Donald Trump má 80 let, dva údery na Írán za sebou a diplomatickou show, která mezi prvním a druhým útokem obrátila vlastní vyjednávací stůl naruby. Tato debata posunula pozornost od denního chaosu k tomu, co je pod ním: jaderné tabulky, kde proti sobě stojí pět tisíc amerických a pět a půl tisíce ruských hlavic, hyperzvukové střely, které dnešní obrana nezastaví, a české území, na němž je smlouvou vymezeno jedenáct lokalit pro americkou armádu. Otázka, která se tím otevírá, není teoretická: jaká je dnes pravděpodobnost, že jaderná válka začne — a kde by Česko v takové válce stálo.
Trump v osmdesáti: developerské instinkty v zahraniční politice
Trumpovo jednání působí navenek chaoticky — jeden den oznámí, že dohoda s Íránem je na spadnutí, druhý den začíná druhý útok. To, co dnes vypadá jako nepředvídatelnost, má ale srozumitelný kořen: politická socializace amerického prezidenta neprobíhala ve stranické struktuře ani v diplomacii, ale v developerském podnikání. V něm je vulgárně vynadat partnerovi jeden den a podat si s ním ruce den nato standardní jednání. Tentýž návyk Trump přenáší do zahraniční politiky — proto na klíčová jednání s Ruskem, Ukrajinou i Íránem posílá úspěšné podnikatele, ne klasické diplomaty. Předvídatelný je tím, jak přistupuje k vyjednávání. Nepředvídatelný je v reakcích na impulz: dokáže prohru prohlásit za vítězství, na poloúspěch reagovat tvrdou akcí a obojí udělá dříve, než druhá strana stihne zareagovat.
Jaderná tabulka světa: dvanáct tisíc hlavic a převaha dvou velmocí
Ve světě je dnes přibližně dvanáct tisíc jaderných náloží. Naprostá většina z nich patří dvěma zemím — Spojeným státům a Rusku, každá disponuje řádově pěti tisíci hlavicemi. Čína se z této tabulky vymyká směrem nahoru; její arzenál narůstá, ale tempem, které dohnání americké úrovně dělá nereálným. Loni jí přibylo dvacet hlavic; americký Pentagon přitom v podkladech pro Kongres počítá s tím, že se Číňané dostanou ke tisícovce náloží někdy ve třicátých letech. Britský a francouzský arzenál — i kdyby je obě země sečetly v plánovaném „evropském jaderném deštníku" — se na ruský zlomek nedostanou. Mezi velmocemi přitom funguje princip vzájemně zaručeného zničení: i v nejhůře překvapivém scénáři má napadená strana dostatek strategických zbraní na to, aby útočníka stejně zničila. Existují odhady, podle kterých by se k tomu, aby protivník přestal být civilizací, stačila stovka jaderných zásahů — což z dnešních arzenálů dělá několikanásobně předražený, ale obě strany neopustitelný systém.
Hyperzvuk mění hru: Sarmat a Orešnik, na které není obrana
Klasická balistická raketa letí předvídatelným obloukem — to je důvod, proč proti ní obrana vůbec teoreticky existuje. Nejnovější ruské systémy ale tuto matematiku obracejí. Sarmat je raketa, jejíž hlavice se v terminální fázi rozštěpí do deseti samostatně naváděných náloží, každá s vlastním cílem; jediný start dokáže ohrozit Londýn, Paříž a Berlín současně. Orešnik letí hypersonickou rychlostí — pětinásobkem rychlosti zvuku — a žádná z dosud známých obran není schopná hyperzvukové střely zastavit. Střely s plochou dráhou letu jsou starší, kopírují terén a dají se sestřelit jako letadlo; jejich západní verze ale nadzvukové rychlosti zatím nedosahují, zatímco Rusové a Číňané je už mají. Bilance je nepříjemná: čím sofistikovanější útok, tím menší šance na účinnou obranu.
Česko v jaderné kalkulaci: F35 a jedenáct lokalit pro americkou armádu
F-35 je stroj dvojího užití — uveze konvenční pumu i jadernou bombu. To znamená, že infrastruktura potřebná k jejímu provozu na českém území je zároveň infrastrukturou, na kterou lze přesunout letadla osazená termojadernou bombou. Spojené státy už dnes mají v západní Evropě a Turecku dohromady sto až sto dvacet termojaderných bomb; jediná z nich nese ekvivalent dvaceti hirošimských pum. K tomu se na český parlament váže smlouva o vzájemné obraně se Spojenými státy, která vymezuje jedenáct lokalit v Česku pro využití americké armádě. Ve chvíli, kdy tato smlouva byla ratifikována, Rusko změnilo jadernou doktrínu a do okruhu možných cílů zařadilo i země, které vlastní jaderné zbraně nemají, ale poskytují své území jadernému spojenci. To, co dříve dělalo Česko strategicky bezvýznamným prostorem za větrem, padlo s podpisem smlouvy. V současné vojenské strategii je úkolem české armády primárně připravit podmínky pro ubytování a tranzit jednotek spojenců — patrně směrem na východ.
Eskalace a paměť, která se vytratila po kubánské krizi
Pravděpodobnost jaderné války se zvyšuje a důvod není primárně technický, ale lidský. Politické elity, které dnes rozhodují o vojenských krocích v Evropě, nevěnují otázce eskalace dostatečnou pozornost — nevidí mechanismus, kterým se konvenční válka může překlopit do jaderné. Sovětští a američtí politici v šedesátých letech se to naučili na vlastní kůži během kubánské raketové krize: ve chvíli, kdy se námořní blokáda fyzicky blížila ke kontaktu s loděmi vezoucími sovětské hlavice, obě strany pochopily, že riziko války převažuje nad ziskem či ztrátou Kuby. Z tohoto pochopení vyrostly pozdější dohody o kontrole strategických zbraní i přímé telefonické spojení mezi Kremlem a Bílým domem. Generace, která tuto zkušenost prožila, už není u moci. Tlak, kterým dnes Evropská unie spolu s NATO působí na Rusko, posiluje v Moskvě sílu, jež má potřebu jaderný arzenál ukázat — a to je velmi nebezpečná hra.
Malý stát a otázka suverenity: od Palackého po neutrální pás
Suverenita malého národa není stejná jako suverenita velkého. Palacký hledal řešení geopolitické závislosti Čechů ve federalizovaném Rakousku, a když se to nepodařilo, obrátil se na Rusko a slovanskou solidaritu. Masaryk uvažoval podobně — malý stát potřebuje velkého spojence a umění vyvažovat potenciální protivníky; když Rusko převzali bolševici, hledal oporu ve Francii. Britové po první světové válce přišli s konceptem pásu malých států mezi Ruskem a Německem, aby zabránili spojení obou velmocí. Současná otázka stojí podobně: dnešní spolupráci je třeba uzavírat s někým, kdo respektuje legitimní zájmy malého státu, ale ty zájmy si je třeba nejprve sám definovat a prosadit. Švýcarská anomálie funguje díky vnitřní rovnováze italsko-německo-francouzské a tradici partyzánské obrany v horách. V roce 1968 vzniklo na československé vojensko-politické akademii memorandum navrhující neutralitu — a požadavek bezjaderného pásma ve střední Evropě, který se objevil už v Rapackého plánu z roku 1957, je politika, která by malému státu pomohla. Jejím přijetím by ovšem Američané museli stáhnout jaderné zbraně z Německa.
Proč se rozpadl SSSR a Čína vydržela: Gorbačov vs. Teng Siao-pching
Obě země přišly k reformám ze stejného důvodu — stalinský model socialismu se ekonomicky vyčerpal a propast vůči západní spotřebě se prohlubovala. Vůdci, kteří reformy vedli, byli ale jiní. Michail Gorbačov vyrostl ve stranickém komsomolském aparátu Stavropolské oblasti; do velké politiky vstupoval s minimální zkušeností a logikou čtvrté generace politických vůdců, která už byla od původních ideálů odtržená. Teng Siao-pching byl naopak představitelem první generace: jako mladík byl v Paříži získán pro komunismus Čou En-lajem, ve dvacátých letech studoval v Moskvě a tam se seznámil s diskusí o nové ekonomické politice — využití tržního mechanismu v socialistických podmínkách. Prošel velkým pochodem, dvakrát padl v politické nemilosti a vrátil se s pochopením, které Mao nikdy nezískal: ideologickým nadšením lze zvýšit intenzitu práce, ne ale její produktivitu. Tu přinášejí jiné mechanismy. Zatímco Gorbačov spěl k washingtonskému konsenzu — privatizaci, podřízení Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, konvertibilní měně — Teng čínský trh neotevřel, ale prosadil verzi neomerkantilismu: víc vyvážet než dovážet, hromadit obří finanční rezervy, zakládat bezcelní zóny.
Čínský model: socialismus má víc variant, než si Češi zvykli připouštět
Představa, že komunismus a socialismus jsou jen tím, co se v Československu prožívalo do roku 1989, je iluzí. Sovětský model byl jednou z aplikací — a v mnohém šlo o plnění úkolů, které měl udělat kapitalismus: industrializaci postavenou na násilí, gulazích a politické deformaci, jejíž součástí byly i procesy a poprava Milady Horákové. Mimo český kontext socialismus znamená i jiné věci. Čínský model ukazuje, že podoba politicko-ekonomického uspořádání musí vycházet z konkrétních národních, kulturních, ekonomických a demografických podmínek — co funguje v Číně, není přenositelné do Česka. Závěrečný projev Miloše Jakeše z Červeného Hrádku — v sestříhané podobě dlouho zesměšňovaný — vyzněl v celku jako projev pravicového politika přemýšlejícího o tom, proč by soukromník neměl mít pekárnu a proč by se neměly udržet dvě, aby přežil ten, kdo peče lepší chleba. Reformní impulsy přicházely pozdě a od lidí, kteří už chápali, že problémy vyřešit nedokáží — a okolní aparát ten signál zadusil.
Žijeme v období, kdy se počet předpokladů pro jadernou válku zvyšuje stejně jako počet předpokladů, aby k ní nedošlo. Otevřená otázka, zda Spojené státy budou redukovat jaderné zbraně v Evropě, je zatím zodpovězena negativně — naopak se mluví o jejich případném přesunu do Polska nebo Pobaltí. Český parlament svým podpisem smlouvy s USA proměnil zemi z prostoru druhořadého významu v součást jaderné kalkulace. To je rozhodnutí, jehož důsledky budou platit dlouhodobě.
