Christian Craighead v lednu 2019 jako jediný britský voják speciálních sil vstoupil do hotelového komplexu DusitD2 v Nairobi. Na komplex tehdy zaútočili ozbrojenci al-Šabábu a Craighead během téměř dvaadvaceti hodin pomohl dostat do bezpečí přes 700 lidí. Nyní poprvé v detailu vypráví celý den – od podivného setkání na prašné cestě přes zásah až po spor s britským ministerstvem obrany. Spor podle něj zašel tak daleko, že se do vlasti nemůže vrátit. K rozhovoru se přidala i jedna ze zachráněných.
Předtucha, že Anglii už neuvidí
Christian Craighead, bývalý příslušník britského 22. pluku SAS, dnes žije ve Spojených státech a do Británie se už léta nevrátil. Při poslední návštěvě severní Anglie zašel na své oblíbené místo u vesnice, kde byl pokřtěn, a prý ho přepadla jistota, že je tam naposledy. Tehdy to nedávalo smysl – za pár týdnů se měl vrátit pro zbytek věcí. Dnes to podle něj platí doslova: kdyby do Británie přijel, hrozí mu zatčení.
Důvodem je kniha One Man In, v níž popisuje 15. leden 2019. Tehdy jako jediný britský voják speciálních sil vstoupil do hotelového komplexu DusitD2 v Nairobi, na který zaútočili ozbrojenci somálské teroristické organizace al-Šabáb. Za zásah dostal Conspicuous Gallantry Cross, druhé nejvyšší britské vyznamenání za statečnost v boji. Britské ministerstvo obrany se přesto vydání knihy léta snaží zabránit.
Víra jako součást duchovní války
Po předchozím rozhovoru Craighead hledal smysl života. Dnes ho vidí v roli, kterou hraje v duchovní válce. Ozývají se mu tisíce lidí, hlavně mladí muži z Británie, kteří díky jeho svědectví našli cestu k víře. Křesťan podle něj není slaboch z filmů, ale bojovník.
Nejvíc ho znepokojila zpráva od mladého vojáka britské pěchoty. Malá skupina věřících z jeho jednotky prý chodí na bohoslužby daleko od posádky, protože se bojí, že by je velení označilo za bílé rasisty. „Křesťané se zase modlí v utajení,“ shrnuje Craighead. Radí, aby se věřící přestali skrývat – čím víc jich bude, tím menší riziko. Systém v Británii a Austrálii podle něj křesťanské hodnoty nechce a lidem, kteří je hlásají, škodí.
K tomu přidává vlastní výklad nových britských pravidel, u něhož sám připouští, že se může mýlit: kdo by útok na DusitD2 nazval islámským terorismem, mohl by podle něj už v Británii porušovat zákon.
Kříž s datem, které se opakovalo
Řadu podivných shod Craighead dokládá předmětem, který přinesl s sebou. V roce 1999, po autonehodě a v období pití a rvaček, se jednou ve tři ráno probudil s myšlenkou, že musí najít kaplana výsadkové brigády. Kaplan v Aldershotu se jen usmál, že se to stává častěji, než by člověk čekal. Když Craighead z Aldershotu odcházel, dostal od něj kříž s datem 14. listopadu 1999 a nápisem „Kéž tě Bůh vždy vede“.
O dvacet let později mu velitel telefonicky oznámil, že za Keňu dostane vyznamenání. Až doma, když se na kříž podíval, si všiml data: vyznamenání mu udělili přesně na den dvacet let po předání kříže. Od stejného kaplana má i maskáčový Nový zákon, který nosil ve výstroji na více než tisícovce vysoce rizikových misí – i v Nairobi.
Cizinec s dýkou: Kéž tě Bůh dnes mnohokrát žehná
Do Keni přijel v prosinci 2018 jako styčný důstojník u keňské armády. Jeho hlavním úkolem byl výcvik keňských jednotek. V den útoku byl v zemi teprve měsíc a kvůli vánočním svátkům skoro nikoho neznal.
Ráno vstal ve 4.30, aby si zastřílel na cvičišti za městem. Cestou zpět uviděl na prašné cestě muže v béžovém obleku a naleštěných botách, tedy v místech, kde člověk potká spíš masajské pastevce nebo dělníky z čínské železnice. Proti všem pravidlům mu nabídl svezení. Muž se představil jako Simon, bylo mu 43 let jako Craigheadovi a narodil se ve stejném měsíci. Pak vytáhl zahnutou dýku se dvojitým hrotem, prý na démony a zlé duchy podél cesty. Když vystupoval, změnil se mu výraz i hlas: „Chrisi, kéž ti Bůh dnes mnohokrát žehná.“ Hned nato se zase vesele loučil. Když se Craighead po sto metrech ohlédl, muž byl pryč.
Craighead je přesvědčen, že šlo o skutečného člověka, skrze kterého promluvil Bůh. Druhou shodu objevil až doma: letadlo, které v roce 2009 přistálo na řece Hudson, se srazilo s ptáky 15. ledna v 15.17. Přesně o deset let později, 15. ledna v 15.17, odpálil sebevražedný atentátník v Nairobi nálož. Kapitán Sully podle vlastní knihy cítil, že ho k té chvíli vedl celý život. Craighead o sobě tvrdí totéž: dobré i zlé věci, včetně zneužívání v dětství a pracovních neúspěchů, ho podle něj připravovaly právě na tento den.
15.17: začátek útoku
Útočníci se rozestavili na příjezdové cestě ke komplexu na adrese 14 Riverside Drive: čtyři muži v toyotě s automatickými puškami typu AK-47 a granáty, pátý v elegantním obleku s výbušnou vestou pod sakem. Ten se postavil ke kavárně Secret Garden, oblíbenému místu diplomatů a podnikatelů. Ještě do telefonu se ptal, jestli jsou všichni připraveni, a v 15.17 se odpálil. Exploze byla signálem k útoku.
Výbuch zabil všechny v kavárně, mezi nimi Američana, Brita, Australana a dva Keňany. Američan podle Craigheada po 11. září vytahoval přeživší z trosek Dvojčat. Lidé v kavárně pracovali na humanitárních projektech pro Somálsko. Toyota mezitím najela do příkopu, ozbrojenci pokračovali pěšky, stříleli na prchající a házeli granáty. U vstupu se rozdělili do dvou dvojic s jediným cílem: zavraždit co nejvíc lidí.
Jízda proti proudu přes zablokované Nairobi
Craighead byl zrovna ve sprše asi pět kilometrů od hotelu, když mu zavolal kamarád, bývalý příslušník Royal Marines, sám držitel nejvyššího vyznamenání za statečnost z dřívějšího útoku v Keni. Řekl mu, že probíhá komplexní útok a že je bez zbraně. Craighead měl připravenou výbavu, i když žádné zpravodajské varování neexistovalo. Tušil ale, že by se něco takového mohlo stát, a při boji s teroristy rozhoduje každá sekunda. Než nasedl, pomodlil se u krucifixu Zdrávas Maria.
Navigace ukazovala 38 minut, v běžném provozu cesta trvá přes hodinu a Nairobi se kvůli útoku zastavilo. Jel proto v protisměru, po chodníku i přes středový pás a místy zrychlil až na 130 km/h. Z telefonu mu přitom náhodou začaly hlasitě hrát Vivaldiho Čtvero ročních dob. Do operačního střediska ve Spojeném království se dovolal jen napůl – nový operátor nevěděl, že musí na sluchátku mačkat tlačítko – takže zprávu nadiktoval naslepo. Keňští velitelé telefony nebrali. U policejní zátarasy stáhl okénko a s přesvědčením prohlásil, že jede na rozkaz prezidenta. Policista ho pustil.
Vrátnice: Nikdo tam ještě není
U hořících aut se Craighead oblékl do neprůstřelné vesty, nasadil opasek se zbraněmi a přes obličej si natáhl kuklu, protože u vstupu už čekali novináři. Helmu, noktovizor a zbytek uniformy nechal v autě. Předpokládal totiž, že na místě už zasahují keňské síly a on bude jen styčný důstojník.
Ve vrátnici ale našel osm až dvanáct mužů schovaných pod stoly. Na otázku, jestli už uvnitř jsou keňské speciální síly nebo policie, odpověděli, že nikdo. V tu chvíli uslyšel ženský výkřik, který přerušila dávka z automatické zbraně. „Jdu dovnitř. Jdete se mnou?“ zeptal se. „Ne, šéfe,“ zněla odpověď. Rozhodnutí mu podle vlastních slov trvalo méně než dvě vteřiny: když nepůjde on, nepůjde nikdo.
Evakuace kavárny a kadeřnictví
Nevěděl, kolik je útočníků, jak vypadají ani jak je komplex uspořádaný. Každého, koho potkal, musel ve zlomku vteřiny vyhodnotit: terorista, policista, strážný, nebo civilista? Útočníci takové dilema neměli. Craighead se přesto necítil v nevýhodě – byl hlavním instruktorem boje na blízko v SAS a měl za sebou přes tisíc misí.
Ve skladu a kuchyni kavárny Secret Garden našel zkrvavené raněné. Aby ho nezastřelil případný ozbrojený zraněný, nejdřív na dveře zabouchal a ohlásil se. Místo honu na teroristy začal raněné vynášet ke vrátnici. Policisté, kteří se tam shromažďovali, mu pomoci odmítli, přidali se až ozbrojení civilisté. Craighead jim říká „volní radikálové“: od profesionálů až po lidi, kteří v životě vystřelili jednou. Chválí je, že šli do palby bez vesty jen s pistolemi, jednoho z nich ale označuje za lháře, který si později vymýšlel historky. Mezitím mu zavolal kamarád z operačního střediska ve Spojeném království, zda ví o útoku. Craighead odpověděl, že je na místě. Ve středisku ho v tu chvíli viděli živě v televizi Sky News.
Keňští policisté bez povolení dovnitř jít nesměli, a tak Craighead vyrazil sám. Hodil do kadeřnického salonu omračující granát a začal ho prohledávat. Nakonec z něj s dvojicí policistů z jednotky GSU (General Service Unit) vyvedl kolem 150 lidí schovaných v koupelnách a skladech. Ukryli se sem, protože salon byl posledním úkrytem na cestě k bráně. Civilisty posílal ven po skupinkách, zatímco sám kryl vyvýšené místo, odkud předtím přišla palba.
Dvanáctipatrový parkovací dům
Pak ho policisté zavedli k dalším lidem. Pod stolem v jedné kanceláři se krčily plačící ženy. Craighead do místnosti vběhl, podklouzl po mramorové podlaze až k nim, stáhl kuklu a pozdravil svahilským „Jambo“. Ženy se nejdřív rozkřičely, pak rozesmály – napětí bylo pryč a daly se snáz vyvést.
Následoval dvanáctipatrový parkovací dům. Přidal se k němu slovinský strážný Daniel s puškou M4, kterého Craighead na první pohled odhadl jako schopného. S ním a se dvěma keňskými policisty postupně prohledali patro po patru včetně skříněk u výtahů a z aut vyvedli schované lidi. V poslední skříňce v posledním patře se skrývala strážná v černém. Craighead ji málem zastřelil a vyvodil z toho ponaučení: v boji se může stát cokoli, i když by to na cvičení působilo nerealisticky. Před vstupem na střechu vyčkal, protože usoudil, že na ně střílí keňský vrtulník. Přes britské vysoké komisařství si nechal potvrdit, že je na střeše vlastní člověk.
Můžete vést mé muže?
U brány se Craighead dostal k vysokému představiteli keňské policie. Stručně mu popsal situaci: sebevražedný útok, dva až šest aktivních střelců s automatickými zbraněmi a granáty, podle odhadu nejméně patnáct mrtvých. Velitel se zeptal: „Můžete vést mé muže?“ Tato otázka podle Craigheada rozhodla o dni. Bez ní by se jednotky zastavily u brány, začaly plánovat a vznikla by dlouhá obléhací situace jako v obchodním centru Westgate v roce 2013.
V čele zhruba 30 až 60 policistů z GSU, kteří neměli výcvik v boji na blízko, prohledával budovu Arlington místnost po místnosti. Do každé vstupoval sám a teprve pak si volal, kolik mužů potřebuje. Radši by zemřel, než aby policista kvůli němu zastřelil civilistu. K týmu se přidal mladík Julius s perlíkem a reflexní vestou, Craighead ho považuje za jednoho z nejstatečnějších lidí toho dne. Julius vyrážel dveře, dokud se o skleněné dveře nepořezal tak, že ho museli odvézt. V posledním patře za barikádou našli skupinu japonských podnikatelů.
Noc v hotelu: hlášení generálovi a prezidentovi
Po dvou a půl hodinách převzala velení elitní policejní jednotka Recce vycvičená Američany. Craighead poprvé zpomalil a došlo mu, že jednal na vlastní pěst. Napsal proto šéfovi keňské národní zpravodajské služby, se kterým byl v kontaktu. Ten mu okamžitě zavolal, seděl prý zrovna vedle keňského prezidenta. Craigheadův popis se lišil od toho, co mu hlásili jiní. Generál ho požádal, aby zůstal na místě a podával zprávy přímo jemu a prezidentovi. Craighead ho poprosil, aby žádost přeposlal britské vládě. Tím se jeho zásah stal oficiálně povoleným.
V hotelu se čtyři útočníci podle hlášení zabarikádovali v posilovně v nejvyšším patře. Z výhodné pozice házeli granáty a stříleli do prostoru před výtahy. Plán keňského týmu zněl jednoduše: až sejdou po schodech, zabijí je. Craigheadovi to nestačilo, protože nevěděl, co útočníci nahoře chystají. Navrhl nasadit odstřelovače, výbušninami prorazit strop a následně tam hodit granáty. Nálože ale nestačily na betonový strop, odstřelovači minuli a pak odešli z pozic. Když se průraz konečně podařil, tým hodil dolů jediný granát. Craighead si to vyčítá: řekl jen, ať po průrazu zaútočí granáty, ale neupřesnil kdy a kolik – a lidé plní rozkazy doslova. Když výbuchy média hlásila jako nové bomby v autech, Craighead mohl díky svým hlášením vládám rovnou vysvětlit, že jde o průraz útočného týmu. Keňany popisuje jako profesionály bez ega, kteří se rychle učili. Policisté se ho dokonce ptali, jestli smějí vzít jídlo z minibarů, aby to nebyla krádež.
Zdrávas Maria a poslední útok
K ránu se nad nimi náhle ozvala hlasitá modlitba, první zvuky útočníků za celou noc. „Připravte se, jde to,“ řekl Craighead Keňanům. „Chystají se setkat se svým bohem.“ Postavil se jako první v řadě a potichu se modlil Zdrávas Maria. Na slovech „v hodině smrti naší“ se po schodech skutálely čtyři granáty.
První útočník seběhl dolů a pálil. Craighead ho zasáhl do hrudi, a když nepadl, do hlavy. Druhého skolili střelbou do nohou. Nahoře pak zjistili, že tam byli jen dva, nikoli čtyři. Craighead vyfotil tváře mrtvých a snímky poslal těm, kdo je potřebovali pro zpravodajskou práci. Pak dostal hlášení, že v pokoji 316 je Američanka, kterou je třeba zajistit.
Pokoj 316: sedmnáct hodin čekání na smrt
V pokoji 316 byla Meyli Chapinová, tehdy šestadvacetiletá Američanka na pracovní cestě. Výbuch v nádvoří přímo pod jejím oknem otřásl budovou. Z okna viděla krvavou skvrnu, kus lidské nohy a dva ozbrojence, kteří klidně kráčeli k budově. Rodičům a snoubenci poslala zprávu: „Teroristický útok v hotelu. Miluji tě.“ Mladšímu bratrovi nenapsala, protože chtěla, aby si ji pamatoval ze společných vánočních her.
Podle instrukcí z bezpečnostní linky zaměstnavatele zatáhla závěsy, zabarikádovala dveře nábytkem a vtěsnala se do spodní police pod umyvadlem. Modlila se jen za jedinou kulku mezi oči, aby ji útočníci nenatáčeli a rodina se na to nemusela dívat. Během sedmnácti hodin slyšela, jak někdo zkouší otevřít dveře hotelovou kartou, a zažila řadu mylných zpráv: prý jde o bankovní loupež, prý je objekt zajištěn. Útočníci běželi po skleněném schodišti kolem jejího patra. Zlom přišel se zprávou, že na místě jsou americké a britské speciální síly. „Přišli pro mě, i když nejsem na americké půdě,“ vzpomíná.
Nakonec ji odvedli dva klidní Američané v košilích. Na otázku, k jaké složce patří, jen odpověděli, ať si s tím nedělá starosti. Craighead do prázdného pokoje dorazil jen pár minut po nich. Chapinová se od té doby vdala a o PTSD napsala knihu Terrorist Attack Girl. Založila také aplikaci Trauma Brace pro lidi s traumatem. Kdo z Craigheadova příběhu dělá politickou kauzu, podle ní nepochopil podstatu: nikoho se neptal na národnost, náboženství ani barvu pleti, zachraňoval všechny nevinné.
Craighead oceňuje, že se nebála a udělala přesně to, co měla. Lidé bez výcviku se prý často vzdají bezpečného úkrytu, protože v izolaci touží po společnosti druhých, a právě tehdy narazí na útočníky.
Suterén: poslední dva útočníci
Zbývali dva útočníci v technickém zázemí hotelu. Kuchyň, kde se patnáct hodin připalovalo jídlo na zapnutých plotýnkách, byla plná horka a kouře. V chodbách zhasla světla, z prostřelených trubek tekla horká voda a po kotníky jí bylo i na podlaze. Jeden útočník vyšel zpoza rohu a vypálil dávku, nikoho však nezasáhl. Craighead vystřelil těsně vedle záblesku z hlavně. Granát, který jim pak dopadl k nohám, nezranil nikoho ze skupiny.
Druhý útočník se kryl za skleněnými dveřmi, které vydržely několik zásahů. Když je Keňané nakonec prostřelili, oba útočníci byli mrtví – jeden u stěny se stopou krve přesně tam, kam Craighead mířil. I tady pořídil fotografie tváří.
Díky za Keňu
Velení keňské policie mu ve foyer poděkovalo, prý by to bez něj nezvládli. Craighead mužům vzkázal, ať nezapomenou, co ten den pro Keňu udělali. Pak prošel hotel se seznamem pohřešovaných od manažera a s keňskou policií a FBI prošel místa, kde útočníci padli.
Nejvíc ho dojal mladý řadový policista u brány: „Většina bělochů přijede, zachrání svou rodinu a přátele a odjede. Ty jsi tu byl od začátku do konce. Byl jsi tu pro Keňu.“ Doma si uvařil čaj a v televizi uviděl sám sebe, jak vynáší raněné. Ten večer šel s přáteli na večeři. Zavolal mu i britský ministr obrany a pogratuloval. Od britské vlády to bylo poprvé a naposledy, kdy mu kdo poděkoval.
Skryté trauma
O několik dní později letěl do Birminghamu, kde mu jehlou skrz bubínek vpíchli steroidy, aby zachránili sluch poškozený granáty a střelbou v uzavřených prostorách. Teprve tehdy poprvé pořádně usnul. Lékařka ho viděla na podlaze kňučet a škubat sebou jako psa ve snu.
Zhruba tři měsíce pak bez zjevného důvodu propukal v pláč. Nikomu nic neřekl, potřeboval příplatek za službu v zahraničí. Když mu kamarád zavolal, jestli je v pořádku, odpověděl, že ano, i když v duchu volal o pomoc. Poučení pro rodiče i přátele zní: když se ptáte, jestli je někdo v pořádku, dívejte se mu do tváře.
Proč Británii vadí jeho příběh
Záběry ze zásahu podle Craigheada brzy mizely z internetu, jako by šlo o tajnou operaci, přestože byl příběh na titulních stranách po celém světě. O službě v SAS podle vlastních slov nikdy veřejně nemluvil a mluvit nebude. Tento příběh je ale jeho, který viděl celý svět.
Afričané ho podle něj mají rádi, protože nerozlišoval barvu pleti ani víru. Jeden vysoce postavený muž z Demokratické republiky Kongo se při setkání ve Washingtonu rozplakal, že je „nejslavnější běloch v Africe“. Nálepku „bílý spasitel“ mu naopak poprvé přišila vysokoškolsky vzdělaná bílá žena z Británie.
Craighead nabízí několik teorií, které označuje právě za teorie. Část vyšších důstojníků mu vyčítá, že jednal bez rozkazu a je špatným příkladem. Příběh bělocha z dělnické třídy bez maturity, který hlásá křesťanské hodnoty a podporuje Trumpa, se podle něj nehodí do dnešní propagandy, kde muži mají působit slabě. Britská vláda podle něj rozkládá zemi i SAS. O jednotce proto nechává šířit jen negativní zprávy, například o údajných válečných zločinech v Afghánistánu, protože zrušit něco, o čem lidé znají jen to špatné, je snazší. Podobný vzorec vidí u tažení proti australským speciálním silám. Fotografie muže, který jde do budovy sám, podle něj symbolizuje odpor proti zlu a tyranii, a toho se mocní bojí.
„Třešničkou na dortu“ je podle něj prezident Trump, se kterým se setkal v roce 2019 a na jehož předvolebním mítinku vystoupil před 120 tisíci lidmi. Ve stejné době podle něj vládní strana z Británie posílala lidi do USA pomáhat kampani Harrisové. Podle Craigheada vládě vadí i to, že zabil islamistické teroristy.
Soud, prodané medaile a hrozba zatčení
Kniha podle Craigheada neporušuje zákon o úředním tajemství (Official Secrets Act) a nepopisuje žádnou operaci SAS, protože šlo o jeho vlastní zásah. Porušuje jen civilní dohodu o zveřejňování informací. Ta podle něj dává úřadům možnost zakázat cokoli bez udání důvodu. Vyšší důstojníci mu prý psaní knihy o jeho životě schválili, ale při soudním přezkumu tvrdili, že nevěděli, že jde o Keňu. Přezkum podle něj prohrál před soudcem jmenovaným vládou, bez poroty, a Británii nazývá orwellovskou společností.
Aby zaplatil právníky, musel v roce 2022 prodat své medaile. Vydání knihy ho zatím stálo přes 130 tisíc dolarů a do Británie se vrátit nemůže, protože by ho zatkli. Přímo během natáčení mu přišel e-mail, že ho britská strana chce ve Spojených státech obeslat soudním zákazem. Knihu napsal v USA a vydává ji americké nakladatelství. Jako držitel trvalého pobytu se proto odvolává na ochranu americké ústavy a zásah vnímá jako přehmat cizího státu. Podle něj se projevuje Streisandův efekt: kvůli zákazu si knihu koupí desetkrát víc lidí, než kdyby vyšla už v roce 2021.
Za dvojí metr považuje, že stejná země podle něj trestá lidi za národní vlajku na lampě nebo příspěvky na Instagramu. Na jiné zločiny přitom podle něj přivírá oči. Kniha je podle něj příběhem křesťanských válečníků proti muslimským zbabělcům, i když sám zachraňoval i muslimy. Mladým lidem radí, ať si najdou Bibli a kněze: jakákoli křesťanská víra je lepší než žádná.
Co si o tom mysleli v SAS
Kolegové ze SAS jeho zásah podle Craigheada brali s neobvyklou úctou, a to i lidé, se kterými si dřív nerozuměli. V prosinci 2019 zásah podrobně odprezentoval celému útvaru. Zprávy od kolegů si tehdy uložil a nedávno je znovu našel. V jedné stálo, že jeho příběh jde proti uhlazenému obrazu a velení znervózňuje vliv, který nemůže ovládat. Jiný přítel mu po oznámení o novém soudním zákazu napsal, že lidé se bojí těch, které nemohou ovládat. Podle Craigheada to ukazuje, že vyšší velení nesnášelo jeho čin i to, co představuje.
Závěr
Craighead popisuje den v Nairobi jako souhru náhod, výcviku a víry: stopař s požehnáním, telefonát, který málem nevzal, a velitel, který se ho zeptal, jestli povede jeho muže. Jeho zásah podle přeživších zkrátil útok na sedmnáct hodin místo několikadenního obléhání. Britský establishment ho přesto podle vlastních slov nechce oslavovat, ale umlčet. Craighead je přesvědčený, že o jeho příběhu se bude mluvit ještě dlouho a spolu s ním i o tom, jak s ním britská vláda zacházela.
