Americká vláda dosáhla s Íránem rámcové mírové dohody, která má znovuotevřít Hormuzský průliv, postupně rozmrazit část íránských aktiv v zahraničí a zastavit přímou výměnu úderů mezi Izraelem a Íránem. Dohoda je podle hosta tohoto rozhovoru — spoluzakladatele think-tanku Quincy Institute — reálná, ale extrémně křehká: tvrdá frakce v Íránu ji odmítá, izraelský premiér Netanjahu otevřeně útočí na Trumpa a americké izraelské lobby pracuje na tom, aby ji rozbila.
Je dohoda skutečná?
Hned v úvodu rozhovoru zaznívá zásadní otázka: existuje opravdu dohoda? Odpověď je opatrná, ale jasná — ano. Jde o významné rámcové ujednání, ale ne o hotovou věc. Existuje řada různých verzí toho, co dohoda obsahuje, a tvrdá íránská frakce — „super hardliners" — proti ní v Teheránu protestuje. Pokud chce americká strana, aby dohoda vydržela, musí na ní aktivně pracovat. Neudrží se sama.
Hormuzský průliv a zmrazené peníze
Konkrétní opatření dohody zahrnují znovuotevření Hormuzského průlivu a postupné rozmrazení části íránských peněz uložených v bankách po celém světě. Důležitý detail: nejde o americké peníze, jak se občas tvrdí — jsou to íránské prostředky, které měly být historicky uvolněny už v 70. letech (předrevoluční nákup amerických zbraní Šáhem) a které byly opakovaně rozmrazeny a znovu zablokovány s každou změnou politiky USA. Opatření má proběhnout způsobem, který umožní oběma stranám prezentovat výsledek jinak: Trump řekne, že žádné peníze neuvolnil, Íránci řeknou, že své prostředky získali zpět.
Hizballah jako červená čára pro Washington i Teherán
Skutečnou zkouškou dohody nebude samotné jádro nebo Hormuz, ale Hizballah. Vzájemné útoky Izraele a Íránu vždy začaly oklikou přes Libanon. Iran udržuje Hizballah jako pojistku — nikoli proto, aby zaútočil, ale proto, aby Izrael věděl, že útok na Iran znamená automaticky frontu na severu. V roce 2006, jak host upomíná, izraelská armáda v přímém střetu s Hizballahem podle něj prohrála — a Iran si to dobře pamatuje. To je pro Tel Aviv strategicky nepřijatelné: dokud Hizballah existuje, Izrael nemá schopnost samostatně bít Iran bez americké asistence.
Proč Teherán nechtěl jednat s Trumpem dříve
Velkou íránskou chybou před vypuknutím nedávné konfrontace bylo, že Teherán odmítal jednat přímo s Trumpem osobně. Trump si zakládá na tom, že je ochoten mluvit s kýmkoli — Kim Čong-unem, zakladatelem syrské pobočky al-Káidy. Odmítnutí přímé schůzky si vyložil jako známku íránské slabosti, ne arogance. Z toho odvodil, že válka půjde rychle vyhrát. Šíitský systém v Íránu se přitom rozhoduje pomalu — schvalování přímé schůzky vyžadovalo souhlas více vrstev moci, a než to Teherán stihl rozhodnout, válka už začala.
Simulovaná iracionalita jako strategie
V 2000. letech íránské vedení vědomě formulovalo strategii „simulované iracionality" — chtělo, aby se zvenku jevilo nepředvídatelné. V jádru je systém extrémně kalkulující a racionální. Cílem opacity byla obrana před zkušeností 19. století: Britové a Rusové si tehdy z Íránu vybírali, co potřebovali, aniž by ho museli formálně kolonizovat. Z íránského úhlu pohledu zafungovalo: opacita Teheránu komplikuje jakoukoli vnější intervenci, protože nikdo přesně neví, kde leží červené čáry a kdo skutečně rozhoduje. Z izraelského úhlu pohledu se z toho dělá obraz „šíleného režimu", který je třeba zničit, dokud ještě lze.
Sankce: proč je Iran musí zlomit
Klíčový důvod, proč Iran dohodu nakonec přijme: ekonomika. Iran je pod sankcemi nepřetržitě od počátku 90. let, kdy USA — pod izraelským tlakem — zařadil Teherán mezi své prioritní cíle. Paralela s Irákem v 90. letech ukazuje, co s civilizovanou zemí systematická ekonomická blokáda dokáže: Irák měl tehdy nejvyšší úroveň vzdělanosti v arabském světě a polovinu všech arabských knih, ale potravinový program „Olej za jídlo" a embargo zničily vzdělanostní strukturu společnosti během jedné dekády. Iran je dnes ve srovnatelné situaci — sankce musí prolomit, ne částečně, ale primárně. Současný okamžik mu k tomu nikdy v posledních 25 letech nedával lepší příležitost.
Precedent z roku 2019: Saúdská Arábie a íránské drony
Klíčový precedent pro pochopení Trumpovy strategie: v roce 2019 zasáhly íránské drony saúdská ropná zařízení Aramco. Trump tehdy řekl, že to nebyl útok na USA, ale na Saúdskou Arábii, a že nepůjde do války s Iranem kvůli Saúdům. Konvenční washingtonská představa byla, že tím USA „opouští spojence" a Saúdové se vrhnou Iránu do náruče. Stalo se přesné: Saúdové sami zahájili tajné jednání s Iranem, které o dva roky později vedlo k normalizaci vztahů přes prostřednictví Ománu a Iráku. Pro USA to nakonec znamenalo stabilnější region, ne ztrátu vlivu. Trump si tento výsledek pamatuje a aplikuje ho i na současnou íránskou dohodu.
Mýtus izraelské neporazitelnosti se rozpadl
Nedávná válka podle hosta strategicky poškodila spíš Izrael než Iran — i když fyzická infrastruktura Iranu utrpěla významné škody. Iran prokázal, že dokáže odolat útoku dvou jaderných mocností, z toho jedné supervelmoci. To je informace, kterou si pamatuje celý region. Druhý dopad je psychologický: zbytek světa zjistil, jak moc je na Iranu závislý. Jižní Korea je ve výrazné části průmyslových řetězců navázána na Iran — a americké sankce ji z toho vytlačily teprve v posledních deseti letech. Mapa skutečných ekonomických zájmů a mapa amerických sankčních priorit se rozcházejí.
AIPAC, Trump loyalists a tajné kanály
Politicky se v USA odehrává něco bezprecedentního: Netanjahu otevřeně útočí na Trumpa, ale jediným reálným základem jeho politické podpory v USA jsou Trumpovi voliči. Současně prochází americkým Kongresem zákon, který by prakticky sloučil zpravodajskou spolupráci USA a Izraele, aniž by podléhal řádné kongresové kontrole — tedy snahu prosadit izraelské zájmy administrativní cestou tam, kde už nelze získat politickou podporu. Mladší demokratičtí i republikánští voliči to vidí — vztah „za každou cenu" už nemá své dřívější bezpodmínečné publikum. Změna může trvat dvě další volební období, ale strukturálně už proběhla.
Závěr
Trump podle hosta není anti-imperialista, ale neměl by být ani podceňován jako prostý vyjednavač transakcí. Dohoda s Iranem zapadá do jeho dlouhodobé linie: 2019 Saúdská Arábie, později syrský kontakt s al-Šarou, dnes Iran. Hlavní hrozbou pro dohodu nejsou íránští radikálové, ale izraelská snaha o restartování konfliktu a americké lobby, které se obává, že každý mírový pokrok ohrožuje její vlastní raison d'être. Pokud dohoda vydrží, region se postupně přesune od americké bezpečnostní záruky k regionálnímu systému kolektivní bezpečnosti — což by pro USA podle hosta bylo strategicky pozitivní.
