Válka kolem Íránu je fakticky zpět. Koncem minulého týdne prezident Trump oznámil, že příměří skončilo, a přes víkend přišla řada úderů z obou stran. Přitom stále chybí odpověď na základní otázku: k jakému cíli má tato vojenská síla vést? Na pozadí této nejistoty přišel z Fox News další úder v podobě prohlášení, že Spojené státy převezmou kontrolu nad Hormuzským průlivem. Následující rozbor vysvětluje, proč taková slova narážejí na tvrdou realitu na moři i na okraji nové otevřené války.
Deset dohod, které Írán prý porušil
V rozhovoru prezident Trump tvrdil, že s íránskou stranou byla uzavřena hotová dohoda, kterou ale druhá strana vzápětí porušila. „Měli jsme deset dohod s těmito lidmi,“ řekl a dodal, že USA si průliv ponechají a nejspíš ho budou provozovat jako jeho „strážce“, za což by měly být odškodněny bohatšími spojenci. Tato konstrukce ale nedává smysl. Kdyby Írán opakovaně sliboval dohodu a pak ji rušil, těžko by netrpělivý vyjednavač znovu a znovu — pošesté, posedmé, podesáté — usedal k jednacímu stolu s očekáváním výsledku. Podobně mluvil Trump loni o „pěti dohodách“ s Ruskem a pětkrát prý i o dohodě s Íránem. Historicky přitom platí opak jednoduchého obrázku: v době Obamovy dohody JCPOA sice Írán občas nedodržel limity, ale po upozornění inspektorů IAEA se vrátil k jejich plnění. Naopak jednání v roce 2025 skončila tím, že uprostřed rozhovorů začala válka.
Kdo ovládá Hormuzský průliv a proč ho nelze prostě převzít
Jádro problému je vojenské. Írán fakticky ovládá Hormuzský průliv od 2. března, protože protistrana mu ho nedokázala vzít — nezabralo čtyřicet dní bombardování, nezabrala ani několikaměsíční blokáda. Prohlásit „převezmeme průliv“ pouhými slovy neznamená schopnost to udělat, a to navíc v rozporu s memorandem o porozumění, které americká strana sama podepsala. Írán drží průliv díky několika desítkám raketových základen rozesetých po celé zemi s raketami krátkého, středního i dlouhého dosahu, díky velkému počtu různých kategorií dronů, možnosti průliv znovu zaminovat, torpédům, ponorkám, rychlým člunům, protilodním střelám i dělostřelectvu schopnému zasáhnout lodě přes celou šíři vodní cesty. Bez vysvětlení, jak tohle všechno neutralizovat, je řeč o „převzetí“ prázdná. Jediné, co je reálně v silách USA, je podle rozboru obnovit blokádu z bezpečné vzdálenosti od Ománského zálivu — kontrola průlivu je něco jiného než blokáda.
Údajná dokonalá dohoda a íránská logika
Den předtím Trump popsal jinou verzi: že Írán den předem přistoupil na „dokonalou dohodu“ — žádné jaderné kapacity, vzdání se všeho — a pak během hodiny vypustil dron a zaútočil na loď. Tato historka naráží na vnitřní rozpor. Začínat jednání veřejným urážením a osočováním protistrany nikam nevede. A hlavně: kdyby íránská strana v atmosféře silných emocí po pohřbu zavražděného nejvyššího vůdce tajně vyslala delegaci, přistoupila na všechny požadavky a přitom už věděla, že vzápětí znovu udeří, neměla by z takové lsti nic. Kdo chce zaútočit, prostě zaútočí bez fingovaného vyjednávání. Podle veřejných prohlášení navíc žádná schůzka mezi USA a Íránem v Kataru neproběhla. Íránská strana bývá ve svých krocích konzistentní — i když se dá nesouhlasit s tím, jak vykládá své pravomoci nad průlivem, nejedná iracionálně.
Nové americké údery a íránská odveta
Prohlášením, že příměří skončilo, si americká strana zároveň vzala jakoukoli oporu ke stížnostem na íránskou odpověď — pokud neplatí příměří, je vše volná hra pro obě strany. Podle hlášení americké Ústřední velení (CENTCOM) provedlo 12. července novou vlnu útočných úderů proti Íránu, které měly zasáhnout desítky cílů: protivzdušnou obranu, pobřežní radary, raketové a dronové kapacity i malá plavidla. Podle rozboru to ale íránské schopnosti zásadně neomezí. Írán v reakci zaútočil na americké cíle v Bahrajnu, Kuvajtu a Jordánsku. Objevila se zpráva, že jeden z cílů v Kuvajtu zasáhly íránské rakety a že mohly být zasaženy americké pozemní síly; padlo tvrzení o třech zabitých Američanech, s dodavateli až o devíti — což ovšem nebylo nezávisle potvrzeno a CENTCOM naopak uvedl, že nikdo nebyl zraněn ani zabit. Společnosti sledující letecký provoz přitom zaznamenaly zdravotnický letoun C-17, který z regionu zamířil na základnu Ramstein poblíž vojenské nemocnice v Landstuhlu, což s oficiální verzí neladí.
Oficiální hlášení ztrácejí důvěryhodnost
Rozpor mezi tím, co se říká, a tím, co je vidět, se podle rozboru stává vzorcem. Pokud oficiální vojenská hlášení systematicky neodpovídají realitě, je to vážnější než běžné politické kroucení pravdy — důvěra v armádu bývala napříč politickým spektrem jednou z mála institucí, které si Američané udrželi vysoko, na rozdíl od médií, politiky či církví. Její erozi rozbor označuje za samostatné nebezpečí a volá po vyšetření nezávislým inspektorem a po vyvození odpovědnosti, pokud by se prokázalo úmyslné zkreslování. Do stejného rámce zapadá i konstatování, že rozhodování o válce dnes obchází ústavní i mezinárodní mantinely — od War Powers Resolution z roku 1973 po Radu bezpečnosti OSN.
Data o lodní dopravě vyvracejí oficiální verzi
Nejnázornější je spor o samotný provoz v průlivu. Íránská strana oznámila, že průjezd Hormuzským průlivem není kvůli krokům amerických sil momentálně možný. CENTCOM naopak prohlásil, že Írán průliv neovládá a že doprava plyne a průliv je otevřený všem lodím k zákonnému tranzitu. Data o lodní dopravě z jednoho ze serverů dlouhodobě sledujících tranzit ale podle rozboru mluví jinak: za posledních čtyřiadvacet hodin dokončilo přeplavbu méně než pět nákladních lodí — nejméně za pět týdnů — a to všechny severní trasou íránskými vodami. Jižní, Spojenými státy prosazovaný ománský koridor byl zcela opuštěn. Prohlášení o „otevřeném průlivu“ tak neodpovídá skutečnému pohybu lodí.
Íránské podmínky pro jednání
Íránská strana podle rozboru opakuje, že po zkušenosti z let 2025 a 2026 — kdy prý uprostřed vyjednávání přišel útok — nemá k druhé straně žádnou důvěru. Do jednání je proto ochotna vstoupit jen tehdy, pokud budou předem splněny konkrétní kroky: zrušení sankcí na íránský energetický sektor, ukončení blokády a uvolnění zmrazených aktiv. Teprve pak by následovalo šedesátidenní období, a až po něm případně jednání o jaderném programu, o které Trumpově straně jde. Podle íránského univerzitního profesora, který má do pořadu vzápětí vstoupit, se navíc bez stažení izraelské strany z Libanonu k jaderným jednáním vůbec nedojde. Žádná z těchto podmínek zatím splněna nebyla — proto podle rozboru nedává smysl tvrzení, že dohoda existovala.
Ekonomická cena: ropa a strategické rezervy
Celá konstrukce má podle rozboru narazit na ekonomickou realitu. Cena ropy sice na čas klesla, jde ale nejspíš jen o dočasný výkyv — fyzickou ropu nelze vytisknout, a pokud jí na trhu nebude dost, cena poroste, nebo nabídka nepokryje poptávku. Dojem relativně nízkých cen na pumpě zatím drží čerpání strategických ropných rezerv, které už podle rozboru zasahuje i do vojenských zásob. Vyprazdňuje se tak nouzová záloha pro případ války — právě ve chvíli, kdy hrozí její eskalace. Základní teze rozboru zní: nečekejte, že k ohlášenému „převzetí“ průlivu skutečně dojde, a pokud by mělo posloužit jako záminka k plnému návratu do války, skončí selháním. Cena za dosavadní kurz se přitom podle autora už teď hromadí.
