Levné palivo o svátečním víkendu, klesající ceny na trhu a uklidňující signály z Blízkého východu vytvářejí dojem, že je vše v pořádku. Pod povrchem ale probíhá tiché vyčerpávání zásob, na které nikdo není připraven. Následující rozbor propojuje dvě zdánlivě nesouvisející témata: rychle se tenčící americkou strategickou ropnou rezervu a zpravodajské zatajování toho, odkud přišel covid. Obě mají společného jmenovatele — veřejnosti se předkládá konejšivý obraz, který se rozchází s tvrdými daty.
Amerika vyčerpává strategickou ropnou rezervu
Strategická ropná rezerva Spojených států klesla na nejnižší úroveň od roku 1983 — tehdy se ovšem teprve plnila, kdežto dnes se překotně čerpá. Rezerva vznikla jako reakce na arabské ropné embargo z let 1973 až 1974: Kongres tehdy rozhodl, že země potřebuje strategickou zásobu, a začal jí plnit obří solné kaverny na pobřeží Mexického zálivu. Napříč čtyřmi velkými areály jde o zhruba šedesát podzemních dutin, které byly naplněné až po okraj těsně před rokem 2022.
Pak přišel první velký odběr za Bidenovy administrativy, oficiálně kvůli zvládání cen ropy v souvislosti s válkou na Ukrajině — shodou okolností ale i v roce voleb. Následně se rezerva o něco doplnila, jenže válka s Íránem a další čerpání ji opět stlačily dolů. Zákon přitom stanovuje minimální hranici 243 milionů barelů, pod kterou nelze jít bez souhlasu ministerstva obrany, jež má na tyto zásoby přednostní právo. Po posledním týdenním odběru zbývá nad touto hranicí už jen kolem osmdesáti milionů barelů — při současném tempu odčerpávání tedy řádově pouhé týdny.
Levné palivo u pump je jen iluze
Barel ropy se na futures trhu obchoduje kolem 68 dolarů, tedy levněji než před válkou. Ceny u pump ale zůstávají vysoko. Vysvětlením je takzvaná crack spread — rozdíl mezi tím, za kolik rafinerie ropu nakoupí a za kolik prodají benzin, naftu a letecký petrolej, které z ní vyrobí. Ta marže je teď rekordně vysoká, jako by se ropa obchodovala za 110 dolarů za barel. Rafinerie, distributoři ani provozovatelé pump přitom nejsou tvůrci cen — jsou jejich příjemci a berou to, co jim řetězec nadiktuje.
Politický tlak na snížení cen k 2,50 dolaru za galon proto naráží na realitu fyzického trhu. Zásoby benzinu jsou na tuto roční dobu nejnižší za posledních deset let, nafta se drží u dna a rafinerie jedou na plný výkon. Právě tato těsnost zásob žene ceny nahoru. Nezvyklé je, že cena samotné ropy dlouhodobě klesá, zatímco fyzické produkty jsou napjaté jako málokdy — jde o výrazný rozpor, v němž je spolehlivější věřit reálným skladovým zásobám než náladě trhu. Spotřeba tomu odpovídá: v květnu byla celková americká spotřeba benzinu o 2,6 procenta vyšší než rok předtím. Uměle nízká cena udržuje vysokou poptávku, a čím déle to potrvá, tím větší je riziko skutečného nedostatku.
Rezerva se splácí s prémií a míří do Evropy
Zásadní je, jak se rezerva letos čerpá. Dříve se ropa prodávala v aukcích, firmy podaly nabídky, peníze putovaly do státní pokladny a tím to skončilo. Nově se ale barely jen „půjčují" — kdo si je vezme, musí je v budoucnu vrátit s prémií osmnáct až dvacet procent. Rezerva sice teď drží ceny dole, ale vytváří tím dodatečnou poptávku do budoucna, až se navýšené objemy budou muset vracet.
Druhý zarážející detail: zhruba polovina uvolněných barelů zamířila do zahraničí, především do Evropy. Amerika tak vlastní strategickou rezervou pomáhá držet nižší ceny na kontinentu, který jí zrovna dvakrát nakloněný není. V pozadí je i osud plynovodu Nord Stream — po jeho zničení může Amerika prodávat Německu a dalším zemím energie za násobek toho, co dřív platily Rusku. Uklidnění kolem Hormuzského průlivu přitom může kdykoli skončit; případný nový šok by přišel ve chvíli, kdy je rezerva takřka na dně a poptávka na historických maximech.
Vyčerpané kaverny už nikdo nedoplní
Část podzemních skladů má navíc jednorázový charakter. Takzvané rané rezervní kaverny jsou staré dutiny po těžbě soli — jakmile se vyčerpají, zhroutí se a znovu je naplnit nelze. Jde zhruba o 130 milionů barelů, tedy asi osmnáct procent z celkové skladovací kapacity kolem 700 milionů barelů. Pokud by se vyčerpaly, tato kapacita je nenávratně pryč a bylo by nutné hloubit nové dutiny.
Podle propočtů by se dno rezervy mohlo dostavit v okně mezi zhruba 10. červencem a říjnem. Stejný problém hrozí i nadzemním nádržím — například tankový terminál v Cushingu v Oklahomě je na svém dně, kolem osmnácti milionů barelů. Níž už to prakticky nejde: na dně nádrží se za léta usazuje kal a sedimenty, a odběr pod tuto hranici by vyžadoval filtraci a úpravu, kterou některé rafinerie odmítnou. Prázdné nádrže a potrubí navíc mohou samy utrpět poškození, pokud v nich není tlak.
Whistleblower o zatajeném laboratorním původu covidu
Druhá linie se týká jedné z největších otázek naší doby — zda pandemie covidu-19 začala v laboratoři a zda to zpravodajské služby věděly a tajily. Bývalý dlouholetý důstojník CIA a whistleblower James Erdman vypovídal pod přísahou před Senátem: podle něj vedoucí představitelé a vysoce postavení analytici zpravodajské komunity bagatelizovali možnost, že pandemie vznikla laboratorním incidentem. Výsledkem bylo podle jeho svědectví zatajování, plýtvání prostředky a selhání v informování politiků.
Veřejná zdravotní politika by prý vypadala jinak, kdyby Američané věděli, že virus z laboratoře v Číně poslouží jako základ pro nouzově schválené mRNA přípravky. Ředitelka národní zpravodajské služby Tulsi Gabbardová podle Erdmana ještě před svým odchodem prosadila odtajnění dokumentů, které jeho svědectví potvrdily a šly i nad jeho rámec. Když se prý překryje utajená časová osa událostí s tím, co veřejnost věděla z novinařiny a z odtajněných žádostí, vykresluje se obraz, který působí záměrně. Erdman zároveň zdůrazňuje, že nikomu se nemá věřit jen proto, že se prohlásí za whistleblowera — jediným důkazem jsou samotné dokumenty.
Gain-of-function výzkum bez dohledu
Jak se stalo, že člověk mimo zpravodajské služby — jmenovitě Dr. Fauci — mohl ovlivňovat jejich hodnocení? Podle Erdmana jde o systémový problém s kořeny po 11. září a antraxových útocích, kdy tehdejší viceprezident Dick Cheney napomohl strukturálnímu propojení biologické obrany a veřejného zdraví. Jakmile se propojily obří rozpočty obou oblastí a titíž vědci začali působit v obraně i ve zdravotnictví, vznikla řada střetů zájmů. Systém se podle něj rok co rok cíleně komplikoval, až přestaly fungovat kontrolní mechanismy. Kongres se místo strážce stal spíše fanouškem a nikdy nezatáhl za peněženku.
Zákaz takzvaného gain-of-function výzkumu se prý obcházel jeho přesunem do zahraničí. Za americké peníze se v cizích zemích budují a vybavují laboratoře, školí vědci a sbírají nebezpečné bakterie a viry — a pak se celý provoz předá hostitelské zemi. Kolem takových laboratoří vzniká ekosystém neziskovek a nevládních organizací, které získávají zakázky, aniž by nad nimi existoval reálný dohled. Hranice mezi obranným výzkumem a vývojem biologické zbraně je přitom tenká: kdo vyrábí bojový patogen, potřebuje i vakcínu, aby jeho tvůrci neonemocněli. Úniky z laboratoří se podle Erdmana dějí neustále a chybí nad nimi náležitá kontrola — a otázka, zda tento výzkum vůbec kdy nějaké pandemii zabránil, zůstává bez odpovědi.
Závěr
Dva příběhy, jeden vzorec: uklidňující povrch versus znepokojivá data. Ať už jde o energetické rezervy, nebo o původ pandemie, poselstvím zůstává výzva dívat se na syrová čísla, ne na divadlo kolem nich. Levné palivo i pohodlné vysvětlení pandemie mohou být jen dočasnou kulisou nad rychle se tenčícími zásobami a nezodpovězenými otázkami.
