Summit NATO v Ankaře byl jednou z nejsledovanějších zahraničněpolitických událostí léta. Českou debatu ale neovládl obsah jednání o penězích, zbraních a Ukrajině, nýbrž domácí spor: na summit odletěly hned dvě české delegace, které spolu prakticky nekomunikovaly. Následující shrnutí prochází nejdůležitější body summitu i to, co z nich plyne pro Česko.
Dvě delegace, dvě letadla a spor o vedení
Do Ankary přiletěl prezident Petr Pavel i premiér Andrej Babiš – každý svým letadlem a s vlastní delegací, které se během summitu držely stranou jedna od druhé. Argument, že prezident a premiér nemají z bezpečnostních důvodů létat společně, je legitimní. Podstatnější je ale otázka, zda měl Pavel na summit vůbec letět: sám dřív deklaroval, že nechce vládě mluvit do její zahraniční politiky, za kterou podle ústavy odpovídá kabinet. Role prezidenta jakožto vedoucího delegace je dosavadní zvyk, nikoli zákonná povinnost.
Účast si Pavel nakonec pojistil až předběžným opatřením Ústavního soudu, které přišlo nezvykle rychle. Předběžné opatření ovšem není konečné rozhodnutí – spor může nakonec dopadnout i ve prospěch vlády. Pavel navíc naznačil, že pokud kabinet obě delegace nezkoordinuje, mohl by si tu svou řídit sám. Taková formulace nese nádech vyhrožování a připomíná únorovou demonstraci milionu chvilek kvůli SMS, které Petr Macinka poslal prezidentovu poradci Kolářovi a které se dlouho označovaly za vydírání, než se celá věc smetla ze stolu. Americká CNN i český tisk si celého sporu všimly: vnitřní hádka, kterou Česko zbytečně vyváží do zahraničí. Let dvěma letadly navíc daňové poplatníky nemálo stál.
USA, Írán a Hormuzský průliv
Krátce před summitem uzavřely Spojené státy a Írán mírovou dohodu, přesto byl Írán vzápětí znovu zasažen raketami. Donald Trump to zdůvodnil tím, že íránská vláda dohody nedodržuje. Ostře přitom kritizoval i evropské spojence za to, že bránili americkým letadlům využívat základny na svém území – generální tajemník NATO Mark Rutte uvedl, že USA z evropských základen provedly přes pět tisíc letů. Kritika všech evropských států ale nebyla úplně férová, protože povolení i zákazy se lišily stát od státu. Otevřenou otázkou zůstávají útoky na lodě u Hormuzského průlivu: pokud se zopakují a průliv se znovu zablokuje, promítne se to do ceny paliva.
Trump, Španělsko a obavy z migrace
Trump označil Španělsko za hrozného partnera v NATO a naznačil možné obchodní embargo. Optikou pořadu je to trefné – Španělsko podle něj pustilo do Evropské unie přes půl milionu migrantů a další statisíce mají teprve dorazit. Kdo jednou projde do schengenského prostoru, může se pak volně pohybovat po celé Evropě. Migrace je tu vykreslena jako existenční bezpečnostní riziko: odkazuje se na napětí ve Velké Británii, Francii i Německu a na obavy, jak by se změnila politika evropských zemí, kdyby část jejich reprezentace tvořili lidé z odlišného kulturního prostředí. Jde o vyhroceně formulovaný názor, který summit sám neřešil – tématem zůstává hlavně to, že nikdo neřeší, co s legalizovanou migrací uvnitř členských států dělat dál.
Grónsko, roztržka s Meloni a jednota aliance
Trump znovu otevřel téma Grónska a naznačil, že by nad ním Amerika měla mít kontrolu. Dánsko odmítlo, že by Grónsko bylo na prodej, a Evropská unie se přidala s tím, že o jeho budoucnosti rozhodují Gróňané a Dánové. Připomínka, že Rusko má v oblasti vliv, ospravedlňuje americké obavy, ale Grónsko zkrátka patří Dánsku a nelze mu ho jen tak vzít.
Pozornost vzbudila i roztržka Trumpa s italskou premiérkou Giorgiou Meloni kvůli údajnému selfie – Trump tvrdil, že si o něj řekla ona, ona to popřela. Z dřívější nejbližší spojenkyně se stala terčem hádky. Podle diplomatů byl přitom Trump na uzavřeném jednání s jedenatřiceti lídry věcný a jednal slušně, svůj obvykle tvrdý styl tentokrát mírnil. Navzdory tlaku na vyšší výdaje deklarovaly USA, že chtějí v NATO zůstat a že jednota aliance je klíčová – dobrá zpráva pro ty, kdo se před americkými volbami báli amerického odchodu.
Peníze na obranu: pět procent HDP a nové zakázky
Ústředním finančním tématem byl Trumpův požadavek, aby spojenci dávali na obranu pět procent HDP – s horizontem do roku 2035. Argument je pochopitelný: Amerika do obrany vkládá zdaleka nejvíc a chce, aby se ostatní přidali. Průměr aliance se zatím drží kolem čtyř procent; evropští spojenci a Kanada přidali v roce 2025 na jádrovou obranu 139 miliard dolarů. V Ankaře padly nové zakázky za víc než 50 miliard dolarů – například takzvaný drone edge, tedy 40 miliard dolarů do bezpilotních systémů na dalších pět let (u firem jako Northrop Grumman se systémem Triton), a 27 miliard eur do palivové infrastruktury směřující na východní křídlo.
Rétorika o pěti procentech ale naráží na realitu. Cíl 3,5 procenta HDP na jádrovou obranu má letos splnit jen pět z dvaatřiceti členů a průměr Evropy a Kanady je kolem 2,5 procenta. Česko loni nedokázalo dosáhnout ani dvou procent – a svádět to čistě na aktuální vládu, která nastoupila teprve v polovině prosince, je liché.
Babiš, Trump a podání ruky
Fotka z Ankary posloužila opozici i části médií k výsměchu: Babiš prý natáhl ruku k Trumpovi a americký prezident ho obyčejným podáním ruky odbyl. Objevila se i přirovnání, že si Trump Babiše všiml asi tolik jako mezinárodní expres vlakové zastávky v malé obci. Záznam ale ukazuje jiný sled: Trump prošel kolem ostatních lídrů a ruku podal jako jedinému právě Babišovi, dokonce se na něj i podíval, než se vrátil pohledem do chůze. To, že se člověk ve věku kolem osmdesáti let při podání ruky neupře celou dobu do očí protějšku, je pochopitelné.
Dobré vztahy s Amerikou stojí za obhajobu bez ohledu na sympatie ke konkrétním politikům. Filip Turek to shrnul ve videu, kterým vysvětlil, proč nechal nasvítit budovu ministerstva životního prostředí: Spojené státy jsou dlouhodobým spojencem, stály u zrodu Československa a jsou pro západní svět nenahraditelné bezpečnostně, ekonomicky i technologicky. Symbolické gesto ke čtvrt tisíciletí americké nezávislosti dává v tomto čtení smysl. Trump má ostatně k Česku vztah i osobně.
Ukrajina: 140 miliard, Patrioty a dveře do NATO
Summit potvrdil závazek nejméně 70 miliard eur vojenské pomoci Ukrajině letos a stejnou částku i příští rok – dohromady 140 miliard eur (zhruba 160 miliard dolarů) za dva roky. Prosadil si to hlavně německý kancléř Merz; jak se peníze rozdělí mezi země, zatím jasné není. Trump zároveň oznámil pro Ukrajinu licenci na výrobu protivzdušných systémů Patriot – jednoho z nejlepších pozemních systémů proti raketovým útokům. S ukrajinským prezidentem Zelenským se po loňské napjaté schůzce v Bílém domě znovu usmířil.
Ukrajina byla poprvé označena za přispěvatele bezpečnosti, což je symbolicky důležité a je to jedno z kritérií pro členství v NATO – to samotné ale zůstává zablokované, mimo jiné ze strany USA. Skepse vůči rozsahu pomoci je přitom namístě: pokud válka skončí nutností vyjednávat a vzdát se části území, jde o obří sumy vydané za sporný výsledek. Nabízí se otázka, zda by nebylo pragmatičtější tlačit Ukrajinu k jednání s Ruskem a zároveň narovnat vlastní ekonomické vazby, které jsme si zpřetrhali. Zelenskyj sám přitom o svobodě mluví, ač doma dlouho neproběhly volby; teprve teď zvažuje jejich konání na podzim.
Česko, program PURL a spor v koalici
Pro Česko byly zásadní dvě věci. Za prvé: na závazku 70 miliard eur ročně se Česká republika finančně podílet nebude, ale ani ho neblokuje. Prioritou je podle Babiše plnění vlastních závazků vůči NATO, tedy dosažení dvou procent HDP; odmítl i garanci půjčky ze strany EU. Za druhé: přišel program PURL, tedy mechanismus, přes který evropští spojenci financují nákup amerických zbraní pro Ukrajinu. Petr Macinka před odletem oznámil, že se vláda shodla na přesměrování peněz z některých mandatorních projektů právě do PURL. Babiš to upřesnil jako jednorázovou menší částku, jejíž výši ale nezná; Pavel označil krok za pozitivní signál.
Právě PURL rozjitřil první výraznější spor uvnitř koalice. Tomio Okamura se zapojením Česka zásadně nesouhlasí, mluví o porušení programového prohlášení a o rozhodnutí jednoho ministra bez projednání na koaliční radě – spor mezi Macinkou a Okamurou tak po summitu ovládl česká média. Babiš dal najevo, že věc Okamurovi vysvětlí a že se má řešit na páteční koaliční radě. Otázka relokace českých peněz na Ukrajinu přitom zůstává legitimní. Dvě procenta HDP na obranu by letos Česko splnit mohlo, pět procent ale rozhodně ne.
Názorové okénko: pravice, levice a budoucnost dětí
Závěr patřil obecnější úvaze o smyslu politiky. Ekonomicky se osa pravice–levice těžko obchází: přerozdělování naráží na hranice, které kdysi vystihla Margaret Thatcherová větou, že socialismus končí, až dojdou cizí peníze. Kapitalismus není dokonalý, ale jako ekonomický základ nemá lepší náhradu. Podstatnější je ale teze, že osobní přesvědčení – ať pravicové, či levicové – by nikdy nemělo být hlavním kritériem řízení státu. Tím by měla být budoucnost dětí: ekonomicky zdravý stát, který neutrácí zbytečně, a prostředí motivující k zakládání rodin.
Z tohoto pohledu zaznívá kritika na adresu Víta Rakušana za podpis migračního paktu i na adresu Babiše za zadlužení země během covidu – oba mají děti, a přesto podle této úvahy jednali proti jejich budoucnosti. Pořad se otevřeně hlásí ke konzervativním postojům k migraci i k tématům kolem LGBT, zároveň ale vyzývá k dialogu, kompromisu a slušnosti napříč tábory – ve stylu, který razil Charlie Kirk. Politika je o kompromisech; ty ale ve sněmovně dnes chybí.
Závěr
Summit v Ankaře přinesl velké peníze na obranu i na Ukrajinu a potvrdil, že USA v alianci zůstávají. Českou debatu ale ovládlo něco jiného: spor dvou delegací, symbolika jednoho podání ruky a čerstvá trhlina v koalici kvůli programu PURL. Obsah summitu tak u nás zůstal ve stínu domácí politiky.
