Jaderná válka má jednu vlastnost, kterou si lidská představivost dokáže srovnat: je rychlá a je vidět. Biologická katastrofa je pravý opak – začíná něčím, co nikdo nezaznamená, a končí tam, kde přestane fungovat společnost. Americká investigativní autorka Annie Jacobsen strávila roky rozhovory s lidmi, kteří pro takový scénář připravují protokoly, a její závěr je nepříjemně jednoduchý: plánů je hodně, veřejnost o nich neví nic.
Šest dní od nákazy k anarchii
Srovnání je surové. V jaderném scénáři vede cesta od odpálení k jaderné zimě dvaasedmdesát minut – ne dnů, minut. V biologickém scénáři to podle jejího čtení vojenských podkladů trvá šest dní. Jenže cílem té cesty není zamoření, nýbrž rozvrat: bezvládí a povstání. Ve zpřístupněných dokumentech naráží stále na stejnou formulaci – strach z nákazy uvrhne zemi do anarchie. Ne nákaza sama. Strach z ní.
Celá problematika se přitom dá zjednodušit na tři otázky, které si laik dokáže položit sám. Jak snadno to chytím? Jak rychle mě to zabije? A existuje něco, co mi pomůže? Odborně řečeno přenosnost, virulence a lékařské protiopatření. Klíšťaty přenášená nákaza vyžaduje přisátí. Skutečným problémem je patogen šířený vzduchem – ten se vznáší v místnosti dávno poté, co ji nakažený opustil, a jeho nosičem se stávají lidské plíce. Právě takový scénář je předmětem obav napříč celým státním aparátem.
Do téhle kapitoly patří i to, jak se s nejistotou zachází veřejně. První tři měsíce pandemie covidu rozesílaly americké i světové zdravotnické autority sdělení, že se nemoc vzduchem nešíří. Šířila. Tvrzení se o rok později tiše přepsalo, omluva nikdy nepřišla – a přesně tady podle Jacobsen začíná spirála nedůvěry, která je při další krizi sama o sobě rizikovým faktorem.
Dvojí užití: stejná věda léčí i zabíjí
Genetická modifikace vznikla v roce 1971 v kalifornské laboratoři. Lidé, kteří u toho byli, nebyli zbrojaři – mysleli na léky. Penicilin ukončil éru, kdy vojáci umírali na infikované rány, a nová technika slibovala pokračování téhož příběhu. Jenže každá taková technologie má druhou stranu, které se odborně říká dvojí užití. Rostliny, jež dokážou svítit při úniku radiace, jsou skvělý senzor. Tatáž schopnost přeprogramovat živý organismus ale umí i opak.
V neutajované verzi diagramu hrozeb, na kterou Jacobsen v obranných dokumentech narazila, leží jaderné zbraně na konci škály ničivosti. Za celkově největší hrozbu ale americké obranné plánování považuje zbraně biologické. Důvod není v účincích, nýbrž v dostupnosti. Jadernou bombu si ve sklepě nikdo neudělá – osmdesát let existující technologie zůstává extrémně náročná. U genetických úprav je práh vstupu tak nízko, že podle odborníků z oboru zvládne základní zásah středoškolák se školní laboratoří.
Devoluce: plán, jak stát přežije vlastní obyvatelstvo
Nejznepokojivější část celého vyprávění se jmenuje devoluce. Samotný název je odtajněný, obsah programu nikoli. Jde o postup pro situaci, kdy nastane bezvládí: předem vybraná skupina lidí zmizí do zařízení, jimž se říká horké, teplé a studené lokality, aby odtud stát po odeznění katastrofy znovu složila dohromady. Kdo je na seznamu, jak se sestavuje a kdo o něm rozhoduje, je utajeno. Jacobsen k hranici toho, co lze legálně sdělit, dovedl bývalý ředitel americké agentury pro řešení mimořádných situací Craig Fugate, který poslední verzi protokolu podepsal v roce 2016.
Logika seznamu je zrcadlová: ke každému vysokému představiteli existuje náhradník pro případ, že originál nákazu nepřežije. Netýká se to jen obrany – stát musí fungovat celý, tedy i zdravotnictví a soudnictví. A pak je tu detail, který zní jako scénář a je popsán v dokumentech: prezident se v takové situaci nestěhuje do velkého velitelského bunkru, ale do odlehlé studené lokality, kde je sám. S plynovou maskou, s vojenským pobočníkem za dveřmi a s několika agenty hlídajícími budovu.
Jacobsen k tomu přidává otázku, kterou si klade jako reportérka: pokud se do plánování katastrofy investuje tolik práce, proč se souběžně neinvestuje do toho, aby ke katastrofě vůbec nedošlo?
Zbraně mimo zákon – a přesto na světě
Paradox, který stojí za zapamatování: jaderné zbraně zakázané nejsou, biologické ano. Postaraly se o to úmluva o biologických zbraních z roku 1972 a rozhodnutí prezidenta Nixona, podle nějž jsou takové zbraně odporné lidskému svědomí. Spojené státy svůj arzenál skutečně zlikvidovaly – trvalo to 219 týdnů. Smlouvu podepsali všichni.
Teprve o dvě desetiletí později se Západ od sovětských vědců, kteří přeběhli, dozvěděl, jak to bylo na druhé straně. Moskva smlouvu podepsala a vzápětí rozjela obří program, který sama označovala za svůj vlastní projekt Manhattan. Záměr byl podle jejich vlastních slov ten, aby v Americe a na Západě zemřeli lidé, zatímco infrastruktura zůstane nedotčená. Budovy měly stát dál – na rozdíl od jaderného scénáře.
Zbraň šitá na míru genům
Otázka, jestli lze zkonstruovat patogen zaměřený na konkrétní genetickou skupinu, patří mezi nejcitlivější v celém oboru. Jacobsen ji položila admirálovi, který byl během pandemie náměstkem na americkém ministerstvu zdravotnictví, dříve vedl biovědní sekci vojenské výzkumné agentury a je zároveň lékařem. Po chvíli ticha odpověděl kladně – a dodal, že podezření míří k Číně. Sama autorka tuhle linii do své práce vědomě nezahrnula: drží se toho, co je doložené a co jí někdo potvrdil na záznam, protože jinak by se dala obvinit ze strašení.
Doložitelné je zatím tohle: americké ministerstvo zahraničí považuje za prokázané, že vlastní biologický program má Rusko a Severní Korea. U Číny a Íránu používá formulaci, která zní jako snad. Robert Kadlec, který se biologické obraně věnuje napříč několika administrativami a dnes zastává vysokou funkci v americkém obranném aparátu, publikoval o čínském programu veřejně dostupnou studii.
Gain of function a mezera ve smlouvě
Zákaz má jednu skulinu: genetické inženýrství je povoleno pro obranné a preventivní účely. Z téhle výjimky vyrůstá celá kategorie práce v laboratořích nejvyššího stupně zabezpečení, kde se v přetlakových oblecích manipuluje s patogeny způsobem, který by jinak byl nezákonný. Zdůvodnění je vždy stejné: musíme vědět, jak se bránit, kdyby to použil někdo jiný.
Odborně se tomu říká gain of function – získání nové funkce. Zásah míří přesně na ty tři parametry z úvodu. Dá se zvýšit nakažlivost, dá se změnit smrtnost, dá se obejít existující lék. A především: patogen, který se dosud šířil kapénkami, lze upravit tak, aby se šířil vzduchem. To je hrozba číslo jedna a je dosažitelná úpravou v laboratoři. Právě tahle výjimka podle Jacobsen tvoří i zdůvodnění, o které se opírala wuchanská laboratoř.
Seznam patogenů, kterých se stát bojí nejvíc
Americké zdravotní úřady vedou seznam takzvaných vybraných agens první kategorie – patogenů, u nichž se nejvíc obávají zneužití. Mor je na něm proto, že plicní forma má bez včasného podání antibiotik stoprocentní smrtnost a lék je nutné nasadit do čtyřiadvaceti hodin. Antrax kvůli historii. Ebola kvůli tomu, jak působí: hemoragická horečka, při níž krvácí celé tělo. Zabíjí v pětaosmdesáti až devadesáti procentech případů.
Ebola má ale jednu zásadní vlastnost – nešíří se vzduchem. Nakazíte se blízkým kontaktem, a proto umírají zdravotníci, záchranáři a příbuzní, zatímco kolemjdoucí je v bezpečí. Otázka, kterou si obranné plánování klade, zní: co kdyby se upravila tak, aby se vzduchem šířila?
Že se s takovou hrozbou dá bojovat, ukazuje příběh z roku 2014. Po tehdejší epidemii vyvinuli lékaři v San Diegu protilátkový přípravek. Když se do Texasu dostal nakažený pacient a přenesl nákazu na dvě zdravotní sestry, sám už na léčbu nedosáhl. Zmíněný admirál o vyvíjeném přípravku věděl, přes odmítnutí úřadů si sehnal známého s letadlem, přípravek přivezl a sestry přežily. Nová africká varianta ovšem mezitím zmutovala a stejný lék na ni už nezabírá.
Chiméra: past místo léku
Nejtemnější kapitolu si Jacobsen nevymyslela – převzala ji z doložených sovětských plánů. Chimérická zbraň má jméno po řeckém monstru složeném z několika zvířat a v praxi znamená smíchání genetického materiálu různých původců. Sovětští vědci podle vlastního doznání vytvořili morovou zbraň šířenou vzduchem a upravili ji tak, aby odolávala antibiotikům. A pak přidali druhé dno: podání antibiotika mělo spustit zánět mozku.
Motivaci popsali sami. Nešlo jen o to zabít lidi a zabrat města. Šlo o to, aby poslední myšlenka umírajících patřila vlastní vládě, která jim doporučila lék, jenž je zabil ještě horším způsobem.
Vojenské plánování má pro takovou situaci vlastní pojem – zlý problém, tedy zadání bez řešení. Nedá se totiž zjistit, jestli lék pomůže, nebo zabije, dokud ho někdo nevyzkouší. A protože riziko je příliš vysoké, spouští se v tu chvíli velmi rychle právě devoluce.
Systém, který hlídá všechny – kromě těch nejzranitelnějších
Po útocích z 11. září a po antraxových zásilkách, které skončily v redakcích a v senátorských kancelářích a jejichž vyšetřování se táhlo léta, vznikl v USA zcela nový průmysl biologické obrany. Miliardy dolarů, další laboratoře nejvyššího stupně, rozšířený výzkum. Jedním z výsledků je celostátní systém, který sbírá v téměř reálném čase údaje z více než sedmi tisíc pohotovostí a ambulancí ve všech padesáti státech a odesílá je centrálním zdravotním úřadům.
Systém má díru, na kterou Jacobsen upozornili přední epidemiologové. Do databáze nevstupují data zhruba osmi set tisíc lidí bez domova – tedy skupiny, která žije nahusto, nemá přístup ke zdravotní péči a jejíž příznaky se snadno zamění za cokoli jiného. Kdyby někdo hledal, kde nasadit patogen, aby si ho systém co nejdéle nevšiml, dostane odpověď zdarma. Právě tam proto autorka umístila počátek epidemie ve svém scénáři.
Podobně otevřenou otázkou zůstává, kam se poděla genetická data z pandemických testů. Sbírala se ve velkém a Jacobsen se na jejich osud opakovaně ptala – bez odpovědi. Za biologickou událost přitom nese odpovědnost americké ministerstvo zdravotnictví v čele s Robertem F. Kennedym mladším, tedy úřad, jehož roční rozpočet podle Jacobsen zhruba dvojnásobně převyšuje rozpočet obranný – a o kterém přitom většina lidí nikdy neslyšela.
Únik z laboratoře a cena za mlčení
Scénář nezačíná útokem. Začíná explozí v laboratoři nejvyššího stupně na Sibiři – v zařízení, kde se za studené války odvedl velký kus práce a kde k výbuchu skutečně došlo v roce 2019. To je záměr: v terminologii obranných úřadů biologická válka nepotřebuje útočníka. Stačí incident, a únik z laboratoře je incident nejvyšší úrovně ohrožení.
Co následuje, je předvídatelné. Stát, který zbraně mít nesmí, nebude o nehodě ve své laboratoři mluvit otevřeně. Přesně to se podle Jacobsen stalo ve Wu-chanu, kde čínská vláda okamžitě uzavřela přístup k informacím. Epidemiologové, s nimiž mluvila, jsou přesvědčeni, že při včasné transparentnosti šlo pandemii ještě zastavit. Odtud plyne i její hlavní teze: informace jsou v biologické krizi to nejcennější, popírání to nejnebezpečnější.
Co udělá panika s velkoměstem
Velká města nacvičují reakci na biologický incident na federální i státní úrovni. Výsledky těch cvičení nikoho nezajímají – a v případě Los Angeles a Kalifornie jsou podle Jacobsen katastrofální. Nový tísňový systém propadl hned při prvním zátěžovém testu. Lidé běžně čekají na spojení s operátorem přes deset minut. Při biologické události, kde rozhoduje čas, je tohle samo o sobě rozsudek.
Konkrétní čísla působí ještě absurdněji. Město má připraveno sto tisíc balení antibiotika. Šestnáct tisíc jich je určeno záchranným složkám, což dává smysl. Zbytek je rozepsán způsobem, který zahrnuje i úředníky odboru kultury nebo personál zoologické zahrady. Hasičský komisař, s nímž autorka vedla rozhovor, jí to shrnul bez obalu: na útok plicním morem město připraveno není. Tečka.
A pak přichází mechanismus, který podle ní vede přímo k bezvládí. Zásoby mají rozvážet dobrovolníci. Představte si přitom nákazu se stoprocentní smrtností šířenou vzduchem, kterou zpočátku nikdo správně nediagnostikuje, nechráněné policisty vbíhající na místo a městskou krizovou centrálu, která ve zmatku oznámí na sociálních sítích, že se antibiotika vydávají. V zemi, kde je podle citovaného průzkumu pět set milionů zbraní, se v ten okamžik z fronty na lék stane bojiště.
Armáda v ulicích
Zdravotnický resort podle vlastních plánů velmi rychle zjistí, že bez armády nedokáže dostat zásoby do jednotlivých států. U patogenu, který zabíjí během osmačtyřiceti hodin, je rychlost vším – a logistiku téhle velikosti umí jen vojáci. Jacobsen z toho vyvozuje obraz, který sama označuje za nečekaný: poprvé od druhé světové války by Američané viděli příjezd armády do svého města s úlevou.
Jenže vojáci jsou chráněni – armáda má vydáno 1,7 milionu plynových masek – a maska se v takové situaci stává ceněným zbožím. Aby mohli vojáci vůbec zasahovat proti civilistům, musí prezident vyhlásit zákon o povstání, jediný nástroj, který ruší poválečný zákaz vojenského výkonu policejních pravomocí uvnitř země. Tím se pravidla nasazení mění na válečná.
Jenže vojáků je omezený počet a Američanů je 340 milionů. Priority se proto přesouvají jinam: k ochraně kritické infrastruktury – energetické sítě, komunikací, bankovnictví, silnic, jaderných elektráren, vodáren a čistíren – a k ostraze zařízení, kam odjely devolucí určené skupiny. V tu chvíli už stát nechrání obyvatele, nýbrž svou schopnost fungovat po nich.
Válečné hry: pevnost, do které se patogen dostane stejně
Klasické plánování dřív řešilo, kde by útočník patogen vypustil – letiště, školy, obchody. S rozvojem genetického inženýrství tahle otázka ztratila smysl: patogen šířený vzduchem se rozšíří sám. Válečné hry se proto přesunuly jinam, a hlavně k jedinému cíli: nepustit nakažené do země.
Jedno takové cvičení z roku 2018, dostupné veřejně, popisuje ohnisko v Jižní Americe a lodě s uprchlíky mířící z Venezuely k Portoriku. Úředníci v něm rozhodují, jestli je nechat přistát. Odpověď zní ne – a v podtextu jsou pravidla použití síly. Součástí cvičení je i debata o tom, jak zvládnout média, kdyby se začalo střílet na lodě s civilisty. Právě tahle otevřenost plánovacích dokumentů autorku šokovala nejvíc.
Poučení je přitom opačné, než jaké z takového cvičení plyne. Patogen bývá uvnitř dřív, než se hranice zavře. Během pandemie byla nákaza v New Yorku i v Seattlu ve chvíli, kdy se rušily lety. Genetické rozbory navíc později ukázaly, že většina prvních newyorských případů nepřišla z Číny, ale z Itálie. Patogeny se totiž šíří rychlostí, jakou se pohybují lidé – ve čtrnáctém století to byly karavany a lodě, dnes je to patnáct hodin letu na druhý konec planety.
Diagnostika jako první obranná linie
Než přijde na řadu karanténa, rozhoduje diagnostika. Vysvětlení je záměrně banální: lékař nepozná pouhým pohledem, co pacientovi je. Proto při bolesti v krku dělá test na streptokoka. Vyjde-li pozitivně, jde o bakterii, nasadí se antibiotika a pacient se uzdravuje. Vyjde-li negativně, jde nejspíš o virus, na který antibiotika nezabírají, a doporučení zní čaj a odpočinek.
Rychlost téhle odpovědi je zároveň dobrým měřítkem pokroku – v sedmdesátých letech trval takový test dva až tři dny, dnes několik minut. A přesně na téhle schopnosti rychle zjistit, s čím máme co do činění, stojí celá obrana proti biologické hrozbě. Naráží ovšem na oprávněnou nechuť lidí předávat státu zdravotní údaje. Není to ovšem výtka veřejnosti, nýbrž úkol pro stát: důvěru si musí zasloužit, protože bez testování se bránit nedá.
Karanténa, kontinuita vlády a odchod z hlavního města
U patogenu s jednoprocentní smrtností jsou opatření jedna věc. U vybraného agens první kategorie se smrtností třicet, padesát nebo sto procent podle Jacobsen neexistuje opatření, které by bylo příliš extrémní. Karanténu může prezident vyhlásit, existují pro to zákonem vymezené nemoci – a vymáhat ji bude armáda. Ta má dva režimy: buď podporuje civilní správu a národní gardu, kde válečná pravidla neplatí, nebo se po vyhlášení zákona o povstání celá země stává válčištěm.
Nad tím vším visí pojem kontinuita vlády. Idea civilní obrany, tedy že se dá zachránit celá populace, skončila spolu se studenou válkou. Zůstala povinnost, aby vláda pokračovala. Existuje k tomu i vlastní stupnice pohotovosti, obdoba té jaderné, kterou spravuje agentura pro mimořádné situace. Má čtyři stupně a vyhlášení toho nejvyššího je spouštěčem devoluce – okamžikem, kdy se hlavní město vyprázdní, vedení odjede do bunkrů a armáda se rozjede do států.
Baker, 1946: den, kdy svět pochopil, co je spad
Odbočka k jadernému tématu má stejnou logiku jako celý zbytek rozhovoru. V červenci 1946 existovalo na planetě sedm atomových bomb a Spojené státy se rozhodly jednu z nich odpálit pod hladinou u vlastních vyřazených lodí. Test se jmenoval Baker a byl to okamžik, kdy lidstvo poprvé pochopilo, co znamená radioaktivní spad. Lodě, které výbuch přečkaly, byly tak zamořené, že se od jejich čištění muselo ustoupit – zabíjelo námořníky, kteří ho prováděli. Atol Bikini je neobyvatelný dodnes, osmdesát let poté.
Muže, který tu bombu zapojil, odjistil a odpálil, Jacobsen ještě zastihla naživu. Jmenoval se Alfred O’Donnell a patřil k malému inženýrskému týmu. Vysvětlil jí, proč se odpalovací a jisticí zařízení střeží pečlivěji než samotná bomba: právě jeho složitost brání tomu, aby jadernou zbraň mohla použít jakákoli skupina, která by se k ní dostala. A přidal detail, který dnes působí neuvěřitelně – k náloži se musel natáhnout kabel z odpalovacího zařízení na břehu, protože dálkové systémy tehdy ještě nebyly běžné.
Tehdejší nálož byla ve srovnání s tím, co přišlo později, drobná: šlo o atomovou zbraň v řádu kilotun, zatímco termonukleární zbraně z padesátých let se počítají v megatunách. Po Bakeru následovala více než stovka dalších atmosférických testů.
Kolik laboratoří dnes pracuje s tím nejhorším
Nejkonkrétnější varování přichází až úplně nakonec. Před 11. zářím měly Spojené státy dvě laboratoře nejvyššího stupně zabezpečení. Dnes jich mají sedmnáct. Ve světě jich je zhruba sto deset, včetně zemí, kde probíhá válka. O stupeň níž, tedy tam, kde se běžně pracuje s antraxem, morem nebo hantavirem, je situace nesrovnatelně horší: takových pracovišť je po světě asi tři a půl tisíce a u devíti desetin z nich podle ní chybí bezpečnostní protokoly.
Podstatné je, kdo to sleduje. Nikdo. Žádná vládní ani mezinárodní instituce nevede přehled o tom, kdo kde s čím pracuje – zůstává to na akademicích a jednotlivých vědcích. Sledovat tohle je dobré místo, kde může začít kdokoli, kdo chce mít o problému přehled.
Závěr
Na závěrečnou otázku, jestli je Amerika na biologickou válku připravena, odpovídá Jacobsen bez váhání, že není. A dodává tezi, kterou používá i u jaderného tématu: taková válka se prostě nesmí stát, protože je koncem hry. Vojáci, s nimiž mluvila o jaderných zbraních, jí to říkali celý život.
Její pointa proto nemíří k přípravě na katastrofu, nýbrž k tomu, co jí předchází. Pandemie mohla být lekcí, ze které se dalo vytěžit maximum – místo toho z ní zbylo popírání na jedné straně a kmenový vztek na druhé. Chyby zůstaly nepojmenované, a tím pádem opakovatelné. Nejde o to lidi vyděsit, nýbrž vytvořit tlak a rozhovor: být informovaný dává člověku odstup a možnost posoudit, co je nejlepší pro něj a jeho rodinu. Ke slovu spiklenecká teorie má ostatně vlastní návrh – nahradit ho označením spekulativní vyprávění, protože jakmile něco označíte za konspiraci, těžko se z toho couvá, kdyby se to nakonec ukázalo jako pravda.
