Příměří v americko-íránském konfliktu — nyní 42. den války — nevypadá jako skutečný mír. Obě strany jej podle vojenského analytika podplukovníka Daniela Davise využívají k přezbrojení. Írán stále blokuje Hormuzský průliv a požaduje poplatky za průjezd. Jednání ve pakistánském Islámábádu, kam míří americký viceprezident J. D. Vance, se potýká s propastnou vzdáleností výchozích pozic obou stran.
Příměří jako taktická pauza
Příměří v americko-íránském konfliktu není diplomatickým průlomem — je to přestávka, aby se obě strany mohly připravit na další kolo bojů. Trumpova strana okamžitě po vyhlášení příměří pokračuje v zásobování svých leteckých základen municí. Írán ve stejné době doplňuje zásoby protivzdušné obrany a raketových systémů. Davis to označuje za klasický vzorec: nikoli čas na vyjednávání, ale čas na přebití zásobníku.
Trump sdílel na Truth Social příspěvky, které dávají jasně najevo, že americká armáda se nestahuje — jen odpočívá a doplňuje zásoby. Stejná signalizace přichází z íránské strany. Obě vlády hrají divadlo pro domácí publikum, zatímco jejich vojáci se připravují na pokračování konfliktu.
Hormuzský průliv: Írán vybírá mýtné
Jednou z Trumpových klíčových podmínek příměří bylo otevření Hormuzského průlivu pro volnou plavbu. Průliv zůstává uzavřen. Podle informací izraelské rozvědky je průliv nyní fakticky pod plnou kontrolou íránských Revolučních gard (IRGC) a Írán začal požadovat poplatky od lodí, které chtějí projít. Trump je z toho rozhořčen.
Komerční lodní doprava vázne, pojistitelé odmítají vydávat pojistky na průjezd průlivem. Davis připomíná videozáznamy hořících tankerů uprostřed Perského zálivu. Srovnání s operací eskortování tankerů z roku 1987 (za Reaganovy vlády) Davis odmítá jako historicky nesouměřitelné: tehdy šlo o lokální konflikt, nyní je to přímá válka USA s Íránem.
Jednání v Islámábádu: pozice jsou propastně vzdáleny
Viceprezident J. D. Vance letí do Islámábádu jako hlavní americký vyjednavač. Za íránskou stranu by se jednání měl zúčastnit Ghalibaf, předseda íránského parlamentu. Samotný fakt, že strany sedí ke stolu, Davis hodnotí jako minimálně pozitivní — ale pak okamžitě dodává, proč to nestačí.
Írán předložil svůj 15bodový plán jako základ rozhovorů. Zahrnuje odblokování íránských zmrazených aktiv a zrušení sankcí ještě před zahájením jakýchkoli věcných vyjednávání, ukončení izraelských útoků v Libanonu jako předpoklad vstupu do jednání a ponechání si vlastního raketového programu a sítě blízkovýchodních spojenců. Americká strana naopak požaduje úplné a bezpodmínečné otevření Hormuzského průlivu, předání íránských raketových zásob a přerušení spolupráce Teheránu s ozbrojenými skupinami v regionu. Davis to shrnuje přímo: maximalistické podmínky kapitulace, ne základ vyjednávání.
Proč Trump počítá špatně
Trump fungoval dosud v logice: pohrozím, udeřím, protivník se podvolí. Fungovalo to ve Venezuele, fungovalo to v jiných zemích. Írán tuto logiku boří — na 42. den války stále neustupuje. Davis to dává do kontrastu s Operací Půlnoční kladivo: tehdy šlo o 12denní vzdušnou kampaň, po níž Írán dočasně ustoupil. Jenže ustoupil takticky — ne proto, že by přijal americké podmínky.
Klíčový argument Davise: Írán má nyní páku, kterou neměl před zahájením války. Blokáda Hormuzského průlivu působí globálně. Asijské a evropské ekonomiky závislé na průjezdu tankerů a zásobování zemním plynem jsou pod tlakem. Potravinová krize se blíží — zemědělci nemohou nakoupit hnojiva potřebná pro jarní výsev. Tyto škody nelze napravit vojenským příkazem. Čas hraje pro Írán, ne pro USA.
Srovnání s Rusko-Ukrajinskou válkou a Istanbulem
Davis přirovnává situaci k istanbulským mírových rozhovorům Ruska a Ukrajiny — obě strany přišly ke stolu s maximálními požadavky a nulovou ochotou ustoupit. Jednání skončila ničím a válka pokračovala. Tentokrát je paralela ještě přesnější: Írán se na příměří dívá jako na příležitost doplnit zásoby, nikoli jako na počátek mírového procesu. A na rozdíl od Ukrajiny nemá Írán žádný existenční tlak přistoupit na americké podmínky.
Co přijde po Islámábádu
Davis nastínil dva scénáře. Pokud jednání selžou — a důkazy ukazují, že se selháním je třeba počítat — Trump bude mít silnou domácí motivaci obnovit bombardování. To je, říká Davis, logika Vietnamu: věříme vlastní propagandě, že jsme nejmocnější, stačí jen trochu víc bomb. Kdyby se prokázalo, že technologická a vojenská převaha USA nestačí donutit mnohem menší zemi kapitulovat, byl by to nejhlubší strategický otřes americké zahraniční politiky za posledních desítky let.
Druhý scénář — smysluplné vyjednávání — by vyžadoval, aby Washington opustil podmínku úplného íránského odzbrojení a akceptoval omezený mír s funkčním Íránem. Davis říká, že to jsou podmínky, které mohly být na stole ještě před válkou. Obává se, že stejný myšlenkový vzorec, který vhnal USA do tohoto konfliktu, zabrání i nyní přijmout racionální řešení.
