vyrůstal v průmyslovém Středozápadě, v kraji ovládaném automobilkami, a viděl, co se stane, když se ekonomika promění: lidé přišli o práci, mnozí si našli jinou nebo se rekvalifikovali, ale svoji identitu už zpátky nezískali. V Americe se člověka neptáte, jakou má práci, ptáte se ho, co dělá — a myslíte tím, kdo je. Generace pracujících, kterým se teď rozpadne nejen zaměstnání, ale i tenhle zdroj příslušnosti, se přitom netýká jen dělnických profesí; u kancelářských je to ještě silnější.
Historie nabízí varování. Před sto lety, v roce 1930, napsal John Maynard Keynes esej o ekonomických možnostech našich vnuků a odhadl, že produktivita vzroste čtyř- až osminásobně a pracovat se bude patnáct hodin týdně. V produktivitě jeho předpověď sedí skoro přesně. V délce pracovní doby jsme nikde — spíš pracujeme víc. Rozdíl nedělá technologie, ale politická a společenská rozhodnutí o tom, k čemu se čas použije. Ostatně už Seneca psal, že si pečlivě hlídáme, kdo nám sáhne na peníze, ale s časem, kterého se na rozdíl od peněz nedá získat víc, nakládáme naprosto marnotratně.
Kdo bude vlastnit stroje
Představte si továrny, kde stačí čím dál míň lidí. Čím míň jich je potřeba, tím míň v ekonomice závisí na mzdách, které si dokážou vyjednat — a tím víc závisí na tom, kdo stroj vlastní. A to platí pro obojí: pro fyzický provoz i pro duševní vlastnictví, tedy pro samotnou umělou inteligenci.
Odtud vede Buttigiegova úvaha k něčemu jako veřejné dividendě: veřejný podíl na zisku, případně i na vlastnictví. Argument férovosti je podle něj silný — modely se učily na datech, která do světa všichni nasypali zdarma, a stojí na internetu, který v šedesátých letech zaplatili američtí daňoví poplatníci prostřednictvím agentury DARPA. Objevil se i radikálnější návrh, aby veřejnost dostala polovinu akcií velkých AI firem, hlasovací práva v představenstvech a přímé přerozdělení zisků. Část se s jeho úvahou překrývá, spor je ale o to, jestli má veřejnost sedět v představenstvu, nebo jestli stačí dobře nastavená pravidla.
Vzorem takových pravidel je pro něj letectví. Federální úřad pro letectví nevyrábí letadla ani nevymýšlí technologie — nastavuje mimořádně propracovaný soubor pravidel, aby bylo létání bezpečné. Výsledek je nedoceněný civilizační výkon: za dobu, kdy Buttigieg vedl ministerstvo dopravy, nastoupily do letadel čtyři miliardy cestujících a počet obětí byl nulový. Málokterá lidská činnost se tomu blíží. Přesně tenhle poměr inovace a bezpečí je potřeba nastavit i u umělé inteligence — aby přinesla bezpečnější dopravu, lepší odhalení nádoru na snímku nebo pokrok ve fúzi, ale aby přitom nedošlo k obdobě leteckého neštěstí.
Nerovnost, daně a slovo, které přestalo něco znamenat
Socialismus je podle Buttigiega slovo, které tím víc, čím častěji se používá, znamená čím dál míň. Zato konkrétní opatření, která se pod ně schovávají, se dají posoudit. Vyšší daně pro velmi bohaté jsou široce populární a mají v Americe tradici — nejvyšší příjmové pásmo se kdysi pohybovalo kolem devadesáti procent, a to zrovna ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech, tedy v době, kdy Spojené státy představovaly kapitalismus proti komunismu. Smyslem nebylo trestat bohaté, ale zabránit tomu, aby se bohatství proměnilo v politickou moc schopnou položit celý systém.
Dnešní systém přitom zdaňuje práci víc než majetek. V době, kdy umělá inteligence začíná nahrazovat pracovní místa, je to ještě větší problém: nižší zdanění kapitálových výnosů oproti příjmům funguje jako státní dotace na automatizaci. Výsledek zná každý — multimiliardář odvede na daních menší podíl toho, co vydělá, než učitelka nebo hasič, a miliardáři jsou v procentech zdaněni mírněji než milionáři.
Majetková daň je v Buttigiegově pohledu jen jiné jméno pro daň z nemovitosti a je legitimní; obtížná je hlavně prakticky — třeba u sbírek umění. Dá se vést spor o to, kde nastavit hranici, i o to, jestli je vůbec potřeba, nebo jestli se stejný výsledek dá získat přes kapitálové výnosy, příjmy a dědictví.
Půjčka proti akciím místo daně
V rozhovoru zazní konkrétní mechanismus, který ukazuje, proč zdanění bohatství vázne. Kdo drží akcie obchodované na burze, může si proti nim vzít půjčku — typicky na polovinu jejich hodnoty, s minimálním úrokem a bez jediné koruny daně. Peníze dostane hned, žít z nich může roky, zakládat za ně další firmy, a k žádné zdanitelné transakci nikdy nedojde. Když akcie spadne, banka ji jednoduše prodá.
Odpověď na otázku, proč to politika nezdaní, zní podle Buttigiega střízlivě: je to hra na kočku a myš. Jakmile se zaplní jedna díra, velmi bohatí najdou jinou. To ale není důvod nedělat nic. Kdyby měla možnost, že si někdo najde cestu okolo zákona, znamenat, že se zákon nemá přijímat, byl by to argument proti existenci jakýchkoli zákonů. Rozumnější zdanění kapitálových výnosů a firemních zisků, ztížení bezdaňového předávání zděděného majetku a uzavření podobných manévrů by podle něj vedlo ke spravedlivější zemi — a kapitalismus i motivace podnikat by zůstaly nedotčené.
Dluh, který se přestal vejít do politických cyklů
Číselně největší problém, kterému Spojené státy čelí, je obří státní dluh. Na levici o něm není zvykem mluvit — bývá totiž vytahován jako důvod, proč nestavět silnice, mosty, školy a nemocnice. Jenže mezitím vyrostl do rozměru, který se ignorovat nedá. Podle analýz, na které Buttigieg odkazuje, by dluh dnes dokonce klesal, kdyby se odečetly daňové škrty od začátku století, tedy Bushovy z roku 2001 a pozdější Trumpovy pro nejbohatší. Ty samy o sobě jeho nárůst vysvětlují. Graf amerického dluhu mezi lety 1970 a 2026 vypadá jako startující raketa.
Proč s tím nikdo nic nedělá, se dá vysvětlit strukturou pobídek. Politik nastoupí na čtyři roky, hudba hraje a on doufá, že nepřestane během jeho funkčního období — utrácet je politicky výhodné, protože zdravotnictví a infrastruktura lidem viditelně pomáhají. Katastrofa je ale možná otázkou dvou dekád. Kdo počítá v horizontu jednoho mandátu, nemá důvod ji řešit. Buttigieg to obrací k základní otázce: proč vlastně člověk v úřadu je? Držet úřad kvůli němu samému za to podle něj nestojí — smysl dává jedině tehdy, když s ním člověk dělá věci, po kterých se lidem žije lépe.
Steinův zákon: reforma, nebo katastrofa
Existuje poučka pojmenovaná po americkém ekonomovi Herbertu Steinovi, takzvaný Steinův zákon, a je oslnivě jednoduchá: co nemůže pokračovat věčně, jednou skončí. Na tom, že dluh nemůže růst takhle dál, se shodnou skoro všichni. Na tom, že takhle nemůže pokračovat ani americká politika, prakticky také. Zbývá otázka, co bude potom. Buttigieg vidí dvě možnosti — reformu, nebo katastrofu. A dodává, že jediný důvod, proč je ve veřejném životě, je snaha, aby to dopadlo tou první variantou. Dluh přitom může být sám o sobě spouštěčem: měnové krize nebo nutnosti přepsat během pár let celý daňový systém.
S tím souvisí i jeho výtka vlastnímu táboru. Velké pokušení znít bude tak, že úkolem je převzít moc, vrátit hodiny zpátky, napravit škody a dostat zemi tam, kde byla. Jenže tam, kde byla, je přesně to, co k dnešnímu stavu vedlo. Buttigieg slyší až příliš často slovo zpátky a slovesa jako vrátit, obnovit, napravit. Podle něj je potřeba systém změnit tak, aby fungoval dalších osmdesát let, ne ho vracet do původního stavu.
Když se z bohatství stává politická moc
Na tvrzení, že systém umožňující existenci miliardářů je nemorální, Buttigieg nepřistupuje. Problém podle něj není v tom, že bohatí lidé existují, ale v tom, když mají příliš mnoho moci — když se ekonomická moc dá proměnit v politickou a ta se pak použije k získání ještě většího bohatství. Právě proto jsou lidé rozzuření — vidí, že se to děje, a nemýlí se. Role peněz v politice je toho nejnázornějším příkladem.
Zároveň nesouhlasí s tím, že by za velkým majetkem stála vždycky mimořádná práce. Cesta od nuly k první miliardě bývá působivá; co se děje mezi první a desátou nebo mezi desátou a stovkou, už tolik ne. Nejsnazší způsob, jak dnes získat miliardu, je mít deset miliard a nedělat nic. Naivní by bylo myslet si, že to, co člověku trh vyplatí, přesně odpovídá hodnotě, kterou vytvořil, nebo úsilí, které vynaložil. Lidem by tolik nevadilo, jak bohatí někteří jsou, kdyby vedle nich nežily miliony těch, kdo dřou od rána do noci a stejně jim to nestačí.
Co svět potřebuje slyšet
Nepříjemná pravda, kterou by podle Buttigiega svět slyšet měl, ale nechce, zní takhle: nemusí to být tak, jak to je — jenže na změnu je potřeba udělat těžké věci. Lidé cítí, že takhle to dál nejde. Samo se to ale nezmění a nikdo nepřijde na poslední chvíli zachránit den, ani nějaká vlna dějin, ani nová technologie. Bude se muset zapojit každý a každý bude muset něco obětovat. Těžké věci jsou prostě těžké.
Poslední poznámka platí i pro způsob, jakým se politika dělá. Buttigieg chodí i tam, kde s ním nikdo nesouhlasí, včetně médií opačného tábora a republikánských států. Dobrá politika je podle něj o setkávání — mluvit jen s těmi, kdo už souhlasí, nemá smysl.
Závěr
Rozhovor spojuje témata, která se obvykle probírají odděleně: válku bez vysvětlitelného cíle, státní dluh, nerovnost a nástup umělé inteligence. Pojítkem je jediná myšlenka — všechny tři krize jsou důsledkem politických rozhodnutí, a proto se dají politickými rozhodnutími také zvrátit. Otázka nezní, jestli současný stav skončí, ale jestli skončí reformou, nebo katastrofou.
