Spojené státy znovu udeřily na Írán a Bílý dům prohlásil čerstvě podepsané memorandum o příměří za mrtvé. Prezident Donald Trump zároveň avizoval, že v úderech hodlá pokračovat. Následující analýza vojenské a geopolitické situace ukazuje, že skutečné příčiny eskalace leží hlouběji, než napovídá prezidentská rétorika o odvetě dvacet ku jedné.
Skutečným motorem eskalace je ropa
Za nervozitou Washingtonu nestojí ani tak íránská rétorika, jako hrozící nedostatek konkrétního druhu ropy. Spojené státy se blíží ke krizovému bodu, kdy nebudou mít dostatek těžké, sirnaté ropy pro rafinerie na jižním pobřeží. Právě tato surovina je nutná k výrobě nafty a leteckého paliva a příslušné rafinerie na pobřeží Mexického zálivu jsou stavěné výhradně na její zpracování, nikoli na lehkou ropu. Těžkou sirnatou ropu USA dovážely z Venezuely, Kanady, Mexika, dříve i z Ruska a z Perského zálivu.
Časová logika je podle analýzy neúprosná. Když se koncem února uzavřel Perský záliv, tankery, které z něj právě vypluly, mířily ke svým cílům ještě zhruba dvaačtyřicet dní. To odpovídá začátku dubna, kdy Washington náhle začal tlačit na příměří. Souběžně ministr energetiky Wright 11. března oznámil čerpání ze strategických ropných rezerv tempem 1,4 milionu barelů denně ze zásoby zhruba 178 milionů barelů sirnaté ropy. To vydrží asi 120 dní, tedy přibližně do 11. července. Právě proto zaznělo z Bílého domu varování, že za čtyři týdny dojde ropa. Deficit byl dosud maskován čerpáním z rezerv, a teď hrozí, že se naplno projeví.
Íránská odveta a pravidla průlivu
Prudkou reakci Washingtonu vysvětluje samotné přiznání, že Írán vypustil na americké loďstvo zhruba dvě stě mil od svého pobřeží velké množství protilodních střel. Je velmi pravděpodobné, že některé americké lodě byly zasaženy a poškozeny, byť nikoli potopeny, a že si útok vyžádal i ztráty. To vysvětluje podrážděnou, téměř dětinskou reakci prezidenta.
Jádrem sporu je ovšem výklad memoranda. Jeho pátý bod stanovil, že Íránská islámská republika bude po dobu šedesáti dnů vlastními silami zajišťovat bezplatný bezpečný průchod obchodních plavidel mezi Perským zálivem a Ománským mořem. Nešlo o závazek sdílený se státy Zálivu ani se Spojenými státy. Bezpečnost průchodu měl garantovat výhradně Írán. Teherán proto zřídil vlastní úřad pro Hormuzský průliv a vydal protokoly: každá loď musí předem nahlásit jméno, cíl, náklad i národnost posádky, jinak jí hrozí použití síly. Fakticky šlo o íránský nástroj embarga vůči Izraeli. Memorandum přitom nikde neříká, že by USA na vynucení těchto pravidel směly odpovědět úderem na Írán. Pravidla nastavil Teherán, hraje podle nich a to, co Washington líčí jako pobouření, je porušování dohody z americké strany.
Hrozba změny jaderné doktríny
Trump přitom veřejně avizoval, že v úderech bude pokračovat i další noc. Teherán reagoval prostřednictvím agentury Fars oznámením, že zvažuje odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, změnu jaderné doktríny a uzavření průlivu Báb al-Mandab souběžně s Hormuzským průlivem. Návrh na vystoupení ze smlouvy je prý připraven k projednání v parlamentu. To je zásadní posun, prakticky rovnající se sdělení, že Írán může směřovat k jaderné zbrani.
Právě k tomu podle analýzy americký tlak paradoxně vede. Jedním z důvodů, proč Washington dříve přistoupil na dohodu, byla íránská hrozba předvést schopnost vyrobit a odpálit jaderné zařízení jako demonstraci síly. Objevují se názory, že Írán jadernou zbraň dávno tajně má, jen ji z náboženských důvodů nechtěl použít. Nynější kombinace tvrdého tlaku a odhodlání obyvatelstva ovšem posouvá zemi přesně k tomu, čemu měly předchozí operace údajně zabránit.
Pohřeb bez obdoby a hněv Íránců
Nálada íránské veřejnosti se dá přirovnat k reakci Američanů po Pearl Harboru. Únorový úder a následný pohřeb zabitého nejvyššího vůdce spolu s členy jeho rodiny, včetně čtrnáctiměsíční vnučky, vyvolaly vlnu hněvu a volání po odvetě. Podle uváděných odhadů se pohřebních procesí účastnily miliony lidí: první den zhruba patnáct milionů v hlavním městě, další miliony pak v iráckém Nadžafu, se závěrečným pohřbem v Mašhadu. Souhrnná čísla mají přesáhnout pětatřicet milionů.
Nic srovnatelného historie nepamatuje, upozorňuje analýza. Dosavadní rekord v počtu účastníků pohřbu držel od roku 1989 pohřeb ajatolláha Chomejního. Lidé přitom vycházejí do ulic v černém a ve vedrech kolem padesáti stupňů Celsia, což vyvrací cynické západní tvrzení, že jde o vynucenou nebo zaplacenou účast. Írán by ostatně sotva zaplatil patnácti milionům lidí. Veřejnost je odhodlaná podpořit i tvrdá opatření vlády, která by dříve nepřicházela v úvahu.
Báb al-Mandab a globální trh s ropou
Uzavření průlivu Báb al-Mandab by dále přitlačilo Saúdskou Arábii. Jediným odbytištěm saúdské ropy by zůstala cesta Suezským průplavem do Středomoří. Zranitelné by přitom byly saúdské ropné a plynové terminály i potrubí u Rudého moře, které by se mohly stát cílem Húsíů. Zásah kteréhokoli z těchto uzlů by uvrhl Saúdskou Arábii, a tím i světovou ekonomiku, do vážných potíží.
Namísto úplné blokády Hormuzu se dá čekat spíše selektivní režim: Írán zadrží lodě vlastněné Západem nebo mířící do zemí spojených se Spojenými státy, zatímco plavidla směřující k partnerům, jako je Čína či Indie, propustí. Přes devadesát procent ropy z Perského zálivu dnes míří právě do Asie. Světový trh se navíc už od poloviny dubna nachází ve skutečném nedostatku ropy: řada zemí, například Japonsko, kryje výpadek čerpáním z vlastních rezerv, jenže ty se tenčí a na trhu není dost přebytků, které by je nahradily.
Stahování sil a nevynutitelná blokáda
Rozkaz ministra války Peta Hegsetha ke stažení amerických sil z regionu zřejmě stále platí. Bombardéry B-52 se z Británie vrátily do USA, stíhačky F-15 přeletěly z jordánské základny přes Anglii zpět domů. Předsunutá jednotka, jejímž úkolem bylo obsadit jeden z hluboko zakopaných cílů a odvézt z něj obohacený uran, se začíná stahovat: propočty ukázaly, že by přišla o většinu útočícího mužstva bez záruky úspěchu. Krizové akční týmy přešly z nepřetržitého provozu zpět na běžnou pracovní dobu. Jejich případná reaktivace by byla jasným signálem návratu k rozsáhlým bojovým operacím.
Znovuzavedení blokády přitom naráží na tvrdou realitu. Americké námořnictvo nemá dost lodí. Zastavit obchodní plavidlo znamená přidělit mu doprovod až do místa, kde bude náklad převzat. Pokud Írán vyšle padesát lodí, USA na to nemají kapacitu, ani kdyby do jednoho dějiště nasadily veškeré námořní síly. Írán navíc dál kontroluje Hormuzský průliv. Podle sledování lodní dopravy proplouvala všechna plavidla ranním průlivem koridorem schváleným Íránem, nikoli jižním ománským. Signál síly, který měl vyslat úder dvacet ku jedné, tak vyzněl naprázdno.
Konec strachu z Ameriky
Spojené státy připomínají zestárlého boxera, který se vrátil do ringu a prohrál. Celá americká vojenská doktrína stojí na představách dvacátého století: letadlové lodě, úderné skupiny, projekce síly kamkoli. Jenže Írán i Húsíové dnes disponují hypersonickými a protilodními střelami, proti nimž neexistuje spolehlivá obrana. Schopnost, která byla samozřejmá v osmdesátých a devadesátých letech, dnes chybí. Stejně tak nelze dnes v blízkosti Íránu shromáždit pozemní armádu tak, jako se to podařilo před invazí do Iráku v roce 2003, aniž by byla zničena.
V tomto světle působí prezidentovy hrozby, že USA během jediného dne zničí každý most v Íránu, vyřadí elektrárny a odsolovací zařízení nebo obsadí ropný ostrov Kharg, jako neznalost reálné logistiky. Kolik vojáků by obsazení ostrova vyžadovalo, jak je tam v úmorných vedrech dopravit, když lodě i letadla jsou zranitelné vůči dronům a balistickým střelám, a jak je pak zásobovat vodou, potravinami a municí, na to nikdo nemá odpověď. Kontrolu nad průlivem drží dál Teherán.
Rozbitá zbrojní výroba a cesta Íránu k bombě
Zásadním problémem je americká zbrojní logistika. Írán mezitím dál vyráběl pokročilejší balistické střely chráněné pod zemí a posiloval protivzdušnou obranu, protože počítal s návratem války. Spojené státy naopak nedokážou nahrazovat vlastní systémy: chybí vzácné zeminy pro nové střely Tomahawk i JASSM, vázne výroba systémů Patriot a nedaří se ani osazovat radary do přídí stíhaček F-35. Jediným rozumným východiskem by tak bylo vyjednané urovnání.
To je ovšem podle analýzy nyní mrtvé. Teherán dospěl k závěru, že s Washingtonem se nedá uzavřít dohoda, kterou by dodržel, což je pozice blízká ruskému postoji. Vysoký vojenský poradce nejvyššího vůdce Mohsen Rezaei uvedl, že pokud Trump znovu zaútočí, Írán je plně připraven, a že kroky protivníka v Hormuzském průlivu jsou pod záminkou obchodu ve skutečnosti vojenské. Odpůrcům jednání vzkázal, aby vydrželi, protože se prý ukáže, že dohodu poruší sama Amerika. Nejpravděpodobnějším závěrem je, že Írán bude usilovat o jaderné zařízení jako jedinou spolehlivou obranu, a že tento krok bude odrážet vůli íránské veřejnosti.
Helium, čipy a inflační šok
Jakmile Írán prohlásí memorandum za mrtvé, začne pravděpodobně okamžitě vybírat poplatky za průchod a zadržovat zboží, které Západ potřebuje. Nejde jen o ropu, zkapalněný zemní plyn či síru. Zvláštní kategorií je helium, jehož zhruba pětatřicet procent světové produkce pocházelo z Perského zálivu. Helium se získává z ložisek zkapalněného plynu, vyžaduje samostatné zpracování a na rozdíl od ropy je téměř nelze skladovat. Bez helia se ovšem neobejde výroba počítačových čipů, takže výpadek žene jejich ceny vzhůru a vytváří inflační šok pro celý svět.
Pokud Washington nezmění kurz a nedostojí závazkům z memoranda, hrozí, že se rozhoří celý region. Írán dosud nedal libanonskému Hizballáhu zelenou k obnovení útoků a ten zůstává v obranném režimu. Jakmile Teherán dohodu odepíše, může Hizballáh přejít znovu do ofenzívy a Izrael bude mít plné ruce práce.
Rudé vlajky na ukrajinské frontě
Blízký východ přitom není jediným ohniskem. V rozhovoru s ministrem zahraničí Markem Rubiem i s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským zaznělo, že hloubkové ukrajinské údery do ruského týlu mají Moskvu dotlačit k jednání. Prezident Trump otevřeně připustil, že jde o eskalaci, která ale prý může vést ke konci války. Podle analýzy má ovšem přesně opačný účinek. Rusko po třech letech přestalo šetřit ukrajinskou energetickou infrastrukturu a mluvčí Kremlu Peskov dal najevo, že vyjednané ukončení války není na stole a rozhodne se na bojišti.
Předkládaná čísla mají dokládat ruskou převahu v hlavních zdrojích ztrát, tedy v dělostřelectvu, dronech a klouzavých pumách, u nichž Ukrajina podle analýzy nemá protějšek. Západní tvrzení o ruských ztrátách označuje analýza za nekonzistentní. Rusko podle ní vede ofenzivní operace na šesti směrech a disponuje početnou zálohou, zatímco ukrajinská armáda vyčerpává zdroje a nemá aktivní zálohy k doplňování. Tato čísla je namístě brát jako součást předkládané perspektivy, nikoli jako nezávisle ověřená data.
Závěr
Obraz, který analýza skládá, je znepokojivý: americká eskalace vůči Íránu je hnaná skrytou ropnou krizí, opírá se o zastaralou vojenskou doktrínu a naráží na rozbitou zbrojní výrobu i na zemi, která se nebojí a drží kontrolu nad klíčovým průlivem. Hrozí, že tlak dotlačí Teherán k jaderné zbrani, rozhoří celý region a přes helium, čipy a ropu zasáhne světovou ekonomiku. Souběžná eskalace na Ukrajině rizika jen znásobuje.
