Americká válka s Íránem se vzpírá běžnému vysvětlení: mír, válka, mír, válka. Smysl dostane teprve tehdy, když se na ni člověk podívá jako na vytyčování nových hranic geopolitického uspořádání světa — a jako na obchod, na kterém se dá vydělat, pokud víte, co přijde za deset minut.
Válka se vrátila mezi běžné nástroje politiky
Budoucí hranice světa se dnes dají číst z toho, kam dosáhnou embarga a celní války. Podle toho se rýsují regiony přizpůsobené, podřízené a vzdorující. Svět se tím dělí úplně jinak než za studené války nebo v době americké hegemonie.
Útok na Írán má ještě jeden důsledek, který se v evropské debatě neříká nahlas: válka byla znovu normalizována jako nástroj politiky. Od té chvíle se nedá stejným metrem měřit ani válka na Ukrajině. Je absurdní, aby ruští fotbalisté nesměli na mistrovství světa kvůli válce, zatímco se šampionát odehrává v zemi, která sama vede vojenskou intervenci. A druhá zvláštnost: ceny ropy vyskočily tak, že to pomáhá právě Rusku.
Rezervy došly, volby se blíží
Do problému se dostává zbytek světa včetně Spojených států. Washington dosud držel světovou cenu ropy na přijatelné úrovni tím, že na trh uvolňoval část svých ropných rezerv. To už nejde. Pokud válka potrvá, cena poletí nahoru — a to v době, kdy se v Americe blíží volby.
Amerika sice těží nejvíc ropy a plynu na světě, jenže ceny u benzinových pump se neodvozují od nákladů domácí těžby, nýbrž od cen světových. Právě tady se past zavírá.
Kdo ví o deset minut dřív, vydělá miliardy
Když víte o deset minut dopředu, že zazní zítra válčím nebo zítra uzavřu mír, skáčou vám podle toho ceny akcií a vy podle toho nakupujete či prodáváte. Pohybujeme se v miliardách dolarů.
Rozdíl proti minulosti není v samotné krizi, ale v rychlosti informace. Když v roce 1973 vypuklo arabské ropné embargo, museli jste se to dozvědět telefonem z agentury a počkat, až otevře banka — byli jste vždycky o krok za událostí. Dnes je pohyb trhů v reálném čase: co se dozvíte v New Yorku, prodáte v Hongkongu nebo nakoupíte v Tokiu.
Co v křivce ceny ropy zanechaly krize
Křivka světových cen ropy z dat americké vládní energetické agentury je čitelná jen zčásti a je potřeba brát ji s rezervou — pohybuje se v aktuálních, ne konstantních dolarech. Velká recese podvázala výrobu, s ní klesla potřeba ropy i cena; propad se zastavil, až když OPEC omezil těžbu a trh se zklidnil. Pandemie působila stejným směrem: ekonomika dolů, spotřeba energií dolů, cena dolů. Válka na Ukrajině a konflikt v Perském zálivu naopak posílají cenu vzhůru.
Úžiny, kterými protéká světová ropa
Druhý obrázek téhož zdroje ukazuje, kolik milionů barelů denně projde jednotlivými úžinami. Hormuzským průlivem jich je jednadvacet, Malackým průlivem o něco víc, protože se do něj sbíhá i to, co obepluje mys Dobré naděje nebo projde Suezským průplavem. To jsou ožehavá místa světové ekonomiky — a Malacký průliv je zároveň hrdlo, které může sevřít americká flotila.
Naleziště a trasy: Venezuela, Irák, Sýrie
Trumpova politika dává v tomto světle jednoduchý smysl: obsadit ropná naleziště a ovládnout trasy, kudy se vozí ropa a plyn. Vzorec je čitelný na Venezuele, kde po svržení tamního prezidenta míří obchod s ropou zpět pod americký vliv, i na Iráku, který dnes jako takzvaně osvobozená země smí obchodovat jen přes americké banky.
Na otázku, proč Spojené státy okupují ropná pole v Sýrii, padla už za prvního Trumpova volebního období na tiskové konferenci odpověď v tom smyslu, že ropu má prostě rád. Vejde se do ní celé jeho pojetí mezinárodního práva: podřídil je vlastním choutkám a zčásti právu vnitrostátnímu, a tím ho fakticky ničí.
Nové ropovody a plyn ve východním Středomoří
Že Hormuzem protéká tolik ropy, je dáno historicky — ropovody ze Saúdské Arábie ústí právě tam. Potrubí mířící opačným směrem, do Středomoří, je málo, a teprve teď se začíná stavět. Jedna z tras měla vést přes Sýrii; občanská válka ji zablokovala a dnes se projekt obnovuje.
Klid to nepřinese. Ukrajinské útoky na terminály na ruském pobřeží Černého moře, kudy proudí i kazašská ropa, ukazují, že se do Středozemního moře mnoho nedostane. A v moři mezi Kyprem, Tureckem a Izraelem leží obrovské pole, kde se dá těžit plyn. Jestliže se válka stala samozřejmou součástí řešení sporů, je ozbrojený konflikt o tohle naleziště v nedaleké budoucnosti reálná možnost.
Amerika není v klidu, Evropa je na tom hůř
Zdání, že Amerika sedí mimo hru, klame. Benzin na amerických ulicích zdražuje spolu se světovými cenami. Kdyby se od nich odstřihla, byla by naprosto v klidu — domácí těžba je při současné ceně rentabilní a levnější než trh. Proč to neudělá, zůstává hádankou, do níž nejspíš mluví zájem ropných firem.
Pro Evropany je Hormuz nepříjemný o řád víc. Po odstřižení od ruské ropy a plynu nemáme vůči Blízkému východu a Středomoří alternativu — kromě Američanů, kteří prodávají za světovou cenu. Chybějící ruské suroviny se promítají do konkurenceschopnosti celého kontinentu a naději na obrat nese až výměna generace politiků v Londýně, Paříži, Berlíně a poté v Bruselu.
Čína míří k energetické soběstačnosti
Čína staví plynovody a ropovody z Pákistánu, aby obešla Malacký průliv, a hlavně směřuje k energetické soběstačnosti po všech stránkách. Loni spustila tolik nových energetických zdrojů — jaderných, plynových, solárních i větrných — že jejich součet v kilowatthodinách odpovídá celkové výrobě energie v Rusku.
Právě tady se ty nové hranice vytyčují. Struktury, výkyvy a hranice, které dnes staví Trump, jsou pro budoucnost nepoužitelné a další prezident je neuhraje. Pár lidí si na nich mezitím vydělá.
Vnitřní trh rozhoduje o geopolitické váze
Čínská média o své zemi důsledně mluví jako o druhé největší ekonomice světa, přestože podle parity kupní síly je první. Hraje si na dvojku. Zásadní výhodou proti Rusku je velikost vnitřního trhu: aby byl stát v dnešním světě svébytným geopolitickým hráčem, potřebuje zhruba tři sta milionů obyvatel. To je dvakrát víc, než má Rusko, zatímco Čína má miliardu čtyři sta milionů.
Ilustrace z výzbroje: současné ruské stíhačky jsou srovnatelné s F-35, jenže Rusko je vyrábí prakticky kusově vedle americké sériové výroby. Nový dopravní letoun, který v Rusku právě vzlétl, narazí na stejný strop — kolik se ho prodá ve srovnání s Boeingem? Čína naopak umí výpadek zahraničního obchodu vykompenzovat domácí poptávkou. Když v roce 2008 propukla globální krize, pustila se do stavby rychlodrah; dnes jich má padesát tisíc kilometrů.
Levná energie, patenty a konec mýtu o kopírování
Proč čínská auta drtí evropský trh? Levnější energie, levnější pracovní síla, vyšší pracovní výkonnost a obrovské investice do inovací. Počty patentů, které dnes vytvoří čínští inženýři a vědci, odpovídají součtu patentů evropských, amerických a japonských dohromady.
Fráze o tom, že Číňané všechno jen opisují, jsou dávno mimo realitu — porcelán, střelný prach i kompas jsou čínské vynálezy. Že existuje ekonomická špionáž, samozřejmě platí, ale podstata čínského vzestupu leží ve vnitřní organizaci, a ta se napodobit nedá.
Stříbrná ekonomika a schopnost předvídat
S některými věcmi už se nedá nic dělat — ta část souboje je prohraná. První, na co je nutné si zvyknout, je, že Číňané budou v něčem lepší než my; my bychom zase měli být v něčem lepší než oni. Obvyklá odpověď zní lidská práva, jenže sociální práva zaznamenala v Číně jako rozvojové zemi fantastický růst.
Příkladem je takzvaná stříbrná ekonomika. Čína má spočítáno, že ji čeká stejné stárnutí obyvatelstva jako Japonsko nebo Jižní Koreu, a proto už dnes plánovitě buduje ekonomiku, ve které budou moci pracovat lidé se stříbrnou hlavou a která bude zároveň pracovat pro ně. Konfuciánskou tradici třígeneračních rodin, kterou současná civilizace rozbíjí, má přitom stále po ruce. Schopnost předvídat problémy je tam podstatně větší než u nás a plyne ze způsobu vládnutí: tradiční čínská meritokracie, zbavená některých konfuciánských nesmyslů, je racionálnější než to, čemu my říkáme demokracie. V desetimilionové zemi se ale čínský model zkopírovat nedá.
Kde bychom mohli být lepší: škola a demografie
Co převzít lze, je důraz na vzdělání a investice do vědy. Znamenalo by to ale sáhnout na školství z gruntu: vrátit do základních a středních škol disciplínu a přestat přizpůsobovat celou třídu zlomku procenta žáků. A zbavit se iluze, že se dá donekonečna zvyšovat počet vysokoškoláků bez ohledu na předpoklady — člověk s nižším intelektovým kvocientem není o nic horší člověk, jen mu vysoká škola nemusí nic přinést. Srovnávat dnešní stav s tím, jak vypadal před dvaceti lety, nejde.
Nad tím vším visí demografie. Prostá reprodukce vyžaduje 2,11 dítěte na ženu, česká porodnost se drží hluboko pod touto hranicí a dál klesá — národ vymírá. Politické ujištění, že to zvládneme, přemýšlí o lidech jako o pracovních silách, jenže člověk je nositelem konkrétní kultury a konkrétních politických ambicí; jednorozměrné pojetí člověka tohle přehlíží.
Závěr
Když se vysoká cena ropy stane zbraní i výnosem zároveň, prohrává ten, kdo nemá vlastní zdroje ani vyjednávací sílu — a to je dnes Evropa. Hranice nového uspořádání se kreslí tam, kam dosáhnou embarga, celní války a flotily, a Čína si mezitím buduje pozici, ze které ji nikdo nevytlačí. Až přijde čas na změnu, budou lidé připraveni současné garnitury vyhnat. Otázka zní, koho postaví na jejich místo — zklamání z výmarské republiky kdysi vytvořilo podmínky pro fašismus.
