Česko má s Čínou jen základní diplomatické vztahy a pokusy dostat je na úroveň běžnou v západní Evropě nikdy nevyšly. Sinoložka a vysokoškolská pedagožka Markéta Moore, která žije v Hongkongu a v Číně dohromady tři roky studovala, v tom vidí víc domácí politiky než politiky zahraniční. Obraz Číny v Česku podle ní formují spory, stereotypy a převzatá mediální optika. Země, kterou zná přes třicet let, se mezitím proměnila k nepoznání.
Čína jako rukojmí domácího sporu
Příčin je víc. Jedna z teorií, ke které se Moore výslovně nehlásí, vychází z prezidentských voleb, jež vyhrál Miloš Zeman. Tábor poraženého kandidáta se pak proti Zemanovi vymezoval přes zahraniční politiku a za terč si vybral právě Čínu. Odtud podle této teorie pochází velmi negativní obraz Číny, jaký dnes známe z českých médií i politiky. Velkou měrou k němu přispívají média a odborníci, kteří v nich vystupují.
Česko-čínské vztahy se tak staly rukojmím boje proti Zemanovi. Není to nic výjimečného: zahraniční politika bývá převlečenou politikou vnitřní a Čína je v Česku součástí domácího politického zápasu.
Pozdní bojovníci proti komunismu
Moore tentokrát zůstala v Česku dva a půl měsíce a překvapilo ji, kolik tu potkala lidí, kteří bojují proti komunismu. Ptá se, jak mohl komunismus v zemi s tolika odvážnými odpůrci vydržet tak dlouho. Čína je pro mnohé z nich symbolem: kdo bojuje proti ní, cítí se jako bojovník proti komunismu.
Proč se stejný boj nevede v Německu, Francii nebo Británii? Miloš Zeman kdysi rád připomínal, že Si Ťin-pching jel s tehdejší královnou Alžbětou II. zlatým královským kočárem, zatímco jeho návštěvu Prahy provázely potyčky v ulicích. Vysvětlení hledá Moore v české minulosti. Mnozí dnešní odpůrci komunismu za komunismu nebojovali a teď si to vynahrazují. Je to snadné, společensky ceněné, přináší to určitou prestiž a vyplácí se to.
Velký obchodní partner, vztahy u bodu mrazu
Čína patří k největším obchodním partnerům Česka, a přesto jsou vztahy téměř na bodu mrazu, nanejvýš lehce nad ním. Pozitivního v nich není nic. Média ji líčí jako nepřítele, před vším, co z Číny přichází, se prý má člověk mít na pozoru. Na výtku, že politika bývalé vlády poškodila byznys řady významných firem, zaznívá i reakce, že o nic nejde, protože v totalitní Číně nemají co podnikat.
Logické vysvětlení Moore nevidí. Komunistický Vietnam nikomu nevadí: jezdil tam tehdejší premiér Fiala a obchodní vztahy se s ním budují. Symbolem se stala jen Čína. Tak to přijala česká veřejnost a tak to podávají česká média.
Hlídači správných názorů
Proti tomuto obrazu se dnes staví těžko, protože trvá už mnoho let. Zveřejnit v médiích o Číně cokoli, co není negativní, je velmi obtížné. Moore to zná z vlastní zkušenosti: dřív ráda a často psala pro Mladou frontu DNES, Respekt nebo Hospodářské noviny, od určité doby ale o její texty zájem není. Nemá prý ty správné názory. Zajímají ji fakta, ne domněnky, a vlastní představy do textů nepromítá.
Když velká média řeší téma spojené s Čínou, obracejí se zpravidla na stejné sinology, typicky na Olgu Lomovou nebo Martina Hálu. Čtenář se už ale nedozví, že projekt Sinopsis, který Hála vede, čerpá mimo jiné z tchajwanských peněz. Nestrannost výkladu pekingské politiky od lidí financovaných z Tchaj-peje Moore zpochybňuje příslovím: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
Lomová je podle ní odbornicí na klasickou čínskou poezii, v médiích se ale vyjadřuje ke všemu od životního prostředí přes politiku po sport. Oblíbená je podle Moore proto, že říká věci tak, jak se mají říkat. Svoboda projevu je jedna věc, vydávat odbornici na čínskou literaturu za expertku na politiku Si Ťin-pchinga, Komunistické strany Číny a čínskou ekonomiku věc druhá. Moore o tom kdysi napsala blogový text s tezí, že česká média nejsou hlídači demokracie, ale hlídači správných názorů. Kdo nemá ten správný, do nich se nedostane.
Ze Seznamu ani z Deníku N jí nevolali. Nějakou dobu spolupracovala s Českým rozhlasem, spolupráce ale utichla, aniž zjistila proč. Zčásti to přičítá osobním vazbám redaktorů a časovému posunu Hongkongu. V poslední době se jí rozhlas znovu ozval a hodně podle ní záleží na tom, zda konkrétního redaktora fakta skutečně zajímají.
Západ Čínu kritizuje, ale jedná s ní
Negativní obraz Číny není české specifikum, v západní Evropě i v Británii ji média líčí podobně. V Česku se to ale projevuje po svém: reportáže a zprávy z Číny často nejsou původní, přebírají se. Jako se kdysi přebíralo z agentury TASS, dnes se přebírá z Guardianu a některé články jsou jen přeložené, i s přímou řečí. Postoj západních médií se tak přelévá do českých.
Rozdíl je jinde. Západní státy Čínu v médiích kritizují, jejich vlády s ní ale spolupracují a premiéři, prezidenti i ministři do Číny jezdí. Vedou pragmatickou politiku, protože vědí, že s Čínou jednat musí. Zájem je navíc oboustranný, Čína o tyto země stojí.
Z kamarádů neznámá země
Moore má srovnání s dobou, kdy v Číně studovala. Před třiceti, pětatřiceti lety Československo znal každý, patřilo ke „kamarádům“ z komunistické party. Ještě chvíli to doznívalo a Číňany živě zajímalo, proč se země najednou jmenuje Česká a Slovenská Federativní Republika a proč se nakonec rozdělila. Vedly se o tom dlouhé debaty.
Dnes o Česku nemá v Číně skoro nikdo ani ponětí. Neslyšeli o něm, jako by pro ně neexistovalo. Desetimilionová země má v čínských poměrech velikost středně velkého města.
Třicet let proměny: aplikace, bezpečí, střední třída
Proměnu Číny vidí Moore jako obrovskou. Během covidu se do pevninské Číny nedostala a víza potřebovala i jako dlouholetá obyvatelka Hongkongu, takže se tam vrátila zhruba po sedmi letech. Před třiceti lety bylo nesmírně náročné vůbec sehnat lístek na vlak, dnes se koupí přes aplikaci a všechno je jednoduché.
Velká města jsou bezpečná a čistá, lidé milí a ochotní. I když neumějí anglicky, snaží se domluvit přes překladače. Manžel jí to vysvětlil změnou životní úrovně: lidé už mají trochu peněz, střední třída je silná a s tím, co mají, se rozdělí. Dřív tomu tak úplně nebylo. Ekonomický vzestup vidí téměř každý, kromě těch, kdo ho přehlížejí a přesvědčují ostatní, že jakákoli spolupráce s Čínou je zlo.
Trh i plán
Vládne v čínské ekonomice ještě komunismus? To by podle Moore vydalo na tlustou knihu. Zjednodušeně jde o mix: kapitalismus i řízená, plánovaná ekonomika. Plánování bylo v Česku dlouho spíš nelichotivé slovo, v Číně je ale vidět, co dokáže vláda, která má prostor i čas plánovat do budoucna.
Má to dvě strany. Staví se rychle a efektivně a infrastruktura je ve srovnání s Evropou úžasná. Když ale vláda rozhodne, že tudy povede dálnice a tady vyroste město, platí to. Lidé bývají vyvlastňováni a stěhováni z vesnických domků do paneláků, což má na jednotlivce i negativní dopad.
Česká nádraží jako skanzen
Rozdíl si Moore uvědomila na cestách po Česku. Ráda jezdí vlakem a hlavní nádraží v Praze, Brně nebo Ostravě pro ni byla návratem do dětství, ani ne do devadesátých, spíš do osmdesátých let. Vlaky se trochu zlepšily, nádraží zůstala stejná.
Nesrovnává je přitom s Pekingem a jeho několika obrovskými nádražími, ale s menšími místy. Čang-ťia-ťie u hor, které proslavil film Avatar, si Moore pamatuje jako malé místo. Dnes je to velká turistická destinace s obrovským, čistým a funkčním nádražím. Pro Číňany je česká železnice retro, až exotika: překvapí je, že něco takového ještě existuje. Mohou si tu zažít, jak to vypadalo v osmdesátých letech. Česko je v tomto směru trochu skanzen. Zní to jako vtip, ale je to smutné.
Diplomacie bez znalosti partnera
Začne Česko s Čínou spolupracovat? Iluze o Číně a jejím vedení mít nikdo nemusí, každý stát ale hájí své zájmy a hledá průsečík se zájmy druhých. V diplomacii se podle Moore nedá rozumět se všemi, vycházet se ale musí se všemi. Kdo v někom vidí strategického rivala nebo tuší, že to s ním nemyslí dobře, má ho o to lépe znát: jeho jazyk, kulturu i způsob uvažování.
Česko jde opačnou cestou. Fakta nikoho nezajímají, šíří se povídačky a lidé si v neznalosti libují. To Moore považuje za velmi nebezpečné. Čínu český obraz příliš netrápí, Česko pro ni není důležitým partnerem. Pro Česko by přitom i jen normální vztahy mohly být ekonomicky velmi přínosné.
Dřina i rezignace mladých Číňanů
Hospodářský vzestup nestojí jen na odhodlání vedení, ale i na nastavení lidí. V Česku se řeší, že mladí nastupující na trh práce chtějí pracovat méně, mít nárok na práci z domova a pevnou pracovní dobu a k tomu vyšší plat než rodiče. Jak je to v Číně?
Stereotyp o pracovitých Číňanech podle Moore platí. Kdo chce budovat kariéru, běžně pracuje přesčas i v sobotu a nebere to jako újmu. Lidé se chtějí v životě posunout, dobře vydělávat, mít byt, auto a rodinu.
Existuje ale i opačný proud. Konkurence je tak obrovská, že se spousta lidí daleko nedostane a zasekne se na určité úrovni. Ceny nemovitostí zůstávají pro mladé vysoké, i když místy klesly. Vzniká pocit bezmoci: systém je tak tvrdý a konkurenční, že nemá cenu se do něj zapojovat. Tomuto trendu se říká „ležet na zádech“ a nechat věci plynout. Někteří mladí se stěhují na venkov a žijí alternativně. Dalším stupněm je „nechat to vyhnít“, tedy úplná rezignace na společnost. Kolika lidí se to týká, Moore neví, možná jde o okrajové jevy.
Příklad má z Hongkongu. Pro mladé z pevninské Číny je tamní trh práce velkou šancí a v konkurenci s místními Hongkongžany, kteří jsou podobně jako Evropané zvyklí pracovat jen v pevně dané pracovní době, vycházejí lépe. Kamarád, který byl partnerem velké poradenské firmy, jí řekl, že mezi Hongkongžanem a Číňanem z pevniny vybere Číňana: pracuje tvrdě, chce se prosadit a nereptá.
Závěr
Česko-čínské vztahy podle Moore neurčují zájmy státu, ale domácí spory, symboly a převzatý mediální obraz. Západ Čínu kritizuje a přitom s ní jedná, Česko u kritiky zůstává. Čína se mezitím změnila natolik, že česká nádraží vedle čínských působí jako skanzen, a o Česku samotném tam téměř nikdo neví.
