Čína je velká země a ostatní jsou malé — tento výrok, připisovaný někdejšímu čínskému ministru zahraničí Jang Ťie-čchovi, zní arogantně, ale zároveň otevírá skutečnou otázku: do jaké míry jsou naše představy o Číně realistické? Sinolog, etnolog, právník a soudní tlumočník čínštiny Vít Vojta — zakladatel portálu Asiaskop a Institutu pro současnou Čínu Sinoskop — nabízí hlubší pohled na zemi, jež se za jediné lidské pokolení proměnila z výrobce per a gumiček v nastupující supervelmoc. Západ jí k tomu — paradoxně — sám pomohl.
Kulturní sebestřednost jako základ čínského pohledu na svět
Čínská civilizace disponuje nejméně dvěma tisíci lety nepřerušené kontinuity. Jazyk, prastaré kulturní vzorce a vlastní dějinné zkušenosti formují způsob, jakým Čína nahlíží na zbytek světa — se znalostí jen vybraných kapitol. Tato kulturní sebestřednost není pejorativní označení, ale popis skutečnosti: stejně jako Američané tráví roky učením se o padesáti státech unie a evropská mozaika jim pak připadá jako španělská vesnice, Číňané věnují svoji kognitivní energii především poznání vlastní obrovské země.
Klíčem k pochopení Číny není množství informací, ale správný slovník. Čínská diplomacie používá stejná slova jako západ, ale jejich obsah bývá zásadně odlišný. Číňané se pohledu na svět učí ze své velice dlouhé historie — a ta je vede k chování, které se Evropanům jeví jako nesrozumitelné.
Jak Nixon a Kissinger nastartovali čínský ekonomický zázrak
Vzestup Číny ze zaostalé rozvojové země na nastupující supervelmoc je výsledkem souhry více faktorů, přičemž klíčovou roli sehráli paradoxně sami Američané. V letech 1971–72, za administrativy prezidenta Nixona a s výraznou účastí Henryho Kissingera, se Spojené státy otočily k Číně s cílem získat ji na svou stranu v soupeření se Sovětským svazem. Následovalo postupné otevírání a nakonec Američané v roce 1979 pomohli nastartovat obrovskou čínskou ekonomickou reformu.
Západ tehdy vycházel z předpokladu, že čím silnější Čína bude, tím více dospěje ke stejným závěrům jako on sám — ke stejnému pohledu na svět, ke globální odpovědnosti a přirozeně k demokracii. Šlo o mylnou úvahu. Čína byla v té době ekonomicky naprosto zdecimovaná: ceny uhlí byly podsvětové, myšlení lidí ovlivněno ultralevou úchylkou, která od 50. let gradovala až do extrémů kulturní revoluce. Přesto se v 80. letech stala továrnou světa — a západ investoval masivně, protože chtěl rychle vydělat a zároveň věřil, že otevřením Čínu přivede na cestu demokracie.
Dvě století hanby a touha po renesanci
Než průmyslová revoluce ze západu učinila hybnou sílu světa, byly světovými mocnostmi právě Čína a Indie. Jejich propad do role regionálních hráčů zanechal hluboké stopy. Frustrace ze ztráty historického postavení je u střední a starší čínské generace pořád velice silná. Čínský prezident pracuje s obratem „dvě století hanby" nebo „dvě století ponížení" a hledání renesance čínského národa — to není jen rétorická figura, ale sdílený emocionální základ, který formuje zahraniční politiku.
Čína přitom zůstává primárně soustředěná na sebe a na své bezprostřední okolí. Pro vzdálenější věci má připravené diplomatické fráze o řešení prostřednictvím konzultací a mírových prostředků. V 80. a 90. letech se intenzivně učila fungovat v mezinárodních organizacích — OSN bere nesmírně vážně, do Mezinárodního měnového fondu i Světové obchodní organizace přispívá a aktivně se podílí na jejich chodu. Naučila se rétoriku, naučila se pravidla — a pak začala pravidla využívat ve svůj prospěch, jak se ukázalo například po vstupu do WTO v roce 2001, kdy západ byl překvapen, jak důsledně Čína trvá na doslovném výkladu smluv.
Kolektivní vláda a mandát nebes: čínský systém zevnitř
Zjednodušená představa o totalitním vládci, který rozhoduje o miliardové zemi sám, nepřesně zachycuje čínskou realitu. Čína od vzniku čínské republiky mluví o kolektivní vládě. Stát je řízen paralelně na stranické úrovni (generální tajemník komunistické strany) a na úrovni státní struktury (prezident a předseda vlády). Plénum čínského parlamentu má dva tisíce členů, stálá komise funguje jako jakási horní komora. Odborné odhady říkají, že klíčová rozhodnutí leží v rukou šedesáti až sedmdesáti lidí.
Za systémem stojí tradice sahající před dva tisíce let. Konfuciánští učenci za dynastie Chan vedli pevné plánovací komise — a právě tato tradice dlouhodobého plánování se propisuje do myšlení čínských představitelů. Západ volí na čtyři roky, Čína plánuje na desetiletí. Tamní úředníci jsou kariérní státní zaměstnanci: kdo za dvacet třicet let prokáže kvality, neupadne ke korupci a vybuduje aliance, může se dostat až do vedení provincie nebo ústřední vlády. Ministerstvo zahraničí a ministerstvo obchodu mají výzkumné ústavy se šesti sty zaměstnanci, kteří objíždějí svět a sbírají informace o financích, dopravě i kolejové infrastruktuře.
Pojistkou celého systému je starodávný koncept mandátu nebes: vládce musí prospívat zemi, a to se pozná podle výsledků. Pokud by se Čína dostala do hluboké ekonomické krize, ani sebevětší podpora by prezidenta nezachránila — odejít by nakonec musel. Jde o mechanismus, který Asijci vnímají jako samozřejmý, zatímco Evropané ho těžko zařazují do svých kategorií demokracie versus totality.
Čínská soft power a srovnání s japonským vzorem
Čínský vliv na světové trhy roste zejména prostřednictvím obrovských výrobních sérií, které stlačují náklady a nutí ostatní hráče k inovacím. Méně úspěšná je zatím kulturní dimenze. Čína je v důsledku své kulturní sebestřednosti — tento výraz není pejorativní — stále méně zdatná v adaptaci na místní podmínky. Její kulturní prezentace v zahraničí bývá státně řízená: velkolepá přehlídka padesáti šesti registrovaných národů za osmdesát minut, bez civilního přesahu, který by cizince skutečně zaujal.
Kontrast s Japonskem je výmluvný. Japonsko prošlo v 70. a 80. letech obrovským ekonomickým boomem — přímý důkaz toho, čeho lze dosáhnout a jeho kulturní vývoz je dnes nenápadný, civilní a přirozeně přijímaný. Na svátek Sakury v Praze se Češi sami sjíždějí v samurajských oděvech, vaří ramen, cvičí kendo — japonský velvyslanec tiše přihlíží. Číňanům tento přirozený způsob pronikání kultury prozatím chybí. Vít Vojta, který se ve své práci věnuje interkulturnímu managementu, to označuje za příznačnou chybu: Evropané se přizpůsobení místní kultuře pečlivě a poctivě učí, Číňané zatím příliš nepociťují, že by to bylo nutné.
Česká republika si přitom svoji pozici vůči Číně — ani jako příležitosti, ani jako hrozbě — nikdy plně nevymezila. Nešťastná tradice hledání zahraničněpolitických patronů sahá od pařížských a washingtonských metropolí přes Berlín a Moskvu až k Clintonově Americe a Obamově administrativě. Zlom přišel s nástupem Donalda Trumpa v roce 2016, kdy rétorika vůči Číně zásadně zostrila — k překvapení Číňanů, kteří se snažili udržovat status quo. Česká zahraniční politika, dosud poháněná přizpůsobováním se vnějším metropolím, připomíná loďku bez vlastního pohonu — každá nová světová mocnost ji pohání jiným směrem. Vůdčí otázka tedy zní tak stojí před otázkou, zda si konečně dokáže definovat vlastní národní zájmy vůči Číně — zemi, která patří do jiné civilizační dómy, ale ekonomicky je přítomna v každém regálu obchodů.
