Porážka jednoho zákonodárce v republikánských primárkách v Kentucky se stala případovou studií toho, jak skupina sponzorů orientovaných na zájmy cizí země dokáže ovlivnit výsledek americké vnitropolitické soutěže. Klíčem nebyla místní podpora, ale desítky milionů dolarů a otázka loajality vůči zahraniční politice. Pro pozorovatele mimo Spojené státy je to ukázka mechanismu, který přesahuje hranice jediného volebního obvodu: financování voleb prozájmovými lobby a tlak na to, co o spojenectví s Izraelem smí veřejnost říkat.
Nejdražší primárky v dějinách kvůli jednomu hlasu navíc
Republikánský kongresman Thomas Massie z Kentucky byl jediným z 217 republikánů ve Sněmovně, který podle vlastních slov nikdy nepřijal peníze od proizraelské lobby. Jeho postoj nebyl namířen proti Izraeli jako takovému, nýbrž proti americké zahraniční pomoci obecně: Spojené státy jsou podle něj zadlužené nad únosnou mez a nemohou si dovolit posílat další miliardy do zahraničí, ať už do Egypta, nebo k největšímu příjemci, jímž je Izrael.
Proti Massiemu se spojil prezident Trump s několika svými největšími sponzory. Mezi nimi byli miliardáři Paul Singer, John Paulson a Miriam Adelsonová, vdova po kasinovém magnátovi a jedna z největších dárkyní republikánské kampaně, která se k podpoře Izraele otevřeně hlásí jako ke své hlavní agendě. Cílem bylo porazit Massieho v primárkách ve čtvrtém obvodu Kentucky a ukončit jeho kariéru ve Sněmovně.
Výsledkem byly nejdražší sněmovní primárky v dějinách Spojených států — vynaloženo bylo přes 32 milionů dolarů. V rozhovoru pro CBS News Massie odmítl nálepku antisemitismu s tím, že upozornění na peníze proudící do jednoho volebního klání není útokem na židovské Američany, a varoval před tím, že lobby slévá dohromady kritiku izraelské vlády s nenávistí vůči Židům. Tuto záměnu Massie označil za nebezpečnou i pro samotné židovské Američany.
Když je zájem cizí země hlavní agendou
Jádro sporu nebylo v tom, zda Massie Izrael napadá — žádný takový výrok v jeho minulosti dohledat nelze. Sporné bylo, že nahlas pojmenoval existenci lobby orientované na zájmy cizího státu, jejíž příspěvky do amerických kampaní se řídí tím, co prospívá oné cizí zemi. Pojmenovat tento mechanismus znamená odhalit pravidlo hry, a proto musí být takový hlas umlčen.
Že nešlo o okrajovou záležitost, dokládá i izraelský tisk: liberální deník Haaretz označil ve své anglické edici tyto primárky v Kentucky za nejvýznamnější republikánské klání pro Izrael. Zaznívá zde širší teze — že současná podoba a expanze izraelského státu jsou finančně i bezpečnostně závislé na podpoře amerických daňových poplatníků, a kdo to řekne nahlas, odhalí podstatu věci.
Kritika nepřišla jen od liberálních médií jako CBS News, ale i z pravicového spektra. Komentátor Mark Levin označil podporovatele Massieho paušálně za nepřátele Izraele a Židů — argumentace, která se podle pořadu téměř doslova shoduje s útoky mainstreamových médií.
Kriminalizace kritiky zahraniční politiky
Krátce po vyhlášení Massieho porážky vydala AIPAC veřejné prohlášení, v němž se hlásí k tomu, že proizraelští Američané pomohli porazit protiizraelské kandidáty, a označuje to za dobrou politiku. Tím nahlas přiznává přesně to, co je jiným zakázáno vyslovit.
Paradoxem je, že zatímco lobby svůj vliv veřejně oslavuje, americké ministerstvo spravedlnosti podle pořadu zahájilo kampaň, v níž se kritika Izraele fakticky ztotožňuje s antisemitismem. Pokud je upozornění na vliv cizího státu definováno jako trestný čin, mění se svoboda projevu — podle pořadu jediné skutečně chráněné právo této země — na nástroj, jímž se občané zastrašují, aby o spojenectví s cizí zemí mlčeli.
Pořad to rámuje jako návrat politiky identit, kterou pravice dlouho odmítala: vzniká systém, v němž je skepse vůči jedné skupině posuzována přísněji než skepse vůči jiné. Proti tomu staví princip občanství, podle nějž si jsou všichni občané před zákonem rovni a smějí kritizovat kohokoli stejnými slovy.
Válka s Íránem, kterou prezident ani neprodal
Druhou částí pořadu je rozhovor s republikánským analytikem veřejného mínění, který Massieho porážku označil za stoprocentní důsledek zásahu prozájmových sponzorů. Podle něj se voliči nezačali odvracet kvůli vnitrostranickým sporům, ale kvůli dvěma událostem: zatajení takzvaných Epsteinových spisů a následnému bombardování íránských jaderných zařízení.
Válka s Íránem byla podle dat od počátku hluboce nepopulární. Analytik upozornil na to, že je bezprecedentní, aby se prezident pokoušel zahájit válku, aniž by ji předtím prodal veřejnosti. Podpora se podle průzkumů držela kolem 21 procent proti 70 procentům odpůrců a po nárůstu cen pohonných hmot se k těmto hodnotám vrátila. Američané podle něj odmítali jakékoli oběti i jakoukoli bolest u čerpacích stanic kvůli konfliktu, který neviděli jako svou prioritu.
Zahraniční politika se přitom v žebříčku priorit voličů dlouhodobě nedostala výš než na sedmé místo. Většina dotázaných se domnívá, že se administrativa přespříliš soustředí na zahraničí na úkor domácích potřeb. Jádrem nespokojenosti je podle analytika prostá věc: lidé nevidí naplněny vlastní potřeby doma, a proto je obtížné očekávat, že budou upřednostňovat zájmy jiných zemí.
Závěr
Příběh jediných primárek se tak stává dokladem širšího mechanismu: malá skupina lidí orientovaná na zájmy cizí země dokáže spolurozhodovat o tom, kdo bude zvolen, a zároveň usilovat o to, aby se o tomto vlivu nesmělo veřejně mluvit. Pořad to nepovažuje za konspirační teorii, nýbrž za skutečnost, kterou lobby sama přiznává. Z tohoto poznání podle něj může vzejít otevřenější a přímější politika — taková, která se nebojí pojmenovat věci tak, jak jsou.
