Uzavřený Hormuzský průliv se ve zpravodajství čte jako příběh o ceně ropy a o přesunech válečných lodí. Podstatnější dopad ale leží jinde a projeví se se zpožděním. Perský záliv je jedním z klíčových uzlů světové výroby hnojiv a jeho výpadek se do talířů promítne až za rok, v podobě nižších výnosů a nedostupných potravin.
Propočet předložil Mike Adams, vystupující pod přezdívkou Health Ranger. Provozuje velkou potravinářskou laboratoř s hmotnostní spektrometrií v centrálním Texasu, je publikujícím potravinářským vědcem a autorem knihy Food Forensics; jeho firma dováží potraviny z celého světa a testuje je ve vlastní laboratoři, takže o tlacích na dodavatelské řetězce ví dřív než maloobchodní zákazník.
Hormuz zůstává zavřený a přidal se i Báb al-Mandab
Hormuzský průliv je zavřený bez ohledu na to, co se objevuje v oficiálních výstupech amerického Ústředního velitelství (CENTCOM). Také prezident Trump opakovaně zveřejňuje, že je průliv otevřený a doprava funguje normálně, jenže reálné počty proplouvajících lodí tomu neodpovídají.
Situaci navíc zkomplikovali Húsíové, kteří v oblasti Rudého moře u Jemenu uzavřeli i průliv Báb al-Mandab. Už dřív v průběhu konfliktu zaútočili na saúdskou lodní dopravu, což poslalo cenu ropy vzhůru a přitáhlo pozornost. Cena ropy je ale jen ta viditelná část účtu.
Desetina světových hnojiv proudí z Perského zálivu
Pokud se počítají jen hnojiva obchodovaná po moři, představuje Perský záliv zhruba 30 procent trhu. V poměru k celkové světové produkci hnojiv jde o osm až dvanáct procent; pro jednoduchý výpočet se hodí prostřední hodnota, tedy deset procent.
Syntetická hnojiva přitom živí zhruba polovinu lidstva, tedy asi čtyři miliardy lidí. Desetiprocentní výpadek nad touto polovinou znamená, že hladem je ohroženo přibližně 400 milionů lidí, tedy kolem pěti procent světové populace. Nejde o rovnoměrně rozprostřený problém: naprostá většina ohrožených nežije v USA, Kanadě ani v západní Evropě, ale v zemích globálního Jihu.
Neznamená to, že 400 milionů lidí ze dne na den nebude mít vůbec co jíst. Část nedostatku pohltí přerozdělování a sociální tlak, takže výsledkem bude spíš sdílený hlad, kdy podstatně větší počet lidí bude mít podstatně méně jídla. Důsledky jsou tak jako tak tvrdé a jedním z hlavních je masová migrace na sever. Zvýšený tlak lze čekat z Bangladéše, Indie, Jemenu, Somálska, v některých případech i z Egypta a ze zemí Střední a Jižní Ameriky.
Haberův–Boschův proces: chemie, na které stojí polovina lidstva
Haberův–Boschův proces není okrajová průmyslová poznámka pod čarou, ale nejdůležitější chemická reakce pro přežití lidstva. Atmosféra obsahuje asi 79 procent dusíku, jenže vázaného jako pevná molekula N2, ke které se rostliny nedostanou. Dusík je tedy potřeba rozdělit a převést na sloučeninu, typicky na čpavek NH3.
Aby to šlo, musí se vzdušný dusík vystavit tlaku stovek atmosfér a extrémně vysoké teplotě. To vyžaduje hojný a levný zdroj energie, v praxi zemní plyn. Plyn z Perského zálivu, nebo dřív ruský plyn, který proudil do Německa, než byly zničeny plynovody Nord Stream. Německá chemička BASF z něj vyráběla velké objemy čpavku a navazujících produktů, jako je močovina a další dusíkatá hnojiva.
Část plynu ze Zálivu se spotřebuje přímo na místě, v provozech rozesetých kolem Perského zálivu, které vyvážejí čpavek, močovinu a dusíkatá hnojiva. Vedle toho běží zcela oddělená cesta fosfátových hnojiv, která stojí na kyselině sírové ze zpracování ropy.
Bez syntetických hnojiv uživí planeta dvě až čtyři miliardy lidí
Svět si během posledních zhruba sedmdesáti let vybudoval infrastrukturu, která uživí osm miliard lidí, přičemž zhruba polovina z nich může jíst jen díky Haberovu–Boschovu procesu. Když se výroba syntetických hnojiv smrští, populace se dřív nebo později smrští s ní, aby se dostala do rovnováhy s dostupnou infrastrukturou.
Proces vznikl kolem roku 1917 z práce německých vědců a rozvíjel se v následujících dekádách; Berlín byl tehdy centrem chemického i fyzikálního bádání. Před ním docházela světu hnojiva doslova: ptačí trus se seškrabával z ostrovů, aby bylo čím hnojit pole, jinak se sázelo na koňský a kravský hnůj. Tímhle způsobem se dá vypěstovat určité množství potravin, ale ne dost pro osm miliard lidí. Návrat k hnoji a k ptačímu trusu, kterého je navíc většina dávno vytěžená, by odpovídal populaci kolem dvou miliard, při troše štěstí čtyř. Tvrzení, že syntetická hnojiva živí polovinu lidstva, patří spíš ke konzervativním odhadům.
Námitka, že půda přece zůstává a pěstovat se na ní bude dál, míjí podstatu problému. Výnos nezávisí na počtu hektarů, ale na vstupech. Půda obdělávaná desítky let už žádnou přirozenou zásobu živin nemá a dusík, fosfor a draslík se do ní musí dodat. Ve starém Egyptě tuhle roli plnily záplavy Nilu, které rozprostřely stopové prvky i dusíkaté a fosforečné sloučeniny; rok po povodni přicházela rekordní úroda, bez povodně úroda nebyla. Dnes platí totéž, jen s tím rozdílem, že populace narostla do velikosti, kterou bez syntetických vstupů uživit nelze.
Zpožděná časovaná bomba míří na roky 2027 a 2028
Ropa reaguje okamžitě, jak ukázal prudký červnový propad její ceny. Hnojiva fungují jinak, protože mezi nákupem vstupů a talířem leží celá vegetační sezóna. V Severní Americe se teď jí to, co bylo zaseto loni, případně sklizeno z jarních plodin; při únorové, březnové a dubnové setbě většina farmářů hnojivo ještě sehnala, protože nedostatek se v té době naplno neprojevil.
Zlom přijde s podzimní setbou na severní polokouli. Termíny se liší podle zeměpisné šířky a klimatu, ale v Evropě, na Blízkém východě, v jihovýchodní Asii, v Číně, v Rusku i v Severní Americe bude podzimní setba mimořádně obtížná: ceny hnojiv jsou výrazně výš a jejich nedostatek se stane reálným faktorem. Sklizeň, která na ni naváže, začíná v některých zemích až v listopadu nebo prosinci, takže tlak se naplno projeví v roce 2027.
Situaci v Severní Americe zhorší souběžný nedostatek nafty. Doprava je zásadní nákladovou položkou zemědělství a traktory naftu spotřebovávají ve velkém; když zdraží nafta, zdraží potraviny, a to ještě před započtením přepravy. Masový hlad Severní Americe nehrozí, ale výrazně vyšší ceny v obchodech, menší výběr a hůř zásobené regály ano.
Jedna vegetační sezóna je už ztracená
I kdyby válka zázrakem skončila zítra a průlivy se otevřely, jedna vegetační sezóna je už nevratně pryč. Po zhruba pěti měsících konfliktu je nedostatek potravin, potravinová inflace i krize hnojiv jistotou bez ohledu na další vývoj. Pokud válka potrvá dalšího půl roku, tedy do konce letošního roku, situace se stane katastrofální v globálním měřítku.
Společnosti dokážou po nějakou dobu potraviny přerozdělovat, jenže kalorie nelze ztrácet donekonečna a přitom udržet všechny naživu. V určitém bodě nastupuje hladovění, vyšší úmrtnost a oslabená imunita, a to se má začít projevovat právě v roce 2027. Odhad zní, že Mezinárodní měnový fond, OSN a potravinové humanitární organizace vyhlásí nouzové výzvy o dodávky a peníze na jaře 2027; přes léto téhož roku se panika kolem potravin a rozjetá migrační vlna stanou jedním z hlavních zpravodajských témat, s odpovídajícími nákladovými i společenskými tlaky v západní Evropě.
Kde hlad udeří nejdřív
Ohrožená pětiprocentní část populace není rozprostřena rovnoměrně po zeměkouli, ale koncentruje se v několika zranitelných oblastech. Mezi nejvíc ohrožené patří Bangladéš, do určité míry Indie, dále Somálsko, Nigérie, Jemen a řada zemí Střední a hlavně Jižní Ameriky, kde je tlak na potravinové zásobování vysoký už dnes. Organizace OSN i Světová zdravotnická organizace přitom seznam zemí na hraně vedou průběžně: v Somálsku balancují miliony lidí na pokraji hladovění každý rok a bez potravinové pomoci by nepřežily ani v normální sezóně.
V roce 2027 může být tlak tak silný, že mezinárodní potravinová pomoc nebude stačit. Spojené státy budou samy čelit sníženým výnosům a žádný přebytek levných plodin na vývoz mít nebudou; ochota Trumpovy administrativy vydat potraviny na záchranu lidí v Somálsku patrně nebude na předním místě jejího seznamu priorit. Čína nedokáže uživit vlastní obyvatelstvo ani v normálním roce a masivně dováží sóju, rýži i pšenici. A hlavně: obdoba strategických ropných rezerv v případě potravin neexistuje. Menší zásoby jsou, ale stejně jako ty ropné se už začínají čerpat a dojdou.
Migrační vlna vyrazí na sever
Tam, kde se hlad prohloubí, lidé odejdou dobrovolně a zamíří tam, kde tuší přežití, tedy do bohatších zemí na sever. Z Afriky povedou cesty přes moře do Maroka a Španělska a dál do Itálie a Řecka. Evropské obavy z přílivu ze subsaharské Afriky a z části Blízkého východu se tím podle tohoto scénáře zesílí do úplně jiného měřítka.
Indie dnes hnojiva dotuje, aby udržela potraviny dostupné; uživit více než 1,3 miliardy obyvatel je i tak náročné a v podmínkách globálního nedostatku to bude náročnější. Z jihovýchodní Asie mohou lidé zamířit do Číny, kde předpokládají víc jídla. Západní země pak čeká nejen migrační tlak, ale i domácí nespokojenost z nedostupnosti potravin, tedy riziko sociálních otřesů.
Rusko a Čína to přečkají nejlépe
Rusko je proti většině zemí v relativně dobré pozici, protože je soběstačnější a uzavřenější. Má vlastní produkci fosfátových hnojiv i vyspělé zemědělství a jeho obyvatelé jsou zvyklí připravovat se na tvrdé zimy. Z celé situace tak nejspíš vyjde nejlépe.
Čína plánuje dopředu. Drží rozsáhlé ropné rezervy, které sice čerpá, ale zdaleka ne na nouzovou úroveň, k jaké se blíží Spojené státy. Stejně je na tom u potravin: nahromadila velké zásoby pšenice, sóji a rýže, ze kterých bude ukrajovat. Dřív nebo později bude muset přeplatit konkurenci na světovém trhu, jenže právě to bude těžké, protože energetický i hnojivový šok srazí výnosy v zemích, které potraviny vyvážejí, a Čína je závislá i na dovozu z USA, kde výnosy klesnou také. Díky centralizovanému řízení ale Čína nemusí čelit vzpourám zdola; nedostatek rozprostře napříč populací a lidé to vydrží. Riziko společenských otřesů leží spíš na západních zemích, kde nároky a pocit samozřejmosti nedostatek jen zvýrazní.
Kompost, hnojivo, semena: co zmůže domácnost
Vysoké ceny potravin změní ekonomiku domácího pěstování. Dosud platilo, že vypěstovat si vlastní rajče vyjde dráž než ho koupit; popsané tlaky tenhle poměr obrátí a přinesou návrat takzvaných vítězných zahrádek, které se ve Spojených státech pěstovaly za druhé světové války. Je to v podstatě decentralizace zásobování.
Doporučení jsou konkrétní. Začít kompostovat hned, protože kompost, přezdívaný černé zlato, musí uzrát a potřebuje čas na mikrobiologickou aktivitu; kdo si ho založí letos, bude ho mít připravený v roce 2027. Druhým krokem je nakoupit hnojivo, dokud je k dostání: je dražší než před půl rokem, ale sehnat se dá, zatímco za dalšího půl roku už nemusí být za žádnou cenu. Bílé pelety dusíkatého hnojiva fungují jako baterie pro produkci potravin, odtud přezdívka bílé zlato.
Třetí položkou jsou krajová osiva bez genetické modifikace, ze kterých lze semena rok co rok znovu sklízet. Nikdo si nemusí vypěstovat všechno; pokud si domácnost doplní dvacet procent spotřeby vlastní produkcí, ušetří proti obchodním cenám značnou částku a získá potraviny s vyšší nutriční hustotou. K tomu se přidává sběr planě rostoucích potravin, například žaludů, ze kterých se po vyluhování tříslovin dá vyrobit mouka. Jde o znalosti, které naši prarodiče běžně používali a které se vyplatí si připomenout.
Morální účet: oběti mimo bojiště
Tady se argumentace posouvá od chemie k odpovědnosti. Publikovaná analýza tvrdí, že nejde jen o válku proti Íránu, ale o válku proti nejzranitelnějším populacím světa, které v konfliktu nemají žádný podíl. Otázka podle ní nezní, jestli hladomor nastane, ale jestli ho necháme nastat.
Mike Adams odhaduje, že pokud konflikt potrvá, mohl by počet mrtvých přesáhnout počet obětí holokaustu za druhé světové války; mluví o desítkách milionů úmrtí během několika let, a to výhradně z hladu. Zdůrazňuje přitom, že při rychlém konci války by nic z toho nenastalo. Většina těch úmrtí by navíc padla mimo válečnou zónu: netýkala by se Íránců, Američanů ani Izraelců, ale obyvatel Bangladéše, afrických zemí, Somálska nebo Jižní Ameriky. Bílý dům podle něj tuhle stránku dostatečně nezvažuje, protože jeho pozornost se soustředí na úzce vymezený cíl, aby Írán nezískal jaderné zbraně. Otázkou zůstává, jestli takový cíl, navíc pravděpodobně nedosažitelný, stojí za třicet milionů mrtvých na druhé straně planety. Nejvíc obětí si nevyžádají americké bomby, ale chybějící jídlo.
Proč se systém hroutí, když vypadne čtvrtina vstupů
Více než osm miliard lidí závisí na křehké síti zemního plynu, ropy a navazující chemie, kterou svět budoval přes šedesát let. Ztráta zhruba čtvrtiny těchto kritických vstupů neznamená, že zbylé tři čtvrtiny budou dál fungovat. Systém se rozloží, protože jednotlivé články na sebe navazují.
Řetězec vypadá takto: ze sirné ropy z oblastí, jako je Saúdská Arábie a Írán, se při zpracování odstraňuje síra. Ta se stává vstupní surovinou pro výrobu kyseliny sírové. Kyselinou sírovou se vylouhuje fosfor z fosfátové rudy a ten pak putuje do zemědělství. Vysoce čistý fosfor navíc míří i do lithium-železo-fosfátových baterií, tedy do úložišť pro síť postavenou na větru a slunci. Když vypadne ropa, vypadne síra, s ní kyselina sírová a nakonec i dostatek fosfátových hnojiv.
K tomu se přičítá Rudé moře, přes které projde zhruba 60 procent globální námořní přepravy těchto komodit; objížďka znamená další tři až čtyři týdny zpoždění. Celý systém potravin, hnojiv, zemního plynu, kyseliny sírové a ropy je propletený do podoby just-in-time dodávek, jenže průměrný člověk nevydrží bez jídla víc než zhruba 45 dní. Padesátidenní výpadek proto není logistický problém, ale úmrtí. Nikomu nelze říct, ať půl roku počká a nají se, až válka skončí.
Válka proti geografii
Snaha získat kontrolu nad Hormuzským průlivem je marná už kvůli geografii: průliv leží u íránského pobřeží a bombardovat ho ve snaze si ho vzít je jako vést válku proti zeměpisu. Trumpova myšlenka, že průliv převezme a bude si účtovat dvacetiprocentní poplatek, byla od začátku fantazie, protože jde o místo tisíce kilometrů daleko od USA a přímo na íránském prahu; během několika dní to bylo zřejmé a od té doby se o tom přestalo mluvit.
Globální just-in-time systém funguje jen za jedné podmínky: že jsou otevřené Suezský průplav, Hormuz, Malacký průliv, Gibraltarský průliv i Panamský průplav. Předpoklad, že to tak bude vždycky, je projevem normalizačního zkreslení, tedy víry, že budoucnost bude jako minulost, protože nic jiného jsme nezažili. Krize už ale proběhla a teď jen putuje dodavatelským řetězcem. Po pěti měsících je přežitelná; jako desetiměsíční nebo dvouletý problém se stává katastrofou nejen pro ekonomiku, ale pro velikost lidské populace jako takové.
Do lednových čísel se Perský záliv už nevrátí
Ani okamžitý mír by nevrátil věci rychle zpátky. Obnova by se protáhla daleko za konec letošního roku a k lednovým objemům vývozu z Perského zálivu se svět nejspíš nevrátí nikdy. Některé ropné vrty už nikdy nedosáhnou původní vydatnosti. K tomu se přidává pojištění lodí a ochota posádek: málokdo se dobrovolně přihlásí na plavbu do Perského zálivu jen proto, že snad platí nějaká mírová dohoda.
Katar má silný důvod dostat výrobu zemního plynu zpět na plný výkon, přesto sám uvádí, že oprava dvou zničených zkapalňovacích linek zabere tři až pět let. Aktuálně jde o sedmnáctiprocentní výpadek jeho vývozní kapacity zkapalněného zemního plynu, a to není odhad, ale číslo z jeho vlastního oficiálního sdělení.
Závěr
Jediná cesta, jak se hladomoru vyhnout, vede přes ukončení války a okamžité otevření Hormuzského průlivu i Báb al-Mandabu. Nic jiného nezabere, protože žádná diplomatická konstrukce nenahradí fyzický průjezd lodí. Trump a jeho ministr obrany Hegseth by proto měli region opustit, prohlásit vítězství a odejít; kdo chce, tomu vítězství uvěří. I varianta, kdy si Írán bude za proplutí účtovat třeba ekologický poplatek milion dolarů za loď, je proti ceně, kterou se jinak zaplatí v lidských životech, výhodná.
Odchod je politicky nepohodlný, jenže účet za setrvání nezaplatí ti, kdo válku vedou. Zaplatí ho lidé v Bangladéši, Somálsku a Jižní Americe, kteří s konfliktem nemají nic společného, a v podobě migračních a cenových tlaků pak i Evropa a Severní Amerika.
