Profesor Jiang, analytik herní teorie a pedagog působící v Číně, se dostal do globální pozornosti po sérii přesných predikcí: předpověděl, že Donald Trump vyhraje prezidentské volby a stane se 47. prezidentem USA, že zahájí válku s Íránem a že ji Spojené státy prohrají. Všechny tři předpovědi se postupně plní — a on nyní přichází s dalším varováním. Ve více než hodinu trvajícím rozhovoru pro Redacted News rozebírá, proč válka nemůže dopadnout jinak.
Tři předpovědi, které vyšly
Jiang svůj model herní teorie vytvořil jako myšlenkový experiment — didaktický nástroj pro studenty, kteří mají pochopit, jak světová politika skutečně funguje. Použil kombinaci tří analytických metod: klasickou herní teorii (hráči, zájmy, strategie), eschatologické motivace (co věří různé skupiny o konci světa a svém poslání) a historické vzorce (jak podobné konflikty dopadly v minulosti). Ze synergií těchto tří přístupů mu vyšly predikce, které tehdy vypadaly nepravděpodobně. Dnes jsou fakty. Za svou analytiku čelí koordinovaným útokům ze sociálních médií i obviněním z loajality vůči čínské vládě — oboje odmítá.
Herní teorie blízkovýchodní šachovnice
V konfliktu vystupují čtyři klíčoví hráči s odlišnými cíli. Izrael sleduje projekt Velkého Izraele — ovládnutí území od Nilu po Eufrat — a k dosažení tohoto cíle potřebuje neutralizaci Íránu jako jediné regionální mocnosti schopné vzdorovat izraelské expanzi. Spojené státy jsou do války vtaženy jako vojenský patron. Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty se ocitly v existenční krizi — jejich energetická infrastruktura je v dosahu íránských raket. Írán chce dosáhnout tří cílů: kontroly nad průplavem Hormuz (výběr mýta z ropných tankerů), stažení americké vojenské přítomnosti z oblasti Perského zálivu a mírové dohody, která mu umožní modernizovat ekonomiku a zrušit sankce. Írán přitom nechce totální vítězství — chce vyjednaný mír za přijatelných podmínek.
Eskalační žebřík: proč slabší strana vyhrává
Klíčová výhoda Íránu spočívá v ovládání eskalačního žebříčku. USA a Izrael mají přístup k výrazně vyšší úrovni smrtící síly — od superlétadlových lodí přes bombardéry až po jaderné zbraně. Jenže tato mohutnost je v asymetrické válce spíše handicapem. Slabší strana, nucená k flexibilitě, přizpůsobivosti a přesnosti, má paradoxně větší kontrolu nad tempem a intenzitou konfliktu — Jiang přirovnává situaci k brazilskému jiu-jitsu: menší a pohyblivější bojovník dokáže dostat pod kontrolu a porazit silnějšího soupeře. Zatímco USA a Izrael používají strategii šoku a hrůzy, Írán kalibruje své údery: cílí na konkrétní vojenské základny bez zbytečného ničení civilní infrastruktury, čímž si zachovává mezinárodní legitimitu a diplomatické prostředky. Íránská protivzdušná obrana přitom dokázala sestřelit americké letouny a prokázala slabiny systémů, na nichž USA postavily vzdušnou nadvládu — včetně stíhaček F-35, jejichž stealth technologie se ukázala méně neproniknutelnou, než se předpokládalo. Letadlová loď USS Gerald Ford je podle dostupných zpráv vyřazena z provozu na nejméně dva roky.
Millennium Challenge: Pentagon věděl, proč prohraje
Klíčový důkaz, proč Jiang věděl o výsledku války předem, pochází přímo z americké armády. Pentagon provedl válečnou hru nazvanou Millennium Challenge, při níž admirál hrající za íránskou stranu nasadil roje dronů — stovky malých bezpilotních prostředků útočících simultánně. Výsledek: potopení letadlových lodí a torpédoborců. Pentagon hru opakoval znovu a znovu, dokud výsledek nevyšel ve prospěch USA — ale jen za podmínky, že Íránu zakázal používat drony a asymetrické taktiky. Výsledkem je armáda, která neumí vyhrát kreativní, nepředvídatelnou válku; dokáže zvítězit jen na simulovaném bojišti s předem danými pravidly. Vojensko-průmyslový komplex produkuje maximální počet drahých zbraňových systémů, ale ne armádu schopnou vítězit v asymetrických konfliktech.
Vietnam na Blízkém východě: past sunk cost
Aktuální nasazení přibližně 5 000 námořních pěšáků do Perského zálivu Jiangovi nápadně připomíná rok 1965, kdy USA vyslaly do Vietnamu první expedici s limitovaným mandátem. Mechanismus je stejný: jakmile jsou vojáci v poli, politický tlak brání stažení, vojenský establishment požaduje víc zdrojů na dokončení mise a situace eskaluje z tisíců na statisíce mužů. Pentagon bude podle Jiangovy analýzy tlačit Trumpa k vyhlášení odvodu — a prezident bude mít malou možnost odmítnout. Pokud bude Národní garda nasazena v amerických městech (Jiang odhaduje termín již v dubnu) a dojde k vnitřním nepokojům, otevírá se prostor pro využití válečných pravomocí prezidenta.
Izraelský faktor a sabotáž míru
Izrael hraje v konfliktu roli, která přesahuje pouhou obranu. Jiang rozebírá hypotézu, že některé útoky prezentované jako íránské ve skutečnosti pocházely z Izraele — včetně raket vystřelených z izraelského území, které překvapily analytiky přesvědčené o limitovaném dosahu íránských balistických raket. Cílem Izraele je podle herní teorie vtáhnout do války co nejvíce regionálních hráčů — Saúdskou Arábii, Turecko, SAE — aby byl Írán izolován. Jiang cituje videonahrávku, v níž izraelský premiér na novinářovu otázku o čtené knize odkazuje na historické vyvraždění Židů v prvním století a ze sugestivního komentáře k tomuto tématu dokresluje, jak přemýšlí izraelské vedení o existenciálních hrozbách a nutnosti jednat.
Mediální propaganda: stejná hra jako na Ukrajině
Mediální pokrytí války s Íránem kopíruje vzorce z války na Ukrajině. Stejná média, která tři roky tvrdila, že Ukrajina vítězí a ruská armáda se hroutí, nyní hlásají, že Írán je na pokraji kolapsu a demokratická změna je na dosah. Problém je, že mediální prostředí ve Washingtonu funguje jako uzavřená bublina — kritičtí hlasi jsou rychle vytlačeni. Výsledkem jsou špatná vojenská rozhodnutí — přesně tak, jak tomu bylo na konci války ve Vietnamu a při kontraofenzívách na Ukrajině, které nedosáhly žádných vojenských cílů. Příslušné zpravodajství musí Trumpovi říkat, že válka jde skvěle — a on podle toho jedná.
Tucker Carlson a cena jednoho hlasu
Na závěr rozhovoru Jiang připomíná epizodu z nedávné minulosti: Trump nařídil atentát na íránského generála, což bylo de facto vyhlášení války. Íránská odveta se zdála nevyhnutelná. V té chvíli Tucker Carlson — tehdy jako moderátor s masivním dosahem — veřejně každodenně vysvětloval americkému publiku katastrofální následky, které by takový konflikt měl. Podle Jianga Carlson dokonce osobně odcestoval za Trumpem, aby mu objasnil geopolitické důsledky. Válka tehdy nenastala. Carlson byl záhy propuštěn ze své mediální platformy. Pro Jianga je to ilustrace toho, jakou cenu má jeden nezávislý hlas na správném místě ve správný čas — a zároveň připomínka, co se stane s těmi, kdo neokonzervativní agendu kritizují veřejně.
Závěr
Profesor Jiang varuje, že USA vstupují do konfliktu s mentalitou, která selhala v každé větší válce posledních šedesáti let: spoléhají na drahé technologie, nedokáží vést asymetrický boj a odmítají přijímat nepříznivé informace. Írán naopak prokazuje disciplínu, trpělivost a historické zakotvení civilizace existující přes tři tisíce let — a nevzdá se bez dosažení svých strategických cílů. Výsledek podle herní teorie: zdlouhavý konflikt s obrovskými lidskými náklady, sílícím tlakem na odvod a pravděpodobnou destabilizací nejen Blízkého východu, ale i samotných Spojených států.
