Spor o summit NATO: kdo vlastně rozhoduje?
Otázka, zda na summit NATO pojede prezident spolu s premiérem a ministrem zahraničí, nebo zda bude ze společné delegace vyřazen, je sice mediálně hlučná, ale z hlediska výsledku summitu téměř irelevantní. Ať tam poletí dva, nebo tři, žádný z nich nebude summit řídit ani jeho výsledky zásadně ovlivňovat. To rozhodnutí o složení delegace leží v rukou premiéra — a odhodlání jet bez prezidenta by se nemělo při prvním nátlaku rozplynout. Ovšem i kdyby nakonec prezident místo na palubě dostal, šlo by o mediální ostudou, nikoli o věcnou porážku. Všechno důležité se dnes odehrává v médiích.
Skutečná kardinální otázka summitu je jiná: zda bude pokračovat odpoutávání Spojených států od Evropy, a tedy od NATO. To přesahuje spor o místo v letadle a zaslouží si hlubší rozbor.
Brusel jako kamufláž pro Berlín
Česká mediální debata o Evropě trpí zásadním pojmovým zmatkem. Když komentátoři říkají „Brusel", ve skutečnosti mluví o Německu. Právě Německo je tím, kdo chce Evropu řídit — a kdo ji, jak se zdá, skutečně řídí. Toto rozlišení není jen slovní hříčka; je to klíč ke správnému pochopení geopolitické situace.
Prezident při návštěvě Německa vyjádřil přání, aby lídrovskou roli v Evropě hrálo Německo. Část médií to přeformulovala jako přání, aby bylo Německo hegemonem Evropy. Přesně tato formulace — hegemon Evropy — je znepokojivá. Nikoli proto, že by šlo o pouhé slovíčkaření, ale proto, že historická zkušenost s Německem v roli hegemona Evropy je pro Českou republiku jednoznačně špatná.
Dominovat českému uvažování by měl zájem České republiky — zájem, aby zde věci dobře dopadaly a aby Česká republika obstála. A pokud toto kritérium uplatníme, věta o německé lídrovské roli stojí v přímém rozporu s tím, co dějiny opakovaně ukázaly.
Historické skóre impérií
Česká republika žije v prostoru, kde je obklopena impérii. Impéria mají vždy vlastní zájmy — a tyto zájmy se velmi často rozcházejí se zájmy malých zemí, které jim sousedí nebo pod jejich vliv spadají. Německo vždy usilovalo o hegemonní postavení a stále o ně usiluje. Rusko je sousedem, s nímž taktéž nemáme skvělé zkušenosti — a obezřetnost vůči němu je na místě, stejně jako vůči Německu.
Pak je tu Čína, která se o střední Evropu nikdy příliš nezajímala. A konečně Spojené státy americké, jejichž historické skóre vůči České republice a jejím předchůdcům je ze všech světových mocností nejlepší. Třikrát nás americká přítomnost zachránila: poprvé, když vstoupily do první světové války a pomohly porazit Německo; podruhé, když totéž zopakovaly ve druhé světové válce; a potřetí, když dojednaly naše odpoutání z Varšavské smlouvy.
V roce 1870 kapitulovala Paříž před pruskými vojsky. Kdykoliv bylo Německo hegemonem Evropy, pro českou zemi to neznamenalo nic dobrého. Tuto zkušenost by měla česká veřejná debata mít stále na paměti — a bohužel se na ni stále víc zapomíná.
Evropa zhatila mír, teď odmítá válku s Íránem
Soudobý rozkol mezi Evropou a Spojenými státy americkými je fatální chybou ze strany Evropy. Prezident USA dal jasně najevo, že nehodlá platit za obranu Evropy, pokud mu Evropa nepomáhá. Evropa reagovala tak, že — přesně řečeno — zhatila příležitost k míru na Ukrajině. A nyní se tváří, že válka na Blízkém východě se jí netýká.
Argument, že se křesťan má přinejmenším přiklonit na stranu křesťana bojujícího s fanatikem — a spíše mu pomáhat — je přímočarý postoj vůči konfliktu s Íránem. Z žádné války nelze mít radost, ale geopolitická logika je jasná: Iran disponuje nejméně desetkrát větším množstvím raket a podobných zbraní, než se dřív předpokládalo. Izrael se proto bál zcela oprávněně. Strach z íránské výzbroje nebyl vymyšlený — byl realistický.
Evropská unie pod německou hegemonií se dopouští fatálního omylu. Spojené státy jsou stále jejím nejcennějším spojencem — a jednou je ještě budeme potřebovat. Odpoutat se od nich a ještě k tomu přihlížet, jak Írán nad Amerikou zvítězí, jsou dvě špatné zprávy pro Evropu najednou. Pokud tedy Německo a Francie jsou neoblomně rozhodnuty se od USA odpoutat, pak je třeba hledat jiné řešení.
Co se týče průběhu samotného konfliktu — nelze přesně určit, kdo v tuto chvíli vede. Zprávy z války jsou zmatené, jak tomu ostatně bylo i za druhé světové války. Jediná logická linka, kterou lze v dostupných informacích vysledovat, zní: válka bude pokračovat, dokud se v Íránu nenajde někdo ochotný sednout k jednacímu stolu a dojednat mír, přičemž klíčovou otázkou je ovládnutí trhu s energiemi. Válka zásadně ovlivňuje námořní dopravu a tím i ceny energií po celém světě.
Středoevropská unie jako alternativa
Když se od Spojených států nelze hnout ani s Německem, ani s Francií, které jsou evidentně rozhodnuty se od Ameriky odpoutat, pak je na místě hledat jiné východisko. Tímto východiskem by mohla být středoevropská unie — tedy volná spolupráce zemí jako Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Rakousko. Možná by se přidaly i další státy, například Slovinsko. Svazek bez hegemona Německa, který by zároveň zachoval vazbu na Spojené státy.
Podobné úvahy ostatně vedou i na americké straně — a právě v tomto bodu by se mohly různé pohledy potkat. Malé středoevropské země si prostě nemohou dovolit vsadit vše na jeden evropský projekt ovládaný jedním hegemonem.
Zdražování paliv a logika vládního zásahu
Na domácí scéně vláda ohlásila opatření ke zmírnění cen pohonných hmot: zastropování marží prodejců, snížení spotřební daně u nafty a stanovení maximální ceny paliv. Přístup bez ideologického zabarvení velí uznat, že tento krok je správný — byť by se dal provést lépe.
Krize na trhu s palivy je reálná. Každý, kdo si zatankoval naftu za 50 korun za litr, ví, že nejde o mediální konstrukci. Informace o dalším vývoji neposkytují naději na rychlý obrat. Pokud by naopak naděje na rychlé zlepšení existovala, vláda by si mohla dovolit čekat. Protože ji nemá, musí jednat a snažit se pohromu alespoň zbrzdit. Pokud se podaří snížit ceny o pět korun na litr, jde o výsledek hodný uznání.
Lepším nástrojem by bylo snížení DPH, nikoli spotřební daně. Spotřební daň je pevná částka; DPH je procentuální sazba, jejíž snížení automaticky sleduje pohyb základní ceny. Navíc je přehlížen jeden fakt: při ceně nafty 50 korun za litr oproti dřívějším zhruba 35 korunám stát díky DPH inkasuje o přibližně 3 koruny více na každém litru. Kritici tvrdící, že opatření rozvrátí státní rozpočet, se tedy mýlí — prostor pro snížení existuje. Zastropování marží a snížení spotřební daně je krokem správným směrem; snížení DPH by fungovalo ještě lépe.
Politická logika po volbách
Na domácí politické scéně se rozhořel spor kolem odvolání osoby z dozorčí rady Pražského jara novým ministrem kultury. Nový ministr kultury se chlubí tím, že dotyčného „vyřešil". Jde o výraz politické soutěživosti a vítězství — pochopitelný, byť možná zbytečně hlasitý.
Politická logika po volbách je prostá: když jedna politická formace porazí druhou, nová vláda bude prosazovat jiné priority. Kdo čekal, že vítěz bude pokračovat v politice poraženého, byl naivní. Poražená strana se se svou novou rolí přirozeně nesmiřuje a okopává nové vedení, kde může. Nový ministr naopak využívá každé příležitosti, jak svůj vliv uplatnit. Vše je součástí standardní politické soutěže — i když formulace „vyřešil jsem ho" může být stylisticky diskutabilní.
Za tímto sporem stojí i širší kulturněpolitický střet o zákon, který je záměrně prezentován jako složitý. Ve skutečnosti jde o přímočarý boj o to, kdo bude řídit finanční toky do kultury a neziskovek. Minulá vláda si svá spojení v této oblasti bedlivě budovala; nová vláda je přirozeně bourá.
