Konec studené války přinesl v Evropě atmosféru, jaká tu od dob druhé světové války nebyla. Rušily se tankové divize, karlovarská, sušická, českobudějovická, táborská, slánská — jedna za druhou mizely z mapy. Ve vzduchu bylo nadšení pro cokoliv, co přinese mír. Nikdo tehdy příliš nepřemýšlel o tom, co se stane se strukturami, které celý ten bipolární svět držely pohromadě.
Proč zanikla jen jedna aliance
Varšavská smlouva se v roce 1991 rozpadla. Severoatlantická aliance zůstala. Tehdy zazněly i hlasy — včetně tehdejšího českého prezidenta Václava Havla — o možnosti rozpustit oba vojenské pakty zároveň. Stoupenci zachování NATO argumentovali osvědčeností instituce a jejím potenciálem jako garanta stability. Americké vedení v čele s Georgem Bushem starším však myšlenku ústupu odmítlo s lapidární jasností: studenou válku vyhráli Západ, a vítěz neustupuje.
Aliance tedy přežila — a záhy začala hledat novou náplň. Tu záhy nalezla v rozšiřování směrem na východ. Tehdejší francouzský analytik Pascal Boniface, ředitel Strategického ústavu v Paříži, se tehdy zeptal na otázku, na niž nikdo neodpověděl: jestliže je cílem šířit stabilitu, proč se nepřijímají nestabilní země, jako bylo Rusko, ale naopak právě ty stabilní? Odpověď byla neřečená, ale zřetelná — šlo o geopolitické rozšiřování sféry vlivu.
Euforie a rušení divizí
Slib, který nebyl napsán
V únoru 1990 přijel německý kancléř Helmut Kohl do Moskvy. Gorbačov mu přikývl na sjednocení Německa — záležitost, která Kohlovi ležela na srdci snad více než cokoliv jiného. Na oplátku zazněly přísliby, že Severoatlantická aliance nebude posouvat svou sféru vlivu na východ a že posílena bude naopak OBSE. Kohl si pak v pamětech vybavoval, jak chodil zmrzlým Rudým náměstím a nemohl uvěřit vlastnímu štěstí.
Záhy ale přišlo pozvání do Washingtonu. V Bílém domě následovalo to, čemu někteří američtí historici říkají "školení". Bush starší dal Kohlovi jasně najevo: Amerika studenou válku vyhrála a nebude dávat žádné dárky. Od té chvíle se věci ubíraly jiným směrem.
Klíčová otázka — zda byl Gorbačovovi skutečně dán závazek o nerozšiřování NATO — zůstává historicky sporná. Jisté je jediné: nic nebylo podepsáno. Gorbačov sám to v různých dobách komentoval rozporuplně — jednou závazek potvrzoval, jindy popíral. Americký ministr zahraničí James Baker s ním v únoru 1990 jednal a hovořil o tom, že jurisdikce NATO se neposune na východ; kancléř Kohl mu dával podobné záruky. Žádná písemná dohoda však nevznikla. Archivy z té doby odtajněné Národním bezpečnostním archivem v USA dokládají, že tyto přísliby zazněly — ale nikoliv v závazné formě mezinárodní smlouvy.
Kohl v Moskvě, školení v Bílém domě
Od nové strategické koncepce k dnešní konfrontaci
Zlom nastal na konci 90. let. Válka proti Jugoslávii v roce 1999 a přijetí nové strategické koncepce NATO na summitu téhož roku posunuly alianci od defenzivní organizace k entitě, která aktivně deklaruje vojenskou sílu a věrohodnost. Ruská federace na to reagovala vlastní militarizací — a ta se od nástupu Vladimira Putina před čtvrt stoletím neustále stupňuje.
Američtí neorealisté, na jejichž práce se bezpečnostní analytici opírají, upozorňují, že rozšiřování NATO nemění pouze rovnováhu sil, ale zásadně mění i rovnováhu vnímaných hrozeb. Čím blíže jsou alianční jednotky ruským hranicím — v Rumunsku, Bulharsku, pobaltských státech — tím větší je pocit obklíčení na ruské straně. Tato dynamika se stala jedním z ústředních prvků analýzy napětí v oblasti euroatlantické bezpečnosti.
George Kennan, americký diplomat a architekt poválečné politiky zadržování, v roce 1997 označil rozšiřování NATO za nejosudovější chybu po skončení studené války. Varoval, že tato expanze zákonitě povede k ruské reakci — a bude těžké ji zastavit.
Invaze jako dar pro NATO
Nejvážnější krizí v dějinách NATO bylo rozštěpení kvůli invazi do Iráku v roce 2003. Tehdy Francie s Jacquesem Chiracem a Německo s Gerhardem Schröderem odmítly podpořit útok, protože Spojené státy nedokázaly předložit důkazy o iráckých zbraních hromadného ničení ani o Husajnově napojení na útoky z 11. září. Aliance se tehdy téměř rozlomila.
Putinova plnohodnotná invaze na Ukrajinu v únoru 2022 paradoxně sehrála roli tmele. Někteří analytici ji otevřeně označují za dar z nebes pro Spojené státy — staré spory se rázem odložily, zapomnělo se na Irák i na další třecí plochy a aliance se semkla kolem nové naléhavé hrozby. NATO dnes nemá žádnou nárazníkovou zónu — na hranici jsou přímo vojenské struktury aliance a na druhé straně Ruská federace. Demilitarizovaná zóna, o níž v minulosti uvažovala řada bezpečnostních expertů, nevznikla. To je jeden z klíčových důvodů, proč rétorika politiků dosahuje úrovně, která připomíná — nebo podle některých dokonce překonává — nejnapjatější momenty studené války.
Kde jsou dnešní Reagan a Gorbačov
V létě 2021 se v ženevské vile La Grange uskutečnilo setkání Bidena s Putinem — záměrně na stejném místě, kde se v roce 1985 setkali Ronald Reagan a Michail Gorbačov. Tehdy jejich dialog vedl k historickým dohodám o odzbrojení. V roce 2021 skončilo setkání prakticky bez výsledku: Biden byl viditelně vyčerpán, Putin setkání vychutnával s chladnou arogancí. Emmanuel Macron se pokusil zprostředkovat další schůzku obou prezidentů — bezúspěšně.
Otázka, zda se na světové scéně znovu objeví osobnosti schopné zastavit eskalaci a zahájit skutečný diplomatický tanec, zůstává otevřená. Jednou z podmínek by bylo obnovení nárazníkové zóny nebo alespoň mechanismů pro snižování napětí, které v současné době chybí. Bez takového vývoje bude silácká rétorika na obou stranách pokračovat — a s ní i riziko, že se věci jednoho dne opravdu zvrtnou.
