Diplomacie kolem Gazy uvízla na jediné otázce: kdo odloží zbraně první. Írán mezitím řídí muž, kterého od nástupu do funkce nikdo neviděl. A pod tím vším běží pomalejší příběhy, které se do titulků dostávají zřídka — americké farmy mizí rychleji než kdy dřív, kamery čtoucí registrační značky se stěhují do soukromých aut a stát se stává akcionářem firem, které má regulovat.
Izrael odmítl patnáctibodový plán pro Gazu
Benjamin Netanjahu na zahájení jednání vlády oznámil, že Izrael patnáctibodový mírový plán odmítá. Armáda se podle něj nestáhne z žádné části Gazy, dokud nebude Hamás skutečně odzbrojen, a bude dál potírat hrozby vůči vojákům i civilistům. Odzbrojením přitom nemyslí gesto: těžké zbraně, lehčí zbraně, všechny zbraně — a skutečné odzbrojení, ne fiktivní. K tomu připojil větu, která uzavírá celou debatu o palestinské státnosti: dokud bude premiérem, palestinský stát nevznikne ani v Gaze, ani v Judeji a Samaří. Amerického prezidenta označil za největšího přítele v Bílém domě a zároveň dodal, že Izrael si umí stát na svém i vůči nejlepšímu příteli.
Jádro sporu je klasický problém důvěry. Plán počítal s postupným procesem, kde se stahování izraelských jednotek a odzbrojování Hamásu prolínají; Izrael chce pořadí opačné a definici odzbrojení si nechat pro sebe. Vypadá to jako dva muži mířící na sebe pistolí: shodneme se, že oba zbraň položíme, ale ty první. Ten druhý to neudělá, protože položit zbraň jako první znamená dostat kulku.
Proti tomu stojí námitka, kterou nelze odbýt: úplné odzbrojení je prakticky neověřitelný standard. Kdo rozhodne, že Hamásu nezbyla jediná zbraň? Kdo prohledá tunely a skrýše? Pokud Izrael sám určuje, kdy je Hamás odzbrojen, určuje tím i to, kdy válka skončí — a otázka, čeho je vlastně možné dosáhnout, zůstává bez odpovědi. Hamás jako organizace se navíc nedá zlikvidovat střelbou, protože každá další vlna ničení vyrábí nové odhodlané lidi. Netanjahu přitom čelí tlaku i doma, a to z obou stran: pravice mu vyčítá, že válku protahuje místo rozhodného konce, levice bezpečnostní selhání ze 7. října a způsob, jakým se k němu postavil.
Průzkum, který ukazuje posun nálad na Západě
Do téhle atmosféry vstoupil průzkum Pew Research Center zveřejněný v červenci. Příznivý pohled na Hamás v něm vyjádřilo 44 procent amerických muslimů. Příznivě vidí Izraelce jen 26 procent z nich, tedy zhruba každý čtvrtý. Mezi Američany do třiceti let řeklo 58 procent, že mají příznivý pohled na Palestince, zatímco u Izraelců to bylo 32 procent. Posun je patrný i u republikánů: nejmladší ročníky hodnotí obě strany podobně, což je proti dřívějším letům, kdy republikáni drželi výrazně proizraelskou linii, znatelná změna. Bílí evangelikální protestanti zůstali jedinou náboženskou skupinou, kde většina hodnotí příznivě přímo izraelskou vládu.
Reakce na taková čísla se dělí na dvě čtení a obě zazněla vedle sebe. První je znepokojení: lidé žijící v zemi, jejíž svobody využívají, vyjadřují sympatie k organizaci vedené na seznamech teroristických skupin — a když někdo takhle otevřeně řekne, kým je, má se mu věřit. Druhé čtení hledá příčinu v tom, co se odehrálo po 7. říjnu: brutalita a rozsah izraelské odvety podle něj překlopily část veřejnosti, která by jinak Hamás nikdy neobhajovala. Třetí pohled celou věc rámuje jako komunikační selhání — Izrael podle něj nemá problém vyhrát válku, má problém s tím, jak vypadá.
Írán: prezident, který svého nejvyššího vůdce ani neviděl
Íránský prezident Masúd Pezeškján byl podle serveru Iran International odvezen na utajené místo a dostal několik minut v autě se zatmavenými skly po boku muže, který mu byl představen jako nejvyšší vůdce. Neviděl ho. Později se ptal, jestli hlas, který slyšel, skutečně patřil nejvyššímu vůdci. Situaci prý popsal jako ponižující — zvlášť když si schůzku musel vynutit hrozbou rezignace.
Nejvyšším vůdcem je Modžtaba Chameneí, který nastoupil po svém otci Alím Chameneím, zabitém 28. února. Od té doby se neukázal na veřejnosti, nevydal video ani audiozáznam, takže Íránci nemají žádný důkaz, že je naživu. Spekuluje se, že byl při náletu, který zabil jeho otce, těžce zraněn — mluví se o zohyzděné tváři i o amputované končetině. Podle informací, které od únorových úderů unikly na veřejnost, se zřítila celá budova; hovoří se o ztrátě oka a o dolní končetině uvězněné v troskách.
Prezident sám v květnu tvrdil, že s nejvyšším vůdcem strávil dvě a půl hodiny a rozhovor byl přímý a otevřený. Ve čtvrtečním rozhovoru pro státní média už ale připustil, že komunikace je teď velmi obtížná. Nejvyššího vůdce zároveň chválil jako výjimečného co do etiky, logiky i skromnosti a odmítl, že by chtěl skončit: neodstoupí a bude stát pevně. Iran International přitom uvádí, že o rezignaci se pokusil několikrát a že mu bylo naznačeno, že příští dopis už bude přijat.
Zajímavější než samotná groteska je načasování. Zpráva vyplula ve chvíli, kdy je íránská ekonomika v troskách a kolem stolu leží nabídky k jednání. Íránské vedení navíc velmi bedlivě sleduje americké průzkumy před volbami do Kongresu; státní média v Teheránu si pochvalují, že válka s Íránem je hlavní příčinou propadu popularity amerického prezidenta a že čas hraje pro ně. Je to stará afghánská poučka: vy máte hodinky, my máme čas. Proti ní stojí prostý rozdíl v horizontech — jedna strana myslí v kategoriích konce věků, druhá do voleb. A zbývá otázka, na kterou nikdo nezná odpověď: kdo tu zemi vlastně řídí. Země s nezpůsobilým vůdcem, kterého mocenský aparát nepustí na veřejnost, přitom není v moderních dějinách nijak ojedinělá.
Americké farmy mizí. Dotace míří k těm, kdo je nepotřebují
Čísla, která se za tímhle tématem skrývají, jsou tvrdší než jakákoli politická přestřelka. Celkový dluh amerického zemědělství míří k 624,7 miliardy dolarů. Insolvencí podle kapitoly 12, tedy podle úpadkového režimu určeného přímo rodinným farmám, přibylo za poslední rok o 46 procent na více než 315 případů. Nový kombajn John Deere stojí kolem milionu dolarů a farmář na něj sází rodinný pozemek proti ceně nafty a jarním srážkám. Podle dat amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí si zemědělci berou život třiapůlkrát častěji, než je celostátní průměr — 43,2 případu na sto tisíc pracovníků v zemědělství. V roce 2025 zaniklo 15 tisíc samostatných farem, v průměru 41 každý den. Průměrnému majiteli farmy je 58 let.
Sebevražednost podle profesí přitom kreslí mapu, o které se skoro nemluví: u veteránů se uvádí zhruba 35 případů na sto tisíc, u lidí v zemědělství 43, nejhůř jsou na tom horníci. Společné mají to, že jde o fyzicky ničivou práci pod trvalým ekonomickým tlakem, a přitom o práci, bez které se zbytek společnosti neobejde.
Druhá vrstva problému je rozdělování peněz. Jediná rostoucí kategorie farem jsou podle amerického ministerstva zemědělství podniky s ročními tržbami nad milion dolarů; polovinu americké zemědělské půdy dnes obhospodařují farmy s tržbami nad půl milionu. Přímé vládní platby zemědělcům činily v roce 2025 30,5 miliardy dolarů, pro rok 2026 se počítá se 44,3 miliardy. Jenže u pojištění úrody, které platí ze svého daňový poplatník, připadá zhruba 78 procent vyplacených peněz na desetinu největších příjemců — a na spodních 80 procent zbude necelá desetina. Je to jako posílat podporu v nezaměstnanosti lidem, kteří mají práci.
K tomu se přidává starý příběh podnikového blahobytu: výrobci osiv, postřiků a chemie jako Monsanto nebo Archer Daniels Midland patří k dlouhodobě nejštědřeji dotovaným subjektům, načež své vstupy prodávají farmářům za plnou cenu. Výsledkem je posun k trvalému továrnímu zemědělství, ztráta nezávislé distribuce a stejná koncentrace, jakou prošel zbrojní průmysl, kde se z desítek konkurujících si výrobců stala hrstka. Kdo si myslí, že jde o výlučně americký problém, ať se podívá na věkový průměr českých hospodářů a na to, komu končí největší část zemědělských dotací tady.
Kamery, které čtou značky — a auta, která je vozí
Dohledová firma Flock chtěla proměnit 350 tisíc vozů řidičů Uberu, Lyftu a rozvážkových služeb v pojízdné čtečky registračních značek. Prezentaci, kterou loni v srpnu připravila pro kancelář generálního prokurátora státu Georgia, získal server 404 Media přes žádost o veřejné informace. Počítala s partnerstvím s firmou Nexar, jejíž palubní kamery zabírají dopředu i dozadu a značky čtou v plném rozlišení. Flock tvrdí, že k realizaci nikdy nedošlo. Z dokumentu ale nevyplývá, že by se řidiči nebo cestující měli vůbec dozvědět, k čemu je jejich kamera využívána; Uber ani Lyft se k dotazům nevyjádřily.
Že nejde o hypotetické riziko, ukazují případy z praxe. Nejméně padesát policistů bylo přistiženo, jak data z Flocku používají ke stopování konkrétních lidí — jeden policejní šéf si podle zjištění nechal projet značky své bývalé přítelkyně a její nezletilé dcery kolem šestistokrát. Ve Wisconsinu policie zablokovala stříbrné SUV a držela dva lidi pod namířenými zbraněmi poté, co kamera označila vůz jako spojený s vraždou v Milwaukee; systém přečetl značku správně, jen záznam v databázi byl dávno neplatný a nikdo ho nesmazal. Jinde přišel detektiv k ženě domů s jistotou, že je zlodějkou balíků z verandy. Nebyla.
Nexar navíc na tomhle poli nepůsobí od včerejška: už v roce 2021 se spojil s newyorským fondem Black Car Fund, který sdružuje řidiče objednávané přepravy, a rozmístil kamery do tisíců vozů. Akademická studie z roku 2023 pak využila 24,8 milionu snímků z těchto palubních kamer, detekovala na nich policejní vozy ve 233 596 případech a z toho odvodila, jak je policie ve městě rozmístěná. Flock sám mezitím uzavřel dohodu o přístupu k záznamům domovních zvonkových kamer Ring a koupil firmu vyrábějící policejní drony.
Hranice, kde končí užitečná technologie a začíná dohledový stát, se hledá špatně. Aplikace hlásící řidičům policejní hlídku před nimi je taky forma sledování, jenže data do ní posílají sami řidiči — rozdíl je v tom, kdo kamerou míří a komu záznam patří. Ve chvíli, kdy podobný systém běží v milionech aut, přestává jít o dopadení pachatele a začíná jít o predikci: z toho, kudy se pohybujete, se dá odvodit, co asi chystáte. Odtud je k prevenci zločinu před jeho spácháním jen krok — a je to krok, který se dělá potichu a v dobré víře, protože každý jednotlivý díl skládačky zní rozumně.
Stát jako akcionář: Intel, Nvidia a měkká cesta k socialismu
Komik a moderátor Bill Maher přišel s tezí, že prostor uvolněný levicí zaplňuje sám americký prezident. Jak jinak si vysvětlit téměř desetiprocentní podíl státu v Intelu, patnáctiprocentní odvod z prodeje čipů Nvidie do Číny nebo zlatou akcii, kterou si federální vláda vymínila při převzetí US Steel japonským Nippon Steel a která jí dává slovo v zásadních rozhodnutích firmy? Že jde o socialismus, podle Mahera nejlépe dokládá to, s jakým nadšením ta opatření vítá Bernie Sanders — a že by je rád rozšířil i na firmy kolem umělé inteligence.
Nepohodlné na tom je, že s Maherem souhlasí i lidé, kteří prezidenta třikrát volili. Problém není v tom, že kapitalista investuje do firem, ale v tom, jaký nástroj po sobě zanechá. Až se ke kormidlu dostane někdo, kdo znárodňování považuje za program, nebude muset nic vymýšlet: stačí ukázat na precedens a zeptat se, co je vlastně špatného na tom dělat totéž ve větším. Politika se nedá dělat s tichým předpokladem, že u moci budete napořád.
Protiargument zní, že mezi pětiprocentním podílem a zabavením výrobních prostředků je propastný rozdíl a že vláda tu nic nezabavuje, nýbrž kupuje. Jenže ta hranice se nebrání procenty, brání se principem — a jakmile jednou padne, o velikosti podílu už rozhoduje jen chuť toho, kdo právě vládne.
Boti, kteří vyrábějí vztek
Rok 2028 se v předpovědích označuje za první volby vedené umělou inteligencí. Ochutnávka běží už teď: pod běžnou politickou výměnou názorů na síti X se objeví urážlivá, etnicky laděná odpověď — a účet, ze kterého přišla, byl založen před dvěma měsíci. Bot. Zdánlivě neškodná epizoda, jenže mladý čtenář, který si účet neproklikne, ji čte jako hlas skutečného člověka a skutečné většiny.
Právě v tom je ta nová zbraň účinná. Nejde o to někoho přesvědčit, jde o to zvýšit teplotu a zmást většinu na dost dlouhou dobu — a politické tábory takové příležitosti aktivně vyhledávají, protože rozhořčení se dobře mobilizuje. Obrana je nudná a levná: podívat se, kdy účet vznikl, a nedělat z anonymního příspěvku měřítko reality.
Závěr
Dvě témata z toho mají společného víc, než se zdá. V Gaze i v Íránu se rozhoduje o tom, kdo smí definovat pravidla hry — kdo určí, co je odzbrojení, a kdo vůbec potvrdí, že vládce žije. A doma, ať už je tím domovem Amerika nebo Evropa, se mezitím tiše mění, kdo vlastní data o vašem pohybu a kdo drží podíl ve firmách, které mají být na státu nezávislé. Žádný z těch posunů nepřijde s vyhlášením. Přijdou po kouskách, každý zvlášť obhajitelný.
