Americký prezident zvýšil tón vůči Teheránu a slíbil odvetu za každý útok na lodní dopravu v Hormuzském průlivu. Vojenská bilance ale podle bývalého analytika CIA Larryho Johnsona vypadá jinak, než jak ji podávají oficiální prohlášení: podzemní íránská infrastruktura zůstává nedotčená, americké základny v regionu se vyklízejí a klíčové kategorie přesně naváděné munice se blíží dnu.
Za každý zásah v Hormuzu jeden most nebo elektrárna
Prohlášení je jednoznačné: kdykoli Íránská islámská republika vystřelí na loď v Hormuzském průlivu — raketou, střelou, dronem nebo čímkoli jiným — Spojené státy zničí jeden most nebo jednu elektrárnu, případně i objekt v samotném hlavním městě. Že prezident hrozbu skutečně naplní, není sporné. Sporné je, jestli bude fungovat jako odstrašení.
Nebude. Naopak přidělá starosti státům Perského zálivu, protože Teherán dal najevo, že bude odpovídat symetricky a že si k odvetě vybere i země spojené se Spojenými státy — jejich mosty, elektrárny a v případě Kuvajtu odsolovací stanice. Že jde o víc než rétoriku, už Írán stihl předvést.
Údery, které míjejí to podstatné
Seznam zasažených lokalit je dlouhý — jedenáct měst během jediné noci. Chybí na něm ovšem horská pásma, kde stojí továrny na rakety a drony i odpalovací stanoviště. Důvod je prostý: zasáhnout je nelze. Jsou pod zemí a jejich úkryty jsou stavěné tak, aby přečkaly i jaderný výbuch.
Za volbou cílů stojí předpoklad, který se opakovaně nepotvrdil — že dostatečná ekonomická bolest a utrpení civilistů přiměje íránské obyvatelstvo svrhnout vlastní vládu. Údaje z průzkumů i obraz pětačtyřiceti milionů lidí v ulicích při pietních shromážděních ukazují pravý opak: obyvatelstvo se za islámskou republiku staví. Část toho, co velitelství pouští jako záběry úspěšných zásahů, navíc podle expertních posudků nemusí být nic víc než návnady a zbořeniště bez vojenské hodnoty.
Zničené radary a ustupující základny
Chybí srovnání z druhé strany. Za pět měsíců zničil Írán přes dvacet radarů a systémů satelitní komunikace. Výsledkem je, že americké síly v regionu prakticky osleply. Zatímco dřív dokázaly zachytit start rakety okamžitě a měly třicet až čtyřicet minut varování, dnes jsou to minuty dvě — a v případě úderu na jordánskou základnu Muwaffaq Salti šlo o varování na poslední chvíli. Zahynuli tam nejméně tři lidé; jednoho z nich se podařilo identifikovat až podle nalezených ostatků.
Přesnost íránského plánování napovídá, že se na výběru cílů a bojovém plánu podíleli ruští nebo čínští partneři. Následek je viditelný na mapě: Spojené státy vyklidily leteckou základnu King Faisal poblíž jordánských hranic, uzavřely Muwaffaq Salti, prakticky opustily velitelství páté flotily v Bahrajnu i několik pozemních základen v Kuvajtu. Ve čtrnáctibodovém plánu ze sedmého dubna přitom Írán žádal stažení amerických sil z Blízkého východu. Teď si ho vynucuje sám.
Sestřelené Reapery a obrana, která nebrání
Odpaly z podzemí a z jeskyní se hledají mimořádně obtížně. Dřív nad územím létaly drony MQ-9 Reaper, které start zaznamenaly a umožnily okamžitou palbu na odhalené stanoviště. Írán jich ale sestřelil přes třicet — a jeden takový stroj stojí třicet až pětatřicet milionů dolarů jen za drak, s optikou, zbraňovým a komunikačním modulem se cena šplhá k pětašedesáti milionům. Náhradní kusy nejsou; nevyrábějí se po tisících jako džípy za druhé světové války.
Ještě nákladnějším příkladem je MQ-4C Triton za čtvrt miliardy dolarů za kus. Vyrobené jsou čtyři, jeden je sestřelený a další byl z Jordánska stažen do bezpečí na Sicílii — zbraňový systém, který se nesmí použít, protože by mohl být zničen, ale žádnou zbraní ve skutečnosti není. Nad tím vším visí účinnost střel PAC-3: podle rozborů zveřejněných dřív méně než deset procent. Základny jsou tedy obklopené protivzdušnou obranou, která nebrání, a namísto úspěchu se z nich evakuují vojáci. To se v odborné hantýrce nazývá ústup.
Pickaxe Mountain a osud těch, kdo přinesou nepříjemná data
V Senátu zaznělo, na čem záleží: dokážou Spojené státy zničit to, co je pod horou Pickaxe Mountain? Odpověď se schovala za utajení a ujištění, že nejmocnější armáda světa dosáhne na cokoli na této planetě. Věcná odpověď zní ne. Komplex byl stavěný přesně pro tyto případy — má tlumicí vrstvy a konstrukci počítající s tlakovou vlnou, jak popsali ti, kdo objekt viděli zblízka. Rozbít lze horninu nad ním, ne obsah pod ním.
Jediným prostředkem, který by na to stačil, je jaderná zbraň. Spojené státy by se tak podruhé staly jedinou zemí, která ji použila v boji, a Moskva ani Peking by to nečetly jinak než jako eskalaci, na niž musejí odpovědět vlastními jadernými úvahami. Přitom loni v červnu zaznělo z Washingtonu, že íránské kapacity byly zlikvidovány a že jejich obnova zabere roky. Teď se má věřit, že je Írán obnovil za necelý rok.
Kdo na rozpor upozornil, doplatil na to. Zpravodajská analýza Defense Intelligence Agency zpochybnila tvrzení o úplném zničení a konstatovala, že objekt zůstal celý — šéf agentury o funkci přišel. Podle zpráv amerických deníků se stejný vzorec opakuje uvnitř Pentagonu: kdo přinese nepohodlná fakta, končí. Výsledkem je, že mlčí všichni a rozhodovací vrchol se dozvídá jen to, co chce slyšet.
Hormuz otevřený jen v tiskové zprávě
Velitelství vydalo prohlášení, že navzdory íránské agresi zůstává Hormuzský průliv otevřený komerční lodní dopravě. Reportáž ekonomické stanice ale mluví o zhruba třinácti průjezdech denně, tedy asi desetině předválečného provozu, a většina z nich jde po trase odsouhlasené íránskou stranou. Otevřený tedy není. Prohlášení odpovídá tomu, co chce slyšet Bílý dům.
Realita si nakonec cestu najde. Připomíná to scénu z filmu o chilském prezidentovi Salvadoru Allendem, který v okamžiku převratu žádá, ať se lidé shromáždí a přinesou zbraně — a dozví se, že zbraně jim předtím sám nechal sebrat.
Docházející munice a čínský monopol
Zásoby střel PAC-3 se udávají v tisících. Realističtější odhad zní kolem čtyř stovek kusů celosvětově — a vzhledem k jejich účinnosti na tom stejně tolik nesejde. Podobně jsou na tom systémy THAAD i přesná palba PrSM, jediná munice raketometů, která dosáhne hlouběji na íránské území. Docházejí ATACMS, docházejí tomahawky, docházejí střely JASSM odpalované z letounů F-35. Nejde o jednu kategorii, ale zhruba o devět až deset kategorií přesně naváděné munice s kriticky nízkými zásobami.
Doplnit je nelze rychle. Grafy dodacích lhůt se počítají v měsících a u některých typů se ani při maximálním úsilí nevejdou pod dva roky. A na výrobu jsou potřeba vzácné zeminy a z nich vyráběné magnety pro naváděcí systémy. Čína, která ovládá kolem jedenadevadesáti procent rafinace těchto surovin, dala najevo, že na vojenskou produkci je dodávat nebude.
Aritmetika u tomahawků je názorná. Celkový počet se odhaduje na dva tisíce kusů. Ty se ale musí rozdělit mezi velitelství pro Blízký východ, tichomořské velitelství připravované na střet s Čínou a evropské velitelství mířené proti Rusku — tedy zhruba osm set na každé. Za první čtyři týdny operace jich bylo v regionu vystřeláno osm set padesát. Alternativa neexistuje: jiná přesně naváděná munice v arzenálu prostě není.
Kořen problému leží v akvizičním systému, který se odtrhl od strategické reality a nepočítal s opotřebovávací válkou. Zatímco na jiných bojištích vznikají drony za deset až třicet tisíc dolarů, americká odpověď stála čtvrt miliardy za kus.
Bojově neefektivní Írán před senátním výborem
Senátoři vytáhli archiv. Ve druhém týdnu konfliktu zaznělo z úst ministra války Peta Hegsetha, že íránská armáda byla zničena a učiněna bojově neefektivní. Třetí den války bylo cílem zničit raketovou hrozbu, pátý den zlikvidovat íránské rakety a drony — a před čtyřmi měsíci padlo prohlášení o vítězství se všemi splněnými cíli. Otázka zněla, zda tedy byly splněny.
Obrana ministra spočívala v tom, že nikdo nikdy netvrdil, že zmizí každá jednotlivá raketa; bojová neefektivita prý znamená neschopnost vytáhnout rakety z podzemních objektů a odpálit je. Tato definice ovšem naráží na noční realitu, protože ve velkém měřítku Írán odpalovat dokáže — a dělá to.
Skutečný stav íránských zásob balistických raket nikdo přesně nezná, protože se vyrábějí, skladují i odpalují pod zemí a průhled do podzemí nikdo nemá. Objevují se navíc zprávy, že Čína dodala Íránu další rakety, mimo jiné protilodní — pro Peking je bojové nasazení proti americkým protiopatřením cennější než jakákoli zkušební střelnice. Během prvních tří týdnů války, která začala osmadvacátého února, navíc Írán nasadil nafukovací odpalovací zařízení jako návnady a americké údery mířily na maketu z plastu a dřeva.
Jaderné obohacování pro Saúdskou Arábii
Do téhle situace přišlo prezidentovo prohlášení, že Saúdské Arábii povolí zpracování a obohacování jaderného paliva. Prakticky vzato je to obtížně proveditelné: Spojené státy nepostavily jaderný reaktor padesát let a nemají personál, který by výstavbu vedl. Umějí to Rusko, Francie a stále aktivněji Čína. Jediná fungující jaderná elektrárna v celém Perském zálivu stojí ve Spojených arabských emirátech, v Saúdské Arábii žádná. A uran by stejně musel přijít z Ruska.
Ještě podstatnější je logický rozpor. Válka se vede kvůli tomu, aby Írán neměl obohacovací kapacity — přestože mu je Smlouva o nešíření jaderných zbraní přiznává — a současně se totéž slibuje jinému státu regionu. Ve Washingtonu dvojí standard nikoho netrápí, okolní svět si ho ale všímá. Naplnění slibu by navíc zabralo minimálně pět let, což je v současné dynamice věčnost.
Vytlačování Spojených států z Perského zálivu
Podstatnější než jednotlivé údery je posun, který se odehrává v zákulisí: Spojené státy jsou z Perského zálivu vytlačovány. Regionálním partnerům se roky slibovala ochrana výměnou za spojenectví — a teď schytávají zásahy jeden za druhým.
Spojené arabské emiráty, dlouhodobě nejvíce proizraelsky orientovaná země regionu, posílají peníze do Íránu a nepovolují starty amerických letounů ze svých základen. Katar se kvůli přítomnosti základny Al Udeid útokům nevyhnul a základna se podle dostupných informací mění v pusté místo. Bezpečnostní záruka, kterou Washington nabízel jako hlavní devizu, přestala platit — a s ní mizí i důvod, proč americkou přítomnost hostit.
Ukrajina: odvolaný velitel a vyměněný ministr obrany
Druhé bojiště přineslo v Senátu vlastní scénu: na dotaz, kdo má v rusko-ukrajinské válce zvítězit, zaznělo od nejvyššího vojenského představitele přání ukrajinského vítězství a konstatování, že Rusko přítelem není. Zapadá to do rámce, v němž se americký národní zájem definuje bez ohledu na věcné souvislosti — tedy i bez ohledu na to, že Rusko je největším světovým dodavatelem dusíku pro výrobu hnojiv a dodavatelem zpracovaného uranu pro americké jaderné elektrárny.
Na ukrajinské straně mezitím padly další hlavy. Za necelý rok se potřetí měnilo vedení ministerstva obrany a Volodymyr Zelenskyj odvolal vrchního velitele Syrského. Pozadí tvoří spor o zdroje: ministr obrany Fedorov, muž kolem pětatřiceti let bez vojenské zkušenosti, prosazoval přesun prostředků do výroby dronů, na které byla navázaná řada zájmů, zatímco Syrskyj upozorňoval, že chybějí lidé a prostředky na frontě, kam se navíc posílají mobilizovaní bez výcviku.
Zelenskyj se nejprve postavil na stranu velitele a Fedorova odvolal. Protože byl ale mezi veřejností i mezi evropskými partnery populární, přišly protesty — a tak nakonec odvolal Syrského a nahradil ho člověkem, na kterého ruská strana vydala obvinění z válečných zločinů. Pro srovnání: na ruské straně sedí náčelník generálního štábu Gerasimov na svém místě bez otřesů poslední tři roky.
Blokáda Oděsy a tlak na celé frontě
Ukrajinská strana změnila taktiku ve vzduchu a míří na cíle s menším krytím protivzdušnou obranou. V Krasnodaru byl zasažen další sklad zásilkové společnosti Wildberries; snímky vypadají působivě a firmám menší a střední velikosti v Rusku působí reálné potíže. Rusko totiž prioritizovalo obranu vojenských objektů a běžná logistická centra nechalo odkrytá. Zpožděná zásilka ale není totéž co zničená výrobní linka na drony nebo dělostřeleckou munici.
Na druhé straně míří ruské údery na průmyslové podniky v Kyjevě, přičemž každá další noc bývá označena za dosud největší raketový úder. Souběžně s tím je uzavřená Oděsa: každá loď, která se k přístavu blíží nebo v něm nakládá, je zasažena. Totéž platí pro Mykolajiv. Ukrajina je tak odříznutá od zásobování přes Černé moře a vše musí jít po zemi — jenže za poslední dva měsíce zničila ruská strana dvě stě lokomotiv, takže se hroutí i železnice.
Na zemi probíhají obchvatné operace u Sum a Charkova na severu, kolem Kramatorsku a Slavjansku v Doněcké oblasti vzniká kotel a ruské jednotky se přiblížily k okraji Záporoží, největšího zbývajícího průmyslového města v ukrajinských rukou. Postupuje se i u Dnipra. Obraz Ruska na ústupu a hroutící se ruské ekonomiky, který se na Západě šířil, tomu neodpovídá.
Britsko-německá raketa a očekávaná reakce Kremlu
Podle textu, který přinesl kyjevský list Kyiv Post s odvoláním na britské zdroje, vyvíjejí Británie a Německo novou raketu dlouhého doletu schopnou zasáhnout cíle až dva tisíce kilometrů uvnitř Ruska. Utajovaný program hlubokého přesného úderu se stal vlajkovou lodí rychle se rozšiřující bezpečnostní spolupráce mezi Londýnem a Berlínem, s Ruskem jako výslovným cílem. Termín se přitom uvádí až rok 2034.
Očekávaná reakce Moskvy je přímočará: zasáhnout výrobní kapacity dřív, než se rozběhnou. Kreml dal ostatně už dřív najevo, jak situaci čte — z jeho strany opakovaně zaznělo, že speciální vojenská operace skončila a že jde o válku s NATO. Program navíc naráží na stejnou překážku jako americká výroba: naváděcí systém rakety s doletem dva tisíce kilometrů potřebuje magnety ze vzácných zemin, jejichž dodávky kontroluje Čína.
Obraz Ruska, který na Západě chybí
Rusko umí řadu věcí, ale vlastní informační politiku zvládá mizerně — své úspěchy neumí sdělit a pozitivní obraz o sobě nedokáže vytvořit. Na Západě proto přetrvává představa komunistického a autoritářského státu bez svobody projevu, kde končí každý kritik ve vězení.
Zkušenost z opakovaných cest do Ruska od roku 2023, a to nejen do Moskvy a Petrohradu, tomu neodpovídá: hluboce věřící a rodinně orientovaná společnost, čisté ulice a nízká kriminalita. Podobně to popisují američtí expati, kteří tam žijí. A především — nikdo tam neplánuje ovládnutí světa; armáda se budovala jako reakce na válku, kterou z ruského pohledu prosadilo a podpořilo NATO. Od roku 2000 směřovaly ruské zdroje především do ekonomiky a společnosti.
Závěr
Obraz, který skládá tato analýza, není o vítězství ani o prohře v jednotlivých bitvách. Je o systému, který si neumí přiznat vlastní stav: nedosažitelné cíle, prázdnící se sklady munice, vyklizené základny, oficiální prohlášení v rozporu s daty a personální postihy za nepohodlné závěry. K tomu se přidává surovinová závislost na zemi, která je definována jako protivník.
Rámec je přitom starší než tento konflikt. Po rozpadu Sovětského svazu se očekávala mírová dividenda, místo ní přišlo hledání nového nepřítele — v roce 1990 se jím stal Saddám Husajn, se kterým Washington do té doby léta spolupracoval a jehož invazi se ani nezkusilo řešit diplomaticky. Otázka, proč je vždycky první odpovědí vojenská akce a ne jednání, zůstává bez odpovědi. Zúčtování zřejmě přijde až s natolik katastrofálním koncem výpravy do Perského zálivu, že už ho nepůjde přehlédnout.
