Válka Spojených států s Íránem trvá přes půl roku a z vojenského pohledu se láme v neprospěch Washingtonu. Tak to vidí Douglas Macgregor, plukovník americké armády ve výslužbě a bývalý poradce ministra obrany. Jeho nejnovější text nese název „Trump ještě není v pekle“ a staví na historické paralele: prezident, který čekal rychlé vítězství, naráží na hranice vlastní armády a zpráva, která by ho zachránila, není nikde na obzoru.
Lincoln po Fredericksburgu
Paralela vychází z prosince 1862. Armáda Unie utrpěla u Fredericksburgu drtivou porážku a pensylvánský guvernér Andrew Curtin po návratu z bojiště popsal Lincolna jako zdrceného muže ve stavu nervového vypětí, které hraničilo s šílenstvím. Lincoln tehdy řekl, že je-li nějaké místo horší než peklo, je právě v něm.
Trumpa zaskočil strategický neúspěch v Zálivu ještě víc než kdysi Lincolna. Od začátku operace nechápal, co americké ozbrojené síly skutečně dokážou, a dál žije z „elixíru roku 1991“, tedy z představy neporazitelné a nezranitelné supervelmoci, jakou si Amerika o sobě vytvořila po první válce v Zálivu. Tlak přitom roste ze všech stran: prezidentova obliba klesla v posledních průzkumech ke 33 procentům a ropa se vrátila nad 100 dolarů za barel.
Lincoln musel po Fredericksburgu projít ještě porážkou u Chancellorsville a obratu se dočkal až v červenci 1863 u Gettysburgu a Vicksburgu. Trumpovi podobná naděje nesvítá. Z Perského zálivu přicházejí jen špatné zprávy a těžko si představit, co by se tam mohlo obrátit k lepšímu.
Armáda postavená na jinou válku
Lincoln měl v záloze schopné generály a nevhodné velitele postupně vyměnil. Výměna lidí na špičce by ale Trumpovi mnoho nepomohla. Přes třicet let, od roku 1991, bojovaly Spojené státy s protivníky bez skutečné armády, letectva a protivzdušné obrany. Na ty stačila drtivá palebná převaha, a slabiny ve struktuře a koncepci amerických sil proto zůstávaly skryté. Írán je jiný soupeř. Kdo by prostudoval, jak Íránci bojovali ve válce s Irákem a jaké oběti přinesli, nečekal by, že se budou chovat jako arabští protivníci z předchozích válek.
Chyba není ve vojácích, námořnících, letcích ani mariňácích. Americká armáda stojí na koncepci z druhé světové a studené války, určené pro boj, jaký se už vést nebude. Kam se válka posouvá, bylo zřejmé na Ukrajině a náznaky byly vidět už v roce 1982, kdy izraelská armáda v libanonském údolí Bekaa nasadila bezpilotní letouny. Macgregor tehdy jako mladý kapitán poslouchal odcházejícího čtyřhvězdičkového generála, který v nich viděl taktický převrat. Americká armáda si z toho nevzala nic. Velení změny nikdy nevítá, vždyť právě dosavadní systém ho vynesl nahoru.
Když se válce nedaří, je třeba střídat velitele, dokud se nenajde někdo, kdo ví, co dělá. Tentokrát to ale stačit nebude. Strukturu a koncepci sil nelze změnit tak rychle, aby to ovlivnilo výsledek v Zálivu.
Írán má spojence, Amerika zůstává sama
Škody, které si Amerika touto válkou ekonomicky a finančně způsobila, se nedají vrátit, zvlášť když se k nim připočtou dluhy nahromaděné za posledních 25 až 30 let. Trump sahá po stejných nástrojích jako jeho předchůdci: víc tištěných peněz, víc sankcí, víc hrozeb. Ministr financí Bessent v srpnu představil kampaň sekundárních sankcí, která má Írán finančně uškrtit. To se nepodaří, protože Írán osamocený není.
Vedle Číny a Ruska mu vychází vstříc i Indie a pomoc nemusí být vojenská. Jde o humanitární a zdravotnickou podporu, o obchod a o mnoho dalšího. Svět dnes nemá zájem, aby byl Írán zničen, a Spojené státy se tak dostávají do izolace. Bezvýhradná podpora izraelských válečných cílů je pro ně slepou uličkou, a podle Macgregora nemá budoucnost ani pro Izrael.
Izolace je vidět i v Iráku. Tamní premiér označil 30. září za pevné a konečné datum odchodu amerických vojsk ze země a irácký parlament hlasoval pro jejich odchod už dřív. V regionu Američany nikdo nevítá jako osvoboditele. Vnímají je jako agresory, kteří vstupují do cizích zemí a zastrašují jejich obyvatele, stejně jako to Izraelci znovu dělají v Libanonu.
Tankerová válka u Hormuzu
Současné kolo bojů začalo 30. srpna, kdy USA zasáhly odpalovací zařízení na íránském ostrově Larak. Podle amerického velení se z nich íránské síly chystaly klást miny do Hormuzského průlivu. Írán odpověděl útokem na americké základny v Jordánsku a začátkem září vypálil střely na americké válečné lodě. Podle americké strany žádnou nezasáhl.
Washington pak změnil cíl. Místo vojenských cílů začal ničit íránské tankery: 5. září tři, o tři dny později dalších pět v Ománském zálivu a u ostrova Chárk. Ministr zahraničí Marco Rubio vysvětlil logiku jednoduše. Pokaždé, když se Írán pokusí zasáhnout americké lodě, přijde o tankery. Teherán odpověděl stejnou mincí a hlásí útoky na desítku lodí u Hormuzu.
Útoky na civilní tankery se pohybují na hraně válečného zločinu a vojensky nic nepřinášejí. Provoz v Hormuzském průlivu po vzájemných úderech opět klesl na několik lodí denně. Každý další zasažený tanker odrazuje rejdaře od rizika a z trhu mizí přepravní kapacita, takže dodávky ropy se budou obnovovat obtížně, i kdyby se průliv otevřel. Doplatí na to světová ekonomika včetně té americké.
Střely nad letadlovou lodí
Íránci se rozhodli americkou námořní blokádu prolomit a z vojenského i ekonomického hlediska to dává smysl. Íránská strana tvrdí, že její střely prolétly nad svazem letadlové lodi George Washington; americké velení uvádí, že lodě střelám unikly. Pro Macgregora je podstatné něco jiného: kdo dokáže poslat hypersonickou střelu nad letadlovou loď, dokáže ji i zasáhnout. Proč to Íránci neudělali, zda nemohli, nebo šlo jen o varování, Macgregor neví. Námořnictvo se ale podle něj pochopitelně stáhlo dál od íránského pobřeží, aby se dalším střelám vyhnulo.
Že Amerika takovou válku dlouho neunese, potvrzuje i únik z Pentagonu. Velitelé několika regionálních velitelství varovali ministra obrany Hegsetha, že pokračování operací proti Íránu je neudržitelné, a ministerstvo kvůli úniku poslalo desítky činitelů na detektor lži. Chybějí lidé, lodě, střely i letadla. Pokud Trump věří, že vydrží ve výměně úderů do listopadových voleb a pak nasadí, co mu zbude, klame sám sebe. Američané v raketové válce i v protiraketové obraně prohrávají, Íránci to vědí a využijí toho proti nim i proti celému regionu.
Region se mezitím přeskupuje. Saúdská Arábie, Pákistán a Turecko podepsaly 7. srpna obrannou dohodu z Mekky, podle níž je útok na jednoho z nich útokem na všechny. Macgregor ji přirovnává k Dohodě mezi Francií, Británií a Ruskem před první světovou válkou; přirovnání podle něj jako první použil americký diplomat Chas Freeman. Formálně nešlo o spojenectví, ale tak nakonec fungovala. Macgregor čeká, že se přidá i Egypt. Válka tak vytváří horší poměry, než jaké byly na jejím začátku.
Bod, odkud není návratu
Na tankery se útočí proto, že nic jiného zasáhnout nejde. Írán nikdy neměl námořnictvo v americkém smyslu slova a Trumpova tvrzení, že USA potopily íránské loďstvo a zničily letectvo, míjí realitu, protože ani jedno od pádu šáha nehrálo velkou roli. Írán spoléhá na bezpilotní ponorné prostředky, několik ponorek, které zatím do bojů nezasáhly, a na množství rychlých člunů, moderní obdobu torpédovek, jen menších a hůř zaměřitelných. Na moři a ve vzduchu tedy vážný soupeř není. Skutečným problémem jsou rakety a ty Amerika snadno porazit nedokáže.
Když něco porazit nejde, je čas vycouvat. Washington se ale bojí, že kdo z oblasti odejde, už se nevrátí. A to je pravda. Právě tady leží bod, odkud není návratu. Macgregor v tom nevidí nic špatného, jenže podobně uvažuje jen hrstka lidí ve Washingtonu. Pro drtivou většinu je odchod ústupem, který si Amerika nesmí dovolit.
Macgregor to přirovnává ke konci britského impéria v letech 1946 a 1947. Británie tehdy měla dluh kolem 240 procent HDP a impérium nemohla dál financovat ani udržet. Americký dluh je zhruba poloviční, ale ekonomika má vážné potíže jinde. Platí rada, kterou rád opakoval Bill Clinton: když jste v díře, přestaňte kopat. Známky, že by Trump přestal, Macgregor nevidí.
Zakázaná zóna a letadlové lodě bez vlivu
Tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti a bývalý velitel revolučních gard generál Rezáí oznámil, že Írán na ekonomickou válku odpoví zakázanou námořní zónou, která začne u linie americké blokády a zasáhne do Perského zálivu. Postoj vůči americkým lodím a základnám podle něj prošel zásadní revizí. Pro americké námořnictvo to znamená držet lodě ještě dál, aby mělo víc času na varování a bylo hůř zasažitelné.
Macgregor v tom vidí starší problém. Spojené státy ztrácejí vliv na to, co se děje na pevnině, a to se táhne už od 80. let. Strategický analytik Edward Luttwak tehdy psal o bezvýznamnosti svazů letadlových lodí, které z moře nedokázaly ovlivnit dění v Libanonu a Sýrii. Bombardování nic neměnilo, protože kdo nemá v oblasti pozemní síly, zásadní obrat nevyvolá. Amerika dnes udržuje nesmírně drahé hladinové loďstvo z doby druhé světové a studené války, které na dění na souši nemá vliv. Írán přitom nemusí vyvážet ropu jen přes Hormuz.
Nejvíc trpí zbytek světa. Indický zemědělec, který si nemůže dovolit hnojivo, nezaseje a hrozí mu hlad. Chybí síra, a bez kyseliny sírové se nedají rafinovat kovy jako měď nebo zlato. S každým dalším dnem je v očích světa agresorem Amerika.
Rakety na Jordánsko: bombardér tentokrát projde
V regionu zůstává kolem 50 tisíc amerických vojáků, mnoho z nich v Jordánsku. Po americkém útoku na tankery vypálil Írán v noci na 9. září salvu na jordánskou základnu, kde sídlí americké síly. Jordánská armáda uvádí, že z 20 balistických střel sestřelila 18 a zbylé dvě dopadly do neobydlených oblastí. Podle záběrů z té noci se ale zdá, že část střel prošla, a některé záblesky mohly být spíš rozptylem submunice než zásahy protivzdušné obrany. Satelitní snímky zatím k dispozici nejsou.
Macgregor připomíná výrok britského politika Stanleyho Baldwina z roku 1932, že bombardér se vždycky dostane skrz. Ve druhé světové válce ztratilo britské a americké letectvo nad Německem tisíce bombardérů, spojenci ale vyráběli nové letouny a cvičili posádky rychleji, než Němcům docházela letadla a palivo. Tentokrát je to naopak. Střely a schopnost prorazit obranu docházejí Američanům, zatímco Íráncům zdaleka nedocházejí střely, rakety ani bezpilotní prostředky. Macgregor proto čeká, že se v Jordánsku ukáže víc škod, než se dnes přiznává.
V Izraeli se už mluví o tom, že by americké síly v regionu mohly přesunout k němu. Příliš by to nepomohlo, protože íránské střely doletí do Izraele stejně snadno jako do Jordánska. Ještě před lety se v Izraeli debatovalo, jak se zbavit závislosti na Spojených státech. Ta šance zmizela: bez americké podpory by dnes Izrael neobstál. Izraelský premiér Netanjahu Íránu pohrozil úderem, jaký ještě nezažil, pokud Izrael napadne. Podle Macgregora to byl vzkaz i Washingtonu: kdyby Američané uvažovali o konci války, ať si pamatují, že Izrael má vlastní možnosti eskalace včetně jaderných.
O čem se nemluví, je konec petrodolaru. Dohodu uzavřel v 70. letech ministr financí Bill Simon, kterého prezident Nixon vyslal do Saúdské Arábie. Saúdové budou prodávat ropu za dolary, přimějí k tomu i ostatní členy OPEC a přebytky uloží do amerických dluhopisů, Amerika jim na oplátku zaručí ochranu. Tento systém Spojeným státům dlouho umožňoval vyšší životní úroveň i budování vojenské moci. Dnes se ropa prodává i za jüany a další měny, a udržovat konflikt kvůli dolaru tak nemá smysl. Washington přesto dál žije v představě světa, kde všichni poslouchají supervelmoc. Takzvaný řád založený na pravidlech je podle Macgregora jen jiný název pro americkou vojenskou a finanční nadvládu. Že už neplatí, ukazuje summit Šanghajské organizace pro spolupráci i odprodej amerických státních dluhopisů.
Saúdové hledají ochranu u Pákistánu
Saúdská Arábie čelí dalšímu frontu. Jemenští Húsíové, hnutí Ansarulláh, vyhlásili námořní blokádu saúdských tankerů v Rudém moři a zmocněnec OSN pro Jemen varuje, že riziko návratu k plné válce je skutečné. V létě navíc americké a saúdské letectvo společně zasáhlo základny iráckých Lidových mobilizačních sil napojených na Írán. Každá další eskalace ohrožuje průliv Bab al-Mandab i schopnost Saúdské Arábie zpracovávat a vyvážet ropu.
Saúdové se proto snaží přesvědčit pákistánskou armádu, aby je bránila. Mají spoustu peněz, ale většinu toho, co v zemi stojí, sami nepostavili. Saúdský stát je křehká stavba, finančně i vojensky závislá na cizincích. Spojené státy pro Rijád ztrácejí cenu, protože nechtějí nebo nedokážou udělat, co by si přál. Izraelci by podle Macgregora přivítali, kdyby se Pákistán zapletl do války s Húsíi, v naději, že z ní vznikne válka sunnitů se šíity.
Irák chce Američany z oblasti vytlačit úplně. Po jejich odchodu může podle Macgregora zmizet z mapy Kuvajt a stát se součástí Iráku, tedy přesně to, čemu Američané v roce 1991 bránili. Celý region je ve varu. Válka, do které Spojené státy vstoupily po boku Izraele, se zhorší a uškodí regionu, světu i Americe samotné. Stále víc Američanů se ptá, proč je země vůbec ve válce a co je jim do toho, co dělá Írán.
Vojáci, kteří nevědí, proč bojují
Válka rozkládá armádu zevnitř. Nedávno promluvil otec amerického letce, který se po návratu z bojové zóny zabil. Syn narukoval bránit Ameriku, na místě ale zjistil, že Amerika nestojí na straně dobra. Nejde o ojedinělý případ. Počet vojáků, kteří žádají o propuštění z důvodu výhrady svědomí, je nejvyšší za čtvrt století. Uvádějí porušování mezinárodního práva, civilní oběti a chybějící jasný cíl i strategii.
Macgregor to zná z Iráku. Na počátku 2000. let tam spáchalo sebevraždu několik důstojníků od kapitánů po plukovníky, kterým vadilo, co se dělá a jaké lži musejí opakovat. Na otázku, jak vypadá irácká armáda, kterou tehdy budoval generál David Petraeus, mu jeden spolužák, sám generál, odpověděl, že každý šíita, který se přihlásí, dostane pušku. Ta armáda se později rozpadla před ofenzivou Islámského státu.
Američané podle Macgregora nejsou žoldnéři, kteří budou tento týden bojovat za jednu zemi a příští týden za jinou. Chtějí stát na správné straně a na Blízkém východě ji dnes nevidí. Za biliony dolarů vyhozené v regionu se doma dala opravit infrastruktura a postavit nemocnice.
Jednání o Ukrajině bez diplomatů
Íránská válka není Trumpovým jediným problémem. Do Moskvy a Kyjeva poslal zmocněnce Witkoffa a Kushnera, aby oživili mírový proces na Ukrajině, který kdysi sliboval vyřešit za 24 hodin. Macgregor se ptá, proč nejedou profesionální diplomaté. Ministerstvo zahraničí má dost zkušených lidí se znalostí regionu, ruštiny, ukrajinštiny nebo polštiny. Washington místo nich posílá dva prezidentovy osobní přátele bez jakékoli zkušenosti se zahraniční a obrannou politikou.
Jednání v Kremlu trvalo přes tři hodiny, tedy právě dost na kávu, pár zdvořilostí a krátkou debatu o dřívějších 28 bodech a devíti bodech z Kyjeva. Nic nepřineslo. Rusko dává najevo, že válka skončí za jeho podmínek, a příměří považuje jen za příležitost pro Ukrajinu, aby se zotavila ze ztrát. Nejlépe dojem serióznosti předvádí ministr zahraničí Rubio, kterého Macgregor považuje za inteligentního muže. I on ale hájí strategii, která neobstojí. Proč útočit na tankery, které mohou být prázdné, a ne na íránská vojenská zařízení? Tuto otázku nikdo nepoloží.
Evropa za Washingtonem nestojí. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová po návštěvě amerických vyslanců prohlásila, že Rusko o mír nestojí a když ztrácí iniciativu na bojišti, bombarduje civilisty. Hrozby se podle ní přibližují Evropě a přitom sílí strany, které tvrdí, že se jí netýkají. Mířilo to i na Trumpa, který jednání rozjel. Trump přitom zoufale potřebuje posun, kterým by doložil svůj vliv, jenže dění na ukrajinském bojišti neřídí.
Evropa: stát a lid se rozcházejí
Západní Evropu podle Macgregora rozděluje propast mezi obyvateli a vládnoucími elitami. Vítězství Alternativy pro Německo, která 6. září v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku získala 43,8 procenta hlasů, je jen jedním z projevů. Totéž se děje po celé západní Evropě. Lidé chtějí konec nekontrolované migrace i korupce a ztratili důvěru ve vlády, podobně jako Američané přestali věřit institucím, jako je FBI. Cítí, že jimi vládnoucí pohrdají, a elity mají strach.
Snaha přesvědčit veřejnost, že Evropa je pod útokem Ruska, podle Macgregora nezabírá. Nevěří jí ani Poláci, kteří Rusy v lásce nemají, a polský prezident slíbil, že polské vojáky na Ukrajinu nepošle. Podobný obrat Macgregor čeká i ve zbytku západní Evropy.
Macgregor situaci vykládá Clausewitzovou trojicí armáda – lid – stát. Stát a lid jsou v západní Evropě rozdělené a otázkou je, na čí stranu se v krizi postaví armáda a policie. Armáda z lidu vychází a bez obyvatel, které brání, by neexistovala. Macgregor předpovídá otevřené vzpoury v rozsahu revolucí roku 1848, kdy vlády ještě měly dost vojenské síly, aby povstání potlačily. S odkazem na Nassima Taleba připomíná, že dějiny nepostupují podle předvídatelného vzorce a nejhůř dopadne, kdo věří, že se minulost zopakuje. Rozkol je podle něj největší v západní Evropě, ve východní téměř neexistuje.
Rusko: armáda, lid a stát zajedno
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov 8. září upozornil na rozpor v evropské rétorice. Rusko prý prohrává, a proto musí Ukrajina dostat všechnu podporu, a zároveň se tentýž prohrávající chystá napadnout Evropu. Připomněl Putinova slova, že Rusko nikoho napadnout neplánuje, ale pokud se Evropa chystá k útoku, bude válka „úplně jiná a velmi krátká“. Moskva přitom dává čím dál sebevědoměji najevo, že cíle dosáhne diplomaticky, nebo na bojišti.
Tentýž rozpor provází válku od začátku. Ruští vojáci byli líčeni jako opilí a neschopní, a zároveň měli dobýt východní Evropu a obnovit sovětské impérium. Obojí platit nemůže. Západní Evropa na to postupně přichází, nejpomaleji v Británii, kde tuto rétoriku bez přestání opakují politici i generálové ve výslužbě.
V Rusku Clausewitzova trojice funguje. Armáda, lid a stát drží pohromadě a Putinova pozice je pevnější než pozice kteréhokoli západoevropského lídra, a dnes i než Trumpova. Pro Rusko je válka existenční otázkou. Nedovolí, aby se Ukrajina stala nástrojem k rozdělení Ruska a rozprodání jeho bohatství. Situace v západní Evropě je naproti tomu velmi křehká.
Amerika do války s Ruskem nepůjde
Trump nedovolí, aby byly Spojené státy zataženy do války s Ruskem kvůli Ukrajině, ať si o něm kdo myslí cokoli. Mnohé zklamal, že vazby na Kyjev neukončil rychleji, směr je ale jasný. Evropané mluví odvážně, jenže až budou stát proti Rusku bez Spojených států, a to podle Macgregora přijde brzy, couvnou.
Největší hazard hraje podle Macgregora Londýn, který si myslí, že je od fronty dost daleko. Pokud se bude dál chlubit střelami a technologiemi, které dodává Ukrajině a jimiž podle Macgregora umírají ruští civilisté, může se sám stát terčem. Kallasovou i generálního tajemníka NATO Rutteho považuje za bezvýznamné postavy, od nichž se voliči odvracejí. Americké poselství Evropě zní: kvůli vám do války s Ruskem nepůjdeme. USA z Evropy nakonec odejdou a opustí i Blízký východ, hlavní překážkou zůstává Izrael.
Británie by se podle Macgregora měla víc starat o Falklandy. Ostrovy leží na velkých zásobách ropy, britská armáda je oslabená a Argentina má výhodu blízkosti, i když její armáda nijak neoslňuje. Obrana Falkland dává Británii mnohem větší smysl než utrácení peněz a sil na Ukrajině.
Závěr
Macgregorova analýza stojí na jednoduché úvaze: válku, kterou nelze vyhrát ani udržet, je třeba ukončit, a čím déle trvá, tím dražší bude cesta ven. Amerika nemá čím porazit íránské rakety, tankerová válka zdražuje ropu celému světu, spojenci v regionu hledají ochranu jinde a Evropa se zmítá ve vlastní krizi důvěry. Trump se blíží rozhodnutí, zda ve válce pokračovat, nebo odejít. Pokud odejde, do Zálivu se Amerika nevrátí. Pokud zůstane, čeká ho Lincolnovo peklo, jen bez Gettysburgu.
