Kdo sleduje jen západní mainstreamová média a vyjádření představitelů administrativy, může nabýt dojmu, že válku s Íránem Spojené státy prakticky vyhrály a rozdrobená íránská strana se dřív nebo později podvolí. Pohled ze země je ale jiný. Novinář a geopolitický analytik Patrick Henningsen, zakladatel serveru 21st Century Wire a moderátor pořadu Sunday Wire, se právě vrátil z Íránu a přináší čtení situace, které se s tímto optimismem rozchází: podle něj je americká pozice v Perském zálivu paradoxně slabá a bez vyjednaného řešení bude jen slábnout.
Íránské vedení nemá o Spojených státech žádné iluze
Henningsen popisuje, že měl možnost zúčastnit se konference v poutním městě Mašhad, na kterou byli připuštěni jen íránští a zahraniční novináři. Jednání vedl podle něj Ibráhím Azízí, předseda parlamentního výboru pro národní bezpečnost a zahraniční politiku Íránu. Jedna věc prý zazněla naprosto jasně a lze ji brát jako konsenzus na vládní úrovni: „Nemáme nulové, opakuji nulové očekávání, že Spojené státy někdy splní nebo vůbec dokážou splnit jakýkoli ze svých závazků v jakékoli dohodě."
Íránci podle Henningsena nejsou naivní a nedělají si iluze o divadle kolem vyjednávání. Přesně vědí, co Washington dělá, i když to podle něj neví velká část Američanů.
Inscenované provokace a boj o úžinu Hormuz
Podstatou americké strategie je podle Henningsena vytváření inscenovaných provokací: přimět lodní dopravu, aby se vydala mimo schválené trasy v Perském zálivu, a získat tak záminku k vojenské eskalaci. Cílem úderů na ostrovy, radarové stanice a infrastrukturu podél úžiny Hormuz i jižních měst je prý postupně, v horizontu měsíců, oslabit schopnost Íránu úžinu fyzicky spravovat a kontrolovat — protože právě to je největší íránská páka ve všech jednáních.
Do memoranda o porozumění podle něj Spojené státy vstoupily jako do léčky, aby získaly tři až čtyři měsíce na přezbrojení. Proto samy podkopaly jednotlivé body dohody. Íránská debata tak podle Henningsena vypadá úplně jinak než ta americká.
Raketové základny a posílení tvrdé linie
Íránské raketové základny podle Henningsena znemožňují Spojeným státům jakoukoli pozemní operaci — dokážou ostřelovat případné zakotvené americké pozice v Perském zálivu. USA sice mohou Íráncům komplikovat fyzickou správu úžiny, ale hlavním efektem je něco jiného: posilují argument tvrdé linie, že s Amerikou se nedá vyjednávat v dobré víře a že jí jde o úplné zničení Íránu.
Tím, že se vyhýbají skutečné diplomacii, prý Spojené státy od února fakticky zlikvidovaly v Íránu jakoukoli opozici vůči vládě a nejvyššímu vůdci. Henningsen zastává cynický výklad: administrativa nemá v úmyslu žádná smysluplná jednání a nabízí jen podřízení se americké vůli.
Vleklá válka v režimu šedesátidenního prodlužování
Podle Henningsena Bílý dům každých šedesát dní posílá Kongresu dopis, kterým prodlužuje nevyhlášenou válku, respektive vojenské operace proti Íránu, aniž by musel projít Kongresem — přes War Powers Act. Poslední takový dopis prý odešel v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Trumpova administrativa je podle něj přesvědčena, že takto povede válku dál, i kdyby měla nízkou intenzitu.
Henningsen to nepovažuje za strategii, ale za pouhou taktiku. Očekává, že USA budou dál ničit radary a infrastrukturu, aby po čtyřech pěti měsících — někdy kolem září, října či listopadu — mohly prohlásit, že Írán není schopen dostát svým závazkům, protože byl rozbombardován. Washington podle něj nemůže z regionu odejít ani opustit Izrael, takže zvolí vleklý nízkointenzivní konflikt, dokud se nepřezbrojí.
Ekonomická cena a strategická ropná rezerva na dně
Tady naráží celá kalkulace na tvrdou ekonomickou realitu. Nejde o Afghánistán ani Irák, kde se dalo pokračovat roky bez ohledu na okolní svět. Strategická ropná rezerva Spojených států je podle dat, na která Henningsen odkazuje, na nejnižší úrovni od roku 1983. Buď bude klesat dál, nebo USA přestanou rezervu čerpat — čímž se sníží globální nabídka a cena ropy poroste.
Ekonomicky to podle Henningsena vyrovnat nelze: čeká bolest na čerpacích stanicích a inflační tlak pro USA i světovou ekonomiku. A na rozdíl od dřívějších válek tahle způsobí hospodářské problémy už během léta.
Komu válka prospívá a ojedinělý odpor v Senátu
Otázka zní, odkud tlak na pokračování konfliktu pramení, když z něj Spojené státy jako celek nic pozitivního nemají. Henningsen vidí zisk u úzkého Trumpova okruhu a na Wall Street — přes opce a sázky na akcie a ropné futures. Hlavní tlak ale klade na izraelskou lobby a její prostředníky ve Washingtonu, kteří podle něj vyčítají Trumpovi každé polevení a nedbají na to, kolik to Američany bude stát.
Přesto se objevil náznak politického odporu, jaký Henningsen podle svých slov dřív neviděl: Senát tento týden shodil obranný rozpočet (NDAA) v hodnotě 1,15 bilionu dolarů. Vedli to prý senátoři Bernie Sanders a Chris Van Hollen. Nečeká, že tím věc končí, ale bere to jako signál, že ve Washingtonu možná není ohledně této války plný konsenzus. Naději nevidí v Bílém domě, ale právě v tomto tlaku odjinud.
Generálové a „válka pro naše vnuky"
Rétorika penzionovaných generálů je pro Henningsena ukázkou toho, že Washington neumí vysvětlit, proč vlastně v regionu je. Generál Jack Keane i generál Keith Kellogg označili údery za dobrý nápad, k tématu se vrátil i generál Wes Clark. Kellogg podle Henningsena zašel dál a tvrdil, že USA mají vojenskou kapacitu udržet úžinu Hormuz otevřenou a že jde o „válku pro americké vnuky", případně pro jejich bohatství.
Henningsen to považuje za prázdné vlastenecké fráze. Připomíná, že ani během let v Iráku a Afghánistánu se Amerika nikdy poctivě nezeptala, proč tam vlastně je — a stejný deficit vidí i teď. Placení komentátoři z televizních studií podle něj nedokážou vysvětlit skutečný důvod.
Realita v úžině: neíránská doprava zmizela
Kellogg mluvil o tom, že USA dokážou úžinu udržet otevřenou — což předpokládá, že otevřená je. Podle údajů obchodní publikace Lloyd's List, na které Henningsen a moderátor odkazují, ale neíránská lodní doprava z úžiny prakticky zmizela. To se rozchází s opakovaným tvrzením prezidenta Trumpa i s oficiálními prohlášeními centrálního velení, že úžina je otevřená a ropa proudí.
Henningsen připomíná, že USA přestaly po čtyřiceti dnech a nocích bombardování právě proto, že úžinu silou otevřít nedokázaly. Ptá se tedy, na základě čeho tvrdí, že ji udrží nebo znovu otevřou.
Admirál Cooper a rozpor s příměřím
Prohlášení amerických velitelů jsou podle Henningsena odtržená od reality. Admirál Cooper argumentuje, že americká bojová síla roste, íránská klesá, že USA zasáhly přes 5 500 cílů uvnitř Íránu včetně více než šedesáti lodí a že vyřadily celou jednu třídu íránských válečných plavidel. Íránské raketové a dronové útoky prý od prvních čtyřiadvaceti hodin kampaně dramaticky opadly.
Henningsen i moderátor namítají, že prudký pokles z prvních hodin je statistický trik — po počátečním masivním úderu přešla íránská strana na setrvalou palbu. A hlavně: pokud se americké schopnosti zlepšují a íránské slábnou, proč tehdy USA přistoupily na příměří a proč úžinu dodnes nepřevzaly zpět?
Spojené státy už nejsou v zálivu supervelmocí
Odpověď zní podle Henningsena jednoduše: Spojené státy už v Perském zálivu nejsou supervelmocí. Opustily řadu základen a jejich vojenská stopa je zlomkem dřívějšího stavu. I kdyby všechna Cooperova čísla platila, klíčová otázka je, kde bude americká pozice za rok. Podle Henningsena stále slabší — jde prý o nevratné „tektonické" posuny v geopolitice regionu, které nic nezvrátí.
Projekce síly v západní Asii bude Ameriku stát čím dál víc v době, kdy je stále zadluženější. Nejúspornější variantou je proto podle Henningsena vyjednané urovnání a ústup od této taktiky — jinak přijdou jen další ztráty a region se bude víc obracet proti Americe a Izraeli.
Rozporná prohlášení centrálního velení o lodích
Když stát říká věci, které jsou zjevně nepravdivé a lidé to vidí na vlastní oči, podkopává to důvěru ve všechno ostatní. Henningsen a moderátor upozorňují na dvě prohlášení centrálního velení z jednoho dne. V jednom se USA pochlubily, že vyřadily komerční plavidlo mířící k ostrovu Kharg — přitom podle mapy nešlo o pokus prorazit americkou blokádu, loď plula v mezinárodních vodách ke svému přístavu. O několik hodin později totéž velení uvedlo, že udeřilo na íránská velitelská centra, aby „chránilo nevinné civilní plavidla" v úžině Hormuz.
Na jedné straně se tedy USA veřejně přiznají k útoku na civilní loď, na druhé straně obviní Írán z přesně téhož. Takto křiklavý rozpor podle Henningsena vede zbytek světa k závěru, že Spojené státy jsou rizikový hráč, který nemá právo řídit provoz v úžině ani provozovat blokádu.
Írán má podle mezinárodního práva právo úžinu spravovat
Právně vzato mezi teritoriálními vodami Íránu a Ománu není podle Henningsena prostor pro mezinárodní vody. Írán, na který zaútočily USA a Izrael, je proto plně v právu spravovat tuto vodní cestu podle svého uvážení, protože je ve válce. Kdo zahájí válku, nemůže si pak stěžovat na její důsledky a odvetu.
Henningsen dodává, že vedení chybí — místo řešení podstaty se viceprezident JD Vance podle něj věnuje kampani na rok 2028 a prezident na sociálních sítích mluví například o dvacetiprocentní globální dani na veškerý obchodní provoz Perským zálivem.
Stephen Miller: kapitulace místo diplomacie
Postoj Bílého domu ilustruje podle Henningsena Stephen Miller. Ten tvrdí, že v íránské vládě jsou lidé zoufale toužící po dohodě, že Írán porušil dohodu útoky na lodní dopravu a že za to zaplatí „pekelnou cenu". Henningsen upozorňuje na obrácenou logiku: útok na civilní plavidlo veřejně provedly samy USA a ze svých závazků z memoranda — uvolnění zmrazených prostředků, fond na obnovu ve výši 300 miliard dolarů — nesplnily prakticky nic.
Miller podle Henningsena nehledá dohodu, ale kapitulaci: režim má být „tak či onak" — bombardováním, blokádou, ekonomickým uškrcením či globálním tlakem — přinucen změnit chování. Henningsen zpochybňuje i Millerovu kvalifikaci pro citlivou zahraniční politiku a jeho obraz Íránu označuje za karikaturu odtrženou od reality. Nevěří ani tomu, že by arabské státy zálivu zachránily americkou ekonomiku bilionovými investicemi — chytré peníze podle něj míří do rozvíjejících se trhů, ne do USA.
JD Vance a karikatura Íránu
Za projev zoufalství a odvádění pozornosti považuje Henningsen i vystoupení viceprezidenta JD Vance. Ten prý líčí Írán jako zemi rozpolcenou mezi „šílence" věřící v návrat dvanáctého imáma a „pragmatiky". Podle Henningsena je to zkreslení: mezi jednotlivými domnělými znepřátelenými frakcemi žádný takový předěl není, všichni v každé vyjednávací pozici jsou praktikující ší'itští muslimové. Vadí mu i to, že Vance mluví o „Peršanech" — země se jmenuje Íránská islámská republika.
Vance podle Henningsena kryje Trumpa jen do doby, než se mu to bude politicky hodit. Zásadní ale je, že v celém současném uspořádání administrativy nevidí nikoho, kdo by dokázal projevit skutečné vedení — vyjádření z Íránu, z Ruska i z arabských států zálivu podle něj působí rozvážněji než Washington.
Írán nekapituluje: sedmačtyřicet let sankcí a náboženský rozměr
Na závěrečnou otázku, zda íránská společnost vůbec dovolí své vládě takovou kapitulaci uzavřít, odpovídá Henningsen jednoznačně: ne. Írán podle něj neustoupí, veřejně to opakovaně dal najevo. Přežil sedmačtyřicet let sankcí, cílených atentátů a útoků na měnu — sotva se teď vzdá, když má podle Henningsena geopoliticky navrch. „Judo" manévr, který Írán od 28. února předvedl, označuje za pozoruhodný: podařilo se mu obrátit páku proti konvenčně silnějším protivníkům.
Roli podle něj hraje i náboženský rozměr, který je zakotven v samotném uspořádání íránské politiky a který podle Henningsena vede k ochotě přinášet velké osobní i národní oběti. Právě proto Írán podle jeho čtení pod tvrdými sankcemi a útoky nejen obstál, ale páku dokázal obrátit ve svůj prospěch.
Závěr
Henningsenovo poselství je konzistentní: ať už si Washington spin nastaví jakkoli, ropu nelze vytisknout ani vyrobit ze vzduchu, a pokud ji nedostane z Perského zálivu, dřív nebo později se rétorika střetne s realitou. Bez vyjednaného řešení míří podle něj Spojené státy do vážných hospodářských i geopolitických potíží — a protistrana, přesvědčená vydržet, se k žádné kapitulaci chystat nebude.
