Varšavská smlouva nevznikla jen jako ideologická odpověď Sovětského svazu na NATO. Za jejím vznikem stojí konkrétní, do značné míry přehlížená skutečnost: obsazení klíčových velitelských míst v rámci Severoatlantické aliance důstojníky s minulostí ve Wehrmachtu. Profesor Jan Eichler, politolog a bezpečnostní expert se specializací na vojenskou geostrategii, zasazuje vznik obou vojenských bloků do širšího kontextu poválečné politiky a ukazuje, jak tehdejší rozhodnutí formují bezpečnostní situaci dodnes.
Rok 1985: Obrat ve studené válce
Dnešní geopolitické napětí nese řadu symptomů studené války — a podle profesora Eichlera je v lecčems ještě vyhrocenější. Přesto v historii existoval moment, kdy se zdálo, že spirálu konfrontace lze přerušit. Byl to rok 1985, kdy do čela Sovětského svazu nastoupil Michail Sergejevič Gorbačov. Do té doby stáli proti sobě Brežněv a Reagan, aniž by se kdy setkali — jen si vzájemně nadávali. Gorbačovův příchod přinesl obrat.
Ještě téhož roku se Reagan s Gorbačovem sešli v Ženevě, v zámečku La Grange na břehu Ženevského jezera, a podepsali průlomovou deklaraci: jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána a nemůže mít vítěze. Šlo o začátek poslední pětileté etapy studené války. Obě strany byly vyčerpány — Sovětský svaz byl uzbrojen do krajnosti, přičemž původní plány počítaly s tím, že ekonomická a technologická převaha Západu celý sovětský blok do pěti let zhroutí. Trvalo to osmkrát déle.
Vznik NATO a americká geopolitická kalkulace
Severoatlantická aliance vznikla 4. dubna 1949 v atmosféře berlínské krize — Stalin tehdy nechal přísně kontrolovat vozidla zásobující západní Berlín, což de facto znamenalo blokádu. Západ reagoval vzdušným mostem přes letiště Tempelhof. Podle francouzského analytika Pascala Bonifase šlo o „strategickou revoluci Západu": západoevropané si poprvé přiznali, že by nebyli schopni čelit vojenskému tlaku sovětského svazu bez americké záruky. Vznikla společná obranná aliance.
Profesor Eichler ovšem upozorňuje na méně diskutovaný kontext. Americká kalkulace z roku 1950 počítala s tím, že uzbrojením Sovětského svazu dojde k jeho rychlému kolapsu. Zároveň se na Západ pohodlně zapomínalo, že sovětská armáda na konci druhé světové války nebyla zdaleka tak silná, jak se prezentovalo — Sovětský svaz byl demograficky chudokrevný, po válce silně vykrvácen, a velká část mužů, kteří přežili, „zapíjela vítězství." Sovětská hrozba přímého útoku na západ Evropy byla do značné míry nadsazena.
Generálové Wehrmachtu a vznik Varšavské smlouvy
Varšavská smlouva vznikla v roce 1955 — šest let po NATO a deset let po skončení druhé světové války. Profesor Eichler zdůrazňuje, že to byla především odpověď na přijetí západního Německa do NATO. Pro Sovětský svaz a jeho spojence šlo o zásadní šok: teprve o desetiletí dříve proběhla na sovětském území nejkrvavější válka moderních dějin. Na sovětské frontě padlo 70 až 75 procent všech německých ztrát. Bělorusko bylo nejzničenější zemí Evropy.
Poválečná denacifikace, demilitarizace a dekartelizace v Německu postupně „drhla" — a na klíčových velitelských místech v rámci NATO se začali objevovat generálové a plukovníci s minulostí ve Wehrmachtu. Tato skutečnost vzbudila vlnu nevole nejen v Sovětském svazu, ale i ve Francii, kde odbory protestovaly proti tomu, jak rychle byli němečtí vojáci propouštěni domů poté, co sloužili na nucených pracích v Alsasku a Lotrinsku. Spojené státy tehdy v Francii za vydatné finanční podpory zřídily alternativní odborovou ústřednu — tzv. Dělnickou sílu — aby narušily odborovou jednotu.
George Kennan versus Paul Nitze: Dva pohledy na zadržování
Poválečná americká strategie vůči Sovětskému svazu se formovala ve sporu dvou výjimečně dlouhověkých myslitelů: George Kennana (101 let) a Paula Nitzeho (97 let). Kennan — brilantní polyglot, absolvent heidelberské univerzity, znalec ruštiny, němčiny, francouzštiny a italštiny — formuloval doktrínu „zadržování". Sovětský svaz přirovnával k nádobě, z níž nesmí přetékat: žádné další rozšiřování vlivu na jih ani na západ. Zadržování mělo být výhradně ekonomické, diplomatické a kulturní — nikoli vojenské.
Kennan vznik NATO okamžitě a kategoricky odmítl jako „militarizaci politiky zadržování" a varoval, že povede k militarizaci Evropy a řadě krizí. Tato pesimistická předpověď se naplnila: záhy přišly korejská válka, karibská krize, vietnamská válka. Oproti tomu Paul Nitze kladl důraz na konfrontační přístupy a ve většině klíčových rozhodnutí americká politika následovala jeho linii — nikoli Kennanovu.
Kennanovy myšlenky dnes rozvíjejí akademici jako profesor John Mearsheimer z Chicagské univerzity nebo Barry Posen z Massachusetts Institute of Technology — oba odmítají ruskou invazi na Ukrajinu jako nelegální, zároveň však analyzují faktory, které ke konfrontaci vedly. Posen charakterizoval Putinovu válku jako do značné míry preventivní.
Paralely s dneškem
Od konce studené války se NATO rozšířilo o bezmála 2 miliony čtverečních kilometrů — včetně Finska a Švédska, jež byly dlouhodobě neutrální. Vše se posunulo více než tisíc mil na východ. Česká republika, kdysi označovaná za „západ Východu," je dnes v roli „východu Západu." Profesor Eichler vidí přímé paralely s procesem, který v 50. letech vedl ke vzniku Varšavské smlouvy: tehdy NATO přijalo Německo s jeho bývalými Wermachtovými generály; dnes se aliance rozrůstá směrem k ruské hranici. Stejně jako tehdy se dnes obnovuje snaha o přepisování historické paměti.
Napětí, které dnes svět zažívá, profesor Eichler nepovažuje za náhodu ani za nešťastnou shodu okolností. Je to výsledek dlouhodobě doutnajících a neřešených — nebo špatně řešených — krizí. Spirálu konfrontace, jak naznačuje zkušenost roku 1985, lze přerušit. Vyžaduje to ovšem politické osobnosti a vůli ke kompromisu. Otázka je, zda dnes takoví aktéři na globální scéně existují.
