Summit NATO 2026: proč prezident Pavel nemá jasnou pravomoc vést českou delegaci

9. dubna 2026

Za tři měsíce se v tureckém prezidentském komplexu Beştepe sejdou představitelé třiceti dvou členských zemí NATO.¹ Právně má rozhodující slovo vláda — ale prezident Pavel se to snaží zvrátit. Prezident Petr Pavel 8. dubna zaslal premiérovi Andreji Babišovi formální dopis, v němž oznámil záměr vést českou delegaci.² Ministr zahraničí Petr Macinka téhož dne odpověděl, že Pavlovo jméno na delegační seznam „nikdy nenapíše".³

Co na první pohled vypadá jako osobní spor dvou mužů, je ve skutečnosti spor o výklad ústavního textu, který na otázku nedává jednoznačnou odpověď. Ústava stanoví, že prezident zastupuje stát navenek — vláda je ale zároveň vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá za zahraniční politiku. Která z těchto poloh má při účasti na konkrétním summitu přednost a zda zakládá vynutitelnou povinnost vlády poskytnout součinnost, text výslovně neurčuje. Obě strany se opírají o reálné argumenty a ani jedna nepředstavuje celý obraz.

I. Jak se z ministra stala rozbuška

Kořeny sporu nesahají k summitu NATO, ale k prosincovému jmenování vlády. Dne 15. prosince 2025 prezident Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka, čestného předsedu Motoristů sobě, ministrem životního prostředí.⁴ Ve zdůvodnění uvedl, že Turkovy veřejné výroky „zpochybňují loajalitu k hodnotám ústavního pořádku".⁵

Turek i Motoristé od počátku namítají, že šlo o zjevný černý humor vytržený z kontextu.⁶ Označení Turkových výroků za „sympatie k nacismu" nebo „rasistické a sexistické projevy" pochází převážně z médií, jejichž vlastníci a sponzoři jsou personálně propojeni s okruhem podporovatelů prezidenta Pavla.⁷ Nezávislé posouzení, zda šlo o ironii, nebo o projev skutečných postojů, provedeno nebylo.

Důležitější než otázka humoru je však otázka ústavní. Článek 68 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády."⁸ Klíčové je sloveso „jmenuje".

Standardní výkladové metody, jak se vyučují na právnických fakultách, vedou k jednoznačnému závěru.

Jazykový výklad: formulace „jmenuje" je indikativ přítomný v imperativním významu. Ústava tento tvar používá u všech povinností ústavních orgánů. Tam, kde chce vyjádřit diskreci, volí odlišné formulace — „má právo" u amnestie⁹ nebo „může" u rozpuštění Sněmovny.¹⁰ U jmenování ministrů žádný takový modifikátor nepoužívá.

Systematický výklad: tatáž formulace „jmenuje… na návrh" se vyskytuje v článku 97 odstavci 2, kde prezident jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu na návrh Poslanecké sněmovny.¹¹ Nikdo nikdy netvrdil, že prezident může tento návrh odmítnout. Totéž sloveso nemůže mít v jednom zákoně dva různé významy podle toho, koho se týká.

Test konzistence: Ústava ukládá prezidentovi řadu imperativních povinností — například „svolává zasedání Poslanecké sněmovny".¹² Kdyby imperativní formulace znamenala právo odmítnout, mohl by prezident odmítnout svolat Sněmovnu a zablokovat tak fungování státní moci. To nikdo nikdy neoznačil za diskreční právo. Pokud „svolává" je povinnost, pak „jmenuje" je rovněž povinnost.

Odmítnutí jmenování ministra navrženého premiérem je tedy porušením článku 68 odstavce 2 Ústavy. Hlasy, které toto jednání označují za „sporné" nebo „v rámci prezidentova uvážení", přicházejí převážně z médií personálně a finančně propojených se skupinou podnikatelů kolem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky¹³ a ohýbají výklad tak, aby odpovídal jejich politickým sympatiím.

Motoristé nakonec nominovali Igora Červeného, kterého Pavel 23. února 2026 bez výhrad jmenoval.¹⁴

II. Noc, která změnila pravidla hry

V noci z 26. na 27. ledna 2026 odeslal ministr zahraničí Macinka sérii textových zpráv prezidentovu poradci Petru Kolářovi. V nich požadoval jmenování Turka a avizoval důsledky: „Spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace. Mám podporu premiéra." Zmínil také, že „důsledky budou brutální" a že je „plně odhodlán učinit maximalistické kroky".¹⁵

Pavel zprávy následujícího dne zveřejnil na mimořádné tiskové konferenci a kvalifikoval je jako pokus o vydírání.¹⁶ Podal trestní oznámení, které bylo přiděleno Národní centrále proti organizovanému zločinu.¹⁷

V této kauze existují tři právní aspekty, které česká mainstreamová média buď nereflektují, nebo aktivně zamlžují.

Za prvé: SMS nenaplňují skutkovou podstatu vydírání. Paragraf 175 trestního zákoníku definuje vydírání jako nucení jiného „násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy".¹⁸ Formulace „spálím mosty" a „extrémní kohabitace" jsou politické hrozby — avizují ústavní pat a ztížení spolupráce, nikoli fyzické násilí, zničení majetku nebo zveřejnění kompromitujících osobních informací. Pojem „těžká újma" má v trestním právu ustálený výklad a politická obstrukce pod něj nespadá. Advokáti Tomáš Sokol i Jaroslav Ortman veřejně konstatovali, že skutková podstata vydírání naplněna nebyla.¹⁹ Pavlova kvalifikace je nesprávná právní kvalifikace, nikoli prokázaný fakt.

Za druhé: zveřejnění SMS prezidentem je porušením článku 13 Listiny základních práv a svobod. Pavel nebyl stranou komunikace — zprávy psal Macinka Kolářovi. Pavel byl třetí osobou, která získala přístup k obsahu prostřednictvím adresáta a jednostranně je zveřejnila na sociální síti.²⁰ Článek 13 Listiny chrání tajemství písemností a zpráv zasílaných jakýmkoli způsobem. Omezení tohoto práva je přípustné pouze na základě zákona.²¹ Pavel nedisponoval žádným zákonným zmocněním — nebyl orgánem činným v trestním řízení, nejednal na základě soudního příkazu, nejednal v režimu tiskového zákona. Argument „veřejným zájmem" chybějící zákonný podklad nenahrazuje — pokud by šlo zveřejnit cizí komunikaci pouhým odvoláním na veřejný zájem, byla by ústavní ochrana komunikačního tajemství fakticky bezzubá. Pokud se Pavel cítil ohrožen, měl k dispozici zákonný prostředek — trestní oznámení. To ostatně podal. Zveřejnění na sociální síti však zákon jako prostředek ochrany nepředvídá. Prezidentská imunita ho chrání před trestním stíháním po dobu mandátu,²² ale nemění právní kvalifikaci jednání.

Za třetí: Macinka svou kvalifikaci SMS odmítl. Obsah zpráv označil za součást koaličního vyjednávání. Premiér Babiš je označil za „nešťastné", ale nikoli za vydírání.²³

III. Summit: kdo má právo zastupovat stát?

Dne 28. ledna 2026 Macinka poprvé navrhl, aby na summit NATO v Ankaře jel premiér Babiš, nikoli prezident Pavel. Označil Pavla za „představitele opozice".²⁴ Tímto momentem se spor přesunul z domácí politiky na mezinárodní půdu.

Obě strany se opírají o Ústavu — každá o jiný článek.

Pavel odkazuje na článek 63 odstavec 1 písmeno a): „Prezident republiky zastupuje stát navenek."²⁵ Dále na roli vrchního velitele ozbrojených sil²⁶ a na ústavní zvyklost — od roku 1999 vedli čeští prezidenti delegace na všech summitech NATO.²⁷ Svou pozici shrnul v dopise Babišovi z 8. dubna a v prohlášení studentům Mendelovy univerzity v Brně 7. dubna: „Ministr nemůže prezidentovi zakázat zastupovat republiku."²⁸

Proti tomuto argumentu staví vládní strana výklad, který Pavlova pozice musí překlenout — není ovšem tak jednoznačný, jak se na první pohled jeví.

Článek 63 odstavec 3 Ústavy stanoví, že k rozhodnutí prezidenta vydanému podle odstavců 1 a 2 „je třeba spolupodpisu předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády".²⁹ Podle jednoho výkladu jsou tak pravomoci podle článku 63 „vázané na součinnost vlády, a nejde o osobní pravomoci" prezidenta³⁰ — dopis, v němž Babišovi „oznamuje" záměr vést delegaci, by pak byl spíše vyjádřením přání než výkonem pravomoci.

Tento výklad ale není jediný možný a navazující ústavní rozbor sporu jej zpochybňuje. Kontrasignaci podle odstavce 3 vyžaduje formální „rozhodnutí" prezidenta — kdežto osobní účast na summitu lze chápat jako faktický, reprezentativní akt (obdobně jako přijetí velvyslance nebo státní návštěvu), který se jako formální rozhodnutí nevydává, a spolupodpis vlády tedy vůbec nevyžaduje. Platí-li toto čtení, argument kontrasignací na účast nedopadá a prezidentova pozice je silnější, než se zdá. Text Ústavy mezi oběma výklady nerozhoduje — a právě v tom je jádro sporu.

Vládní strana stojí na článku 67 odstavci 1: „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci."³¹ Zahraniční politiku formuluje vláda. Kontrasignační mechanismus dává vládě možnost odmítnout spolupodpis. Ministerstvo zahraničních věcí jako jediný subjekt notifikuje ústředí NATO o složení národní delegace.³²

Zahraniční praxe hovoří spíše ve prospěch vlády. Ve většině parlamentních demokracií NATO zastupuje zemi na summitech předseda vlády: v Německu kancléř, v Itálii premiér, v Polsku premiér, ve Velké Británii premiér.³³ Prezident vede delegaci ve Francii — ta má ale poloprezidentský systém, kde prezident disponuje ústavním primátem v zahraniční a obranné politice.

IV. Skutečný důvod, proč Babiš chce jet sám

Mainstreamová média spor rámují primárně jako Macinkovu odvetu za nejmenování Turka. Tento narativ je dramatický, ale neúplný. Existuje pragmatický důvod, proč premiér na summit potřebuje jet osobně — a proč by mu Pavlova přítomnost mohla škodit.

Rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 činí 154,8 miliardy korun, tedy 1,73 procenta HDP.³⁴ Vláda tvrdí, že po započtení výdajů dalších resortů celkové obranné výdaje přesáhnou dvě procenta.³⁵ Klíčovou položkou je přes dvacet miliard korun z rozpočtu ministerstva dopravy nově označených jako obranné výdaje. V předchozím roce tato kapitola obsahovala na obranu pouhých 145 milionů — jde tedy o stonásobný nárůst.³⁶ Národní rozpočtová rada konstatovala, že toto navýšení „nelze pohledem aktuálního metodického přístupu NATO označit za důvěryhodné".³⁷ Předseda sněmovního výboru pro obranu Lubomír Metnar z hnutí ANO ho nazval „rozpočtovým trikem".³⁸

Jenže příběh má druhou stranu, kterou kritici opomíjejí.

Na summitu v Haagu v červnu 2025 přijaly členské státy NATO novou metodiku obranných výdajů. Celkový cíl pěti procent HDP do roku 2035 se dělí na dvě kategorie: 3,5 procenta na „core defence" v tradiční definici NATO a 1,5 procenta na „investice do infrastruktury, rozšíření kapacit obranného průmyslu, odolnost a civilní připravenost".³⁹ Druhá kategorie výslovně zahrnuje dopravní infrastrukturu.

NATO provozuje koncept takzvané vojenské mobility — schopnosti přesouvat vojenskou techniku po území členských států.⁴⁰ Mosty musí unést tanky, dálnice musí mít parametry pro nadrozměrnou vojenskou přepravu, železniční koridory musí zvládat přesuny těžké techniky. Evropská unie na tento koncept provozuje vlastní program Military Mobility.⁴¹ Pokud těch dvacet miliard směřuje do infrastruktury s prokazatelným obranným využitím, je to pod novou haagskou metodikou potenciálně legitimní položka.

Zda ji NATO uzná, je však předmětem vyjednávání — a právě toto vyjednávání je důvodem, proč Babiš tvrdí, že na summit musí jet sám. Potřebuje osobně obhájit metodiku započítávání infrastrukturních výdajů před spojenci. Pavel tytéž výdaje veřejně zpochybňuje — jeho přítomnost na summitu by vládní vyjednávací pozici aktivně podkopávala.

Samostatnou poznámku si zaslouží cíl pěti procent HDP. Byl přijat na summitu v Haagu v červnu 2025 s horizontem roku 2035.⁴² Citovat ho v kontextu roku 2026 jako nesplněný závazek je zavádějící — do cílového roku zbývá devět let. Původní dvouprocentní cíl z Walesu 2014 měl termín 2024 — ten Česko nesplnilo.⁴³ To je legitimní kritika. Směšování obou cílů do jednoho narativu „Česko neplní závazky" je však nepřesné.

V. Velvyslanci, kteří překročili čáru

Americký velvyslanec při NATO Matthew Whitaker na sociální síti X přímo kritizoval český obranný rozpočet a napsal, že „standardem musí být pět procent".⁴⁴ Velvyslanec USA v Praze Nicholas Merrick varoval, že Česko „riskuje, že bude mezi nejnižšími přispěvateli v alianci".⁴⁵

Obě vyjádření byla českými médii citována jako legitimní tlak spojence. Chybí však klíčový kontext.

Článek 41 odstavec 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961, kterou Česká republika ratifikovala, ukládá diplomatům povinnost „nevměšovat se do vnitřních záležitostí přijímajícího státu".⁴⁶ Státní rozpočet je jednoznačně vnitřní záležitostí suverénního státu. Veřejná kritika rozpočtové politiky hostitelské země ze strany akreditovaného diplomata je porušením tohoto ustanovení — nikoli autoritativní stanovisko, jak ho většina médií nekriticky prezentuje.

VI. Demonstrace a průzkumy: čísla bez ověření

Spolek Milion chvilek pro demokracii — organizace, která od roku 2018 systematicky vystupuje proti Andreji Babišovi⁴⁷ — zorganizoval od ledna do března 2026 tři velké demonstrace na podporu prezidenta Pavla. Organizátoři odhadli účast na osmdesát až dvě stě padesát tisíc osob.⁴⁸ Tyto údaje nebyly nezávisle ověřeny. Policie počty účastníků nepotvrdila ani nevyvrátila.

Petice „Stojíme za prezidentem" podle organizátorů překročila šest set tisíc podpisů.⁴⁹ Podpisy byly sbírány online bez ověření identity.

Průzkum CVVM z ledna 2026 ukázal, že Pavlovi důvěřuje 62 procent respondentů.⁵⁰ K tomuto údaji je třeba uvést kontext: vedoucí oddělení CVVM Paulína Tabery je manželkou Erika Taberyho, šéfredaktora časopisu Respekt⁵¹ — média, které je vlastnicky a personálně propojeno s ekosystémem podporovatelů prezidenta Pavla.⁵² Tato skutečnost nemusí ovlivňovat metodologii průzkumů, ale snižuje vnímanou nestrannost instituce. Srovnávací průzkumy nezávislých agentur v dostatečném rozsahu nejsou k dispozici.

Premiér Babiš k demonstracím řekl: „Lidé mají právo demonstrovat, ale nemají pravdu na své straně."⁵³

VII. Co média nezmiňují: souhrnný právní obraz

Otázka	Právní závěr	Jak to rámuje většina médií
Nejmenování Turka Pavlem	Porušení čl. 68 odst. 2 — „jmenuje" je imperativní; test konzistence s čl. 62 písm. b) a čl. 97 odst. 2 vylučuje diskreční výklad	„Pavlovo právo" nebo „sporné"
Zveřejnění SMS Pavlem	Porušení čl. 13 Listiny — žádné zákonné zmocnění; imunita nemění protiprávnost	Prakticky nereflektováno
Macinkovy SMS	Nenaplňují § 175 TZ — politické hrozby nespadají pod pohrůžku těžkou újmou	Přejata Pavlova nesprávná kvalifikace
Pavlův nárok na vedení delegace	Sporné — čl. 63 odst. 3 váže na kontrasignaci formální rozhodnutí, ne nutně faktickou reprezentaci na summitu; text jednoznačnou odpověď nedává	„Ústavní právo, které vláda blokuje"
Vládní nárok na vedení delegace	Formálně přípustný dle čl. 67 a čl. 63 odst. 3; vláda kontroluje kontrasignaci i notifikaci	„Odveta" nebo „trest"
Kritika rozpočtu americkými diplomaty	Porušení čl. 41 odst. 1 Vídeňské úmluvy	Citováno jako legitimní spojenecký tlak

VIII. Tři měsíce do rozhodnutí

Spor o účast na summitu NATO v Ankaře není černobílý příběh. Není to příběh o demokratickém prezidentovi, kterého autoritářská vláda „blokuje" — jak ho podávají média finančně propojená s Kanceláří prezidenta.⁵⁴ Není to ani příběh o uzurpátorovi, který se snaží převzít vládní kompetence — jak ho líčí provládní komentátoři.

Je to příběh o Ústavě, která přiděluje prezidentovi právo zastupovat stát navenek, ale nechává nejasné, zda jeho výkon na konkrétním summitu závisí na souhlasu vlády. O premiérovi, který potřebuje na summitu obhájit spornou metodiku obranných výdajů. O prezidentovi, který tytéž výdaje veřejně kritizuje a současně chce za ně na témže summitu lobbovat. A o ministru zahraničí, který propojil koaliční spor o jednoho ministra s otázkou zahraničněpolitického zastupování celé země.

Obě strany se přitom dopustily právně sporných kroků. Pavel porušil článek 68 Ústavy odmítnutím jmenování ministra a článek 13 Listiny zveřejněním cizí komunikace. Macinka eskaloval koaliční spor do oblasti zahraniční politiky prostřednictvím SMS zpráv, jejichž obsah sice nenaplňuje skutkovou podstatu vydírání, ale překračuje hranice běžného politického vyjednávání.

Na Pavlův dopis z 8. dubna premiér Babiš dosud neodpověděl.⁵⁵ Schůzka obou politiků se očekává v polovině dubna. Ministerstvo zahraničí musí v průběhu dubna notifikovat NATO o složení delegace. Do summitu zbývají tři měsíce.

Výsledek bude nakonec spíše politický než čistě právní — byť do sporu posléze vstoupil i Ústavní soud svým předběžným opatřením.

IX. Proč to pro Pavla není jen o principu

Zbývá otázka, kterou žádné z citovaných médií nepoložilo: proč prezident Pavel tak urputně trvá na účasti na summitu NATO — organizace, kam podle vlastní analýzy tohoto článku nemá bez souhlasu vlády jednoznačný právní nárok jet?

Odpověď leží v jeho profesní biografii. Petr Pavel strávil kariéru stoupáním v hierarchii NATO. V letech 2012–2015 sloužil jako náčelník Generálního štábu Armády České republiky. V září 2014 byl zvolen předsedou Vojenského výboru NATO — nejvyšší vojenské pozice v celé alianci. Byl prvním důstojníkem z bývalého Varšavského paktu, který tento post získal.⁵⁶ Funkci vykonával v letech 2015–2018 a v této roli byl hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka Jense Stoltenberga.

Pro jakéhokoli jiného českého prezidenta by neúčast na summitu NATO byla politickou nepříjemností. Pro Pavla je to osobní kariérní potupa — odmítnutí vstupu do organizace, kde zastával nejvyšší vojenský post. Je to, jako by bývalého ředitele firmy nepustili na valnou hromadu.

Tento kontext vysvětluje i Pavlovo kolísání. V polovině března, když Babiš poprvé oznámil, že na summit pojede sám s Macinkou, Pavel reagoval zdánlivě smířlivě. Na tiskovce 21. března ironicky poznámenal, že „premiér by na summitu asi dokázal lépe vysvětlit, proč Česko neplní závazky“⁵⁷ — formulace, která naznačovala odstup a ochotu ustoupit. O dva týdny později ale otočil: 7. dubna studentům v Brně prohlásil, že „ministr nemůže prezidentovi zakázat zastupovat republiku“,²⁸ a 8. dubna odeslal Babišovi formální dopis s oznámením, že delegaci povede.²

Přechod od sarkastického odstupu k formálnímu dopisu za pouhé dva týdny naznačuje, že v Pavlově rozhodnutí hrála roli i osobní motivace — vedle právního argumentu, který, jak ukazuje navazující rozbor, není ani jednoznačně silný, ani prázdný. Pro Pavla totiž neúčast znamená víc než politickou nepříjemnost. Generál, který velel celému vojenskému aparátu NATO, by se nedostal ani na summit jako host české delegace. Není to tedy jen ústavní spor — je v něm i kus osobního příběhu, na kterém Pavel postavil prezidentskou kampaň.