Ujištění z Bílého domu, že je na Blízkém východě i ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou všechno pod kontrolou, neobstojí ve srovnání s tím, co ukazují data, satelitní snímky a průzkumy veřejného mínění na obou stranách konfliktu. Americká vláda stojí před volbou mezi odchodem a eskalací a rozhodnutí se odkládá ze dne na den.
Průzkum, který změnil kalkulaci
Zlom nepřišel z porady generálů, ale z jednoho průzkumu. Na uzavřeném večeru v Bedminsteru dostal prostor Richard Baris, kterého v prezidentově okolí považují za nejspolehlivějšího analytika veřejného mínění. Jeho sdělení bylo nepříjemné: republikáni míří do potíží v kongresových volbách i v roce 2028, protože veřejnost hodnotí válku, Izrael, Benjamina Netanjahua i samotného prezidenta výrazně negativně. Nejhůř to vypadá u nezávislých voličů a u jádra prezidentovy vlastní základny.
Doporučení znělo jednoduše: vrátit se k principům mírové dohody, zastavit boje, obrátit pozornost k domácí ekonomice a dát veřejně najevo odstup od izraelského premiéra. Následoval týden protichůdných signálů. Oficiální účet Bílého domu sdílel průzkum chválící memorandum o porozumění, tedy dohodu, kterou administrativa krátce předtím opustila. V pátek byly údery schváleny a vzápětí odloženy, v sobotu zastaveny úplně.
Základny v regionu pod přesnými zásahy
Satelitní snímky z druhé poloviny července ukazují to, co se Washington snažil udržet mimo veřejný prostor: americké základny v regionu dostávají zásah za zásahem, a to zásah přesný. Část snímků se přesto k veřejnosti dostala, některé zřejmě z čínských zdrojů.
Obrázek je jednoznačný i bez odborného výkladu. Protiraketové systémy nezachycují, co mají. Mezi prostředky, které procházejí, nejsou jen balistické střely, ale i drony se schopností manévrovat, na kterou radary upozorňující na směr náletu nestačí. K tomu se přidává klesající stav vlastních zásob útočných raket.
Hora Pickaxe a dvojí řeč
Izraelský premiér přijel do Washingtonu se zpravodajskou informací o pokračujících pracích na hoře Pickaxe, kde podle ní vjíždějí a vyjíždějí stavební stroje z tunelů. Je to stejný scénář jako v únoru, těsně před válkou, kdy měla obdobná informace o pobytu vysokého íránského představitele slibovat rychlé ukončení celého konfliktu během několika dní.
Reakce z Bílého domu obsahovala obojí najednou: prezident nepotřebuje, aby mu situaci na Pickaxe vysvětloval Netanjahu, protože ten ho chce hlavně udržet ve válce, a zároveň dodal, že pokud nebude dohoda, horu snadno zničí. Přesně tahle dvojznačnost drží celou situaci v nejistotě.
Tři možnosti a nevyužitá páka na Izrael
Na stole jsou tři varianty: plná eskalace, skutečný odchod a cokoli mezi tím. Mezistupeň by mohl vypadat jako dva týdny na oživení memoranda o porozumění, a pokud by výsledek nestačil, úder na horu Pickaxe, prohlášení o zničení zbytku íránského programu a odjezd domů. I to je ale blíž odchodu než eskalaci a slovník, který v posledních dnech zaznívá, tomu odpovídá.
Nabízela se přitom mnohem tvrdší varianta. Washington má vůči Jeruzalému páky, které nepoužil: podmínit další zpravodajskou spolupráci stažením izraelských sil z Libanonu, Sýrie a Gazy, odmítnout obranu Izraele v případě íránské odvety, zastavit dodávky pohonných hmot v době, kdy je jich na globálním trhu nedostatek a kdy izraelské rafinérské kapacity poškodil íránský úder, a vetovat zákon, který má propojit zpravodajské a vojenské dodavatelské struktury obou zemí. Před izraelskými říjnovými volbami by taková páka měla váhu. Bez stažení izraelských sil z Libanonu není memorandum obnovitelné na žádné smysluplné úrovni.
Hrozba elektrárnami a mosty
Do stejného rozhovoru patřila i otevřená hrozba. Během jediného dne prý mohou padnout všechny íránské elektrárny, hlavní mosty během dvou hodin. Součástí sdělení bylo i to, že by se tomu prezident radši vyhnul, protože by šlo o zemi bez proudu a bez mostů. Vyznění je jednoznačné: hrozba má nahradit vlastní úder, protože z ní údajně plyne skoro stejný užitek.
Íránská strana na to má vlastní odpověď. Pokud k něčemu takovému dojde, bude to oko za oko a zasažena bude infrastruktura všech amerických spojenců v regionu. Nic nenaznačuje, že by to byla planá řeč.
Tisíc cílů, které nic nezměnily
Bilanci potvrzuje i zpráva Institute for the Study of War z 26. července, tedy zdroje, který obvykle doporučuje tvrdší postup. Připouští, že současná úroveň a typ amerických úderů zřejmě nedokázaly znatelně ovlivnit ochotu íránského vedení sledovat vlastní strategické cíle.
Řádově tisícovka zasažených cílů mezi 12. a 24. červencem přinesla stejný výsledek jako mnohonásobně vyšší počet zásahů během první, jarní fáze války. Návrat k plnému nasazení tedy nedal nic navíc oproti prvním týdnům. Z toho plyne past, ve které se rozhodování pohybuje: nelze z toho vyjít se ctí, ale nelze se ani vrátit zpět.
Íránská veřejnost tvrdne
Klíč k celé situaci leží ve vývoji íránského veřejného mínění, které dlouhodobě mapuje University of Maryland a potvrzují ho i další agentury. Od izraelského útoku na podzim 2024 a amerického v létě 2025 se postoje postupně tvrdí. Bezpečnost poprvé předstihla ekonomiku jako hlavní starost obyvatel.
Diplomacii velká část íránské veřejnosti považuje za chybu. Za chybu má i to, že se předchozí vedení po útocích v roce 2024 nebránilo silou, i to, že přistoupilo na příměří v roce 2025 a na memorandum letos. Poměrem zhruba šest ku jedné převládá názor, že si Írán musí hájit svrchovanost včetně kontroly Hormuzského průlivu vojenskými prostředky. Na podzim 2025 se poprvé většina Íránců vyslovila pro vlastní jadernou zbraň jako nástroj odstrašení, přičemž v době vyjednávání jaderné dohody byl poměr opačný, také zhruba šest ku jedné.
Obvyklý obraz zaťatého režimu proti umírněné společnosti je proto převrácený. Vláda je pragmatičtější než veřejnost. Bez mimořádně velkorysých ústupků předem žádné nové memorandum neprojde a kapitulace pod vojenským tlakem nebyla na stole nikdy.
Hormuz: kontrola, která neexistuje
Tvrzení o americké kontrole Hormuzského průlivu se rozpadá při prvním pohledu na data o lodní dopravě. Průlivem projdou jednotky lodí denně a naprostá většina z nich míří severním koridorem, který zavedla íránská strana. Náklad putuje především do Číny.
Jižní koridor, zřízený mimo rámec memoranda, se prakticky zastavil. Ven se tedy dostává jen to, co propustí Teherán, nikoli to, co si přeje Washington.
Chytrá varianta: vrátit peníze a stáhnout se
Rozumný scénář je popsatelný v několika bodech. Vrátit se k linii kampaně z roku 2024, veřejně zatlačit na izraelského premiéra, vetovat zákon slučující americké a izraelské vojenské a zpravodajské struktury a dostat izraelské síly z Libanonu, Gazy, Západního břehu i Sýrie. Předlohou je Reaganův postup z roku 1983: po útoku na americké vojáky v Bejrútu stáhl tehdejší prezident jednotky z Libanonu a Izrael vyzval, aby couvl.
Druhá polovina scénáře míří k Teheránu: uvolnit zmrazené íránské prostředky, tedy zhruba tři sta miliard dolarů, které nejsou americké. Sankční úleva sama o sobě nestačí, protože se dá zrušit během vteřiny. Peníze na účtu se odvolat nedají. Íránská veřejnost ekonomickou úlevu chce a na Írán funguje cukr lépe než bič, ale musí být hmatatelný.
Paradoxně by pak i íránská kontrola nad Hormuzem byla lepší zprávou než opak. Průliv sám není podstatný, podstatná je páka, kterou z něj plyne. Pokud Írán o tuhle páku přijde, zbude mu jako jediná možná páka jaderná zbraň.
Sebevražedná varianta: tři fronty najednou
Opačný pól představuje souběžná eskalace na třech frontách. Znamenala by hlubší přímé zapojení do války mezi Ruskem a Ukrajinou včetně útoků dronů do ruského vnitrozemí, pokračování konfliktu s Íránem a ekonomickou konfrontaci s Čínou.
Třetí frontu otevírá sankční předloha projednávaná v Senátu. Formálně míří na Rusko a Írán, fakticky ale na Čínu, protože jejím jádrem jsou cla až do výše pěti set procent. Peking předem oznámil, že v okamžiku schválení zastaví dodávky vzácných zemin, což by americkou ekonomiku srazilo na kolena.
K obrazu patří i příklad, jak se tyto konflikty proplétají. Satelitní data k zásahu íránského plavidla v Kaspickém moři poskytla americká strana, protože Kyjev takovou technologií nedisponuje. Ruská odpověď měla podobu předávání satelitních informací v reálném čase Íránu, což je právě to, co americké základny v regionu proměnilo v snadné cíle.
Politická cena obratu je nižší, než se zdá
Obvyklá námitka zní, že by obrat vyšel politicky draho. Data ukazují opak. Demokraté by sice mluvili o obratu o sto osmdesát stupňů, jenže výsledek by chtěli také, takže by jim to nikdo neuznal. Tvrdé jádro příznivců by ho naopak vyložilo jako předem promyšlený tah.
Zhruba osm z deseti voličů, kteří prezidenta volili v roce 2024, podporuje obnovení memoranda, mír na Blízkém východě, stažení amerických vojáků z regionu, zkrocení izraelské politiky, mír s Ruskem a návrat pozornosti k domácí ekonomice. Přesně to znamenalo heslo o Americe na prvním místě. Pravidlo se opakuje spolehlivě: kdykoli prezident couvne, čísla mu stoupají, kdykoli přitvrdí, klesají.
Napoleonský autoportrét
Pokud tedy data i vlastní základna ukazují jedním směrem, zbývá otázka, proč se nic neděje. Odpověď leží v sebeobrazu. Prezident si přeje být viděn jako napoleonská postava, jak sám sdělil novinářce Maggie Habermanové. Ne jako mírotvůrce, ne jako obnovitel republiky po vzoru Lincolna, ne jako Theodore Roosevelt srážející moc velkých korporací. Napoleon znamená rozpínat, rozšiřovat, budovat impérium.
Druhou polovinou rovnice je rozhodování bez korekce realitou. Fakta se přizpůsobují přání: pokud má platit jedna verze, doplní se k ní tři argumenty, pokud opačná, doplní se jejich opak. Střídají se tak dva režimy uvažování. Ten střízlivý si uvědomuje vojenská, ekonomická i politická rizika a ví, že Írán nekapituluje a po každém úderu odpoví tvrději. Ten druhý si vypráví, že dopadne jen to dobré. Nejde přitom o ohled na donory ani na voliče, těch se to už dávno netýká. Zbývá ego a neochota vypadat jako poražený.
Munice, kterou nikdo nemá
Veřejná ujištění, že americká armáda má na tuto kampaň všechno potřebné, neodpovídají skutečnosti. Zásoby vyčerpaly dodávky Ukrajině a předchozí boje s jemenskými Hútíi, přičemž nové typy levnější munice zatím existují spíš v rozpočtových plánech než ve skladech.
Nejcitlivěji se to týká dalekonosných prostředků typu JASSM a Tomahawk. Při návratu k plnému nasazení dojdou, a jedinou alternativou by bylo přesouvat je z indopacifického prostoru nebo z Evropy. Výsledkem by byl nedostatek úplně všude a ohrožení celé bezpečnostní architektury.
Na to navazuje série epizod, které vypovídají o efektivitě celé operace. Na začátku války mířily údery na atrapy. Zasažený vstup do jednoho z podzemních raketových komplexů byl znovu průchozí do dvou dnů. Zničené mosty vedly přes vyschlá koryta v období sucha, takže nákladní auta jednoduše objela místo zásahu. Cena jednoho takového úderu se počítá v milionech dolarů, oprava v řádu tisíců.
Ztráty, o kterých se nemluví
Nejcitlivější je otázka ztrát. Oficiálně se mluví o stovkách raněných a osmnácti mrtvých, přičemž část dřívějších případů byla nedávno přesunuta do samostatné statistické kategorie. Podle informací z prostředí administrativy jde ale skutečný počet raněných do tisíců. Před zahájením konfliktu se počítalo s tím, že při délce nad půl roku bude těžce zraněných přes deset tisíc, zatímco počet mrtvých se odhadoval v nižších desítkách.
Část zranění, zejména poškození mozku, znamená, že postižení sice přežijí, ale trvale zůstanou v invaliditě. Řada zraněných navíc pracuje pro soukromé dodavatele a v oficiálních přehledech se neobjeví vůbec. Přesun zhruba sto padesáti zdravotníků na americkou základnu v Německu sám o sobě naznačuje řádově vyšší počty vážných případů, než jaké se přiznávají.
Čísla se přitom netají jen před veřejností. Podle všeho se tají i před prezidentem, protože právě ztráty jsou to jediné, co s ním skutečně hne.
Kdo zabrzdí špatné rozhodnutí
Zbývá otázka, jestli někdo uvnitř administrativy nebo Pentagonu dokáže zastavit rozhodnutí, které by vojensky nešlo utáhnout. Odpověď zní, že přesně to se odehrálo minulý víkend. Rozsáhlý útok byl na konci týdne schválen a vzápětí stažen zpět.
Zásluhu na tom má především viceprezident Vance, který jako jediný dlouhodobě a soustavně prosazuje odchod, a právě proto proti němu jde vytrvalá mediální kampaň. Naučil se přitom, co v Bílém domě zabírá. Výklad variant A a B s výčtem rizik nefunguje. Funguje věta o padesáti mrtvých Američanech příští týden. Vojenské vedení se k tomuhle jazyku odhodlalo až na pátečním jednání, kdy zaznělo jasně, že americké základny v regionu nelze ubránit, zvlášť když protistrana disponuje satelitními informacemi v reálném čase.
Sázka na Moskvu, Teherán a Peking
Ironie celé situace spočívá v tom, na kom teď záleží, aby se konflikt nerozšířil. Nejsou to západní kancléřství, ale právě tři vlády, které Západ dlouhodobě líčí jako iracionální a imperiální: ruská, íránská a čínská.
Peking má vlastní ekonomický zájem na stabilitě trhů s ropou. Jeho ekonomika je momentálně silně závislá na exportu, protože po pandemických uzávěrách a krizi na trhu s nemovitostmi chybí domácí poptávka. Nestabilita by ohrozila zaměstnanost, tedy i tichou dohodu mezi vládou a obyvatelstvem o rostoucí životní úrovni. Moskva je naopak tlačena do stále tvrdších pozic. Když ale ve Washingtonu chybí pevné vedení a Evropa nechce brzdit, nezbývá než spoléhat právě na tato tři hlavní města.
Státní pohřeb jako signál
Souběh není náhodný. Volodymyr Zelenskyj i Benjamin Netanjahu přijeli do Washingtonu ve stejný den, kdy se konal velký státní pohřeb senátora Lindseyho Grahama, a využívají ho jako záminku k nátlaku na eskalaci v obou konfliktech. Prezidentovo vysvětlení, že si zesnulý senátor jako jedno z posledních přání prý přál dohodu s Íránem, je zjevná konstrukce. Grahamova celoživotní linie byla přesně opačná.
Právě proto je zpětné dohledávání vhodných zdůvodnění dobrým znamením. Slouží k tomu, aby prezident mohl z konfliktu vycouvat, aniž by to vypadalo jako ústup. Odkaz senátora, po němž se má nově pojmenovat jedna z námořních základen v Jižní Karolíně, přitom vypadá spíš jako seznam válek, do kterých se svět nemusel dostat, a mrtvých, kteří nemuseli zemřít. Pohřeb, který mohl být symbolickým uzavřením jedné éry americké zahraniční politiky, se mění v její obnovení.
Závěr
Vojenská bilance nesvědčí ve prospěch pokračování: obrana základen selhává, zásoby munice klesají, ztráty se tají a íránská veřejnost je s každým dalším úderem nesmiřitelnější. Politická bilance je stejná, protože stažení podporuje výrazná většina prezidentových vlastních voličů. Nezbývá tedy nic, co by mluvilo pro eskalaci, kromě neochoty připustit prohru. A přesně tenhle jediný důvod dnes drží riziko války, kterou by nikdo neustál, stále na stole.
