Čeští občané na Blízkém východě: krizový štáb a výzva k rozvaze

Útok Izraele a Spojených států na Írán zastihl tisíce českých turistů a rezidentů v oblasti Perského zálivu. Ministerstvo zahraničních věcí aktivovalo krizový štáb a apeluje na zachování chladné hlavy. Klíčovým nástrojem je systém DROST, do nějž se v průběhu sobotního dne přihlásilo jen ve Spojených arabských emirátech přes 5 000 osob. Situace je vysoce dynamická – vzdušný prostor Kataru i Emirátů je uzavřen, přechody pozemních hranic provázejí mnohdy desetihodinové fronty.

Miroslav Sklenář, ředitel kabinetu ministra zahraničí Petra Macinky, který byl přítomen všem jednáním, zdůraznil, že česká diplomacie usiluje o to, aby na žádného občana nebylo zapomenuto. Repatriační lety jsou plánovány, avšak jejich realizaci komplikuje uzavření vzdušného prostoru. Zvažovány jsou odlety z Ománu, případně z egyptského Šarm aš-Šajchu, a rovněž využití kapacit spojeneckých letadel NATO. Základním doporučením zůstává nepokoušet se o riskantní přechody hranic a vyčkat, dokud se situace neustálí.

Macinkovo americké turné: jak Česko obstálo v očích Washingtonu

Ještě před vypuknutím krize absolvoval ministr zahraničí Petr Macinka náročné diplomatické turné po Spojených státech. Navštívil Radu bezpečnosti OSN, promluvil na Valném shromáždění, setkal se s prezidentem Donaldem Trumpem, viceprezidentem JD Vancem, ministrem zahraničí Markem Rubiem i klíčovými stratégy Bílého domu, včetně autora Národní bezpečnostní strategie Andrewa Bakera. Schůzka s Bakerem, původně naplánovaná na 30 minut, trvala dvě hodiny.

Ředitel kabinetu Sklenář hodnotí návštěvu jako mimořádně úspěšnou a překonávající původní očekávání. Americké protějšky opakovaně zdůrazňovaly, že v České republice konečně nacházejí partnera sdílejícího jejich pohled na regulaci, energetiku, Green Deal i migraci. Klíčovým signálem bylo hodnocení konzervativně orientované agendy nikoli jako ideologického klišé, nýbrž jako věcné shody na roli státu, výdajích a průmyslové politice.

Výdaje na obranu: česká vysvětlování ve Washingtonu

Ústředním tématem jednání byly závazky vůči NATO. Washington opakovaně artikuluje požadavek 3,5 % HDP na obranu, přičemž prezident Trump prosazuje jako dlouhodobý cíl dokonce 5 %. Česká delegace vysvětlovala složitou fiskální situaci: deficit za předchozí rok dosáhl 312 miliard korun, zadluženost se přibližuje 50 % HDP a nová vláda – jmenovaná teprve 15. prosince 2025 – dosud nemá schválený rozpočet.

Americká strana přijala tato vysvětlení s nevolí, avšak přislíbila určitou vstřícnost v prvním roce nové vlády. Součástí argumentace bylo zdůraznění pokračování muniční iniciativy – koordinačního mechanismu, jímž Česká republika zprostředkovávala nákup munice pro Ukrajinu. Jak v Bílém domě, tak na State Departmentu zaznělo ocenění, že iniciativa pokračuje navzdory předvolebním slibům části koalice o jejím zrušení. Koordinační a logistická role Prahy je hodnocena jako cennější než výše konkrétního finančního příspěvku.

Zahradil a Sokol: byl útok na Írán oprávněný?

Zahraniční poradce Motoristů sobě Jan Zahradil a poslanec ODS Petr Sokol, místopředseda zahraničního výboru, se shodli na základním hodnocení: útok byl legitimní reakcí na desetiletí destabilizace regionu ze strany íránského režimu. Zahradil poukázal na tři klíčové důvody – militantní antizápadní ideologii, snahu o regionální hegemonii a vývoj jaderné zbraně v rukou náboženského fundamentalismu. Sokol připomněl, že na rozdíl od kontroverzní invaze do Iráku v roce 2003 existence íránského jaderného programu nebyla nikdy zpochybňována – přiznával ji sám Teherán.

Jistou výhradou se vymezil senátor Pavel Fischer, jehož citaci moderátor předložil diskutujícím: varoval, že útok může vytvořit precedens zneužitelný Ruskem nebo Čínou při obhajobě vlastních silových akcí. Zahradil tuto logiku v zásadě připustil, ale odmítl symetrii: Írán na rozdíl od Ruska agresivně destabilizoval okolí jako první a opakovaně, přičemž Ukrajina na Rusko nikdy nezaútočila.

Nová pravidla hry: konec řádu založeného na pravidlech?

Zahradil formuloval širší geopolitický kontext: svět se nachází v přelomovém okamžiku, kdy rules-based order – řád založený na pravidlech – slábne a nahrazuje ho silová mocenská logika. Preemptivní vojenské akce se stávají normou, a to nejen na straně Spojených států. Tento posun sice v Evropě nikdo otevřeně nepřizná, avšak mimo euroatlantický prostor bude logika „když může jeden, může i druhý" přirozeně rezonovat – a dodá zpětně větší legitimitu například ruské invazi na Ukrajinu v očích Asie a Afriky.

Sokol souhlasil s vícerozměrností aliance: Česká republika by za normálních okolností preferovala funkční mezinárodní právo, leč debata o tom, zda takový řád vůbec někdy byl plně vynutitelný, je sama o sobě historicky otevřená. Přesto výsledek – oslabení íránského režimu jako zárodku multipolárního protizápadního pólu – hodnotí z pohledu českých zájmů pozitivně.

Analytik Bříza: začátek konce íránského jaderného programu

Analytik Fakulty sociálních věd UK Vlastislav Bříza charakterizoval operaci jako začátek konce íránského jaderného programu v jeho komplexní podobě – včetně balistického raketového programu, který tvoří druhou, méně diskutovanou polovinu jaderné hrozby. Útok byl záměrně zahájen dopoledne místo v noci: zpravodajské služby CIA a Mosad zjistily, že vrcholné vedení Íránu včetně nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího mělo dopoledne nařízenou klíčovou schůzku. Eliminace Chameneího se stala jedním z primárních cílů.

Bříza odmítl srovnání s Venezuelou, kde šlo o cílený, jednorázový zásah s úzce vymezeným cílem. Íránská operace je daleko komplexnější: zahrnuje desítky náletů na vývojová centra, továrny, odpalovací rampy balistických raket i struktury revolučních gard. Revolučním gardám Bříza přičítá klíčovou roli – kontrolují přibližně 50 % íránské ekonomiky a představují stát ve státě. I v případě pádu ajatolláhova režimu je proto nejpravděpodobnější scénář vojenská chunta, nikoli demokratická transformace. Trumpova administrativa – neprosazující hodnotovou zahraniční politiku – by s takovým výsledkem zřejmě spokojená byla, pokud by nové vedení splnilo americké podmínky.

Česká zahraniční politika mezi Washingtonem a Bruselem

Debata se dotkla i strukturálního napětí české diplomacie: jak být blízko Spojeným státům, aniž by se Česko stalo jejich vazalem, a jak prosazovat vlastní pozice uvnitř EU. Zahradil i Sokol se shodli, že transatlantická vazba má pro Českou republiku trvalou hodnotu, avšak nesmí vést k slepé závislosti. Zahradil upozornil, že i v trumpovském hlavním proudu existují různé odstíny – a každá vláda v Praze by měla počítat s tím, že americká politika se mění.

Specifickým testem loajality se podle Zahradila stane otázka evropských zbrojních tendrů: Washington bude tlačit na otevření výběrových řízení americkým firmám, a Česká republika může v tomto bodě prokázat vstřícnost vůči svému nejsilnějšímu spojenci. Výdaje na obranu nejsou jediným měřítkem: stejně důležité je, zda Evropa sdílí strategické priority USA – a útok na Írán se stane jedním z klíčových testovacích momentů spojenecké důvěryhodnosti.