Machiavelli před pěti sty lety varoval, že žádný stát, který spoléhá na cizí zbraně, není nikdy v bezpečí. V závěrečném díle rozhovoru vojenský analytik a vysokoškolský pedagog Jaroslav Štefec rozebírá, co obnáší možné zapojení české armády v zahraničních konfliktech, jak vznikla dnešní jaderná hrozba pro Evropu a proč za největší nebezpečí považuje lidskou hloupost.
Čeští vojáci na Ukrajině: z dobrovolníků na vojenské cíle
Účast české armády v bojích na Ukrajině by odporovala hned dvěma článkům zakladatelské smlouvy NATO — prvnímu, který ukládá signatářům řešit spory nevojensky, a pátému, který předpokládá pomoc pouze při napadení členské země, k čemuž v případě Ukrajiny nedošlo. Navzdory tomu předchozí prezidenti povolili několika desítkám Čechů sloužit v cizí armádě. Někteří z nich již zahynuli, jiní jsou zmrzačení a čelí zásadnímu problému: nejsou pojištěni na nic a nikdo se o ně nepostará.
Kdyby Česká republika vyslala vojáky oficiálně — byť jako instruktory — automaticky by se stali legitimním cílem ruských vojenských operací, tedy terčem raket. Na Ukrajině již zemřelo několik stovek Poláků, dále Američané, Britové, Kolumbijci a na ruské straně Kubánci a Severokorejci. Tato válka má charakter zástupného konfliktu. Rusko by se k oficiálně vyslaným vojákům chovalo jako k regulérnímu nepříteli a likvidovalo by je bez ohledu na právní status jejich nasazení.
Tzv. koalice ochotných, kterou zpočátku avizovala Británie pod podmínkou vlastního vedení, skončila tím, že Britové od účasti ustoupili — sformovali skupinu, ale sami se jí nezúčastnili. K faktickému vyslání českých vojáků by dnes pravděpodobně nedošlo, nicméně dřívější vyjádření předsedy vlády Fialy naznačovala jasnou ochotu k takovému kroku.
Občanské zbrojní iniciativy: korupce, pasy na černo a nejasný vývoz zbraní
Kolem distribuce dronů na Ukrajinu se točí konkrétní korupční řetězce propojující politiku a zbrojní průmysl. Vedle herce Ondřeje Vetchého figuroval v těchto iniciativách i náčelník generálního štábu Karel Řehka — kauza Nemesis se přesto zdá být zahrabána pod koberec. Podobně funguje spolek Dárek pro Putina, který sbírá peníze na rakety pojmenované po zesnulé šéfce Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Daně Drábové.
Zákon o sbírkách v zásadě vylučuje veřejné sbírání na zbraně. Česká republika je navíc signatářem smlouvy zavazující ji nevyvážet zbraně ani prostředky dvojího použití do oblastí konfliktů. Přesto armáda vozila drony na Ukrajinu načerno, vojáci využívali podloudně získané diplomatické pasy a hovořilo se i o sbírkách na tuny trhavin pro ukrajinskou armádu. Otázka, kdo tyto vývozy pokryl a jakou cestou prošly celnicí, zůstává bez odpovědi.
Jaderná doktrína Ruska: preventivní úder a hrozba pro Evropu
Rusko radikálně změnilo svou jadernou doktrínu. Původní závazek nepoužít jaderné zbraně jako první nahradilo deklarací preventivního prvního úderu — v momentě, kdy dospěje k závěru, že je existenčně ohroženo. Co přesně naplňuje tuto podmínku, není nikde veřejně deklarováno a jde o přísně utajované dokumenty.
Střední Evropa včetně České republiky leží v oblasti označované jako „východoevropské válčiště" — terminus technicus NATO. Americké jednotky a jaderné zbraně jsou v tomto prostoru rozmístěny dodnes, avšak Washington dal jasně najevo, že kvůli Británii nenechá rozvrátit Ameriku. Pokud by k jadernému konfliktu došlo, odehrál by se v Evropě a střední Evropa by seděla v první řadě.
Klíčovým faktorem je raketa Orešnik. Na rozdíl od mezikontinentálních balistických raket určených pro vzdálenosti přes oceán letí Orešnik po kratší balistické křivce, je výrazně rychlejší a v konečné fázi letu manévruje — čas pro obranu se zkracuje na jednotky minut. Francouzský jaderný „deštník" čítající přibližně 200–300 náloží by byl podle dostupných analýz Ruskem eliminován dříve, než by stačila většina raket odstartovat — Rusko má dostatečně vyvinutou protiraketovou obranu i přesné zbraně na likvidaci odpalovacích zařízení a velitelských center.
Za paradoxní považuje Štefec fakt, že česká politika předchozích vlád Rusku vlastně ulehčila: z České republiky se stal „flek na mapě" bez politického, vojenského ani ekonomického významu, takže ruské velení nemusí plánovat jaderný úder na česká města. Sami jsme si tuto hrozbu — tedy vlastní marginalizaci — vytvořili.
Perský záliv a jaderná nervozita na Blízkém východě
V zemích Perského zálivu byl vyhlášen oranžový pohotovostní stav v souvislosti s možnou jadernou hrozbou. Centrum chemické obrany v Kuvajtu přešlo na nepřetržitý provoz a Federální agentura pro jadernou regulaci Spojených arabských emirátů aktivovala síť stanic včasného varování. Tyto kroky naznačují, že místní vlády reálně kalkulují s možností jaderného zakončení konfliktu mezi USA, Izraelem a Íránem.
Objevily se také zprávy — pocházející podle dostupných informací z nezávislého zpravodajského prostředí — že vedení americké armády odmítlo Donaldu Trumpovi přístup k jaderným kódům z obav, že impulzivní prezident by mohl vydat příkaz k použití jaderných zbraní. Ačkoli jde o nepotvrzené informace, fakt, že se objevily i v amerických médiích, je podle Štefce pozoruhodný. Zároveň to vypovídá o tom, že Trumpova mocenská pozice není tak pevná, jak se navenek jeví.
Pravděpodobnějším scénářem než použití jaderných zbraní je útok na jaderné elektrárny. Zničení reaktoru v Búšehru by způsobilo masivní radioaktivní zamoření velké části Perského zálivu a Saudská Arábie by byla první na ráně. Izraelci již vystřelili rakety do těsné blízkosti íránské jaderné elektrárny — zálivové státy se na tuto hrozbu připravují. Přímé použití jaderných zbraní americkými nebo izraelskými veliteli je v tuto chvíli málo pravděpodobné: Izrael leží od Íránu tisíc kilometrů, USA na druhé straně oceánu — jaderný úder by je de facto vyřadil z mezinárodního společenství.
Elektromagnetický impuls: konec civilizace bez jediného výbuchu ve městě
Štefec přináší konkrétní obraz toho, čemu se v médiích věnuje nedostatečná pozornost: jedinou megabombou detonovanou ve stratosféře ve výšce 22 km nad středem Evropy by bylo možné způsobit apokalypsu bez přímého termálního nebo tlakového dopadu na zemský povrch. Elektromagnetický impuls (EMP) by spolehlivě zničil veškerou elektroniku na území s poloměrem 500 km od místa exploze — tedy ploše srovnatelné s celou Českou republikou i dalšími sousedními státy.
Výsledkem by byl okamžitý výpadek bankovních systémů, logistiky, dopravy, zdravotnictví, telekomunikací a médií. Nefungovaly by ani solární panely řízené elektronikou. Bateriové systémy by bez řízení hrozily požáry. Nad střední Evropou by bylo možné vymazat veškerou moderní infrastrukturu bez jediné klasické jaderné detonace nad obydleným územím. Na Štefcově mapě z vojenských cvičení bylo v době Československa zakresleno 56 jaderných úderů — dnes by stačil jeden strategicky umístěný EMP výbuch.
Civilizaci dělí od chaosu pouhé dva obědy — připomíná výrok z Pratchettovy knihy Noční hlídka. Česká republika nemá funkční komunitní systém, který by v takové situaci zajistil distribuci potravin a vody. Armáda na to není připravena. Zdravotní systém by se zhroutil okamžitě — nemocnice dnes nejsou schopny fungovat ani při výpadku jednoho počítače.
Největší hrozba a vize jiné obrany státu
Za největší reálnou hrozbu označuje Štefec lidskou hloupost a neschopnost vnímat realitu. Lidé, kteří v průzkumech schvalují použití jaderných zbraní, jednoduše nevědí, o čem mluví — předpokládají, že exploze budou někde jinde a je netknou.
Na hypotetickou otázku, zda by přijal velitelský post v české armádě, odpovídá podmíněně kladně. Jeho přístup by se ale zásadně lišil od současné doktríny: namísto formálního militarismu a nacionalismu by se zaměřil na budování vztahu lidí k vlastní zemi přes její historii — od Zlaté buly Karla IV. po roli českého krále jako mediátora ve středoevropských konfliktech. Česká republika bývala na středověkých mapách zobrazována jako srdce Evropy a tato mediátorská role by jí slušela i dnes.
Konkrétně by hledal talenty mezi dobrovolnými hasiči — nejpočetnější záchranářskou sítí v zemi — a učil je pracovat s drony. Drony jsou nástroj, který hasiči potřebují pro průzkum požárů z výšky, zároveň jde o technologii dvojího použití využitelnou při obraně. Tímto způsobem — navázáním současnosti na historické tradice, vzděláváním v nových technologiích a posilováním komunitní odolnosti — vidí cestu, jak se malá země může naučit bránit sama sebe. Ne demonstracemi na náměstích, ale konkrétními kroky vycházejícími z toho, co Češi umějí a mají.
Závěr
Rozhovor přináší analytický pohled na bezpečnostní situaci Česka zasazenou do širšího geopolitického rámce. Ruská hrozba podle Štefce není objektivní danost, ale výsledek vlastní politické volby: desetiletí zanedbávání armády, závislosti na cizích zbraních a ztráty politické relevance způsobilo, že Česko dnes nemá ani skutečnou bojeschopnost, ani strategický zájem velmocí ho chránit. Jaderný scénář proto nepovažuje za zdaleka tak nepravděpodobný, jak si většina veřejnosti myslí — jen jeho forma bude jiná, než si lidé představují.
