Válka v Perském zálivu se podle plukovníka americké armády ve výslužbě Douglase Macgregora blíží fázi, kterou Washington nemá čím zvládnout. Bývalý poradce ministra obrany a vyznamenaný veterán bojových operací považuje za reálné, že Írán přejde od raketových úderů k pozemní operaci — a že prvním terčem bude Kuvajt. Zdůrazněme hned na začátku: jde o jeho odhad a scénář, nikoli o popis něčeho, co se už stalo.
Výhrůžka místo strategie
Bezprostředním podnětem k rozhovoru byl příspěvek Donalda Trumpa na síti Truth Social. Prezident v něm připomněl, že před rokem Spojené státy tvrdě zaútočily na Hútíe kvůli ostřelování lodí, konstatoval, že se od té doby chovali odpovědně, a oznámil, že minulou noc znovu stříleli na dvě saúdské lodě. Pokud se to bude opakovat, ponesou podle něj odpovědnost Íránci, protože Hútíové jsou jejich zástupnou silou, a přijde tvrdý trest. Závěrem prezident vyjádřil zklamání.
Macgregor tenhle žánr komunikace odmítá jako kontraproduktivní. Prošel si vietnamskou válkou i roky aktivní služby a tvrdí, že takovou veřejnou rétoriku od hlavy státu dosud nezažil. Představa, že Hútíe zastaví zpráva o prezidentově zklamání, patří v jeho čtení mezi ty, které válku prodlužují místo aby ji ukončily.
Závod mezi bojištěm a finanční krizí
Než se dostal k bojišti, obrátil pozornost k číslům. Ropa se podle něj dostala na devadesát dolarů za barel a dál stoupá; jeho vlastní odhad zní, že během třiceti až šedesáti dnů dosáhne sto padesáti dolarů a poroste dál. Výnos desetiletého amerického dluhopisu je na 4,7 procenta a lidé z dluhopisových trhů podle něj shodně varují, že při pěti procentech už Spojené státy nedokážou obsluhovat svůj dluh.
Tuhle sazbu neurčuje centrální banka, ale trh — a trh podle Macgregora říká, že cizinci americký dluh kupovat nebudou. Může tedy nastat okamžik, kdy ministr financí přijde za prezidentem s tím, že další tištění peněz už situaci nezachrání. Celé dění pak popisuje jako závod: na jedné straně finanční krize a padající ekonomika, na druhé letecká a raketová válka s Íránem. Otázka podle něj zní, co povolí dřív. Válka může finanční krizi přežít, jenže ve chvíli, kdy krize udeří, se zastaví všechno.
Írán míří na slabé státy Zálivu
Íránský postup hodnotí jako metodický: útočí přesně na to, co dopředu ohlásil, a míří na malé státy Zálivu. Kuvajt je podle jeho pozorování zvlášť oblíbeným terčem — a právě sem míří jeho nejostřejší předpověď. Až tahle válka jednou skončí, Kuvajt podle Macgregorova odhadu přestane existovat a stane se součástí Iráku. Sám k tomu ironicky dodává, že přesně tomu měla kdysi zabránit válka, kterou Spojené státy vedly.
Souběžně podle něj probíhají přípravné operace zaměřené na Izrael. Íránci vycházejí z předpokladu, že se k útoku na Izrael budou muset vrátit, a proto systematicky ničí radary a protiraketové baterie. Totéž se podle jeho popisu děje podél celého pobřeží. Možnost nějaké formy pozemní operace proto označuje za velmi reálnou — opět jako scénář, ne jako oznámení.
Otevřené řeči o pozemní ofenzivě
Že se o pozemní variantě začíná mluvit nahlas, dokládá hned několik indicií. Íránský akademik Morandi nedávno veřejně připustil, že na Kuvajt by nemusel vyrazit přímo Írán, ale odbojové jednotky z Iráku, a že v jihozápadním cípu Saúdské Arábie by se mohli pohnout Hútíové. V íránské televizi zaznělo, že vládci arabských zemí by měli vědět, že se Írán nebojí vést proti nim pozemní operace. K tomu přibývají zásahy hraničních přechodů na kuvajtském území.
Na otázku, zda Írán takovou schopnost skutečně má, Macgregor odpovídá jednoznačně: ano, a nejen vůči Kuvajtu — dokázal by převálcovat i další emiráty. Jediné, co mezi malé státy Zálivu a Írán léta stálo, byla americká vojenská síla; Washington tu podle něj převzal roli Britů, jejichž úkolem bylo chránit ropné státy tak, aby ropa proudila Perským zálivem a Suezem do Evropy. Arabské státy Poloostrova samy prokázaly, že se bránit nedokážou nebo nechtějí. Do toho se veřejně diskutuje o dodávkách jaderného materiálu Saúdské Arábii, což Macgregor komentuje jako ohromující — jako by cílem nebyla dohoda s Íránem, ale vyhození celého regionu do povětří. Pokus mobilizovat Kurdy podle něj Íránci předešli tím, že zlikvidovali základny v Iráku a Sýrii, odkud by Kurdové mohli operovat; Turci jim v tom pomáhali, protože potlačení Kurdů je společným zájmem Ankary i Teheránu.
Čím by se Kuvajt bránil
Odpověď na otázku, co má Kuvajt k dispozici, je v Macgregorově podání stručná: nic významného. Nakoupil americkou techniku, ale kolik z ní je provozuschopné, nikdo neví, a odhodlání kuvajtského obranného aparátu je stejně velká neznámá. Íránská strana navíc podle jeho popisu začala zasahovat odsolovací stanice — na nich závisí zásobování zhruba pěti milionů lidí pitnou vodou. Kdyby Íránci nebo jejich spojenci vyrazili po zemi, což by podle něj muselo přijít z Iráku, nemuselo by je tam mít co zastavit.
Sever Kuvajtu je otevřená poušť, kterou lze projet; nic podobného opevněním a zákopům na rusko-ukrajinské frontě tam podle popisu neexistuje. Zazněla i hypotetická otázka, co by se stalo, kdyby se šíitské odbojové jednotky v Iráku, čítající údajně na sto padesát tisíc mužů a formálně součást irácké bezpečnostní struktury, odtrhly a vyrazily na jih. Obrana by podle Macgregora byla téměř nemožná. Že si to v regionu uvědomují, dokládá poznámkou, že jordánský král Abdalláh je momentálně někde ve Spojeném království, a odhadem, že kuvajtská vládnoucí rodina Sabáhů už má sbaleno. Státy Zálivu popisuje jako slabé, nesoudržné společnosti bez fungujících armád — připomíná, že průměrný vojín pozemních sil Spojených arabských emirátů bral před lety v přepočtu kolem osmdesáti tisíc dolarů ročně plus další požitky, a od takové armády nečeká, že bude bojovat.
Zvládly by USA druhou Pouštní bouři?
Srovnání s rokem 1990 je jádrem celé úvahy. Když druhého srpna toho roku Saddám Husajn vpadl do Kuvajtu, měla americká armáda kolem 750 až 800 tisíc mužů, do oblasti se přesunuly celé sbory z Německa a Spojené státy měly kde brát. I tak podle Macgregora nebyly připraveny — armáda procházela redukcí a divize se musely doplňovat vykrádáním jiných útvarů. Pomohlo jen to, že Saddám zaútočil.
Dnes je odpověď na otázku, zda by šlo zopakovat Pouštní bouři, podle něj jednoznačné ne. V současném prostředí by nešlo vybudovat předmostí bez ohromného množství protivzdušné a protiraketové obrany, která by shromaždiště sil chránila. Už dřív se prý v interních debatách docházelo k závěru, že případný návrat do regionu by musel začít vyloděním u Janbu na Rudém moři a pak tisícikilometrovým přesunem pouští, protože pokus proniknout do Perského zálivu by skončil potopenými loděmi. Vylodění v Al-Džubajlu, kudy americké jednotky kdysi vstupovaly, označuje za dnes prakticky nemožné kvůli íránské palebné síle rozmístěné podél pobřeží. Přidává i prozaický detail: tanky s turbínovými motory spotřebují palivo zhruba za sedm až osm hodin provozu, takže v prostoru velikosti Ukrajiny by jednotky trávily většinu času čekáním na cisterny. Prohlášení o nejsilnější armádě planety se s tímhle stavem podle něj rozcházejí.
Bilion a půl dolarů a výzva dokončit práci
Ve Washingtonu se přitom válčení jeví jako otázka peněz. Sněmovna schválila obranný rozpočet ve výši zhruba 1,5 bilionu dolarů — v uváděné podobě 1,15 bilionu plus dalších 350 miliard, aby celková částka nevypadala tak dramaticky. Kongres je spokojený a vychází z předpokladu, že peníze se rovnají schopnostem.
Do toho zaznívá hlas generála Jacka Keanea, podle kterého jsou Spojené státy na jasné cestě k návratu k rozsáhlým bojovým operacím, do nichž se zapojí Izrael i Amerika. Keane připouští, že Íránci chtějí vyjednávat, ale vykládá to tak, že jde jen o snahu zastavit americké údery a zabránit tomu, aby Írán přišel o zbývající vojenské kapacity — stejně jako se to Teheránu podařilo sedmého a osmého dubna. K dohodě podle Keanea nedojde; Pákistán a Katar sice íránskou snahu podporují, ale prezident a jeho tým jsou frustrovaní, chtějí otevřít Hormuzský průliv a dotáhnout zadané vojenské cíle.
Čí je to vlastně válka
Macgregorova odpověď na Keaneovu výzvu je zásadová a nekompromisní. Celá tahle válka je podle něj o Izraeli a o zájmech jeho amerických zastánců, lobby a sponzorů — ne o Spojených státech. Írán podle jeho hodnocení nikdy nebyl existenční hrozbou pro Ameriku; když se probere seznam údajných íránských prohřešků, všechny se podle něj scvrknou vedle války, do níž Washington kdysi poslal Irák proti Íránu a která Íránce stála pět set až sedm set tisíc mrtvých a možná milion obětí celkem. Saddáma tehdy vyzbrojily a poslaly do akce Spojené státy — dávno předtím, než se obrátily proti němu.
Klíčové je i jeho připomenutí směru poslední eskalace: Perský záliv se podle něj uzavřel až v důsledku amerického a izraelského útoku na Írán, do té doby byl otevřený. Řeči o jaderném programu a o přivedení Íránu k jednacímu stolu tím podle něj ustoupily do pozadí; ve hře je kontrola nad Perským zálivem. Vedle toho zmiňuje zájem ničit infrastrukturu, která podpírá čínský projekt Pásu a stezky — železniční koridory a propojení směrem k Rusku, v nichž Írán hraje důležitou roli.
Propojování americké a izraelské obrany
Součástí nového obranného zákona je podle Macgregora integrace izraelského a amerického vojensko-technologického vývoje. Larry Wilkerson to podle jeho citace shrnul tak, že se tím legalizuje přesně to, za co byl kdysi na doživotí odsouzen izraelský vyzvědač působící v americkém aparátu. Thomas Massie se pokusil ustanovení ze zákona vyškrtnout přímo ve Sněmovně a neuspěl — pro předlohu hlasovali prakticky všichni republikáni a zhruba polovina demokratů.
Na otázku, proč Spojené státy nikdy neuvažovaly o podobném propojení armád s Británií, Francií, Japonskem nebo Německem, odpovídá Macgregor bez okolků: ostatní spojenci neinvestovali miliardy do kampaní členů Sněmovny a Senátu. Zákonodárci podle něj z těchto vazeb těží přímo i nepřímo a odměna se vrací do jejich obvodů. Riziko vidí v tom, že Izrael v minulosti americké technologie prodával dál — Číně, Rusku i dalším zájemcům za správnou cenu. Technologie, které kdysi byly americkým monopolem, se dnes šíří i touhle cestou. Washington sám popisuje jako obrovskou horu složenou z hotovosti, do níž si každý příchozí přijde naložit, co unese.
Stejné hlasování ostře komentoval i Tucker Carlson: podle něj Sněmovna reprezentantů až na sedm republikánů odhlasovala sloučení americké armády s rozpočtem 1,5 bilionu dolarů ročně s izraelskými ozbrojenými silami a propojení devatenácti amerických zpravodajských služeb s Mosadem; označil to za rituál ponížení. Poznámku o tom, že se z celé vlády stal Huckabee, doplnil komentář, že americký velvyslanec v Izraeli je na papíře reprezentantem Washingtonu, fakticky ale mluvčím druhé strany. Macgregor Carlsonovo hodnocení označuje v jádru za správné a dodává, že Carlson kvůli němu potřebuje nepřetržitou ochranku. Pro srovnání připomíná druhou světovou válku: vůči Britům byli Američané v otázce zpravodajských informací velmi obezřetní, zatímco v lednu 1945 podle jeho slov odešla do Sovětského svazu velká zásilka plutonia a obohaceného uranu, kterou schválil prezident Roosevelt prostřednictvím Harryho Hopkinse.
Papírová a skutečná cena ropy
Hútíský útok na dvojici lodí vyhnal papírovou cenu ropy zpět nad sto dolarů za barel. Podstatnější je ale spotová cena, za kterou se obchoduje fyzická ropa — ta se podle uváděných živých dat pohybovala kolem sto čtyřiceti dolarů. A právě ta se propisuje do ekonomiky, protože hospodářská aktivita stojí na množství dostupné energie.
Macgregor k tomu dodává, že mezera mezi papírovou a reálnou cenou se bude zavírat a jedna dožene druhou; svůj odhad sto padesáti dolarů během zhruba třiceti dnů vztahuje právě k tomuhle sblížení. Následky vidí řetězové: o americký dluh není zájem, přitom právě on je součástí systému, který drží petrodolar; při pětiprocentním výnosu desetiletého dluhopisu už podle něj matematika nevychází, protože splátky dluhu se dnes velikostí blíží obrannému rozpočtu. Levná energie navíc obvykle znamená levný úvěr — a jak se finanční pozice zhoršuje, levný úvěr mizí a na drahý si země nesáhne. Podle jeho odhadu to může položit celý finanční systém. Souběžně upozorňuje na Čínu, která podle něj bez oficiálního oznámení míří k měně kryté zlatem, otevřela trezory v Rijádu i Hongkongu a umožňuje platit za ropu zlatem. Země se pomalu, ale vytrvale obracejí k jüanu, protože dolar v jejich očích ztrácí dlouhodobou stabilitu hodnoty.
Válka do poslední rakety
Tvrzení amerického centrálního velení, že Hormuzský průliv je průjezdný, se podle prezentovaných dat rozchází s realitou — provoz je minimální. Ještě znepokojivější je bilance protivzdušné obrany: většina íránských střel podle uváděných čísel prochází a zasahuje přesně. Amerika přitom podle citované statistiky vypálí protiraketové střely Patriot více než stokrát rychleji, než je stíhá vyrábět. Během prvních čtyř dnů války spotřebovaly koaliční síly zhruba 225 kusů denně, zatímco výroba zvládá 1,7 kusu denně — tedy poměr 132 : 1. Íránské rakety a drony přesto dosáhly na Kuvajt, Bahrajn i Jordánsko a americká zpravodajská analýza citovaná deníkem The Washington Post uzavřela, že bombardování nejspíš Teheránem vůbec nepohne.
Macgregor tenhle stav popsal v textu, který vydal na svém blogu pod názvem odkazujícím na válku do poslední rakety. Smysl je podle něj prostý: Spojeným státům mohou dojít střely dřív než Íránu a nakonec nemusí zbýt nic ani pro spojence. Už dnes se podle jeho slov vysávají raketové zásoby po celém světě a přesouvají se na Blízký východ. Připomíná, že už na začátku dvoutisících let, ještě před svým odchodem z armády, mu lidé ze zbrojních koncernů v soukromí říkali, že skokové navýšení výroby nezvládnou. Srovnání s druhou světovou válkou podle něj neobstojí — tehdy vláda nalila miliardy do vybudování obřích montážních linek. Nic podobného se od té doby neopakovalo, zatímco Rusko po roce 2022 podle jeho popisu soustředilo investice, lidi i pozornost právě na vědecko-průmyslovou základnu. Vede se průmyslová válka, jenže jde o válku raket a bezpilotních prostředků, tedy relativně levných dronů — a těch Spojené státy v potřebném množství nemají. Rozumné by podle něj bylo vycouvat a přepracovat zadání; místo toho se sází dvojnásob na neúspěch, což povede k dvojí porážce: vojenské v Perském zálivu a finanční doma.
Oko za oko, hlava za oko
Íránská strana podle Macgregora zjistila, že čtyřicet dnů úderů i blokádu ustojí a dokáže odpovídat. Ministr zahraničí Arakčí to shrnul do formulace, že jakákoli agrese proti Íránu včetně jeho infrastruktury vyvolá silnou a rozhodnou odpověď, doktrínou je oko za oko a legitimním cílem se stává i každý, kdo takovou agresi jakkoli podporuje — tedy i regionální spojenci Washingtonu.
Americká odpověď zazněla ústy Marca Rubia: jestliže je íránskou politikou oko za oko, prezidentovou politikou je hlava za oko. Rubio tvrdí, že Írán už dnes platí vysokou cenu, že jeho obranný průmysl je zdecimovaný, každou noc přichází o odpalovací zařízení a radary, škody jdou do miliard a ekonomika je v troskách; zároveň prý Íránci přes třetí země prosí o dohodu, kterou pak stejně poruší nebo chtějí měnit.
Macgregor s tímhle popisem nesouhlasí prakticky v ničem. Podle jeho pozorování v Íránu nikdo netlačí na mír, opozice vůči vedení země je utlumená nebo zmizela a politické síly jsou v odmítání dohody za jiných než vlastních podmínek jednotné; čtrnáct bodů, které Teherán předložil, podle něj zůstává na stole. A dodává postřeh o domácím publiku: musí-li vláda den co den opakovat, že vyhrává, a vykazovat počty zasažených cílů, sděluje tím ve skutečnosti, že konec je v nedohlednu. Původní představa, že trocha změny režimu vyvolá povstání, podle něj padla rychle. Náhradní cíl, tedy zničení íránských vojenských kapacit, podle jeho odhadu rovněž nevyšel — Írán má stále nejméně sedmdesát procent původní síly a možná je na tom lépe, protože zavádí nové zbraně a má za zády Čínu a Rusko, zejména čínské satelitní spojení. Obě války přitom podle něj visí na jednom háku: Bidenova administrativa se rozhodla svést zápas o americkou hegemonii na Ukrajině a prohrála ho, a kvůli závazkům vůči izraelské lobby pak neměla jinou možnost než se připojit k válce, kterou Izrael vede se sousedy.
Poslední možnost: jaderná zbraň
Nejtemnější část jeho úvahy se týká toho, co přijde, až dojdou konvenční možnosti. Pokud všechno ostatní selže, roste podle Macgregora ochota sáhnout po něčem jiném. Biologické zbraně z rovnice vyřazuje, protože se nedají ovládat a poškodí i toho, kdo je použije. Jaderná zbraň je podle něj jiný případ: Izrael ji má a dal jasně najevo, že ji použije, bude-li to považovat za nutné. Právě tuhle možnost označuje za svou obavu — a za bod, který by změnil úplně všechno. I tady platí, že jde o varování před scénářem, ne o zprávu o rozhodnutí.
Rusko a Ukrajina: nikdo nevěří Washingtonu
Druhá polovina rozhovoru patřila Ukrajině. Marco Rubio jednal na fóru na Filipínách se Sergejem Lavrovem; oficiální zpráva o schůzce shrnuje pouze to, že se probíraly americko-ruské vztahy a nutnost ukončit válku. Americká média k tomu dodávají, že Spojené státy jsou připraveny pomoci s koncem války, ale rychlá dohoda se nechystá. Z ruské strany Dmitrij Peskov vzkázal, že by nebyl přehnaně optimistický: kontakty probíhají a to je vždy pozitivní, o nové dynamice ale mluvit nelze, dialog běží stávajícími kanály a Moskva doufá v pokračování osobních jednání.
Boje mezitím zesílily a přenesly se i na moře — v Azovském moři byla zasažena řada ruských lodí a Rusko odpovědělo tvrději údery na lodní dopravu, takže značná část přístavního systému v Oděse je mimo provoz. Na frontě Rusové postupují a podle vlastního tvrzení obsadili Konstantinovku — Kyjev to popírá a trvá na tom, že město drží — a posouvají se ke Slavjansku a Kramatorsku. Macgregor v tom vidí především krizi důvěry: Moskva, Peking i Teherán se podle něj naučily, že prezidentovi ani nikomu z jeho administrativy nelze věřit, protože po každém jednání následuje obrat o sto osmdesát stupňů. Aljašku považuje za poslední vážný pokus o dohodu a míní, že to protistrany vzdaly. Důsledek je podle něj hmatatelný: pokud Washingtonu nevěří nikdo na Blízkém východě ani ve východní Evropě, nepůjdou do těchto oblastí ani investoři a věřitelé, kteří by financovali obnovu.
Návrat velitele, kterého Západ podceňuje
Za nejdůležitější operační novinku označil Macgregor návrat generála Surovikina — ruské ministerstvo obrany ho ovšem oficiálně nepotvrdilo, jde tedy o jeho informaci. Popisuje ho jako velmi inteligentního a bystrého důstojníka letectva, který stál za širší strategickou odpovědí Ruska na Ukrajině poté, co Moskva konsolidovala kontrolu nad rusky mluvícími oblastmi. Rozumí úderným systémům i tomu, jak je propojit s průzkumem a sledováním ve vzduchu i ve vesmíru, a vychází z předpokladu, že údery dnes připravují bojiště pro pozemní síly, místo aby pozemní síly čekaly, až palba ustane. Patří podle Macgregora ke skupině, která považovala dosavadní tempo války za příliš opatrné. Poškodily ho veřejné výroky na podporu Prigožina, načež byl odsunut do Afriky, kde podle Macgregora odvedl pro Rusko výbornou práci.
Jeho dřívější rozhodnutí ilustruje ústup z Chersonu v roce 2022, kdy vyhodnotil držení města jako příliš nákladné, stáhl se za Dněpr, zničil čtyři mosty a ukrajinský postup tím zastavil; následně vybudoval pásma obrany, o která se v roce 2023 ukrajinská ofenziva rozbila. Macgregor to hodnotí jako správný kalkul — nechat americkou stranu i jejího ukrajinského spojence, aby se přepjali — a připomíná, že si to vyžádalo kolem milionu obětí, z toho statisíce mrtvých. Co bude dál, přirovnává k situaci po bitvě u Kurska: postup na západ, ale pomalejší a metodičtější než za druhé světové války, zato ničivější, s dosud nevídaným propojením letecké a raketové palby s pozemními silami. Konkrétně očekává dokončení operací na severovýchodě Ukrajiny, pak pohyb směrem k Oděse a nakonec vytlačení ukrajinských sil z území východně od Dněpru. Zdůrazněme znovu, že jde o jeho prognózu, ne o popis stavu fronty.
Evropské raketové plány a mýtus patové situace
Německo a Británie oznámily společný projekt raket delšího dosahu pro Ukrajinu s výhledem až do roku 2034 — počítá se tedy s tím, že válka bude ještě dlouho pokračovat. Ve Washingtonu se zatím mluví o patové situaci, která může trvat do příštího roku. Macgregor ani jedno nebere: připomíná, že titíž lidé předpovídali kolaps Íránu za tři čtyři dny, pak za týden, pak za dva. Washington popisuje jako bublinu, jejíž představa o Rusku jako zaostalé rozvojové zemi neodpovídá skutečnosti.
Britské a francouzské plány považuje za odtržené od reality hned dvakrát. Vybudovat protivzdušnou a protiraketovou obranu v čase, který by měl vliv na tuhle válku, není podle něj možné — trvá to roky a stojí obrovské peníze; navíc lze vytvořit bodovou obranu okolo vybraných cílů, ne ochranu rozsáhlých území. A dodávky zbraní na Ukrajinu mohou narazit na to, že se je nepodaří do země dostat: očekává systematické ničení mostů přes Dněpr, železnic a spojovacích uzlů, které dosud zůstávaly nedotčené. Jako krajní, ale reálnou možnost pak zmiňuje ruské rakety Orešnik s konvenční hlavicí namířené proti státům NATO, které by na svém území hostily výrobu raket pro Ukrajinu.
Sportovní přirovnání místo strategie
Závěrečná ukázka patřila generálu ve výslužbě Keithu Kelloggovi, bývalému poradci viceprezidenta pro národní bezpečnost a bývalému prezidentovu vyslanci pro Ukrajinu. Válku s Íránem přirovnal ke sportovnímu utkání: soupeře, který je slabší, nemá smysl nechat viset ve hře do poslední čtvrtiny, protože čím déle se drží, tím je nebezpečnější. Podle Kellogga prezident zápas dotáhne do konce a dotáhnout ho má.
Macgregor odpovídá, že většina generálů žije v minulosti a že v Kongresu se dlouho recyklovala teze, podle níž stačí obsadit ropný ostrov Chárk a válka je vyhraná. Právě proto podle něj nejsou pozemní operace ze stolu — jenže obsazení Chárku by podle jeho hodnocení nezměnilo vůbec nic kromě počtu mrtvých amerických vojáků a příslušníků námořní pěchoty. Totéž platí o pokusu obsadit Čáhbahár nebo ostrovy poblíž Bandar Abbásu: znamenalo by to jen přisunout Íráncům cíle, na které rádi vystřelí. Fotbalové metafory označuje za typický způsob, jak si naklonit generálskou ješitnost, a za doklad úrovně debaty ve špičkách armády. Za lepší východisko považuje návrat k myšlení analytiků, kteří se těmito otázkami vážně zabývali už v devadesátých letech.
Závěr
Obraz, který z rozhovoru vychází, je konzistentní: podle Douglase Macgregora Spojené státy vedou válku, jejíž cíle nejsou jejich vlastní, prostředky jim docházejí rychleji než protivníkovi a finanční podloží celé operace se drolí. Předpověď o možné íránské pozemní operaci proti Kuvajtu i odhad ropy na sto padesáti dolarech jsou jeho scénáře, ne oznámené události — a právě tak je namístě je číst. Ověřitelné je zatím jen to, co je za nimi: prázdné sklady protiraketových střel, rostoucí cena energie a klesající ochota zbytku světa věřit Washingtonu na slovo.
