Středeční pořad spojuje dvě paralelní krize: ruské tažení, které se podle hostujícího plukovníka Douglase MacGregora chystá rozhodnout válku v Ukrajině jediným masivním úderem, a americko-izraelský tlak na Írán, který zatím nemá žádné věrohodné východisko. V pozadí stojí Volodymyr Zelenskyj se zoufalou výzvou do Washingtonu, evropští vojáci postupující k Oděse a třicet let amerických zásahů na Blízkém východě, na něž má íránská strana dlouhou paměť.
Strategický bod zlomu — Rusko se chystá k závěrečnému tahu
Plukovník Douglas MacGregor popisuje aktuální fázi konfliktu jako strategický bod zlomu. Podpora prezidenta Vladimira Putina v Rusku dosahuje podle citovaných průzkumů 83 až 84 procent a většina ruské společnosti chce válku ukončit — bez dalších úderů, které zabíjejí civilisty, a bez dalších útoků na ropné rafinerie. Z prohlášení ministra zahraničí Sergeje Lavrova zaznívá jednoznačné varování: cizí diplomaté ať opustí Kyjev, protože přicházejí úhozy, které nemají být obvyklé trestné údery, ale anihilační údery. Implikace je jasná — za raketovou kampaní má následovat pozemní operace.
Ruské velení podle této analýzy už došlo k závěru, že válku nelze ukončit pouze raketami. Oděsa a Charkov jsou v této optice rusky mluvící města s historicky ruskou vazbou, která mají skončit zpět v ruských rukou — a to lze provést jedině jejich obsazením. Rozložení sil severně od Kyjeva (z Běloruska) a koncentrace jednotek na severu a jihu východní Ukrajiny naznačují, že rozhodující operace začnou brzy. Putin údajně přepnul na „plný plyn" a má prakticky nevyčerpatelné zásoby raket Iskander a střel Kinžal. Velkou destrukci může dostat zejména okolí centra Kyjeva, kde sídlí vláda — i přesto, že Kyjev má v ruských dějinách zvláštní postavení a útok na něj nepatří mezi původně plánované varianty.
Současně padlo varování ohledně přesouvajících se sil ze Západu. Speciální jednotky z Velké Británie, Francie a dalších států se podle MacGregora už přesouvají na jih Ukrajiny, do prostoru kolem Oděsy — pravděpodobně právě v očekávání rozhodujícího ruského tahu. Jejich přítomnost se však v dané situaci popisuje jako čistě symbolická: ten, kdo se ve westernu Ukrajiny v daný moment objeví, bude pravděpodobně zlikvidován. V západní Ukrajině operují tisíce informátorů napojených na Rusko, kteří jsou schopni zaměřit konkrétní budovu během minut.
Oděsa jako bod, po kterém Ukrajina přestává být státem
Pokud Rusko obsadí Oděsu, Ukrajina podle této interpretace fakticky přestane být státem v plném slova smyslu — zůstane vnitrozemská země bez přístupu k moři, bez vlastního přístavu a bez ekonomického ukotvení v Černém moři. Anektované regiony s nerostným bohatstvím už Ukrajina ztratila; pokud k tomu přibude i Oděsa, zbude region tvořený především zemědělskou půdou, černozemí, o kterou se podle této analýzy zajímají investoři typu Jareda Kushnera, kteří uzavírají vedlejší dohody na získání kontroly nad co největší částí ukrajinské ornice.
Oděsa má pro Rusko dvojí význam. Krátkodobě je hlavním vstupním přístavem pro západní techniku, zahraniční zbraně, žoldnéře a citlivé technologie — a tento průtok je nutné zastavit, protože je životně důležitý pro pokračování války. Jedinou alternativou pro Kyjev by pak byla pozemní cesta přes Polsko, kterou Rusko dokáže přerušit mnohem snáze. Dlouhodobě jde ovšem o symbolickou věc: přístav byl založen ruskými armádami za vlády Kateřiny Veliké po vítězství nad Osmany a Tatary; historická Ukrajina ležela podstatně severněji a nebyla považována za samostatný stát.
Zelenskyj v této perspektivě pouze „kostýmovaně" předstírá, že odpor půjde dál. Evropská unie sice slíbila 28,3 miliardy eur primárně na protivzdušnou obranu a protidronové kapacity, ale většina těchto schopností fyzicky neexistuje — musí se teprve vyrobit, a do té doby dorazí pozdě. Na frontě je Ukrajina rakety prakticky vyčerpaná. Z 25, 30, 40 až 50 tisíc údajných žoldnéřů z Blízkého východu, Evropy, Latinské Ameriky i USA, kteří sedí v zákopech, není podle MacGregora schopen aktivní operace prakticky nikdo — když jsou vážněji ohroženi, ustupují, protože jiná volba znamená jistou smrt.
Drony jako poslední dech a hrozba úderů do Evropy
Drony, které ukrajinská hloubková jednotka v reportáži stanice CNN posílá ve vlnách po 200 kusech, jsou v této analýze popisovány jako poslední dech, ne jako zbraň, která může změnit výsledek války. Komponenty pro dálkové bezpilotní systémy se vyrábějí převážně v západní Evropě a v Ukrajině se pouze sestavují. Jen tzv. FPV drony lze vyrobit kompletně v Ukrajině, ale ty mají taktický, nikoli strategický dopad.
Právě proto roste podle MacGregora znepokojení západoevropských vlád. Ruská armáda má cíle a data k tomu, aby selektivně udeřila proti místům výroby těchto komponent — v Německu, Polsku, Litvě i Velké Británii nebo Dánsku. Není to ohlášený záměr, ale je to schopnost, kterou Rusko reálně disponuje. Část globalistických politiků by takový úder údajně přivítala jako důkaz, že „Rusové opravdu chtějí napadnout Evropu" — ale podle MacGregora je naprosto zřejmé, že Rusko o žádnou invazi do zbytku Evropy nemá zájem; jeho cílem je překročit Dněpr, dojít do Oděsy a převzít Kyjev, protože jinou cestu k ukončení války už nevidí.
Ke ztrátám padly i konkrétní odhady. Před měsíci se uvádělo 1,3 milionu mrtvých na ukrajinské straně; aktuální odhady, které MacGregor cituje, mluví o 1,8 milionu padlých — nebo i víc. Konskripční komanda už nyní berou lidi z farem a z ulice; v západní Ukrajině mobilizační týmy podle pořadu narážejí na ozbrojený odpor místních. Ukrajinský stát je v této interpretaci v rozkladu.
Írán: dohoda, která není dohodou
Druhým velkým tématem pořadu je Írán. Podle úniku, který získala stanice Al Arabija, obsahuje finální verze americko-íránského mírového memoranda požadavky, které jsou pro Teherán fakticky nepřijatelné: otevření Hormuzského průlivu pro mezinárodní plavbu bez poplatků, postupné rušení sankcí na íránskou ropu (rozložené na mnoho let, tedy bez záruky), ukončení íránských vojenských operací včetně podpory v Libanonu. Prezident Donald Trump navíc krátce před vysíláním oznámil, že průliv bude otevřený všem a nebude jej kontrolovat žádný stát, a že se nebude jednat o uvolnění sankcí. Pro íránskou stranu je to podle MacGregora kombinace, pod kterou nelze nic podepsat.
Současně se objevily informace ruské FSB, podle nichž západní zpravodajské služby přesouvají bývalé bojovníky Islámského státu ze syrských věznic do Iráku, aby je použily jako proxy sílu proti Íránu. MacGregor připomíná, že v Damašku už dnes vládne sestava odvozená z někdejších kádrů Islámského státu a al-Káidy a že tento postup není v regionu nic nového — podobně byla v USA dlouho tolerována a od roku 2012 i odstraněna z teroristického seznamu organizace MEK, byť dříve měla na svědomí útoky na americké občany. Pro Teherán tato dvojí hra znamená především jedno: jakákoli dohoda s Washingtonem nemá záruku trvalosti, protože USA nedrží slovo a stejně agresivní postup proti Íránu pokračuje paralelně s vyjednáváním.
Podle MacGregora ovládá Hormuzský průliv Írán de facto, ne USA, protože kontroluje většinu pobřeží. Analogie s Montreuxskou konvencí z roku 1936, podle níž průchod úžinami Bospor a Dardanely spravuje Turecko, by mohla být precedensem i pro Hormuz. Írán má přitom sám silný ekonomický důvod, aby průliv zůstal funkční — i Teherán potřebuje export ropy, plynu a dovoz fosforu, síry, dusíku a dalších surovin. Racionální dohoda by tedy byla možná, ovšem celé jednání není podle této optiky řízeno racionálně.
Izraelské veto a Trumpova past
Americkou pozici v jednání s Íránem rámuje MacGregor dvěma faktory. První je izraelský premiér Benjamin Netanyahu, který má de facto vetovací právo nad jakýmkoli krokem, který Donald Trump zvažuje. Demands, které USA Íránu kladou na stůl, prý nejsou americké, ale izraelské; v Kongresu se podle něj nikdo neodváží postavit proizraelské lobby a jít Netanyahuovi proti srsti. Druhým faktorem je samotný Trump a jeho osobní strach z ponížení za zahájení útoku na Írán, který se ukázal jako špatné rozhodnutí. Žádná totální mobilizace, žádný odvod milionů Američanů a žádná pozemní okupace Íránu se realizovat nedá — politicky to nikdo neunese. Trump tak nemá cestu, jak válku zastavit, aniž by to vypadalo jako jeho porážka; pokud by se o to pokusil, sponzoři, kteří ho dosadili, by mu podle MacGregora odebrali finanční zázemí a stáhli politickou ochranu před Kongresem — a podle některých scénářů by mohly „vyjít" i utajované dokumenty z případu Jeffrey Epstein, k nimž má veřejnost stále zakázaný přístup.
Vnitřně se přitom Spojené státy podle MacGregora pohybují směrem k vážné finanční a sociální krizi. Inflace v dubnu vyskočila ze 3,2 na 3,8 procenta, projekce hovoří až o 6 procentech. Pokud by se úroky musely zvýšit na úroveň odpovídající inflaci (6–7 procent), finanční systém by to neunesl. Strategická ropná rezerva, kterou Trump dříve kritizoval u Joea Bidena, byla podle informací z pořadu jen za poslední týden snížena o 17,8 milionu barelů — částečně formou prodejů asijským spojencům pod tržní cenou — a při stávajícím tempu může být vyčerpána do konce července či začátku srpna. Globální ekonomika může podle dlouhodobých odhadů citovaných v pořadu utrpět propad až o 36 procent (pro srovnání: Velká hospodářská krize 30. let znamenala propad o 20 procent), přitom poměr dluhu k HDP USA je dnes 125–130 procent. To je podle MacGregora podhoubí, ve kterém se v americké společnosti stále častěji ozývá slovo „revoluce".
Sestřelený Airbus 1988 — proč si Írán pamatuje
Druhá polovina pořadu obrací pozornost k tomu, co podle moderátorky tvoří emoční jádro íránské nedůvěry vůči USA: dlouhému seznamu amerických (a USA financovaných) útoků v regionu za posledních 30–40 let. Filtr je omezen pouze na události s nejméně 100 mrtvými v jednom dni — i tak je výčet popsán jako neúplný.
Klíčový případ: 3. července 1988 sestřelila americká válečná loď USS Vincennes íránské civilní letadlo Iran Air, let číslo 655, který letěl z Bandar Abbásu do Dubaje. Zahynulo všech 290 lidí na palubě — 66 z nich byly děti. Letadlo letělo standardním civilním koridorem nad Perským zálivem, vysílalo civilní transpondér a nepředstavovalo žádnou hrozbu. Oficiální americké vysvětlení — záměna za íránskou stíhačku F-14 v napjatém momentu během operace Praying Mantis (největší námořní bojové operace USA od druhé světové války) — bylo podle této analýzy neudržitelné už ve své době. Prezident Ronald Reagan to označil za „řádnou obrannou akci". Tehdejší viceprezident George H. W. Bush pak veřejně prohlásil, že „nikdy se za Spojené státy neomluví, je mu jedno, jaká jsou fakta". Rada bezpečnosti OSN odmítla incident odsoudit (rezoluce 616 jen vyjádřila „znepokojení"). Případ u Mezinárodního soudního dvora USA v roce 1996 narovnaly platbou 131,8 milionu dolarů plus dvěma novými Airbusy. Pro Íránce zůstal sestřel symbolickým bodem národní paměti — vychází na něj poštovní známka, je součástí kolektivního traumatu obdobně jako pro Američany 11. září.
K seznamu pořad přidává další případy: bombardování protileteckého úkrytu Amariya v Bagdádu 13. února 1991, kde dvě americké přesné bomby zalehly stovky civilistů a celé rodiny shořely zaživa; masakr v libanonské Káně 18. dubna 1996, kdy izraelské dělostřelectvo ostřelovalo komplex OSN, ve kterém se ukrývali civilisté (více než sto mrtvých, převážně ženy a dětí). OSN vyšetřování pozdějí dospělo k závěru, že existují důkazy o tom, že šlo o úmyslný útok. Káná je přitom letos znovu cílem izraelských úderů — v dubnu si vyžádaly nejméně pět mrtvých.
Závěr: Kdo komu fakticky vyhrožuje
Středeční přehled spojuje dva paralelní tahy v jeden obraz. Na východě se Rusko podle plukovníka Douglase MacGregora chystá ukončit válku rozhodujícím tlakem, ve kterém má hrát hlavní roli pozemní operace přes Dněpr směrem na Oděsu a možná i Kyjev — Ukrajina je v této perspektivě fakticky dohraná, evropská pomoc přijde pozdě a Volodymyr Zelenskyj píše dopisy do Washingtonu, na které už nikdo skutečně nereaguje. Na Blízkém východě nemá Donald Trump cestu, jak se z útoku na Írán vyvázat bez ztráty tváře, izraelský premiér Benjamin Netanyahu drží americkou politiku v šachu a USA paralelně přesouvají bývalé bojovníky Islámského státu jako proxy sílu — což jen utvrzuje Teherán v tom, že žádná dohoda s Washingtonem neunese ani jednu sezónu.
Spojnicí obou témat je v tomto čtení reflexe nad americkou rolí v regionu: 30 let raket, dronů, sestřelených letadel, vybombardovaných úkrytů a vyzbrojených ozbrojených skupin tvoří pro lidi v Íránu, Iráku, Libanonu i Sýrii žitou zkušenost, kterou v USA jako národní trauma téměř nikdo nezná. Pořad to uzavírá obratem rétoriky: než označovat Írán za stát sponzorující terorismus, stojí za to si nejprve odpovědět, kdo skutečně rozdával rány a kdo je sčítal — a uvědomit si, že útoky proti USA, kterých se Washington dovolává jako záminky pro další zásahy, jsou často buď vyprovokované, nebo přímo vyrobené.
