Případ americké zpravodajské lodi USS Liberty, kterou v roce 1967 během šestidenní války bombardovaly a ostřelovaly izraelské síly, se v americké debatě nevrací kvůli počtu obětí. Vrací se kvůli tomu, co přišlo potom — a kvůli otázce, jestli se stejný vzorec neopakuje dnes, když na Západním břehu umírají držitelé amerických pasů.
Jádro následujícího textu tvoří dvě osobní výpovědi: otce zabitého Američana a bývalého politického editora katolického zpravodajského webu, který kvůli sporu o pokrytí Izraele rezignoval. Jde o jejich vlastní svědectví a v části i o vážná obvinění konkrétních lidí a institucí. Redakce je nepovyšuje na prokázaná fakta — kde k nim existuje veřejně doložený kontext nebo odpověď druhé strany, doplňujeme ho.
USS Liberty: mrtví Američané a vláda, která mlčela
Při útoku na USS Liberty zahynulo 34 Američanů a 171 jich bylo zraněno. Loď byla bombardována i ostřelována z kulometů. Nejtěžší částí příběhu ale není samotné napadení — je jí to, jak s ním naložila americká strana. Tehdejší prezident Lyndon Johnson a jeho okolí událost odsunuli z veřejného prostoru, přeživším bylo bráněno o věci mluvit a američtí činitelé se k ní dodnes až na výjimky odmítají vyjadřovat.
Deset amerických a tři izraelská oficiální šetření se shodla na tom, že šlo o tragický omyl — o záměnu Liberty za nepřátelské plavidlo; Izrael se omluvil a vyplatil odškodnění. Přeživší z posádky a část bývalých amerických zpravodajců tuto verzi odmítají dodnes.
Že cizí stát zabije vaše občany, se stává. Podstatně těžší je smířit se s představou, že se vlastní vláda postaví na stranu toho cizího státu. Nemusí za tím být aktivní zlý úmysl; podstatně častěji jde o zbabělost. Zastat se vlastních lidí bolí víc než přitakat spojenci — a většina lidí volí to druhé.
Osadnické násilí a američtí občané mezi oběťmi
Argument, že něco takového by dnes už nebylo možné, naráží na Západní břeh. Na územích pod izraelskou kontrolou byl za posledních víc než dvacet let zabit více než tucet amerických občanů, a to většinou izraelskými osadníky. Řada osadníků má přitom sama americké občanství a nese americké zbraně, financované z amerických peněz.
Palestinci na vlastní půdě zbraň nosit nesmějí; osadníci, kteří se o tutéž půdu hlásí, ozbrojení jsou. Amerika o tom podle tohoto čtení neví hlavně proto, že o tom velká média systematicky nereferují a američtí činitelé o tom nemají zájem mluvit.
Na vlastní pozemek jen v obrněném autě
Jak takový návrat na vlastní pozemek vypadá, zachytil reportážní tým CNN v čele s Jeremym Diamondem. Doprovázel Kamela Musalleta, otce Američana ubitého na Západním břehu, přesně rok po synově smrti na svah, kde k útoku došlo.
Rozloučení trvalo pár desítek vteřin. Podle záběrů se k místu rozjelo auto, čtyři osadníci postavili napříč cestou zátaras, pokusili se štábu zabránit v odjezdu holemi a kameny a jeden se snažil nožem propíchnout pneumatiky. Vůz s nezávislými novináři jedoucí za nimi obrněný nebyl. Když štáb telefonoval izraelské armádě, která za bezpečnost v oblasti odpovídá, vojáci se podle reportáže zajímali hlavně o novináře, ne o osadníky. Izraelská policie po tomto incidentu zadržela čtyři podezřelé a proti jednomu z nich byla později vznesena obžaloba — v případech útoků osadníků jde o výjimku.
Vesnice, kde většina majitelů půdy má americký pas
Kamel Musallet provozuje v Tampě na Floridě obchod se zmrzlinou a burgery. Sám vyrostl v Clewistonu u jezera Okeechobee, jeho děd připlul do New Yorku v roce 1895, otec přišel do Států v šedesátých letech. Jeho vesnice v okolí Ramalláhu má podle jeho slov kolem dvaceti tisíc rodáků, z nichž jen čtyři tisíce žijí na místě — zbytek v USA a Jižní Americe. Odhaduje, že asi 80 procent lidí, kteří tam vlastní půdu, jsou američtí občané. Jeden z pozemků patří jemu.
Podle jeho popisu se od dubna 2025 osadníci usadili na protějším kopci, který k vesnici patří, a bránili majitelům v přístupu. Musallet zdůrazňuje, že nejde o sporné území kategorie C pod izraelskou správou, ale o oblasti A a B, kde má podle uspořádání z Oslo pravomoci palestinská strana. Izraelské právo pobyt Izraelců v oblasti A zakazuje a upozorňují na to i velké červené výstražné cedule. Izraelský Nejvyšší soud podle něj vydal příkaz, že osadníci musí být z pozemků odstraněni; nestalo se to.
Přepadení, po němž sanitka čekala dvě a půl hodiny
Musalletův syn Sayfollah odjel v létě 2025 za rodinou a doufal, že si tam najde nevěstu. Otec ho původně zdržoval, protože obchod šlapal; nakonec se prostřídali. Strávili spolu svátek íd a svatbu synovce a otec se vrátil do Států.
11. července 2025 se skupina lidí z vesnice opět pokusila dostat na své pozemky. Podle otcova líčení šlo o léčku: osadníků nebylo zprvu vidět mnoho, pak jich zaútočilo asi padesát. Sayfollaha ubili, jeho blízkého přítele Muhammada Šalabího postřelili — Šalabí zraněním rovněž podlehl, ale jeho jméno se do zpráv skoro nedostalo, protože nebyl Američan.
První sanitka byla podle otce cestou zasypána kameny a musela se vrátit. Na povolení pro druhou se čekalo dvě a půl hodiny. Mezitím se přes kopec k bratrovi probil mladší syn Muhammad a otci do Floridy telefonicky popisoval, co vidí: Sayfollah měl promodralou tvář, těžce dýchal, byl v bezvědomí s otevřenýma očima. Zemřel pět minut předtím, než ho naložili do sanitky. Otec z toho vyvozuje jediné: kdyby první vůz pustili, jeho syn by žil.
Rok bez viníka
Ten den bylo podle Musalleta zadrženo několik lidí, ale nikdo mu nesdělil kdo, a brzy je propustili. Za synovu smrt nebyl dodnes nikdo potrestán. Rodina se pokusila jít cestou izraelských soudů a domáhat se vystěhování osadníků z pozemků, které jim nepatří. Ministerstvo zahraničí USA podle otce žádné vyšetřování nezahájilo a izraelské úřady mu neposkytly žádné informace; případ zůstává formálně otevřený a bez odpovědí.
Senátor Chris Van Hollen spolu s dalšími osmadvaceti senátory poslal administrativě dopis s výzvou k nezávislému vyšetřování vedenému americkou stranou. Podle otce se ani po roce nic nestalo. A násilí neustalo: tři týdny před rozhovorem podle něj osadníci založili další základnu na pozemcích jeho vesnice — nejdřív ovce, pak stan, teď každý den víc lidí a další kus vesnické půdy, kam se místní nedostanou.
Vlastní senátor a velvyslanec bez odpovědí
Nejtvrdší část výpovědi se netýká Izraele, ale Washingtonu. Musallet je Floriďan, jeho senátorem je republikán Rick Scott. Ten se s ním podle jeho slov odmítl osobně sejít; nabízeno mu bylo jednání s personálem kanceláře. Ve Washingtonu se přitom sešel s řadou jiných senátorů. Vysvětlení, proč se vlastní senátor nesejde s otcem zavražděného Floriďana, dosud nezaznělo.
Americký velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee označil smrt Sayfollaha Musalleta za zločin a teroristický akt, dva dny po činu otci telefonoval a později ho navštívil doma. Na otázku, zda se má bát vstoupit na vlastní pozemek, mu podle Musalleta odpověděl, že nemá. Slíbil, že bude od izraelských úřadů žádat odpovědi. Rok nato je otec podle svých slov pořád nemá — a bát se nepřestal. Velvyslanec země, bez jejíž podpory by se stát neobešel, by přitom odpovědi získat dokázal, kdyby o ně skutečně stál.
Musallet zmiňuje i vyjádření ředitele FBI, podle kterého Spojené státy vypátrají a před soud postaví každého, kdo zabije amerického občana v teroristickém útoku. Sám k tomu dodává jen to, že v jeho případě to zjevně neplatí, a že nejvíc ho bolí vědomí, že jeho vlastní daně proudí tam, kde jeho syn zemřel.
Proč se o tom nepíše: rezignace politického editora
Na otázku, proč se o takových případech skoro nepíše, odpovídá výpověď Stephena Herreida, dlouholetého politického editora katolického zpravodajského webu Zeale, který patří organizaci CatholicVote. Herreid tvrdí, že redakce dosud publikovala o postavení Palestinců a o násilí osadníků víc než kterékoli jiné katolické médium v USA a že jedním z jejích hlavních zdrojů na místě byla americká katolická organizace Vulnerable People Project.
Podle jeho popisu mu bylo sděleno, že redakce přijímá novou politiku a rozsah zpravodajství o Izraeli se má výrazně omezit — v jedné z verzí až do nadcházejících kongresových voleb a s tím, že výjimky musí projít přes generální ředitelku. Součástí změny mělo být i to, že Vulnerable People Project už nesmí být citován jako zdroj. Herreid to označil za rozpor se svým svědomím a rezignoval.
Konference, velvyslanec a odpověď druhé strany
Nejzávažnější část Herreidova obvinění se týká souvislostí. Změna prý přišla bezprostředně po konferenci Napa Institute v Kalifornii, které se účastnil americký velvyslanec u Svatého stolce Brian Burch — spoluzakladatel a bývalý prezident CatholicVote. Podle Herreida mu bylo řečeno, že nová redakční linie vzešla ze setkání vedení s velvyslancem a s dárci; sám u jednání nebyl, ale tvrdí, že mu jeho průběh nezávisle potvrdili tři členové vedení, z toho dva přítomní. Vystoupení amerického diplomata, který podle tohoto líčení jedná s vedením média o tom, jak má psát o Izraeli, označuje za skandál, na němž se odmítl podílet.
Generální ředitelka CatholicVote Kelsey Reinhardtová obvinění den po odvysílání rozhovoru veřejně odmítla. Popřela, že by na redakci tlačili dárci nebo Brian Burch, a uvedla, že nešlo o spor o to, zda web bude referovat o utrpení v Gaze a na Západním břehu, ale o běžné redakční standardy — vyváženost, práci se zdroji, dohled a dodržení redakčního procesu. Herreida podle svých slov požádala, aby kvůli vyváženosti rozsah tohoto zpravodajství zmírnil.
Sám Herreid odmítá vykládat věc jako hon na viníky. Podle jeho čtení jsou lidé, se kterými se dostal do sporu, poctiví a tlak, jemuž ustoupili, přichází odjinud — a právě to je na tom podle něj nejvíc znepokojivé.
Taybeh: uzavřená vojenská zóna a zmizelé hlasy místních
Konkrétním případem je Taybeh, poslední zcela křesťanské městečko na Západním břehu, jehož obyvatelé se hlásí k prvním generacím křesťanů. Podle Herreida byla jeho redakce jedním z mála médií, které přinášelo exkluzivní výpovědi místních — včetně tvrzení, že izraelské síly násilí osadníků přinejmenším tolerují.
Několik hodin po jeho rezignaci prý web zveřejnil další text o Taybehu, v němž už žádné přímé citace obyvatel nebyly; hlavním zdrojem bylo oficiální prohlášení izraelské armády, podle nějž se z okolí města vyhlašuje uzavřená vojenská zóna kvůli ochraně obyvatel před osadníky. Izraelská armáda takové opatření skutečně v srpnu 2026 zavedla.
Herreid tvrdí, že místní vidí věc opačně: zvýšené vojenské přítomnosti nevěří, cítí se ohroženější a osadníci podle nich do oblasti dál pronikají ozbrojeni, zatímco pohyb obyvatel je omezen. Podobně situaci popisují i další zprávy z místa — obyvatelé mluví o opakovaných vpádech, poškozování majetku a odchodu rodin.
Vzkaz z Taybehu
Rozhovor uzavírá text, který Herreidovi poslal místní farář Bashar Fawadleh. Taybeh podle něj není další vesnice na mapě, ale starobylá křesťanská komunita, jejíž lidé dnes čelí vážné hrozbě, že v ní nebudou moct dál žít v bezpečí a důstojnosti — měsíce vpádů na soukromé i zemědělské pozemky, požáry, škody na majetku, zastrašování rodin a snahu usadit se natrvalo v okolí města.
Nová bezpečnostní opatření se podle něj musí posuzovat podle toho, co se reálně děje na zemi: jestli útoky ustaly, jestli se zemědělci dostanou na pole a jestli děti žijí bez strachu. Obava místních je, že opatření vyhlášená v jejich zájmu nakonec omezí je samotné, aniž zastaví ty, kdo násilí páchají.
Americkým křesťanům vzkazuje, aby se na obyvatele Taybehu nedívali jako na objekt soucitu, ale jako na lidi, kteří žádají spravedlnost, důstojnost a právo zůstat v zemi, kde křesťanství vzniklo. Nežádá, aby se kdokoli stavěl proti někomu — ale aby se lidé postavili za lidskou důstojnost, a to prostřednictvím svých církví, institucí i volených zástupců. A aby přijeli, viděli to na vlastní oči a doma o tom řekli dál.
Závěr
Případ USS Liberty a smrt mladého Američana na Západním břehu odděluje bezmála šedesát let. Spojuje je jedna otázka: co se stane, když stát nemá zájem hledat odpovědi ve věci, jež se týká jeho vlastních občanů. Otec dodnes nezná viníky, americký senátor se s ním nesešel, velvyslancovy sliby zůstaly bez výsledku. Vedle toho stojí spor o to, kdo v americkém mediálním provozu určuje, kolik prostoru téma dostane — spor, v němž stojí tvrzení bývalého editora proti stanovisku vedení jeho někdejší redakce. Ověřitelný zůstává rozdíl mezi tím, co se veřejně slibuje, a tím, co se pak stane.
